Písmák Strom dvou světů
Strom stářím zmoudřelý však pln jara silpod nebem překrásně broskově zbarvenýmv krajině Pohádek moudrost svou silPlody své šťavnaté nabízel znaveným
Ty duhové plody rád rozdával všema radostnou pravdu co strom v nich ponechalčlověk kdo okusil hned objal mu kmenpak každý problémv duši vždyutichal
▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓▒▓
Strom starý, zmoudřelý tu pozbývá silpod nebem šedavým jak plíseň na broskviv krajině Světa moudrost svou silv pár plodech seschlých bez známek jakosti
Schíza
Sníh padá na zem
Dlaždice se třepou
přehnaně bystrá mysl
upadá v beznaděj
Automatickej textík
Středa mrtě moc hodin a tak když se to dá celý do kupy sena tak se to tak ohryže do nekonečna a nezpůsobí žádné klimatické změny. A za pomocí regresivní terapie se banda utopenců sebere a neodrovná stoh cihel neodfouknutelných ventilačním systémem zelené barvy a vynořiv se z neodolatelných výšin veškerého blaha se automatizuje pokémonový míček z daní předplatitelského deníku námořníka Fiasy u stolu z mahagonového dřeva, jenž vznáší se od ucha k uchu nad ekologickými poruchami. Stádo slonů nezvladatelných klasickými hudebními nástroji umírá u napajedlové bažiny s touhou po poznání semestrální práce napodobené transcendentím stavem po dlouhé roky v náručí matky Přírody s pohádkovými draky absolutního zla. Pod úpatím zeleně zarostlé skály banda mořských víl naráží autonomní audiomodulátory o ztrouchnivělé brnění drahokamového trpaslíka s půllitrem jahodového piva nad druhým korbelem páchnoucího moku s uslintanou bradou mrzutého mezka, což ve skutečnosti znamená poplatky pro nehorázné lichvářství řezníka Tondy, po kolena namočeného do průšvihů okořeněných transylvánským vlkodlakem sestoupeným z neproporcionálních rovin existence.
Fajnovej večer
Nahořklý, krémový, silný - Jack DanielsMetallica - Nothing Else MattersVládik - moc dobrej kamarádKdo nepozná, nepochopí :)
Jen chvilku klidu...
Je půl desáté večer. Všichni sedí u televize. To je fajn - moc fajn. Je klídek - ticho, parádička.
Krvavý podzim
Otáčím klíčem ve dveřích a vydávám se do ulic zdejšího maloměsta. Nikde není vidět živého člověka. V podobném počasí je to celkem běžné - ač je teprve krátce po poledni, díky šedočerným mrakům halícím celou oblohu se zdá, že se slunce již před pěknou chvílí schovalo za horizontem, chladný vítr prosycený drobnými kapičkami deště se mě snaží naštvat naháněním vlasů do obličeje a vůbec všechno na sebe nabalilo takový smutně šedivý nádech. Pomalu procházím liduprázdými ulicemi po vlhkých dlažebních kostkách a jediným výraznějším zvukem je hukot vody v kanálech.
Výjimka
Výjimka nepotvrzuje pravidlo.
Potvrzuje pouze, že pravidlo není pravidlem.
Výchova
"Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny. " Tak přesně tohle jsem si v duchu říkal o rodičích, když jsem si uvědomil, co vlastně dělají, ať už byli mí vlastní či nikoliv. A za co ta nenávist.
Cennější než život
Znám něco cennějšího než život,
pro co jsem ochoten ho i obětovat
- jeho smysl
MILUJU
Milujukřišťálově čistou voduledovouz horského pramenu tryskající do mých dlaníze kterých stéká do vyprahlých úst a chladí žíznivé hrdlo
Milujurozlehlé zelené loukyplné životado kterých celým svým srdcem se vrháma nechávám jej zaplavit divou květenou pod paprsky slunce
Milujubezmračnou noční oblohuposetou hvězdamico skrývají tajemství dalekých světůa společně s tichou lunou vnášejí vesmírný klid do mé duše
Milujuorly vysoko nade mnousilnékdyž pod svá velká křídla naberou horského vzduchua rozlétnou se do nekonečných dálek dávajíce najevo svou svobodu
Lidi jsou jenom zvířata
Mohlo být asi deset hodin večer a já se šel projít po městě. Právě jsem procházel po cestě mezi poli a zdejším sídlištěm, když vtom se mi v mysli zjevil obraz termitiště. Ano, přesně tak. Celé ty řady panelových domů vedle polí mi najednou připadaly jako termití kolonie.
O slušnosti, dobru a zlu
. Poslední dobou hodně přemýšlím. A to hlavně nad lidskou společností a nad odpověďmi na otázky, které se tohoto tématu týkají, anebo z něj vyplývají. A jedna taková otázka mě napadla: "Co je to vlastně slušnost.
Vězení ve skále
Usedám na chladý šedý kámena jeho chlad proniká mi k dušijenž na obranu zapaluje plamenz jehož zloby srdce tvrdě bušía já cítím, že umírám
Pozoruji vás - vy nenasytné stínyco z té chladné skály snažíte se žítjak jeden druhého odsuzuje z vinya nikdo nikomu nedopřeje klida já cítím, že umíráte
Vzpomínám, jak chtěl jsem vaši přízeňkdyž zlatem dokazovali jste mocvšak se zlatem přišel hlad a žízeňvesmír již nikdy neprobarvil noca já cítím, že umíráme
Vtáhlo nás naše vnitřní pekloa z našich očí šlehají mu plamenya srdce přírody těch plamenů se leklona vše teď valí vodu s kamenya já cítím, že všechno umírá
Ve staré zahradě
Páchnoucí mrak palčivého dýmu
po mých krocích ze země se vznáší
na zbytky stromů tiše práší
já ve svém srdci cítím těžkou vinu
Kyselý déšť
Stojím na rozbahněné půděa zbytky života mění se zde v smrtkdyž kyselého deště sají další hlta pod jeho kápěmi svět se barví rudě- ten déšť přináší smrt.
I já jsem jeden z plodůk nimž padá ten sprostý déšťa do svých kořenů nasávám jej téžač nechci, hltám zde tu vodu- ten smrtonosný déšť.
Přemýšlím - chci chápat kde se vzala ostatní se smějíkdyždonutit mě chtějíabych se myšlenky té vzdal- já zkázu jim všem přeji.
A zkáza přicházi k nám shůrya původ deště mi teď docházíkdyž ostatní už odcházído světa kruté noční můry- kam i duše má se doplazí.