Písmák Zpověď
Seděla jsem na špinavé, studené podlaze. Někde vdálce kapala voda, zrohu bylo slyšet pištění myší. Zrovna mi jedna přeběhla po ruce. Už mi to nevadilo, za těch pár dní jsem si zvykla.
To se nemělo stát...
Sněží. Jedna vločka sněhu pronásleduje tu druhou. Ještě než dopadnou, jsou krásně bílé, neporušené a nevinné. Nevinné malé děti, co neví ještě nic o životě, těší se do budoucnosti, netuší, co se stane.
Zastavte svět, chci vystoupit
Zeměkoule se pomalu otáčí kolem své osy, voda si líně proplouvá mezi břehy, vítr nenápadně profukuje mezi větvemi stromů. Lidé se na sebe usmívají, jsou milí, hodní, užívají si života, váží si každé minuty, respektují jeden druhého. To je jedna strana, co ta druhá. Všude vládne spěch, křik, nikdo nestíhá, úsměv jaksi vymizel neznámo kam, každý chvátá.
Za každou cenu být in
Zrovna včera jsem šla po Václavském náměstí a to co jsem viděla… Vjednu chvíli jsem si připadala jako mimozemšťan, který přistál na cizí planetě. Já si měřila ty ostatní, oni si měřili mě a jedné polovině bylo jasné, že na té druhé není něco vpořádku… Které půlce se však dalo říkat, že je normální a že sem patří. Já myslím, že vtu chvíli o tom začaly pochybovat obě části…
O čem tady celou dobu mluvím a do jakého problému se vás snažím uvést. Všichni jsme za každou cenu chtěli být in.
Slzy osudu
Ztmavlým lesem kráčela partička asi šesti lidí. Smáli se, občas padla nějaká písnička, pokřiky. Do nedočkavých rukou putovala poloprázdná láhev červeného vína scolou, vše dolaďoval cigaretový kouř, který se vznášel všude kolem. Smála jsem se spolu sostatními a nedočkavě se napíjela plnými doušky i vodky, která se nebezpečně vypařovala.
Vyhulená fantazie
Náš pes je ulítlej,
ale to nevadí,
protože mě má rád a já jeho taky miluju.
Svět je malej a divnej,
Smrt nad zlato
Ráno mě probudí hlasité vyzvánění budíku, který se svým zvoněním nepříjemně dožaduje svého obdivu, trošinky povinnosti. Naštvaně ho zaklapnu a přehodím přes hlavu příjemně vyhřátou peřinu. Do oken se nesměle opírá předjarní sluníčko, vlastně spíš jen první slabounké paprsky.
Další den přede mnou, další nepříjemné kodrcání autobusem, další písemky, další povinné úsměvy na všechny strany, i když člověk nemá náladu.
Konec!!!
Vmagické datum 5. 5. 2004 všichni fanoušci hokejového zápasu, který pohltil nejen celou Českou republiku ale i Evropu, zkráceně, skoro celý svět, nedočkavě ve 20. 00 zasedli před televizní obrazovky, velká videoprojekční plátna, někteří dokonce do měkkých křesel Sazka arény.
Příští minulost
„Ivanko… promiň, ale já stebou domu jít nemůžu, to fakt nejde. “
„No neřikej pusinko, můžu znát důvod. Řekneš mi ho, viď. “
Mžouravým pohledem na ní juknu a už kroutím hlavou.
Noční zlo
„Za hoďku tu bude zavíračka, tak se sejdeme před vchodem, snad všichni…“ přitočil se ke mně Štěpán a šel rozdávat tuhle informaci dál, lidičkám od nás zparty.
Já se jen odlepila od dnešního objeva, skterým jsem právě cvičila zlatý a pořád stejně vzrušující francouzský jazyk. Tenhle týpek ovládal toto umění celkem dobře. Kývla jsem Štěpánovi, jako že ho vnímám a znovu se věnovala tomu přede mnou.
Miluji...
Krásné letní odpoledne. Sluníčko se opírá do zdí, do betonových chodníků… do celého velikého města, Prahy.
Na Staroměstském náměstí, kde je vtuto dobu asi nejvíce turistů, se to hemží lidmi, jak vmraveništi. A tam, ruku vruce se prochází dvojice mladých lidí.
...Svítá...
Krásná teplá letní noc. Pro pár milenců jak stvořená. Malá zřícenina hradu se pne nad hlubokým neproniknutelným lesem. Všude je ticho, sem tam zahouká sova.