Písmák Vojtíškovi
Vojtíškovi
Nedej bože dopustit, na ten úsměv maličký,
chraň dlouhý den před večerem a
neutop ho v ranní rose,
Ptám se proč?
Dívám se ti do očí,
zoufalých a bez naděje.
Pláču uvnitř a smutek
mě objímá, možná
Pocit
Snad pohled, jenž se pozastavil na svíčce, která ve větru zapálením nabírá na životě tak nepatrně a záhy nejistě vzplane, tak stejně pociťuji svoji existenci. Vánek, nabývající výhružně na síle si s ní pohrává a já, ponořena do hlouby myšlenek, v ní sleduji strachtak podobný o samusebe. Při každém nevyzpytatelném zavanutí se médlaně snaží o alespoň menší bezvětří uchránit jeho žára já, se bránic ho, předem obávám, že jen do té doby, než vítr bude krutější, nebo svíčka sama nedohoří.
Jaro
Stejně jako strom, cítit bych se přála,
stát nehnutě a vidět dálky kraje,
životem plála a pozorovala vše jak zraje.
Jak ten ptáček pochopena, létat bych přec chtěla,