Česká pošta
Letáky a balíky
Zřejmě nejen v našem paneláku jsou poštovní schránky značně poddimenzované, před čtvrtstoletím se totiž nepočítalo s tím, že vláda jedné strany brzy skončí a český národ zachvátí nákupní horečka podporovaná záplavou reklamních materiálů inzerujících cokoliv. Svědomití sběroví referenti, jakým jsem býval i já, ti by si tenkrát smlsli. Jako bych viděl středoškoláky přivydělávající si kamelotismem, jak nosí svým mladším sourozencům hromady letáků, které jim „náhodou“ zbyly, podporujíce je tak nezištně v krajské soutěži o nejlepší školu ve sběru starého papíru. Rádoby pokrokově-ekologické hlášky z posledních stran sešitů „Až dosloužím, chci do sběru“ by rázem pozbyly své domnělé důležitosti, jelikož při jejich listování se i po letech můžete srdečně zasmát výtvorům svého potomka, zatímco při pročítání dávno neplatného letáku nějakého hypersuperobchodu vám úsměv maximálně zhořkne při vzpomínce, jak „tehdá“ bylo lacino.
Nechci umřít...
Nechci umřít…
Nechci umřít vpondělí,
protože pondělí je začátek
a na začátku se přeci neumírá.
Zápisky ze dne 15. listopadu roku 2003
Zápisky ze dne 15. listopadu roku 2003
Poslední dobou se tady děje něco divného, poněkud vymykajícího se mému chápání. Abych pravdu řekla, docela začínám mít strach. Ano, proč si to nepřiznat, já se bojím.
Na zdraví?
Na zdraví.
Eh. Při pohledu do záchodové mísy ze vzdálenosti menší než je deset centimetrů se mi zdá, že jsem potkal mimozemskou civilizaci. Poněkud polorozpadlý zdravý rozum mi ale velí: “To není mimozemšťan, to je tequila scitronem.
Doma
Doma
„Románku, bude se ti stýskat. “
„Ne, vždyť tě vidím pořád. Čau,“ odpověděl a už mizel do autobusu.
„Co si zase myslí, že je mi pět.
Rande?
Rande.
Byly to už čtyři hodiny. Pořád se ztoho nemohl vzpamatovat. Nekonečné vteřiny ubíhaly ve svém jarním tempu.
Obyčejný strach
Petrovi se začaly ztrácet peníze asi před čtvrt rokem. Do té doby to byl můj malý hodný chlapec. Studoval učiliště, které dokončil spěknými známkami. Nastoupil do podniku, kde si ho mistr nemohl vynachválit.