Písmák pyšná rastlina
dve prekrížené nohy započali rozhovor
- chválihodné je, že môžeme byť spolu
o chválihodné je, že sa smiem otočiť na druhú stranu od teba,
ak zaostávaš
trýznění
rozlehlá místnost
přikusuje mé trýznění
kochám se skladbou beze slov
hloupé ráno po noci beze hvězd
nekdy jindy
někdy jindy
jiný život
a v tom budu hrdinou.
. bezelstně pokyne na zbytky vůle
pyšná rastlina
dve prekrížené nohy započali rozhovor
- chválihodné je, že môžeme byť spolu
o chválihodné je, že sa smiem otočiť na druhú stranu od teba,
ak zaostávaš
navzdory
za soumraku kdy vytrácí se blouznění
zapaluji dvě svíce na víc než znak souznění
rozprašuji historky o divech a náhodách
pro ten okamih kdy tuhne krev vžilách
necudná pouť
po pouti zařvu na zbytek touhy
krásko nebetyčná nevzpínej ramena
opilé tóny zarývají se pod kůži
nedívej se na krůpěje orosené duše
Píseň o
Píseň o nemožnosti povzdechu
výsměch ze zálohy
co vyrazí ti mezi oči
v šeru noci
nie je co dobiehat ak nic neuteka
jak kvetina nevinná
jak čistá ľalia
jak prúd čo cítíš na koži
jak dieťa čo si zaslúži
nejsou okovy
zatím jen sedím v kuchyni
a neslyším bouchat hodiny
ubíjet svého pána času
teď už ubírám se na tu trasu
symetria
pre tú jemnosť vybočujúcu
z hlavného prúdu premien
pre tú drzú krásu
ktorá mi kričí priamo
potulny co vzal ho cas
nejsem snílek ani hráč
jen potulný co vzal ho čas
unesl ho pravidlům
proto nehledej nic v září dnů
nocni epos odcizeni
kdyz nemuzu spat
otevru okno v nadeji ze se priblizis
kdyz nechci ulehnout do prazdne postele
ktera je zmackana na jedne strane
kto je ona
Krásu vidíš v maličkostiach,
v jemnosti,ktorá búrlivo pozdvíha
vo víre udalostí, ktoré ťa nenechávajú chladným
obrazy
neopovrhuji
zbytečné slova lítosti
nepatrné drápy na duši
odřený nápis ve zdi
chybějící si domyslím
osud uspava
ani nevím co mi ten pohled říká
ne že by na tomjenom záleželo
ale jestli se koukáš nemusíš říkat nic
to já znám
kreativni smrt
protože vím že půjdu
za zvukem svítání
tvých perel
na duši
dost ?
aby toho nebylo dost
když zápasíš sám se sebou
plápolajíc
převrhnout
citim vas
když jste se usmál poprvé
byl to plachý úsměv
po ránu
nedbale namalovaný na vašich rtech
vic nic
jak zdánlivě opojný
zdál se být ten svět stebou
ale nebyl
dlouhá čára lítosti
si tu a nie si
prošel jsem hodně lidmi
než jsem uvěřil jak jsou jiní
sliboval si setkání na mé půdě
namlouval si že se někdo vydá jenom
moje slunce
prokukuješ na mě
přes okno
jako slunce třpytíš se na mé nahé kůži
když vstávám a
jaka
omráčená jsem se vypotácela ztéhle noci
zamáčená a okradená
okradená o iluzi
o moji posilňující fantazii
krasna zena
nikdy jsem tě nepoznal
ale vím kdo jsi
žena krásna
žena hluboká a vzpurná
hladova vlcice
je mi jasný
že by jsi nejraději
žila život
bez dotazů
nase divne styky
Potýkám se smnožstvím lidí
které potkávám
pereme se o postoj
skoro každá póza přijde mi nahraná
partie
Kam až musím zajít
abychom se potkaly
roztoužené chapadla mě polykají
zvracím neexistující vášeň
jsem na dne
Nesnáším tvá rychlá gesta
předbíháš mě o stokrát
máváš na mě vlajkou radosti
no já ten úsměv nevidím
nejsem neviditelna
nejsem neviditelná
snad jenom pro ty co nechtějí
proto chtěla bych našeptávat
lehce a naboso
muj svet o vas
Když sedíte vkoutě a všichni kolem se cpou
najednou vám dojde kam nikdy nebudete patřit
a pozlátko se může jakkoliv třpytit
potkají vás situace kdy beznaděj je smích
jak bys chutnal?
kdybych se tě směla dotknout
měl bys přichuť snového rána
popelavé nebe výsostně hledící
na nás jak si to rozdávame
pro zacatek nechci konec
ubíjí mě tvoje slova
ani se neptej co to znamená
každá známka nedorozumění
mě vysává
budes chutnat slane
jak bych mohla zapomenout na tvoje oči
na ty oči co provázejí mě pod peřinou
sledují moji ruku jak se hladí tvými doteky
přivádí se kvytržení upadá do zapomnění
leť jestli můžeš ale nevracej se jestli ne
Můžu psát poezii
můžu volat do hluboký noci
ať mě spasí
letím na koberci vášně
jemne jemná nie tvoja
Našiel som kvietok na púšti
aká vznešenosť vzácna
váhal som či sa napiť zkalicha
jediného
koho to zaujíma?
Oprášil sa a pomaly sa pokúšal postaviť
vtvári sa mu smial pot astekal mu po záhyboch kože
zdvihol sa aakoby na znamenie som uzrela slabý náznak plachého úsmevu
tak plachého aký vidíte udetí keď si myslia že objavili niečo
co nejsem
Jsem povzdech nad tímto světem
jsem odezva nočního ticha
tudíž ještě slabší tichší
jsem šepot ptačích křídel
ani ty ne
Prolítl si kolem mě několikrát
jakoby ti úsměv dával křídla
a já si řekla
no dobře nechám to tak
tichá a nahá
Ležím tu tichá a nahá
odovzdaná tejto chvíli
akoby som tu na niekoho čakala
možno to tak má byť
chci ji!
dnes večer jsem obzvlášť pospíchala viděla jsem tě před sebou seděla si v křesle měla si červenou sukni vyhrnutoudnes večer jsem obzvlášť pospíchalaa taky jsem věděla proč čekala si na mě ty v křesle s natáhlými nohami až ke hvězdám vzhůru a měla jsi je hodně od sebesnad pro mě pro mé oči odhalila si svoji jeskyňkupro můj jazykmoje prsty kvůli tvé vůnichtěla jsem být doma co nejdřívchtěla jsem z tebe smýt všechno kromě tvé slastipřijala si mé pozvání dnes večer jsem obzvlášť pospíchala pro tvůj obraz sedící na rohu vany pěna ti klouzala po noháchnahoru a dolupro tvou chuť chutnáš vždy jinaktajemná
na po ly(i)
Pisu ti zlomena
jakoby si se mnou vitr pohraval
anevedl kam
se mnou
ale jen obcas
Obcas mam pocit
ze se svet ocitnul ve vzduchoprazdne
zadny dvere
zadny zamek
jen pomaly
prechadzam ocami po izbe plnej nemych slov
prechadzam ocami cez mesto plne nemych ludi
prechadzam ocami svetom sem atam
spoza rohu na mna krici ticho
chci to!
když opajim se sama sebou
pri pohledu do zrcadla vidim
otvirat se lotosovy kvet
castecky vzduchu se omamne vlni a trpytí
ona divoka
my dve by sme mohli
mohli by sme zajst
kam sa bezne nechodi
a vysmiat sa do sytosti
stihnem to?
Magistrala tajomneho sveta
sa mi vynorila pred ocami
otvorila sa obrovska brana aja zrana
vnorila som sa do neznama
zrnko prachu
Ak som len zrnko prachu stratené vnekonečne vesmírov
potom dakujem
nepotrebujem vašu hrdost vašu mapu predkov
vašu vieru stratenú vríši duchov
milenci
Milenci sú chránení
pred zachmúreným nebom,
kde tajný živeľ daruje im dych
avšetko čo žije, rastie
naštastie
Prebrala som sa ztoho krátkeho boja
kedy si ma vydesil ksmrti
obopol si ma svojimi rukami
dvakrát prosím
Pryc
Prolítl si kolem mě několikrát,
jakoby ti úsměv dával křídla
ajá si řekla
no dobře, nechám to tak
Mohl bych
Mohl bych se kupříkladu pustit střemhlav
zvrcholku skal do plovoucí prázdnoty
nade mnou
Mohl bych si to kupříkladu rozdat scelým vesmírem
Kontakt
Kontak sa stráca
vnímam tvoj hlas
počujem ticho
anaraz aj ten hlas stíchol
kytička
Je to, že ma vidíš, známka toho, že som.
Je to, že myslíš, že môžeš objať, ten pocit, že cítiš.
Je to vôbec možné.
Je krása krásou, pretože ťa oslepila
rýchla spomienka
Vplameni večného svetla
ožarujúceho môj výhlad
sa odráža utkvelá predstava
zdetstva, kedy bolo všetko iné.
výhra
Popel mi lítá do vlasů
déšť mě obléká do černé
já ještě nechci pryč
Mluvili jste se mnou obozích, ovíře aoumění
Bizarní
Bizarní pohled na scénu dáva za pravdu vlastně všem těm, kteří tvrdí, že tahle společnost je prohnilá, a při tom je vlastně jenom stupidní. Dva milióny let evoluce, aby sme se mohli spláchnout se splaškami svých mozků. Přiběhla jsem zmáčená od strachu ktajemné komnatě. Zabouchala jsem na obrovské železné vrata vejménu lidské přirozenosti po šíleným útěku ze šílený doby, sa marně pokouším najít vhodné vysvětlení.