Písmák Ovoce v pohybu
Projelo vesnicí jablko na kolech. Viděl ho Toník a hned se za ním rozeběhl. A otec ve dveříchtiše láteří,smutek má na duši. Jak rád by běžel taky, ale to se nesluší.
Nábřeží
Ručičky hodin na sever ukazujou. Ztrácím se ve vlastní hlavě. Šedivý mraky tu i tam plujou,kruhy jsou na Vltavě.
Příští časy
Ať mě mé nohy zanesou kamkolii tam, kde nebudu vědět jak dálNebudu se bátProtože právě onydovolí mi stát.
Pohledy
Zrcadlo rozbité nad ránem (C, Am, G)plesnivým uherským salámem. (C, Em, Dm)Tuny chlebíčků s pomazánkou, (F, C, Dm)kterou nikdo nejí. (F, Dm, G)Tisíce bublinek ve větruCo zapletou se mi do svetrua zvláštní bezbarvé tvářeco blbě se smějí. (A) (F#m) (E)(A) (C#m) (Hm)(D) (A) (Hm)(D) (Hm) (E)Po cestě vlasy mám smotaný (C, Am, G)a v puse hořkou chuť popela (C, Em, Dm)a tak čekám, až déšť mi ji (F, C, Dm)vypláchne docela.
Chorá mysl maniaka
(C) (Em) (Am) (F) (C)Pořád tě hledám ač jiní zrazují mne, že to půjde stěží (Em) (Am) (F)já na ně nedám, neví co mluví a nechce se mi věřit(C) (Em) (Am) (F)že všechno co o tobě vím je lež, výplody choré mysli maniaka(C) (Em) (Am) (F)tak to rozhodně není pravda já vím nejlíp o co běží jenom já vím jaká(Dm) (B) (F) (C) (Dm) (B) (F) (G)jseš. (C) (Em) (Am) (F)Sdílíš se mnou bzučící stráně i mlžná ránakterá, vždyť to víš, nejraději trávím u piánav županu co má odshora dolů dlouhé zlaté proužkys kávou bílou víc než černou s dýmkou plnou snivě líně vyfukovat pravidelné kroužky(Dm) (B) (F) (C)čichat vůně světa, pěkné i zlé, vždyť je to jedno(Dm) (B) (F) (G)my jsme dva na všechno naše ruce každou horu zvednou(C) (Em) (Am) (F)A já se směju vždyť vím že jsi tady se mnoucítím tě hledám tě bílým ránem i nocí temnoua jednou náhle, úspěch se naplní a já najdu tě třeba v koruně višněpo polní cestě ruku v ruce jak dvě labutě půjdeme já tvářit se budu pyšně(Dm) (B) (F) (C)snad mi to odpustíš vždyť ani nevím jestli budeš za to ráda(Dm) (B) (F) (G)určitě ano, cítím, že tvá duše stejně jak má strádá. Stále tě hledám, tvoje krásný oči pořád před očima. Na druhé nedám, jejich názor mě nezajímá.
Dnešní noc
Díky za lety komet na letním nebi. Díky za vůni zmoklých alejí. Díky za písně co zpívají hřebyv pražcích rychlíkových kolejí. Díky za těch pár minut spánkuv nočním autobuseco veze mě na Ryšánku.
Starý mládenec
Doprala pračka a najednou je tichov bytě co má jenom čtyři stěnysmutno je beze ženy.
Stanice metra
(C) (F/C6) (C)Tak se s tebou loučím a moje duše pláče,(Am) (Em) (Dm) (G)já chtěl bych být klidný, srdce však divoce skáče(Dm) (F) (C)(F/C6)(C)A ve mně zmatek sílí, tak počkej, prosím počkej ještě chvíli. Tak se s tebou loučím a skrytě roním slzyJá věděl že to přijde, ale přesto mě to mrzíA až pustíš mou ruku dal bych všechno za záruku že se vrátíš vrátíš brzyG, F, C,G, F, C,G, F, Am,F, G, CNerad tě ztrácímTak se s tebou loučím a z nebe voda padáAť snažím se jak se snažím, vůbec se neovládámA v téhle smutné chvíli, chtěl bych jediné, chtěl bych mít dost síly. G, F, C,G, F, C,G, F, Am,F, G, CNerad tě ztrácímTak se s tebou loučím ve stanici metraSejde z očí, sejde z mysli, ta slov jsou mi cizí. A rukama chytám poslední vůz co jeho kola tepou smutný blues (F/C6) (C)když v tunelu mizí pláču na dlažbu ze žuly(Dm) (F) (G)Jenže slzy jsou jen slané šipky (C)co cíle se minuly.
Ten co poroučí strojům
Tuhle mi jeden chlapík přinesl fakt divnou věc. Hodil to na stůl, bylo to zabalený do plesnivějícího jutovýho pytle a když jsem na to hrábl pazourou, vyjel po mě, jako by v tom měl ten nejkřehčí porcelán. Že prej on sám. No tak jsem se stáhl a se sešklebenym ksichtem čekám na ten poklad.
Ladič pián
Už roky hladí klapky,které zná jenom po hmatu. A hraje melodiinotoricky známouZa třicet korun na hodinu,od nejspodnějších tónů -- bílá, černá, bílá, černá,tak jako kávy, které neodmítá. Už roky hladí klapky,které zná jenom po hmatu. (A dlouhou bílou hůlkouudává si takt.
Kouzlo večera
Starý muž sedía zuby tiskne dýmku,nemá na sobě šaty,proč taky, když je sáma v kamnech hoříTabák se rychle pálí a on žasne. Jak je to dávno, co tiskl ústa na jiná. A kouř kolem kouzlí bílou pavučinuDo níž se nořía zvolna usíná.
Co pod oknem
DBijou půlnoc,G6anebo je to moje srdce,
fakt si nejsem jistej,
Dspíš ta půlnoc.
Najednou slyším,a to mám hlavu pod peřinou,někoho volat,jak o život.
Pan Sommer
Plaval. Mohutnými tempy rozrážel azurovou hladinu jezera a za sebou zanechával stříbrnou zpěněnou brázdu. Nejdřív plaval prsa a když se unavil, plaval naznak. Zakalenýma očima sledoval nikde nekončící obzor.
Muž, který byl sledován
Toho muže jsem si všiml už před pěti dny. Zrovna jsem vystupoval z taxíku, když do mně vrazil. Ani se neomluvil, ač to byla zcela evidentně jeho chyba, jen se na mě podíval očima plnýma hněvu a nenávisti a utekl pryč. Asi bych na tu příhodu zapomněl, kdybych ho nepotkal den poté.
Samotář
Chápu, že nejsem stejný jako ostatní. Dokážu vyjmenovat spoustu věcí, v čem se od nich liším. Třeba to, že žiju v horách, tak vysoko, že sníh nesleze ani za horkých červencových dnů, nebo v tom, že mým útočištěm je jeskyně skrytá za širokými rameny horských smrků. Taky nejsem moc společenský, sice mám rád ty večery, kdy ke mně z údolí doléhá dunení bubnů z Lavva Clubu, ale do města moc nechodím.
Můj kamarád Karel
Domů jsem přišel zmoklý a bez nálady. V autobuse mi šlápl nějaký starší člověk na nohu a ta mladá těhotná paní mě nepustila sednout. A navíc pršelo a já vystoupil omylem o tři zastávky dřív. Hnedka v předsíni jsem prozkoumal klobouk.
Poslední světová válka
Usínám za zpěvu
iontových motorů.
Z polospánku sleduji svůj
někdejší domov.
Květnová sobota
Ten den pro mě vůbec nezačal dobře. Hnedka ráno jsem se chytil s Gabriellou, takže jsem okamžitě vypadl z bytu. Venku bylo pošmourno. Mezi potrhanými mraky pomalu vylézalo jarní slunce a dávalo světu růžový nádech.
1976
Stop your ship in sail
can rain, storm or a gale,
but when you know
that yourn't roaming alone
Brilliant Roy 1
Přestřelka vmlze
Ten rok začal podzim opravdu hodně brzo, což bylo jasným znamením, že zima bude krutá. Ač byla teprve druhá polovina září, začal fičel ostrý studený vítr a ani ranní jinovatka nebyla vyjímkou. Jitro co jitro jsem se probouzel do barevného listí a mlh, jež zaplašilo až polední slunce, někdy i do občasného mžení, které se člověku přes veškerou jeho snahu dostalo až na holou kůži. Stejně jako ten den.
Pocit
Připadal jsem si jako osamělej poutník. Hvězdy mi smířlivě blikaly nad hlavou a vzduch voněl nadějí. Hlavu jsem měl plnou nerozluštitelnejch pocitů, takovejch, jaký se vyrojí, a prostě jsou, nedaj se popsat ani pochopit a přece v tý chvíli naplňujou každičkej kout mysli. Měl jsem tyhle chvíle rád.