Písmák Kwisatz Haderach
šumění písku a v ústech vyschlá slova
mihotá se dálka - jasná oranžovo-rudá
stojí na Duně jež byla a bude znova
za hranicí času - vědění toho co se udá.
rozpačitá
rozpačitá
jako má rána rozpačitá
jsou mléka v kruzích s prstem v ústech
vzpomínání na bezpečí
líto a smutněník
prolínání kosti s rostoucím dřevem
kruh po kruhu
jemné přejetí prsty - po mapě dnů
a na plátně stínů bílé ráno s rosou
...když se řekne neláska
Některé šrámy nemizí
je to jako když se řekne neláska
člověk něco zatím tuší, ale.
a tak čas utíká a hrany pod siločárami měknou
Nevím...
Nevím.
proč chodí zranění nad úpatím srázů
kde blízkost pádů podává ruce
a s úsměvem zdraví:
neříkané
za tichem se skrývá
kost v hrdle
tolikrát zpolykaná
pravda
pod větvemi stůl
pod větvemi
stůl,
kde vítr si pohrává s listy
papíru,
Hopsavá
svírá dech stlačen do vyřezaného dřevamezi kruté, čisté zimya vřelé rozhovory o láscena polích mizízvuk papírových vzhůrua chůze zanechává rány po bosýchkapičky chodí sbíratušatí. zahlédnutitenkrát cestou do školy .
oblázky v dlani
v brzká rána probuzenamezi stromy němý hlasna polích síla pooranáco zvedá tíhu v nás- - -točí se točí káča hloupáďůlek zůstal, vprostřed loukatam dřevo dřevolup už loupáa na cestách rozsypána bílá mouka- - -já nechci vzbudit kamenyco palce obarvují do rudastrach - - ústa ticha zbavenykdyž léčí uvnitř půda - -netušené, dávné zranění.
O síle...
a ani slepcům se už nezjevují
ony předtuchy.
přetrvávající víra z minulosti
stále v lepší budoucnost
Dýchavičná
myslel jsem , že je to jako pocit vyšlapat do desátého patra - - a vědět, že všichni opraváři výtahu z mého města pokojně oddechují ve stejném rytmu - - trošičku ukvapeně se snahou hloubky. Narážíme. narážíme na povalené stromy uhnilé od výšky věty: "Ale já už nevěřím na víly.
vůně káceného lesa
znáte ty tmavé. temné noci,kdy ani měsíc není ze světlaa v podmračí --- jedině tam najdeme náznak bouříprávě v takové to chvíliza návratu a bloudění v mysli minulostijsem ji uviděl. --- v poryvech větrutemnou jako samotná noc. na konci provazu - - - čekajícíjen opadávající listíza tichého šuškání, neseno větrem se opovážilo projít nabízenou smyčkou smrti---stál jsem tam a z lesů znělo vytí.
...záseky
směrem středů cítím chvění vždy po přešlém náporu tisíců slovjako tíha olověných stránek hloupého návodu jak žít. pak choulím se sám ke stěnám a daleko nade mnouprosvítají hvězdynakrátko zapomenu. s napřaženýma rukama se obklopuji. nebo možná utíkám k nim.
Za tichem... /tak trochu nehnutě.../
Vohybech stínů
na ostřích skleněných hran
rubín schutí slunného vína
- - ten vysychá hlubokými nádechy
Rty s chutí ostružiní
Na koncích ohořelých stěn právě tam začíná divočina zaražené přednosti vjezdu a na zemi čára z popela tiše se plížíš jen v okamžiku mrknutí za stromy kroutíš hlavou nad ztrátou barvy lilie nechápeš prostý sopečný řez vrstvy nad kůží kroky zlomených kostí volají po lůžcích bez chlóru s okny k východu a jemného pohybu ruky když ti z upoceného čela odhrnují vlasy. dnes už jen pohupuješ nechtě větvemi na stolech přeplněných listy prázdných znaků za sebou cítíš spáleniště a šepot zavírajících se dveří nejraději bych zmizel i s mými rozvalinami uprostřed nebudoucích lesů v padající mlze . tichu prošlých myšlenek.
.
Ticho pod hladinou
Občas nám vezmou vítr
a sypou písek do týlů
hvězdy mizí ve vírech zprachu,
jež dosedá a nedá nádech
Zapomenutá paměť
Pod doteky
bloudících myšlenek
vprázdné řece i vmístech budoucí povodně
vdlani svíráš odpovědi
cesta naděje
nevadilo mi občasné štípání kouře
ale, vidět plameny hořících loutek
a kroky,
zoufalé postávání ve tmě.
Na sklonku dne
Na sklonku dne
U břehu poslední kousek mlhavého dýmu
výdech papírového parníčku
a děti předběhly ticho domů
Obrazy s lanem
Na zemi těžce leží
obrazy s lanem
a ticho na spadnutí,
kroky stále nejistější
polštářům
Dnes našlapovalo se tiše
přes mrznoucí vítr
a teplá těla přátel
úskoky vedly kpomlkám
odchází
ve zdech díry
rudé stopy běsnění
a v prachu rozpadlých pout
vyhaslé železné hvězdy
ve stínu světla
Jsou místa plné tmy
a z osleplých očí
dřevo voní po smůle
já přesto věřím ve světlo
Štěstí
Mezi stromy jsou i místa
nedotknuté
a lidé je hledají mezi sebou
nenápadné osoby jež na slunci
na půl...
Na půl kroku stojí šero
od úsvitu
- - bílá zem
koruny zamrzají za sluncem
na okrajích
zavřené paprsky
vkrabicích snápisy:
„Pojďte si hrát. “
leží uprostřed tak dobře známých míst
Daleko
Daleko, hluboko vnás
se skrývají…
za okny sníh
u krbu prameny
Ztracené dny
zkuste se zastavit v okamžiku pádu. jako kámen a voda před kruhy budete utíkat a plameny přesto zůstanou neustále okolo nepálí, teď ne.
- - - na cestě pamětí ve šlépějích tak dobře známých a přece kéž by jinudy
bude mnohokráte na kolenou
ve stínech tichavplouvat a opouštět
Krok do ztracena
Někteří říkali, že je bouřkou
- -a bojse stal sobeckýmukrýváním - -mezi kostkami a spáry s hlínou
zůstávají nad hlavoui zemí
stíny držené tichým davem budoucích obětí
Lidem k-vůli
Už jen v bezhlasném - - výkřiku
pouštíme své prapory.
a tma je nám správným směrem
,když pak po nocích
Zlomeno bylo ticho...
Zlomeno bylo ticho
a vlas stříbrný
ploval v soustředění našich citů.
- - pronikal do kruhů
...po větru...
už zbývá jen ta krátká chvíle - -když čas zohýbáme do tahací harmonikya ta nechce hrát naši píseň. . jen tu svou melodii na tři doby - - . zrozeni, život a smrt v repetici.
Když za okny sedávám
zase sedím tišea přece křičí . za zamčenými prahy paměti,dnes již rozmazané -- cvalem kulhavým, vylitými kalužemia já zámečníkembych se stalnebýt těch věcí daných --propasti od nebe k zemi. v letu pošlapané - - věcmi jež musí býtvím že namítnete:"Kdo nevidí svůj hrob v předurčení je blázen bez příčiny. "-- ale ony ztracené barvybyly něco mezi bílou a černou a svou silou odemknou dětem-- nechápavýmchci jít pevným krokemdveře dokořán.
Skrze mraky
stávají se nehody - -
cesta změní svůj směr
a my nevidíme za zatáčku.
nechápeme důvody.
A tak jsem tam seděl až do konce...
Přišla chvíle, kdy vrážení rezavých šroubů
do mého těla byla konečným řešením.
naivní očekávání s nadšením a vizí budoucnosti,
tihle nevinní byli zmasakrováni
Tichý rozhovor
zase mluvím s kameny,
když déšť se odvážně vrhá proti
a čekání tíží naše oči
tmou bloudí
v hloubi
v hloubi
nepromluvím do té noci
v kámen slova vložím
umlčím pohled
Za zdí...
Neschopnost proniknout vystavěnou samolibostí
podává ruce klíčícímu plevelu
o jehož kořenech lze říci, že jsou nevykopatelné --
--protoargumentace času pozbyla své podstaty.
Na prahu noci
plout z vrcholků zlámaných přítomností,
blíž k mlhám nesených věžmi kostelů,
do oblak nasycených pohledem oka zrozené noci
nevnímat okovy bytí,
Něco o víře...
oslepit živé, co našli.
ztracené městozničeno ohněm, rukou mnohých-- vyhoří oči těm co viděli
tolik kamenů pukloa jejich srdce odvál vítr -- za suť rozbořených zdí na počátek vznikajících cest
ostatní čekali tak tiše -- na návrat stavitelů-- pomalu mizeli v tichu
Něco o naději...
s východem slunce ztrácím naději, to když ptáci vzlétnou v prvních paprscích, jejich stíny naplňují mou mysl, překrývají se-- tmavnou ruce svírají zbytky světla a na prahu noc sype popel objímá mě teplo, ale pomalu mizí-- vpíjí se do černačekám na půlnocna ticho až uslyším jen svůj dech šeptal něco o cestě. kráčím lesem s plamínkem v dlaních -- hledám hnízda v kapsách prosby
v dlaních
jediné co mi zbývá je světlo a stínohořelé prsty svírající knot svíčky --vosk se ztratilstojím na hranici a čekám.
sám sebe se ptám kdo zvítězíjestli dnes ruce již neudrži tu palčivou chvília ústa sfouknou na věky plamínek
pomalu stoupající dým --on mi pošeptá tajemství života
a já už navždy zůstanu v temnotějen ruce se uzdraví,
Krok beze stopy
-- Zmatenost věků -- Můj slepecký pes -- má důvěra ruka svírající vodítko a bílá hůl zář i stín smutní manželé provázen světlem života přešlapuju znovu před nápisem. vykročení -- vždy prvé chvíle váhání. nesmělé tápání -- zvuky ticha věčné vstávání z nicoty strach ze tmy a štěkání šelmy vím, ohlédnout se v úprku znamená pád,nohy vede vidina cíle -- vůle jež mi svírá tělosrdce buší. stojím a přede mnou pošlapaný nápisbojím se toho tušení -- moc -- toho, že jsem se opět vrátil na start.
Dvakrát do ticha II
Zvedání hladiny předvídá pád.
pád mezi šepotem a tichem
. protl v půli prostoru.
roztavená přítomnost
Dvakrát do ticha
Jak nerad poslouchám skřípot dveří, v ten moment sliju barvy do dvou nádob
a z nichstrhám nálepky. -- můj dar plamenůmvždy se zabouchnutím přicházív ruce štětecschizofrenie
stěny čekají. tahem posledním,
coseslunce v stínech ukrývázní hrozivé mlčení --
Rozhřešení přinese hřídel - - nice
Rozhřešení přinese hřídel - - nice
Nalézání stínů v zrcadlech
dusí naše slunce
a zatmívání pomalu krade rozhled.
Beze stínu
Beze stínu
Slunce schoulené v mračnuustýlá mým myšlenkám radost z toho pohledu je bezbolestná a tryská
kdyby nebylo mrakustínu deště nespadlého plakaly by naše oči
sic překrásný jas,žel bolí tak ostřeaž k slaným mořím
Trapičova hodinka
Trapičova hodinka
šedý vous a kousek srpu
bleskův rám
trhá klikatice ušlou vrbu
Když...
Když zůstávám tiše státa slzy pracují ve měnavštěvníci nitra obdivují tu krásu
když deštěm umývám si tvářa v kostele hledám kristato má chvíle váhání
když stojím za oknemhledě do zelenacítím sílu vstávání --tu nezlomnost
když poslouchám tóny temnézrcadlení dušívzpomínka na vše lidské
Strach z lámání...
Strach z lámání.
pod křížem
se dnes dobře klečí,
když známe pravdu
Dovedeni na poušť...
Nepřítomností v čase,
co prý plynepouze jedním směrem,
živíme naději nápravy,
jak sochař by lepil odseknuté
a já věděl...
a já věděl,
že smutek už neodejde.
dostal se do let, kdy nad vším člověk moc přemýšlí
sladkohořká chuť vědění
Vzdát se individualismu...
Vzdát se individualismu.
pronásledován minulostí
jež zviditelňuje přítomnost
v záblescích odkazů
Neseno tichem
Neseno tichem
pozoruj nebea stůj tišednes tíživo slovům
nevyřčené slyš stmívání světelburácení větru
let podzimního listuděj v symbolech, náznacích-- hloubka okamžiku
Nechtěné nutnosti nebo Balada pro kolo?
Utichá duše--střep
v toku šumivého, špitavého
děcko šišlaje.
a tíhou vyšeptaného
Paleta
zaklínač tahů a čar
stojí teď malíř a hledí
zdroj tichého obdivu
co vzal a dal
...přece
Světlo přes kapky na skle
jasná koule rozdělena žaluzií
a žluté záclony,možná cizí
pozoroval stínysebe
A jsou chvíle...
A jsou chvíle.
A jsou chvíle, že i chlad se vkrádá do sopečných úst
-- dusit lávu.
To oblaka dýmu zastřou, jak vcházel by
A vonělo jarem
A vonělo jarem
Tráva probuzená úsměvem
v hluboký nádech svěžesti
zní na křídlechzimozvěn
A on napsal mi, nelámej to přes koleno...
Otočím se a nahoře
k šedavému, pár kapek modré
mým směrem už ani krok,dusím se
to ten vítr z mlýnů.
Dostižen
Dostižen
dnes večer plný ticha pravd
zase přišel
ten neodbytný.
Dvě věci...
Chci zase s Kantem o půlnoci
v té neřešitelné chvíli, kdy
dnes, včera a zítra jedno jsou
tiše hledět ke hvězdám.
Tichý vzkaz
Ta jasná naléhavost ticha
a děsivé prázdno obrazů,
když někdo za nás dýchá
ztěžka v bolestech a mrazu
Jednota rozporů...
A oheň si snesu z nebes
když slunce k spánku ukládám
a třpyt jenž z kapes vybírám
rozsypu k těm co smutek znal
Holý strom a ... naděje? ...
vstát i když polámán
a úsměv.
úsměv v chvíli kdy havran černou zamává,
ten mnohý pohled vzhůru,
Májce
Májce
už nepotkám tě v kopcích z vápence,
když hvězdy nad trůbou procitnou.
zůstala jen tichá modlitbazaslunce
Na křídlech Anděla
Pane prosím tě o radost.
Ticho pěnou podložit
a čekat až ztratím libozvuk
svých sobeckých proseb.
Snést ohně z větvoví
Ta slyšitelnostmrazu,
čistota, mezi mraky svit
a poslednílist vzkazu,
podpis,však on je skryt
A tiše stmíval, však s úsměvem...
A tiše stmíval však s úsměvem
Sledoval ruce --- to umění ticha,
nesoucí se plynulost pohybů věčnosti,
prolnutí cest, svých čar života.
Struna osudu
Struna osudu
smyčcem rezavých dnů táh,
skřípaje s každou volbou ve výčitkách
to nelze poslouchat,
prázdno
Tóny nejraději hladí ve tmě, té která je v nás,
plují černou slzou sametově lehce, najít ten malý opuštěný kousek země kde jsem zůstal jen já.
Teplý výdech zahřeje i když dýchá někdo za mne,
jak dlouho už mě hledají. - - snad pomoci bych mohl, rychle,než srdce zmrzne a černá se rozplyne.
Veden hvězdou - - - bosý
Veden hvězdou -- bosý
milost z nebe světlo sestupuje
v lesích, lidech úžas pokora
a chór křídel bílých pěje
Dík zemi...
Dík zemi.
V bílých stráních - - jalovcových domovech,
skryl své listí starý moudrý strom.
Stínolam jeho dnů šeptá tiše vánku,
Tichem pírka spadaná
Tichem pírka spadaná
pocit prostý -- mě tak lehký
slovem nelze uchopit
chtěl bych sdělit
Narsilion Elerrína
Narsilion Elerrína
Isil Manwem požehnaný,
do hvězdné říše noci povolán,
vchází sněhem odrážený,
Myšlenky v zátiší
Žlutá co nezradila svou sytostí,
nutí otevřít, vzít a říct.
Však prázdno hnijící uvnitř
je už citelné i slepým požitkářům co vyjedli hlad.
Návraty ze života
Nadechnout se, studí i hřeje.
jsem smutně odevzdaný v té chvíli
chvíli tiše utíkající, ztrácející
s návraty beznadějí jež
Pohoďová
Pohoďová
Ponožka z bavlny rytmus vyťukala
zpívala se mnou : " Měsíc. Svítí měsíc. "
Rozjařen teplem od noh
Uštíplý kámen
Uštíplý kámen
Ó Holane, holane, kde jsou mé mosty.
Stavím je kvůli tobě a ty se mi směješ z prázdné stránky.
Jako stín kamene vítr odvál,
Dotek letokruhu
Dnes zůstalo tak málo z dob kdy hvězdy v lidských očích odhodláním zněly
Dávno co sníh plakal, když vrcholky hor s přáním růst k jasnému nebi . To tehdy obdivně vzhlížely k hrdinům a králům v nichž plamen odvahy neuhasila temná noc
Stateční se bili za lidství onějž tříštil se hněv pěnou spoután poslán zpět
Lesem vysokým vodou modravou i k polím pichlavým prach srdcí udatných nesen vzpomínkou světla
Ajnuli fav galad
Okamžik nadějí píseň lehkostí
svět se zastaví
jen chvíli plakat pro štěstí
pád, který zastavil čas
Dar chvíle
Za stříbrný prach nad zemí
třískypravdyhvězdám prodají
plakajíjedním pohledem
déšť vzpomínek na modravou zem
Píseň louky
Schoulený v přejícném objetí
skála mechem laskaná
teplem okamžik zalitý
nesmí odejít ta přání prastará
Soumračný šepot
Za slepou, tiše prosící hvězdu
Mám .
křídla z jehličí vznést
k tichu obláčků,
Barevný obzor
Třepotá se v pádu tak tiše
od zelené k červené spěchá
lehounce slétá k nám z výše
jak holoubátko zraněné
Pokora pod nebem
Lehounce, tiše mlčí
jeden směr
mnoho tváří, podob.
Otevřen smyslu
Prozření
Vím, že něco hledám
nevím však co.
Někde to tu musí být,
ale nevidím to.
Zapomnění
Vše je tak pro mě vzdálené,
otevřít oči nechci,
viděl bych jen země spálené,
plné bídy bezmoci.
Pokorná oběť
Světlo v bouři lámané
zprvu vzpříma kráčí,
zahaleno jednotou se chrání.
Samo proti všemu temnu stojí,
Srdce smutné světlo hledá
Kráčím světem co mě ničí,
tráva roste,
vítr fičí.
Mnoho krve na této zemi,
Okno odvahy
Pluji na loďce a pode mnou sen,
tam v dálce u okna stojí ,
bojí se,
bojí.