Bittersweet

Bittersweet mi vyzvání v duši(UKLIDNI SE. Zapálím si, hodím nohu přes nohu a zkusím nemyslet na nic)jenže. Ta rakovina mi užírá myslOpřeme se o sebe zády a budem koukat na nebe…Bittersweet… Pořád čekám na slzy abych se ti mohla omluvitJenže hlavu mam čistou jako ten ametyst co se Ti houpá na hrudi…Bittersweet na ní všechno sveduProtože …Je to snazší…Bittersweet je vlastně krásný jménoMalá hořkosladkáSladce pláču, hořce se smějuStrouhám tu naši chvilku mezi zuby ale ten samet…Motýli ve vlasech a na rtech zplaní vyznáníPeriferní výdechy na okraji mysli. Mosty našich svědomí vedou docela daleko.

Čím víc rýmu, tím víc punku !

Asi nejsem punk,když marně hledám rýmať zajede mě tunkvsak je to můj dreamŘíkám ať si. Spáchám revoluci,jsem těhotná napadymám básnickou ovulaci.

Podzimní padání

Srdce podzimem zapadané
ale znáš to.
Milované není nehněvané
Sníh už leze zmraků

Modré miniaturky

Slunce žíhá trávník, žlutá stébla už vzdávají hold podzimu. A je to zoufale krásné, být tím čím jsem. Lehce zoufalou Julií, snovým pavoukem - tkáčem snů, i malou uličnicí na jejíž lumpárnu se přišlo.
Koukám a tyrkysový úsměv nedá mi spát.

Dívka z houslí stvořená

. jsem
divka
stvorena
z tonu housli,

Tichá procházka

Podél plotu jsem viděla psa, který neprošel před mými zraky.
Co by kdyby - ulice Odolenova do pohádky vedla.
Na konci chodníku čekal by na mě popelavě šedý vlk, zavyji mu na pozdrav
a On po

160 teček

V těch sto šedesáti tečkách se ti celá svleču.
Sto šedesát teček je 160 mříží, co mě od tebe dělí.
Polibek při kterém si vyměníme duše bude trvat celých sto šedesát teček.
Při sto šedesáte tečce o samotě zamrzne peklo.

Mimo

Ustlaly mi měkce
olověné mraky
spát se nechce
v polstrované

Kasperidovi...

K ráska A S páry P odivína E lementy R dousí I její hrdlo D áš pomocnou ruku A nebo radši ji S chováš zpět do kapsy.

S rozpuštěnými vlasy

Srozpuštěnými vlasy…
…vypadáš jako malý lev
než spustí řev.
říčko svázaná,

Včera večer

Jak daleko měl od sebe oči,řidič, který mě milionkrát přejel .
Jak nahlas zní křik holubí touhy. (když nese se mi nad hlavou vměstě, vulici jež válčí sama)
Rozkopaná ulice. Studenti opustili barikády.

Kaligramy mě baví :)

Malé noční dobrodružství
INstinkty vpozoru
Lov začal
Obětuješ ty mě či já Tebe.

Kaligram z lásky

M alé dítě vTvých očích to je
A nděl, který zběhnul na temnou stranu
R dím se pod doteky tvých něžných rukou
C elou noc

Křídla

ON:
"Tohle jsem napsal když mi bylo asi tak 17 let:
Do-pr-de-le. Rostou mi křídla, tak proč mě nenecháte pořádně se naučit lítat. Už se ve vzduchu udržím, tak proč mě vždycky někdo srazíte dolů.
Co se tak na mě všichni díváte.

Pro radost

Prsty mé po papíře kroužíproč to není tvá duše. Dotknout se jí více než touží. (a v koutě malé kotě mňouká,třeba jen sní o tom jak rozkvetla loukapak vyskočí mi na klínzažene na útěk můj splín)

Zamilovaná radůstka

Ze snu jeho jméno křičímnevím čí je to tvářvše hezké v sobě zničímale ta jeho zář. Princezna co hledáprinc co bloudíspát mi nedátřeba ho ona vysvobodí.

Lidem o které se můžu opřít

Heboučké kuřátko se zachvělo
Vmém náručí
Slyším tepat druhé srdce
Plyšový medvídek

Duše a jiné orgány

„Je člověk sám, když osamí. “
(Vladimír Holan)¨
Záleží na tom, jestli máte mysl kamarádskou, co vždycky najde svého slepeckého psa, když je opuštěná ve tmě. Já jsem sobec, alespoň pro tuto chvíli, nemám žádného průvodce, co by mě protáhnul temnými kouty mé mysli. Ani štěknutí někde vdáli.

Láska nebo nemoc?

Když jsem kněkomu přicucnutá jako klíště.
A když mu chci říct :
Mám tě ráda.
Tak to vlastně není láska ale.

Věřím?

Kdo. Co.
Já. Věřím celá.

Kasperidas

Kasperidas…
Ochutnej to slovo
To jméno
Tělo

Zlomení vazu

Já vím, že když člověk skočí z několika metrů zlomí si vaz.
Občas stačí i jeden.
Ale o to nejde, zajímalo by mě kolik metrů je třeba nazlomení mysli.

Sidovi...

Side.
ty písku co mi ubíháš zhrsti
Side.
možnost za možností utíká

Snad...

Ohně. Spoutal a ovládnul oheň. Žhavé koule mu poletují kolem těla jako planety a on je jejich středem vesmíru. Stejně tak jako mým…
Snad se zrodil zhvězd.

Duha

Slunce

Venku bylo dusno a slunko jako obvykle zářilo a.
"Kam chodí spát slunce. "
"Slunce přece nespí. "
"To nemá žádnou postel.

Otázka

Je život, který zaštítila láska neprůstřelný.

Příběh, který není o lásce a nenávisti

Tohle není příběh o velké lásce, ani nenávisti. Je to jen o člověku, který se mi stal andělem jako Tracymu jeho Tygr. Byl to člověk, při kterém mě napadali verše. Já sama jsem se ocitla vbásni.

Mág

Kamínky na cestě pomalu ustupovaly nohám vpáskových botách. I stromy sejmuly své strašidelné masky. Se strachem přestaly šeptat listím vkorunách, když tudy procházela vysoká postava. Mág znuděně přecházel po cestičce lesní zvěře, která ji už dávno opustila se strachem vočích.

Láska

Láska je jen jedno z motýlích křídel, tu druhou stranu vyvažuje přátelství. Mít jedno bez druhého je jako motýlovi křídla utrhnout.

Žena Bouře tančí

Stíny mihotající se po kamenné zdi. Louče vydávají smolnou vůni. Plamen se kolíbá ve víru větru, který vytvářejí tančící lidé. Hudba zní troskami.

Depky z řepky

Depky zřepky a o tom je celý svět. O bolesti co stále hoří vtěle. O ohni co bolí na duši. A co s tím zmůže človíček, když je takto postižen.

z budoucnosti do minulosti

Stála a dívala jsem se jak odcházíš. Otočil jsi se jen jednou… tam na té zoufalé ulici, kde plná touhy stojím mezi dvěma okny svánoční výzdobou. Pak jsem šla a vtom blouznění mého srdce poslouchala jak vyjí vlci vdálce, loučili se sTebou lépe než já jsem mohla. A větve stromů co mě tak míjely, mě chtěly obejmout místo Tebe.

Ráno

Slunce se zoufale snažilo prodrat své světlo skrz těla staletých stromů. Les vypadal jakoby hořel. Ale koruny jen doutnaly. Temné a pochmurné jak znich vycházela ranní pára.

Kocovina z běžného dne

Ležím si na ulici, tak těžká jak jen můžu být. Lidé prochází skrze mne. Nadávají mi. Nevšímám si jich.

Jen tak o mém dětství

Smutný úděl člověka
Že doma nikdo nečeká
Někdo kdo by srdce měl
A kdo by je rozdat chtěl