Písmák sentimentální
Po bílém víně mne omamně vábíš,
Pohledem očí mne žádostivě svádíš.
Po první sklence přisedneš blíže,
Po druhé, třetí polaskáš líce.
blátivá duše
Vposmrtném tichu blátivá duše jemně pobrukuje.
Neznaje klidu, hravě si bloudí po strunách jinotaje.
Brumlá si vkruhu, ledově tančí vchrámu bezcitnosti.
Spatříc svou tvář vodlesku ledu pak chlácholivě taje.
babička
Starorůžové křeslo tě vítá zpět ve své dlani,
aby zelená touha tvého těla rozpoznala opravdovost okamžiku.
Přišla radost a přinesla ssebou své dítě.
Vítej, ve starorůžovém křesle po babičce.
V mlze
Propíjím se dnem a zaháním myšlenky na tvou bytost.
Hrdlo rozdrásané nevyřčenými slovy
Navrácení se kprvopočátku zapomnění.
Jak dva zbloudilci tupě hledíme vcizotu nitra.
pohlednice
Dnes jsem se as probudila
A raděj chci nazpět.
Důležitější je forma.
Co tohle je za svět.
29.12-22:24
doutnavý šepotlínavě tiskne se v duši,
jenprach dusí jejsyrově vuších, - ni neunikneš.
vyčpělost slova -tak konejšivě pohltila vlastní podobenství
a zakryla niterní podobu věrnosti, -ni neunikneš
náhodný chodec
Housle v tichu zní
na okenním rámu
slovy po kapkách
setmělo se i do pouličních lamp
nedopsaná
Prázdná židle u večerního stolu
A nedopitá sklenka bílého vína.
Jen zchátralé dveře zůstaly nedomčeny.
Kdysi plachý muž suraženou pýchou
okamžik
Vposledním okamžiku vášně tvá nezměrná touha
malebně zrcadlí onu počáteční věčnost.
Vodlesku hladin tvých slz rozpoznávám sebe
A kajícně hledím vsvé dlaně, kams ukryla svou duši.
přítel
Vzžíravé touze, plácám se vtichu,
Prázdnotu ducha však popsat nedovedu.
Odešels spláčem. Vkajícném chvění.
Jens zanechal Cosi na prahu vrozechvění,
láska
On shnisavým srdcem pohlédl před oltář zkázy,
Němě se zadíval do prázdnoty Veškerenstva a zlobně se pousmál.
Strachy, bolest a chvění – nositele potravy pro jeho ztrouchnivělou duši,
Tleskaly radostí zpřekypujícího jídla.
dnes není mi dobře
Sůl rozlita vTvé tváři manifestně značí:
Dnes není mi dobře.
A tak se otáčím a nechávám Tě o samotě.
Dvě dřevěné loutky dráčků již neusedají vedle sebe
padlí
Ve smutkách, po všech bitvách prohraných,
Jen tak ladně a nečině ležím vkaluži svých slz,
Kde pokryta svou krví se utápím vradosti marnosti okamžiku.
Prý poslední boj a bitva i válka jsou u konce.
rozmluva
Proč nepíšeš o lásce. Tázal se mne kdysi přítel.
Neznám ji – zahřměla má slova.
Tak piš, jak jiní píší, moudře rděl.