Balada o Bitevní kotlině
Širé pláně, modré řekyhory vroubí krajinuleží tu svět dávnověkkýdnes má padnout do stínu. Od hranic se nesou zvěstizlá moc prý tam zabíjímuži zatínají pěstiženy tvář si zakryjíDobytek se z pastvin ztrácínikdo ho už nehledáv lesích nezpívají ptáciv polích roste lebedaNezbývá než síly spojitkrál si pancíř oblékáv naději že zemi zhojitbude v moci člověkaElfové už zkouší lukystanou králi po bokubude třeba každé rukyjež se vzchopi k utokuV trpasličích slujích brusysilná noha roztočínevídaných zbraní kusyodvahu pak zúručíCelý kraj se k válce strojívojáci se srotiliaby zahynuli v bojinebo s ctí se vrátiliA tak šik za šikem stanev širém řeky údolíhrůze dávné, nepoznanépostavit se dovolíSlunce na zápd už klesárudě barví kamenystejné na pokraji lesazatančily plamenyZ nich se valí jiné šikyv černém noci brněnírudé oči, křivé dýkybubnů slyšet duněníBezmasé kostlivé pažečerné meče svírajípekelná moc stanout káženěmá hrdla zpívajíPlamen chrlí další sílyčerné pláště zavířítemní kněží připravilikouzla krutá upíříZa obzorem slunce mizípřichází sám nepříteljeho jméno v řeči cizíznačí - mág Arx, ničitelOkamžik jen ticha zbývávydechnutí dovolíosud dlouhým prstem kývástrach když v srdcích zabolíZnovu bubny rozezvučítemný rytmus staletív odpověď jim rohy hučítrubky větrem proletíV čele vojska ponejprveoddíl jízdy dal se v letrytíři vnešené krvejako blesk se ženou vpředŠípů mrak zastínil nebepalcát tluče síly zlatemné kouzlo v kostech zebezáře nebe prořízlaVojáci už kolísajírohy veí k ústupukostlivci z těl život sajíúdy berou od trupuTrpaslíků statné plémězpívá píseň poslednítemně rudá bude zeměaž se zítra rozedníNáhle oheň znovu svítísmaragdovou zeleník měsíci se nese vytípak se změní v vrčeníOdhodlané žluté očivždy se zlostí zalejívlken do boje když skočídrápy žeň svou sklízejíJestli zub či zbraň se blýskámálo dneska záležímá-li záhuba být blízkápancíř byl by přítěžíVolně tedy srst dnes vlajerychlý útok, jistý cílnad vlkenem nevyhraješíp který ho netrefilZa šikem šik z lesa kráčívez přileb, jen v tlapě zbraňArx jen zakolísat stačíz obou stran je náhle štvánS novou silou rohy zvučízase trubky jásajískřetí klany hrůzou kňčíz boje houfně prchajíKostlivé se paže tříštímeče kopí našly cílz černých plášťů krev už prýštímágům zbylo málo silNa pahorku Arx teď stojípadli ti, jimž v čele stálmarně plýtvá mocí svojíelfí šíp mu srdce zklálMág se hroutí, za horamiprvní světla svítáníbez nepřátel stojí samikrál se vlkům ukláníVlkeni též čest mu vzdalibyť jen krátce, bez hlesujen co padlé posbíralizmizeli zas do lesůOd té doby údol řekyzve se Bitvy kotlinouslyšet od tam pláč a vzdechyvojáci když zahynouNa pahorku tráva neníjenom, holá černá zemArxův duch prý po setměníze záhrobí vítá semA kde les krajinu hojípoutníkům by přidal silvlkena tam socha stojíco království zachránil
Vzpomínky
Pod stromem sedí, do noci se díváa slzy kapou dolů do mechuuběhl den a pomalu se ztmívávlk v spánku bude hledat útěchu.
Bude snít o dnech, které zašly v dália o jezírku, co les ukrývátak dávno tu dva vlci nad ním stálivzpomínka smyslu zvolna pozbývá.
Přijde i další o nádherné chvílis ní smutek, že to všechno je jen sena všechno skončí, když noc ke dni pílía vlk zas krutě bude probuzen.
Vidiny končí - zase příliš brzynež aby duše chorá našla klidz pod víček horké vyderou se slzyže rány v srdci nelze zahojit.
Zase sám
Zas tají ledy, zase slunce hřeje,život se vrací, tráva prosvítáa z temné nory temná beznaděje,vlk poprvé dnes jaro nevítá. Cítí, jak život klouže mezi drápy,a dobře ví, že krok by držet měl,hledá však ticho, ve kterém se trápí,a marně touží, aby zapomněl. Zapomněl na to, že jsou jiní vlci,které měl rád a s kterými si hrál,že znával smečku, s kterou hnal se nocí,chce ztratit touhu běžetza nídál. Už stokrát ptal se stromů kolem sebe,proč všude vidí odvrácenou tvář,i v jarním vzduchu stejně chladně zebepoznání, že je zas vlk samotář.
Celsius3
Jeden z vlkenů přihodil do ohně další větev. "To je komfort, ohníček pod širým nebem. " Vedle sedící se ušklíbl. "Ještě kdyby kolem nás nebyly clony a byly vidět hvězdy.
Moře
Pod bílou pěnou, která smutek skrývávalí se černé vlny do všech strankdosi se na ně kalným zrakem dívávlk na pobřeží sedí, zadumán. Nemá chuť výt, vždyť vyprchalo snění,které ho dosud od vln vedlo dálten koho hledal, už tu přeci nenívzpomínka mizí, že tu snad kdy stál. Vlk v písku sedí, kdo ví, zda se dívávábí ho vlny, necítí už strachmoře mu dneska svůdnou píseň zpíváza zády sny se rozpadají v prach. Teď klesnul, přece odpočinku neníchybí mu chuť se otočit a jíta oči míří, kde se voda pěníje k moři blíž než kdy by si přál být.
O světě a vlcích
Když Stvořitel tvořil svět, radil se se čtyřmi živly. Voda, vzduch i země radily jak uměly, ale oheň vždy nakonec všechno spálil. Ze země udělal lávu, z vody páru, ze vzuchu jedovatý kouř. Tak se stalo, že jej Stvořitel nakonec vyhnal a svět stvořil jed s pomocí ytřech ostatních živlů.
Zoufalstvi
Sychravý večer, doznívá svistot projíždějícího automobilů. Poryv větru mi do tváře ženě prach. Ulice, číslo, nekonečné schody. Tisknu zvonek.
Vlčí smutek
Kde dva vlci stáli jen jeden teď sedí zrak upřený v dáli však prázdně jen hledí. Stop končí dvě řady jen jedna teď zbývá víc skončilo tady vlk zadumán kývá Když den září suše pak tlama se směje leč zraněná duše už nepookřeje A noc když zas vede soumrak vúkol padá pak krajině šedé chce ukázat záda Srdce plné sítí teď vzpomínku vězní ani jeho vytí bez druha už nezní Zpět zlomený kráčí a ve křoví skrytá byť slzy ji smáčí zpět nora ho vítá Vlk na zem se svalí všechno se s ním točí dál chmura jej halí dál přivírá oči a vysloví přání v utichlém šepotu když druh není k mání měl znát jen samotu
Osamělé jaro
Uprostřed nory kupka šedé srsti pod čenich ocas, leží celý den, když cítí hlad tak okusuje kosti a zase zírá do studených stěn. Venku je zima, všechno chladem dýchá po šeru tma, pak šero přijde zas studená půda, smutně zvláštně tichá vlk dřímá si a v kraji praští mráz A pak se náhle vlci uši vztyčí a s nimi čenich, cítí nový den \\\'vrací se jaro. \\\', všechno kolem křičí jak to vlk slyší, už vyráží ven. Zas vnímá, kolem všechno se s ním točí už taje sníh a znova voní zem a vlk se dívá, zvlhnuly mu oči jak každoročně raněn úžasem.
Celsius2
Trojice vlkenu se neslysne prehoupla pres hrbet betonove zdi v okamziku, kdy svetlomet sklouzl stranou. Hlidka, ktera prosla kolem si niceho podezreleho nevsimla. Vojak si ani nestacil uvedomit, jak draha nepozornost to byla. Na krku se mu sevrely zuby, chrustlo to a vojak se zhroutil do nastavene naruce.
Fluwar
\"Budíček. Vstávat dobytci. Myslíte si, že budete spát do poledne. \" Skupina lidských dozorců procházela mezi ležícími vlkeny a kopanci nebo ranami biče budila ty, kteří podle jejich názoru nevstávali s dostatečným elánem.
Anatole
Zazněla sláva vítězi
oslavných hlasů sbor
samotný leží v zámezí
kůň jmenem Anatole
Tak to začalo...
Nepíšu literární dílo, jen zoufalý výkřik.
Pane bože, oni to opravdu začali. USA zaútočily na Afghanistan.
Ztracený vlk
Jde smečka vlků bílou pláníkdyž z domovů je vyhnal hladsobě i druhým jídlo shánía já mám samotný jít spát.
Težko se divit vlčí vzpouřekdyž smečka na něj nečekáv duši pak často zuří bouřeco patří k tělu člověka.
Erkel4
Voják strážící dveře zasalutoval a ustoupil z cesty. Pancíř velitele hlídky, který procházel kolem naznačoval vysokou hodnost a tak se ani neobtěžoval se salutováním a jen na vojáka přátelsky kývl. Pořád mu ještě vrtalo hlavou, co to vesnická stráž chytila, že to měla doprovázet elitní eskorta. Prošel dveřmi a prohlédl si šatlavu.
Stáda
Kam stáda koní pást se chodíkde hříbě skáče veseletam radost se a láska rodítam nechybějí přátelé. V ta místa žal jen zřídka vstoupízřídka se koně vracejíkam lidé krutí, lidé hloupízlobu a zášť si zasejí.
Marně hledáš zlost
Marně hledáš zlost
vlk se v noře skrývá
přes šedivou kost
na tebe se dívá
Guvernér
„Ne. Prosím vás, nechte mě. Já o tom opravdu nic nevím, prosím, nezabíjejte mě, pánové. " Otrhaný žebrák se pokusil přikrčit, ale úderu ratiště kopí se nevyhnul.
Erkel3
Poryv ledového větru vmetl střelcům do očí sníh, ale kušijníci nepřestávali sledovat vlčí stíny, které se pohybovali kolem tábora. Šipky na tětivách, klečeli ve sněhu a čekali na povel velitele, ten však stále vyčkával. Konečně se nadechl, aby vydal pokyn k palbě.
„Suluku.
Erkel2
„Chichi, lechtáš vlku," rozesmál se asi dvanáctiletý chlapec opřený zády o strom a odstrčil téměř dvoumetrového vlka, který mu olizoval obličej. Prsty mu zajel do šedé kožešiny a zavrčel na něj. Vlk našpicoval uši, zaštěkl a znovu ho olízl. Chlapec mu zabořil obličej do srsti na krku a podrbal ho na břiše.
Erkel
„Erkele. Počkej, Erkele.
Erkel se otočil a smutně se usmál. „Proč jsi nezůstala u nich.
Země koní
Nekutá kopyta
o závod uhání
tůněmi klopýtá
vybíhá do strání
Sbohem
Že na smetiště jeden kohout patří
tu starou pravdu přece dávno vím
snad prominou mi moji vlčí bratři
když se teď proto od nich odpojím.
Vlčí zlost
Když kopneš Vlka, do kouta se schoulí
až bude ale zády ke zdi stát
rozbitý čenich, tělo plné boulí
když kopneš znovu, budeš litovat.
Zimní ráno
Je ticho, v kraji vládne mráz
krajina v sněhu oděná
do zimy přišlo ráno zas
obloha šedě zčeřená
Soud
Lidé jsou vrazi, vraždí na potkání
už dítě ví, jak dýku uchopit
lidé jsou vrazi, věřte mi to paní
ti když to vlkům nelze pochopit.
Osudy
Kolik jste toho pro nás udělali a jaký za to dostáváte plat. Tisíce mil za život naběhali a nemůžeš-li, nechtějí tě znát. Kolik jste lidem věnovali lásky na kterou mnohý záhy zapomněl kde dostat odpovědi na otázky které váš druh by položit nám chtěl. Proč umírat vás naučili v bojích jež ani lidem nelze pochopit a oslepnout pak nechávali v slojíchaby si člověk mohl zatopit.
O vlku a hříběti
S hříběcí duší vlka znám
od mládí zvyklý kráčet sám
už roky chodí jediný
nezůstal za ně bez viny
Hádka
Týden co týden stejné střety
stejný se problém nastolí
ve slušném tónu bouří věty
v nich slova která zabolí
Právo
Ptám se, protože já se musím ptát
jak osvojil si člověk právo brát.
Kdo mu dal právo krást a kořistit.
Může dnes ještě svůj rod očistit.
O světě
Je marné hledat nozdry, hřívy, kopyta,
vždyť stáda koní leží pobita.
Hřebci se bouří, z čeho mají strach.
Z toho, že denně hynou na jatkách.
Pěst
Ač nerad, musím říct, že dnes už čest
má sotva zlomek síly, kterou pěst
každý den, dnes a znovu, předvede
proč tohle právo nikdy nesvede.
Končí
Dosloužils. Potom nemáš právo žít
a budeš ještě rád, když člověk dá tě utratit
jinak se dlouhou cestou strachu musíš dát.
Byl by to zločin, aspoň klidnou smrt si přát.
Poslední kůň
Dobývali jste svět a přibrali jste nás
vždyť tehdy se vám pomoc hodila,
pak jste ten svět začali měnit jak šel čas
a pro nás už tu místa nezbyla.
Hříběcí
Když narodí se hříbě
tak lidé v celé stáji
kolem něj pobíhají
běhají tam a zpět.
Dvoutisící rok
On v minulém čase
nám po boku stál
dnes klidně se pase
snad bude žít dál.
Tak svět odplácí
Hřebec svobodný
schopný při práci
k žití nevhodný
tak svět odplácí
Člověk a kůň
Jaro se krajem rozlévá
jak touhle dobou tolikrát
kůň ve své stáji prodlévá,
„Můj pane, víš, že mám tě rád. “
Město
Ráno co ráno každý den
bodají domy do mračen
z oblohy šedé tiše mží
krev nebes padá do mříží
Kdo je vrah?
Voják střílí do stráží
řezník ovce poráží
pro peníze bodá vrah
zbraně lovců šíří strach
Spálená země
Tmu češe blesk a duní hrom
dva jezdci jedou v čase tom
černý kůň jejich, bílý plášť
z přivřených očí hledí zášť
Pro koně
Kůň je přítel, kůň ti slouží
i ty přítelem mu buď
půjde blátem jako louží
jenom náklonnost v něm vzbuď
Dostihová
Nad farmou v žírných pastvinách
se bíle hříbě prohání
to nepoznalo dosud strach
jen stáda kopyt dupáni.