Pročež
Pročež k uctění památky předávám ti žalm esejistické činnosti kuřecího plátku, jenž ve snaze nápodoby věřil příliš formám stylu. Jakýsi dungeon se ve schvácení vleže vstal napospas monogramům jakýmsi. Ve falši tónu zahrát prim tak, aby se neublíženo ozvalo pozvání početí. Opisným slohem určeno k památce jakosti ryzí.
O hledání modrého smaragdu
A až později, když jsem procházel uličkami starého, hodně starého města, v téměř slavnostní atmosféře, mezi svátky, s tou českou hrdostí "vždyť je to náš Hrad", proč jich tolik míří sem, do těch míst, silných historií.
Jak mi to tu jednou bude připadat, až se vrátím sem do starého světa, zmučen životem, ten domovský hrad, odkud procházím a s lítostí se v hlase loučit s místy nádherně úchvatnými, tolik hrdými na svou minulost. A proč poutníků tisíce lidí zmaří se představy moje ve snu dávném, okouzlení jitra mrazivého kříže. Nač čeká prsten v podstatě bytí svého veřejně vystaven.
Pár slov o rozvaze
Pár slov o rozvaze
(Je rozvaha pocit nebo stav mysli . )
Rozvahy si vážím pro její neopakovatelnost, pro pocit moudrého člověčenství, pro její
jedinečnost v chumlu pocitů, které dorážejí uvnitř těla.
Úryvek
…A někdy jsou ty časy zlé a jindy zase dobré, na tom už nikdo nic nezmění a asi to tak
musí být, vždyť o tom mluví už Beethoven. A tak, psáno jednoho pošmourného podzimního
dne v galerii Josefa Sudka, těsně před Vánoci, sedím u psacího stolu, piju kávu a hledím
smutně skrze sklo dveří na větve stromů Petřína, už zbavené nádherně pestrých barev, jen
Modlitba
rádio si brouká tiše
stejnou písničku
tramvají popojedu zase kousíček
blažen kdo vymyslel mažoretky
Pocta svobodě
Jsou chvíle
Kdy jsi mi tak drahá,
Ale život jde dál
Ráno - když i slunce vstává
SLEPENEC
Ve spadaném listí po zemi je cosi
důvěrně známého,
podle rysů se pozná člověk,
co je zač
CHULIGÁNSKÁ
Dyť se podívej jak
chutná ta Startka hořce
jo - že jsem chudej
já nejradši chodim k řece,
Takové malé roztomilé nic
Ve smutku a osamění
jenom stromy šumí
vítr si je čechrá jako
vlasy milence