Písmák Nevěřím
Nevěřím, nevěřím na věčnost
když mraky plují si dál
Nevěřím, nevěřím na štěstí
když jiný poznává žal
Druhá jarní představa
Slunce už sklání hlavu
nad protější hřeben hor
podvečer zlátne a voní
jak bílé z květu od jabloní
Plamínky
Hoří dva plamínkyvětru se nebojídva proužky kouřezrovna se milují
Hoří jen pro sebespolu jsou si všímna celý svůj časjedno světlo jeden stín
Planou dvě srdcemarnou touhou žítbez sebe zmrznoua spolu uhoří
Mé kroky
Udělal jsem krok do černé tmyabych byl blíž svítáníaž mi slunce zahřeje zádajak se nad údolím rozedníne já nechci ještě ránoprávě bloudím po hvězdáchmožná se mi to jen zdálosnad jsem se ztratil v krajinách
Udělal jsem krok teď nemůžu zpětz místa kde řeka pramenívyprávěl jsem stromům už nemám slovvšude jen skály a kameníteď cítím tu věčnou sílujak se v žilách rozlévábere mi dech a dává vírukdyž mi s větrem odlétá
A teď mi zbývá láska a slunce a vzduch a tohle ráno voňavé létem motýlí křídla myšlenka modrá vítr mi zpívá
Udělal jsem krok už je ránoskrze mraky slunce tančístébla trávy schoulená k zemiprvní motýl můj pohled stáčíchladný kámen horké srdcedlaně žádné nechytídoušek vína chutná trpcesvět se houpe na niti
Co mám rád...
Červencový večer, sluníčko už se schovalo za hřeben hor a na údolí padl stín. Kopce na druhé straně údolí jsou ale ještě osvícené zapadajícím sluníčkem. Mají takovou krásnou nazlátlou barvu, působí hebce a teple. Vzduch je tichý a svěží, horko už ustoupilo podvečeru.
Za zdí
Za zdí Přes ostré kameny ledová pole s námahou stoupám vzhůru nevidím slunce zima a chlad daleko od azuru tvých očí země se točí tma mě snídá kolik času zbývá Až překročím hřeben nechci se vrátit v tichosti se větru dám zavírám oči v ledovém spánku dám sbohem myšlenkám na tebe krásná na rána jasná na krásu žití na luční kvítí Přikrytý sněhem zastavil se čas hvězdy už nebolí jen přinesly mráz konečně volný své zdi opouštím na dosah smíření všechno zlé odpouštím Hřejivý dotyk na zmrzlé tváři mé oči teplem otvírá z obzoru slunce přináší život takhle ráj začíná co jsem kdy snil pro co jsem žil kolikrát měl a přece neviděl Ze země vstávám obracím tvář oči hladí cestu zpáteční už nemusím hledat všechno už vím už nesejdu nikdy z ní pro tebe krásná pro rána jasná pro krásu žití pro luční kvítí Uprostřed louky zůstal jsem stát skloněnou hlavu odložil jsem šat konečně volný zpět se navracím i moje slunce co vyšlo za nocí
Severák
Severák Zhasínal večer já vyšel ven opřel se do mě severák přinesl vůni ledové krásy přišel mi svou píseň hrát kterou mě vábil ten vítr z hor tiše mi šeptal tak jen pojď Zůstal jsem stát a naslouchal té jeho písni mrazivé v závějích ztratil se můj čas dřív než můj čas pomine už jenom kousek slunce zbývá nad obzorem už se stmívá Je tak těžké zůstat silný je tak těžké jít cestou správnou stejně nevím co mě čeká kam ty loďky v řece plavou Všude jen sníh a bílý mráz jsem tu jen já a se mnou noc nebráním se nekřičím nevolám slunce na pomoc v zajetí ledu poslouchám větrný nářek ze všech stran Je tak těžké zůstat silný je tak těžké jít cestou správnou stejně nevím co mě čeká kam ty hvězdy nocí plavou
Blázen vítr
Blázen vítr Uprostřed noci zapálil déšť trávu u cesty ve světle plamenů jsou vidět otisky bot a všude kolem jen stříbrná tma měsíc roztoužený v úplňku jediný pevný bod Z dálky se ozývá ticho a zpěv a modrá píseň řeka se vrací zpět ke svým pramenům a každou noc každý den každé léto voda s láskou hladí tváře svých kamenů Jen zastavit čas víc už nebudu chtít já blázen vítr rozplynu se v bezvětří na stéblech trávy najdeš mě svítáním když nastavíš tvář tak tě ještě jednou pohladím Do větví schoulená písnička zní jasným tónem do chladné noci hřeje když usíná v černé peřeji ztratil se celý svět na krátký okamžik tajnou chvíli na pořád Hladina temná běží a vábí a zpívá trojhlasem ztrácí se tma na kopcích cesta vzhůru oklikou vrací se dolů do čisté studánky napadl první sníh
O neřestech
O neřestech Pro oči nevidím cestičku v trávě jež vine se čerstvým jitrem smutné a ospalé je ráno po noci strávené s bílým vínem Pro lásku nevnímám jak moc tě mám rád víčka má ve větru težknou zvláštní a ospalé je ráno po noci strávené s jinou slečnou
Jarní tání
Jarní tání
Jarní tání vzalo s sebou sníh
šedivá tráva zbyla na stráních
procitá do slunce s novou nadějí
Až jednou
Až jednou Až se jednou cesty sejdou zamíří někam k horám slunce vyjde k ránu a padne k našim nohám pak budeme to my kdo si řekne kudy dál tam na rozcestí kde ještě včera jsem stál Až se jednou mraky spojí tam blízko u pramenů kde začíná jim věčnost deštěm do kamenů pak budeme to my jeden proud jeden směr v budoucnosti duší v minulosti našich těl Příbojem do noci zní naše píseň o naději že každá touha se naplní i když ne na téhle zemi Až jednou spolu najdem svůj ztracený klid dnes ještě ztraceni s tím co nelze mít pak budeme to my stejná řeka stejné moře v modravé hlubině kde ztichne každá bouře
Uvnitř
Uvnitř
Zavírám oči a myšlenky jsou jako moře
v dlouhých vlnách běží nekonečnem
odpouštím dálce že vidím kde končí