Písmák Rozevřený sykot
Večer když
matnou tmu rozčeří lampy
Zhasínám oči a potichu smutním
Nepoznám lampáře, co rozžíhal lucerny
Soumrak jezinek
Sedmihlavá kráska, po večerech potají juchající v hloupém klobouku Rozety a Rozetky, rozevlásátá sběhla do ohrady k havraníkovi. Havraník, řeknutý Hlekrkavec, ctihodný muž ctihodné ženy a ctihodných dětí, v onu polozaprášenou dobu rozprostíral kůly k večeři krákavcům. Zatloukaje mršinu po mrše, mrchu po mršině deset centimetrů hlubokým hřebíkem, pobroukoval si nějakou odrhanou lipovou píseň.
„Zatroleně, zase mi chybí vidličky.
Monolog (podruhé čarodějkou)
Listím se propadámdo jiných krajin
Listím
Se zvadlou kopretinou ve vlasechZním jakoPostmoderně uměláStarodávně zapomenutáJeskyňkaJen ten vyčítavý pohled je škaredě stejný
Tahle šedivá zbrázděná ulicerozbitý chodník ukopnutá hlavaA proč nemůžu vidět jiným směrem. Rozlitá barva přepůlená ještěrkaChameleon za záclonou si myslí, že je nenápadný
Porozprava předvečerní, zádušní a krotká
V mraky pozlacené ulici stalo se nestalo bylo by se stalo. Potkali se dva, náměsíčný a náslunečný, obličeje bílé, ruce natažené jak nemlouvavě tyranské a bičující loutky. Chodidla taky bílá, ale s hnědým blátem rozdusaných kaluží smíchána.
Sedli si na drvěnou lahvičku, protože tamta stará starženka ze třetího patra pletla podobiznu mraku.
VI.
Mračnou pěšinou loudám se potají
I když už víly mají usínat
Chřestím a hrkám
A umlkám vzápětí.
Svlékání do modra
malinkou
rozpuklou
trhlinou ve větru
trychtýřem sleju své slívové bolesti
Starobní závan nacionalismu v tramvaji
Vlastně nešlo o nic. O bohapusté nic. Studenti se vraceli ze svých domovů do svých přechodných domovů, vášniví vyznavači nedělních předvánočních nákupů se vraceli do reality a nešťastníci s tupými lokty ve větru vláli za napěchovanou tramvají, přivřeni rukou do dveří. Vlastně nešlo o nic.
Vše pro vážnou hudbu, ale nic pro koncerty!
Vycházela jsem po krásném schodišti s krásným červeným kobercem v džínách a svetru a přede mnou cupitala šlechtična ze zapomenutých dob v temně zeleném nabíraném šatu se zlatým lemováním. Její trubadúr zřejmě zabloudil do nějaké útulné krčmy. Svůj svému, nic mu nevyčítejme. Dáma s sebou totiž vedla syna, bohužel jen v obleku, nikoli v dvorském hábitu.
Záhada sobeckého naplnění biologické potřeby
Jeden ultrarevolucionářský asketický mladík, který by možná mohl i existovat, vešel ve čtvrtek kolem poledne do velkoobchodu s nábytkem a pilně se pustil do práce. Řezal, co mu pod ruku přišlo a naporcované části postelí rovnal na hezounkou hromádku dříví. Ó venkovská idyla. Kdyby přišla zima, obchod má hned čím přikládat.
Nedostavěné hrady z písku
Existuje hrad, hrad z písku uprostřed myšlenkové pouště. Je zvláštní a nedostavěný, bez oken a dveří. Opuštěný, ne osamělý, s hradním pánem v plesnivé kobce. Nevinná hračka.
Pod hábitem počmárána
Elipsy, čmárance a rozmazané vodové barvy - hoj. Hojnost všeho. Všeho. Hoj.
Kritický pohled z tramvajových kolejí
"Městská hromadná doprava se tak jmenuje proto, že když vůz nečekaně zabrzdí, tak jsou všichni na jedné hromadě," ozřejmil mi jednoho krásného dne můj zkušenější kamarád. Odborník to na slovo vzatý samozřejmě, žádný tramvajový panic z vesničky mezi kopci, kde jezdí maximálně malé děti na hřbetech svých otců, a to navíc jen, když si hrají. "Ale klid, bude to v pohodě," dodal s mírným ušklíbnutím při pohledu na mou překvapením deformovanou tvář.
Ale já vím svoje.
Večery pod pouliční lampou
- Lavička mezi stromy je šedivý kamínek na umetené cestě, který si může vzít a malovat na něj
vždy jen jeden člověk. Barevné oblázky se přece neztrácejí.
Byly už snad dvě hodiny v noci. Odbíjely kostelní hodiny.
Po zarostlém... cestě :)
"No, pokud mám být upřímný, Faraeli, tak ti musím zcela vážně sdělit, že si myslím, že vyhnout se obloukem všem krčmám a přívětivým vesničanům, kteří mají pro pány z města vždy náruč a spíš se sklípkem otevřeny, od tebe bylo přinejmenším nedomyšlené. A chodit po zarostlých cestách, kam už nezabloudí ani opilí vozkové, to je taky nápad jak z hlavy ospalýho draka. Budu k tobě shovívavý a pro tentokrát to pominu - pokud souhlasíš s tím, že okamžitě - okamžitě. opouštíme tuhle pustinu.
III
Místo sbírání šupin tvého draka z dýmu spálené trávy,
Indigově zakalených kamenů ze skla
CHyť vítr - neodleť mi -
Adepte na vévodu mraků
Levitující maňásek
Na břehu pláže meditoval stařec s průzračně modrýma očima. Vlny soli cákající zpod bosých nohou Pilota jej rozežíraly, ale chlamaly i plíseň rozetových vousů, a tak dál levitoval. Pilot odhodil svůj služební širák v dál a sedl si starci za krk, aby měl lepší pohled. A tak demitovali oba v rezavějícím stříbru Luny.
O dýňovém protlaku a piškotech
Bílý Hilarion by byl Bill, kdyby byl. Jenže nebyl. Probrabal se v kybelíku s rozpadem, když ho zdarma (podruhé jen za 50 korun a žezel. ) vezli na smetanovou zmetkárnu.
Ještě jednu kávu, prosím!
Už jste o nich určitě někdy slyšeli. Jsou to tajemná místa. Jako by zahalena vším podivným, co v nich hoří, kouří nebo se kouří. Asi se hned tak nestane, že tam po práci zajdete s přáteli na pivo (dobrovolně) a probrat ne zrovna šťastné výroky politika (taky dobrovolně), ke kterému společně chováte úctu asi takovou, jako ziskuchtivý prodavač jmelí k zákonům.
Křivolaká cesta k neutralizaci
Vždy s láskou vzpomínám na den, kdy mi přišel dopis od armády. Takové krásné logo tam bylo, v levém horním okraji. Ten list mě povolával k vojenské akci. Nadšeně jsem si oblékl oficiální uniformu a přes ni oficiální maskáče, abych zavazadlový prostor našich umně sestrojených letadel zbytečně nezatěžoval.
O krkavcích a lidech
"Nevykládejte si to špatně, pane, ale nemám zájem," řekl mi s úšklebkem ten holohlavý muž a bouchl domovními dveřmi. Zavírat se nejspíš učil podle průvanu v nějaké velmi větrné oblasti a jak jsem tam tak stál s otevřenými ústy a dopředu připravenými argumenty, mohl jsem být nakonec rád, že uschlé jehličí a červené bobule ze staré adventní dekorace na jeho dveřích nebyly napuštěny prudkým jedem. Byl to však už asi čtyřicátý pátý potencionální zákazník, který mne a mé vycvičené krkavce odmítl, a já jsem se rozhodl, že podobné zacházení už si nemohu dovolit. Zazvonil jsem tedy znova a inspirován mdlou chutí vánočního věnce jsem hulákal: Ježíšek.
Malá etuda o pouštním písku
„Člověče. poušťane. “ pronášel tichým basem neznámý, zahalený od hlavy až kpatě včerném hábitu. Štítivě přitom dloubal do druhého neznámého, který ležel na zádech, rozplácnutý jako mořská hvězdice, a dlouze oddychoval.
Na ulici...
Farael prchal směrem k domovu. Docela jej překvapilo, že Sidreon jeho nesmělý návrh tak rychle přijal, jako by nad ním sám už dlouhé týdny rozmýšlel. Zprvu nemohl uvěřit, že se jeho přání proměňuje v realitu tak nenásilně, ale vzápětí jej plně pohltilo nadšení z připravované cesty a rozptýlilo jeho chmury.
Když přišel domů, položil s opatrností hraničící s úctou rozlámanou loutnu do rohu pokoje, přemýšleje, jestli má zkusit zaklepat na mága, který bydlel o dům dál a snad by mohl jeho hudební nástroj dát zase do pořádku.
Šermířské turnaje
Faraela vzbudil až zvuk kamínků dopadajících na zavřené okenice. Prohrábl si rukou vlasy. Kolik je vůbec hodin, napadlo jej; připadalo mu, jako by snad vůbec nespal. Sidreon si o tom myslel zřejmě něco jiného
"Faraeli.
Dekadentní myšlenky
Farael zamyšleně prohrábl ztichlé struny své loutny. Znuděným pohledem zelených očí sledoval lidi v krčmě. Jeho přátelé se snažili na něčem dohodnout s hostinským a byli přitom dost hluční. Odvrátil se a nespokojeně mlaskl.
Epilog
Aquirifen na první pohled nevypadal jinak, než když z něj odjížděla. Jen byly všechny domečky opuštěné… Na vévodském hradě však dál vlály modro-šedé praporce. Nad hradbami stále kroužilo pár orlů.
Armelie zprvu nikoho neviděla.
Návraty
Armelie stála nehybně jako socha vytesaná z mramoru. Ruce měla stále napřežené před sebou a chladným, odcizeným pohledem hleděla na celý výjev. Zborcení skalisek a tekoucí krev, to je jednoznačná symbolika, honilo se jí hlavou. Mrštila s odporem a děsem krvavými lasturami do moře a utíkala pryč od prokletého místa.
Čarodějnické procesy
Kousek za městem Šumperk, v polích u cesty na rozhlednu Háj se ve vysoké trávě ukrývá nenápadný němý svědek jedné z nejtemnějších etap v dějinách města - čarodějnická boží muka, vystavěná v době bezuzdého řádění inkvizitora Františka Bobliga z Edelstadtu na Šumpersku a Velkolosinsku.
Postavit je v roce 1648 nechal syn Jindřicha Peška, bohatého a váženého šumperského pláteníka, na památku svého otce, jenž byl i se svou manželkou obviněn z kacířství a čarodějnictví. Přestože se pláteník ani při nejtěžší tortuře k obvinění nedoznal, čekal jej stejný osud jako všechny údajné ďáblovy pomocníky. Bobligem byl označen za obzvláště nebezpečného čarodějníka a chráněnce ďábla, jenž mu pomáhá překonat všechnu bolest, proto byl upálen i bez přiznání.
Bitva o Aquirifen
Aquirifen měl oproti Dmorgům několik výhod. Měli mága, velice schopného mága; měli bezchybnou vojenskou taktiku a dokázali využívat předností skalistého terénu, na nějž byli zvyklí. Dmorgové však měli značnou početní převahu, a to i přesto, že podstatná část jejich zmateného a neuspořádaného voje nepochopila, že Niagror je mrtvé město, a vybrala si jej tudíž za svého nepřítele. Probořili mohutnou kamennou bránu a vstup do říše stínů pro ně znamenal konec.
Toulky Mungilem
Armelie se toulala lesem. Snažila se najít cestu k prstenu Mungilu. Stejně jako Siruella i Dethargol se úzkostlivě vyhýbal odpovědi na otázku, jak je to dlouho, co ji našli. Zmocňoval se jí čím dál tím jistější pocit, že zmešká svou příležitost.
Zrcadlový les
Když procitla, první, co zaregistrovala, byla kořeněná vůně a hedvábná měkkost podušek, ve kterých ležela. Přepadl ji neodbytný pocit, že není v místnosti sama a že ten někdo, její společník, se právě usmál. Prudce se posadila a jejími svaly projela ostrá bolest, jež ji sklátila zpět do hebkých polštářů. Postava k ní přistoupila a posadila se na okraj lože Armelie.
Ledová cesta
Strašně fučelo. Nevěděla, zda si má třít prokřehlé prsty nebo si dlaněmi zakrýt zmrzlé uši. Dlouho neslyšela nic jiného než hvízdavé svištění ostrého větru. Ale bylo to pořád lepší než dunivý zvuk valící se laviny, který se posléze ozval.
Ve vesnici Äthirjanů
V duchu počítala, kolik dní jí ještě zbývá. Před ní se tyčily mohutné hory… a za nimi, za nimi je Mungil, říkala si pevně. Šla po úzké kamenité cestě, stoupající tak prudce, že se místy musela přidržovat výběžků ve skalách, jimiž byla obklopena. Musím se pokud možno vyhnout osadám Äthirjanů, napadlo ji, když si vzpomněla na další historku Frederika.
Ulicemi
Na Kamenné ulici stál pod mohutným javorem zamlklý mladý muž jménem Mondschein. Zadumaně civěl na špičky svých bot a vedl rozporuplný vnitřní monolog. Měla to být Kamenná ulice. Samozřejmě že ano.
Paprsky
Celý den pršelo. Armelie seděla smutně u okna a bezmyšlenkovitě kreslila prstem na římsu elipsovité obrazce. Její zachmuřený výraz a občasné bolestné povzdychy Frederika zrovna neutvrzovaly v přesvědčení, že by mu byla ochotná vyprávět o své proměně. Pošmourná nálada nebes se jako stín vplížila i do pokoje.
V Chomonikki
Frederik vyšel před hostinec a nerozhodně se rozhlížel kolem. Ani ve snu by nepočítal s alternativou, že se v Chomonikki potká právě s Armelii, což ho nutilo trošku pozměnit načrtnuté plány. Třeba by se tentokrát dala přemluvit, napadlo ho, a kdyby ne… konečně… být v kontaktu s čarodějkou se přece vždycky hodí.
Vešel do krámku krejčíka.
Opuštěné letiště
Po rozlehlé přistávací ploše opuštěného letiště se kutálel prázdný papírový kelímek. Muž v modré uniformě típl cigaretu a vstal. Krokem, z nějž byla patrná sebejistota, vyšel na osamělou polchu; zastavil se. Nepřítomným pohledem sledoval zšedlé oblaky; nerozlišoval, kde končí a začíná samotná dráha letiště.
Voskovky
Brka z rozedraných křídel andělů- jako oškubané peří posvícenských hus -praskala pod nohama dusajících dětíkterým ze špatně zavřených aktovekvypadávaly barevné voskovkynekoupené v hračkářství na rohuVýkresy z hrubého papíruPocákané tuší mnohem méně než by bylo správnéVisely na nástěnce ve třetím patře budovy- vrátit se. -v dírách na silnici se po vytrvalém nočním deštivytvořily kalužekde se utopili čtyři zmatení brouci"Utíkejte. Tam u zdi. "- a něco víří vzduchem -nezakopnoutneuklouznout na blátě…na jedné zlomené pastelcese uchytil černý brouka díky větru se dostal na břeh…"První.
Setkání
Uháněli jako blesk, přesto se jí zdálo, že se vlečou. Pobízela koně; nejprve slovy, potom bodáním, nakonec kouzly. Vložila do něj tolik magie, že si nebyla jistá, že se nezhroutí, až z něj kouzlo postupně vyprchá.
Krajina kolem spala ponořená v měkké tmě.
Vzkříšení
Když vyjeli ze skal Aquirifenu a dorazili k Redairskému lesu, zastavila Armelie koně. Vévoda následoval jejího příkladu a čekal. Čekal, co udělá, co řekne… na cokoli. Dívala se kamsi před sebe, ale nedokázal vytušit, co sleduje; před nimi se rozprostíral jen obrovský les, neproniknutelný pohledem.
Ledový palác
Loutka Jeho Veličenstva krále sebou trhala vnepravidelných intervalech podle toho, jak mocně zrovna šašek, který její provázky svíral vzaťaté pravé pěstičce, kýchal. Zotevřených oken paláce vanul do rozlehlé místnosti mrazivý vzduch a králův blázen ve svém útrpném klácení nahoru a dolů marně signalizoval, aby je někdo zavřel.
Tmavovlasá královna Kerstin ve světle modrém hábitu sbíle vyšitými sněhovými vločkami významně nadzvedla obočí. Hra, kde měl hlavní úlohu její vetchý manžel a šarlatánský lékárník ponoukající starce ke koupi bílého pepře jako dekorativního písku vzámecké zahradě, se jí zprotivila a umínila si, že ve skutečnosti vesničan svou příležitost nedostane.
V citadele
Flamien opatrně zaklepal na dveře vévodovy ložnice. V duchu přemítal nad Malefikou. Nebyl sice u toho, když vévoda a jeho mágové vhodnou čarodějku vybírali, dobře však věděl, že vévoda dost neústupně trval právě na Armelii, přestože ji nikdy neviděl. Proto ho zajímala - že jí vévoda tolik důvěřuje.
K Aquirifenu
Paprsky slunce vlévaly do barev Kärimssonie teplejší odstíny. Armelie se pomalu vracela z mořského břehu k paláci. Dënuel stál na bělostném schodišti a se skloněnou hlavou cosi šeptal pegasovi. Jako když jsem jej viděla poprvé, pomyslela si Armelie a trpce se usmála.
Dračí škleb
Bil (se) podzim, až létalo krvavé listí. Matěj stáhl těžkou okenní oponu, odtáhl zázvoru z dveří, natáhl na nohy kanadu a švédsko, vytáhl z kůlny dřevěného hraběte a roztáhl se na hliněném schodišti, protože zakopl. Do široka se rozkrokoval a hloubil nad listovou (s)pouští patou do země důlek. Slunce paprskalo až nevhodně žlutě, ale Matěj si utřel uši do flanelové ruky.
Propast
Armelie seděla na pobřeží a vybírala z mořské vody barevné kamínky. Zítra musí odejít. Musí opustit Kärimssonii a třeba už se sem nikdy nevrátí. Cítila, že tahle karmínová říše zahalená v jemném oparu vonícího skořicí a sladkými ambrelami, jí jako jediná z těch zemí, kterými prošla, utkvívá v nitru.
Kukuřičné pnutí
Něžně sněžně se zeprešele e chedněk tenel. Maidnel strčila hlavu dovnitř z noci a ostrým kuchadlem oškubala klonovaného krocana velikosti SPO [Sváteční Pokrm Osamělých]. Opeření vířilo, hnáno zuř(ř/č)ivým ventilátorem houpajícísícího se na podkousané šňůře.
Pala hala houpalaha, hola hela hohohala, spievala si SMA-ženka Maidnel [Spolek Mýtů o Astronautech].
Náhodná setkání
Procházela jsem parkem, na zádech kytaru, myšlenkami v jiném čase. Najednou mě někdo chytil za rameno a trhl se mnou. Zpět do reality. Tázavě jsem se na něj podívala, ale nic neříkal, neznala jsem ho, šla jsem dál.
Retardovaný posel
Za bujarého zpěvu písně Jede nedojede poštovský panáček včera skupina lidí ze spolku DRPD podpálila v městečku na severu Čech pošťáckou uniformu a deset tisíc čistých obálek. Vedení České pošty je tímto barbarským činem pohoršeno a nejmenované zdroje dokonce uvádějí, že se uvažuje o uvrhnutí poštovní klatby na zmíněné město.
Předseda spolku DRPD (Dopis - retardovaný posel dneška) údajně prohlásil, že se nadále hodlá zasazovat o vymýcení nekvalitních služeb ve prospěch elektronické pošty. Podotýká, že nejde o malicherný střet konkurentů, nýbrž o zdraví a bezpečnost celé populace.
Medvěd a veverka
Jednoho pěkného podzimního dne se v lese potkali starý mrzutý medvěd a mladá rozdováděná veverka. Hopkala z větve na větev, monitorujíce bystrýma očkama situaci pod sebou. Občas, když se zrovna z vyšších větví stromu zvolna snášel list větších rozměrů, se vrhla střemhlav do volného prostoru, drapla jej tlapkami a doplachtila na něm k zemi.
Medvěd mezitím seděl zpola zahrabán do kupy listí, kterým tak prozatímně dotvářel tepelnou izolaci, a zasněně mžoural do oslepujících paprsků chladného podzimního slunce.
Kitharista v proměnách času
U prachaté silnice:Na koleníku seděl kytarista Joshua /Američan/. Kyselé drzevo jeho spalo v černé kukle. První kára, druhé auto, trzetí povoz - to je provoz, bublal si pod zuby. Joshua totiž stopoval.
Bitva o Niagror
Dënuel nervózně přecházel po terase a co chvíli zvedl pohled, aby se ujistil, jestli posel z Aquirifenu dorazil či ne. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že nezaslechl přibližující se kroky. "Dobré jitro," ozvalo se za ním. Překvapeně se otočil.
- mandlovníky -
Julius se zastavil a zaclonil si rukou oči. Z obchůdku s broušeným sklem, který právě minul, se ozval tříštivý zvuk a krátké zasyknutí. Bylo asi devět hodin, devět hodin večer. Julius zkoumavě klouzal pohledem po oprýskané omítce domu v mlhavé naději, že někde zahlédne jméno ulice.
Země nebeských koní
Kärimssonie, nejjižnější cíp světa, země nebeských koní Šarlatu,… kolik spojení s jménem říše létajících koní se jí vybavovalo v mysli, když vpluli do červánkově zbarvených mraků a začali se snášet k zemi. Kärimssonie se utápěla v potrhaných cárech šedivě bílé mlhy. Půda se proměnila ve změť narudlého teplého dýmu a bělostných oblak. Pegas pozvolna přešel z rychlého klusu do pomalejšího tempa.
... z Paříže
"Panis angelicus. sit panis hominum. " bájil ve fantastické tónině kněz ve škrtícím taláru. Ale markytánka v kočárku se zapřísáhlým hadím spřežením si hudrovala oko.
Tanec hvězd
Smrákalo se. Poslední listy spadly ze slunečního stromu a poztrácely se v propasti noci. Nějací dva muži se ubírali ztemnělými uličkami směrem k domovu.
Plesk.
Barkarola
Rozdrcené mléčné lasturyNěkdoRozfoukal do mořePak pokleklUcítil vůni soli
Rezavé pampelišky
Pan Knott byl jako prach obyčejný horník z východní Evropy. Ráno spal vždycky hroznivě dlouho. Východ slunce ho totiž zvnitřně deptal a Západ taky. Nejraději trhal pampelišky a jetelil se nad spanilými květnovými lístky.
Proměna
Tryskající modravý proud vody s tichým šploucháním padal do vod Deumské fontány zvoníc jako jemný déšť ledových kapek tříštících se o zrcadlo zamrzlého jezera. Na stříbřitých lístcích svátých ze všech krajů karakornským větrem nehybně leželo tělo omámené Armelie. Z bolestně stažených svalů jejího obličeje bylo znát utrpení. Ruce měla nepřirozeně pokroucené za zády, stále spoutané provazy.
Poprava
Rozednívalo se. Na dno cely Armelie však mnoho prvních mdlých slunečních paprsků přes tělo mrtvého Fladrika zastírající skoro celý otvor neproniklo. Ležela ještě chvíli na slámě navlhlé ranní rosou a přemýšlela o nočním nedomyšleném podniku Äthirjanů. Zarážela ji už jejich samotná přítomnost v Lätiferu.
Prokletí Karakornu
Vyschlé dřevo praskalo. Muž s červenou kápí přes obličej jej s funěním sbíral ze země a házel na hromádku zlámaného klestí. Kromě soušek ležely u jeho nohou i mladé stromy, jež byly skáceny předešlého dne ztupenou sekerou bezvýznamného muže sloužícího králi. Usychaly pupeny, větve svou ohebnost neztrácely.
V elfím paláci
Na příští den shromáždil vévoda malou družinu čítající včetně něj asi pět lidí a vyrazili k Smädienu. Jakmile vstoupili do lesa, připojili se k nim dva elfové, očekávající jejich příchod, a vedli je směrem k sídlu vládce elfů, Chanotha. Palác vypadal jako štíhlá točitá věž vystupující z rozkvétajícího poupěte růže; před ním stáli Chanoth s manželkou Nimborií. Zjevně byli zabráni v rozhovor s vysokým mužem v bílém, výšivkou olemovaném rouchu, když však vévodova družina přistoupila blíže, povšimli si jich a vyšli jim vstříc.
Skalní říše
Halou dozníval zvuk vzdalujících se kroků. Audience skončila. Vévoda Adrien Armisdes stál opřen o jeden z vysokých kamenných sloupů hradní galerie a mlčky se díval za vzdalující se delegací. Království Meedofi se odvrací, pomalu, neznatelně… však přesně mířenými údery roztíná uzly pout svazujících je s Aguirifenem.
zvěsti
Druhého dne za svítání se vypravila směrem k troskám hradu. Vstoupila do zahrad - tentokrát již nespoléhala na to, že budou mříže někde prolomeny, ale na své magické schopnosti. Přestože jí bylo krásné řemeslné práce trochu líto, vyslovila zaklínací formulku a železo se proměnilo v prach, jenž se letmým závanem větru zbortil. Nevěděla přesně, kam má jít.
Trosky
Čtvrtého dne dorazila na okraj Läfirinu, hlavního města Lätiferu. Zdálky viděla smutnou zříceninu, někdejší domov baronesy Birbé. Malé děti po ní pokukovaly, spíše zvědavě než ustrašeně. Usmála se na ně.
Dospělost...
Chlapec se stáva mužem ve chvíli, kdy se rozhodne kaluž obejít, místo aby ji přeskočil.
Platon
Cesta do Läfirinu
Čarodějka Armelie seděla na břehu říčky Mythé, cachtala si chodidla v příjemně chladivé vodě a zasněně upírala zrak na blankytně modré nebe. Do království Lätifer, nejbohatšího kraje Lúmenorbis, vkročila sice už před několika dny, ale nezvykle čisté nebe ji stále poněkud zaráželo, stejně jako dětská naivita a přívětivost obyvatel. Není to tak dávno, co se skrývala pod polámanými smrky před rozzuřenými trpaslíky z Feroiy a v noci, kdy se nad krajinu přihnala sněhová bouře, málem umrzla. A z močálovitého severu do země jiskřivého vína, medu, kobaltinů, řekla si tiše sama pro sebe a pomalu ponořila dlaně do průzračné vody.
ledové slunce
„Vražda. Vražda přímo v našem městě. Vražda. “ vykřikovali zimou prokřehlí kameloti prodávající večerníky, seč jim hlasivky stačili.
pc versus kytara :)
"nemám doma počítač a ani v nejmenším po něm netoužím. počítač je blbost - kupte si radši kytaru. "
noel gallagher
mumifikace
byl to asi nějaký trest způsobený vyšší mocí. pomsta za všechny mrtvé, padlé v marném a nespravedlivém souboji s nesmyslnými zvyky jiných, kteří je vraždili po jednotkách, desítkách, snad i po stovkách. kolik jsem jich ten den poslala do říše stínů. přesné tabulky si bohužel nevedu, ale asi jsem překročila jimi stanovené limity, takže se tam vzbouřili a vyžádali si reinkarnaci na aspoň na jednu hodinu pozemského času.
střepy
dívka s rozpuštěnými havraními vlasy běhala po lese, smála se, tančila. zpívala do větru. lehké zašustění jejích šatů, zvonivý hlas a opar její vůně, a byla pryč. tančila kolem stromů jako lesní víla, která se nedá zastavit, jako mlha, která se ztratí.
Fantazie
Probudil se do pošmourného rána, které jen mdle osvětlovaly pouliční lampy. Připadalo mu, že snad vůbec nespal. Kdyby měl v povaze sklony k zoufalství, musel by ho stále se opakující sen nelítostně připomínající debakl jeho neslavného projektu zbavit soudnosti a naděje. Vykoukl z okna; pršelo.
mr blad blu astronaut (w)z rokl(i)e
V obrovsky velkém městě vegetoval děsivě normální člověk, jehož znali pod jmény Mr Blu, pan Blad nebo taky Astronaut z Rokle. Ani na čtvrtý pokus se nesnilo, že tvorem hojně myšlenkami oplývajícím moudře novými je. Přebýval v soukromé kleci v budce, tedy v malé mini budově. Mříže místo okenních skel navrtal do okenních rámů zcela selbst, jelikož v ryze praktického muže vyl bychován.