Den zúčtování
Vzduch byl prosycen jemnou vůní mýdla a štípajícím odérem lepkavého potu. Díky husté vodní páře nebylo ve sprchovém koutu vidět snad ani na špičku vlastního nosu, o ztíženém dýchání nemluvě. A přesto by se dala atmosféra nazvat silně vzrušující. Stál … opřen o zeď, aby jejím chladivým povrchem zchladil své rozžhavené tělo … a ona … tiskla se kjeho hrudi jako had objímající kmen širokého stromu.
Sex versus Láska
Vrádiu hráli písničku od Jarka Nohavici a mé tělo se chvělo ledovým neuspokojením. Nasliněným prstem jsem na zrosené okno malovala oheň. Byl ohromný jako vatra a měl mě zahřát, ale místo toho roztál jako sněhulák u krbu a svou průhledností mi odkryl obyčejný svět okolo domu. Děsil mě svým stereotypem a já se snad po sté ptala: „Existuje láska.
Spontánní erotika
Hodila si na věšák suchý ručník a na poličku položila sprchový gel a šampón. Dveře od kabinky jedné zmnoha veřejných sprch zatím nezavřela na petlici, chtěla si ještě odložit ven oblečení, aby si ho nezamokřila. Rozpustila si vlasy a ty se jí vmokrých provazcích sesypaly na ramena. Gumička se jí vysmekla zprstů a dopadla do malé loužičky pod jejíma nohama.
Padlí andělé
Chtěla jsem popsat krásu života,
ale místo toho jsem viděla umírat padlé anděly.
A mně po tváři netekla jediná slza.
Smrt včerným rubáši jim ocelovými okovy
Prázdno ...
Krutost prvního odmítnutí .
Nenávist k bolesti, která podněcuje sebelítost .
Smrt zrádným myšlenkám, které neumím ovládnout .
Zatracení srdci, které nemůže přestat toužit .
l´Amour
Hodím ti prstýnek pod nohy … beze slov, jen sposledním polibkem …
Jediným pohybem ruky utopím všechny své city a snevinným výrazem vzamilovaných očích podříznu hrdlo zbytečným nadějím …
A jen jediné slovo ti se smutným úsměvem ve strhané tváři vmetu do očí … slovo hněvu i lásky … Vyslovím ho měkce a sjakousi něhou, a přesto ti do duše vryje hlubokou jizvu, která se nikdy nezhojí …
A já snehranou touhou, kdy chci ztratit vše, co jsi na mě „prý“ miloval, vezmu ostrý nůž a se surovou něžností si ho vrazím do zlomeného srdce … Snad ani neucítím bolest … Krvácet budu pomalu a každou rudou slzou si budu přát vrátit čas. Znovu vědět, jaké to je milovat …
Bláznovství
Pokusila jsem se zabít čas holýma rukama … chtěla jsem přemoci západ slunce nikdy nevyřčenou prosbou … Snad se mi to zdálo jednodušší, než sebrat poslední zbytky odvahy a podívat se ti do překrásných očí …
Pokusila jsem se vyskočit ze zavřeného okna vnejvyšším patře mrakodrapu … chtěla jsem bez zlomených kostí dopadnout na rozehřátý beton … Myslela jsem, že je to snazší, než odolat a přežít tvé vášnivé polibky …
… Bylo to tak neuskutečnitelné …
Pokusila jsem se zapálit na svém těle slizký benzín … chtěla jsem zemřít bez jediného výkřiku bolesti … Snad to mělo být lehčí, než donutit duši, aby přestala prolévat krvavé slzy bez konce …
Marnost
Do nekonečna se ozve výkřik … Lapám po dechu a opět ji cítím. Její chladné ruce, jak se mi dlouhými nehty snaží rozedřít bláhové srdce na krvavé cáry, aby znich potůčky slz mohly vytéct smrtelné hříchy a osudové chyby. Bezmocně zvedám ruce, kde jsou na zápěstích stopy po jizvách, chtěla bych se protiní bránit, ale její neviditelná tvář se jen směje … Zoufalství náhle přestává být slovem … vysouší slzy a zbavuje hlasu, nechává za sebou jen cestu mrtvých … A já krví píšu na zeď, svou vlastní krví sepisuji závěť … Slova kleteb i proseb o odpuštění …
Toužím ji stíhat, hnát ji až na samotný kraj světa, kde bych ji mohla shodit zpříkrého srázu do věčného pekla, ať ta mrcha konečně pozná, co jsou to mučivé plameny nezvladatelné touhy, co je to stravující oheň po nedosažitelném … Holýma rukama jí toužím rozedřít překrásnou tvář a nechat zlatavou krev volně vytékat zotevřené rány, snad třeba tak ta Nemilosrdná konečně pozná, co je to bolest ze ztráty. Nesmím ji nechat uniknout, ale naopak proklít její hanebnost a tupým nožem jí vyříznout srdce ztěla, aby potratila všechny své city, které vsobě tak úzkostlivě střežila.
Smíření
Po staré tváři zlomené matky stékají horké slzy.
Snad touží vybřednout z bezmoci a nedovolit mi překročit práh, nedovolit mi utéct a už nikdy se nevrátit. Ale žádají po mně nemožné … Já se k ní musím otočit zády a odejít … odejít za dávno vyhaslými hvězdami, které mi jako jediné na světě mohou ukázat odraz mých dětských snů a zavést mě na jejich již zapomenutou cestu, vrátit mi hrdost a čest …
Chci se stát opomenutelnou kapkou vmoři, ve kterém se najde vše a zároveň nic, chci opět najít své zjizvené srdce.
A možná potom budu schopná vrátit se zpět a opět si vzpomenout … Na lidi, kteří mě neuměli milovat, … na sny a přání, kterým nikdo nedal šanci, … vzpomenout si na svět …
Je prostě jiný ...
Jsem nájemný vrah a miluji zabíjení. Připadá vám to divné. Jestli ano, raději si tento kritický názor nechejte pro sebe, protože nikdy nemůžete vědět, na čí hlavu zrovna míří má hlaveň. Třeba to jednou bude i ta vaše zabedněná palice, kterou od těla oddělí má maličkost.
Vražedná touha
VRAŽEDNÁ TOUHA
Poslední polička ve skříni nad mojí postelí a až ta hromada papírů vnejzazším rohu, to je ten důvod, proč mé dnešní myšlenky nemohou najít svůj cíl a neustále se toulají po dálkách hvězd. Kdyby měl někdo zájem projít se těmito ústřižky zčasopisů a lístky do kina či divadla, mohl by tak čirou náhodou objevit úchvatné dílo neznámého malíře. Obraz, který měl viset na předních místech vgaleriích, ale ze zvláštních důvodů skončil právě u mě.
Pro jeho tmavý a smutný vzhled ho nevyndávám na denní světlo často, snad se bojím jeho aury, kterou kolem sebe šíří a která zažehává vmé mysli strach ze smrtelnosti.
Věčný sen
VĚČNÝ SEN
Stojí proti sobě jako dvě sochy z mramoru. Těly se nedotýkají, ale jejich oči jsou do sebe vklíněny tak pevně, až mi ztoho silného pouta přechází mráz po zádech. Pohled, který by vydržel i hněv bohů. Nevšímají si ničeho, ani drzého větru, který si pohrává sjejich vlasy a nemilosrdně jim je cuchá do slepených pramínku, aby se už nikdy nemohly rozmotat.