Písmák Noční nádraží...
Už ani můry nebijí svými křídly o nádražní lampy
Už ani srdce nebije dvaasedmdesátkrát za minutu
Na lavičce spí jakýsi tvor se zdvíhajícím se hrudníkem
Nymburk má jméno Rychlé Oční Pohyby
Věčnost v ptačím peří...
Zasněžené klády nepokojným ptačím křikem,
zpěvem, který zase sjarem odletí
a stejný bude jinde znít.
Zbudou tu jen kůly nepokryté,
Slzičky
Ten mráček na vašem čele,ten mě tak trápí,že usadil se vám nad řasy. A že nikdy nevypláče celeslzičky,co vaše tváře skrápí. proč asi. Snad je to třeba k životupocítit někdy i chuť soli.
Temnota v Tvé lucerně...
Je mi líto žetemná lucerna a dýně v dechu,změnili Tvůj názor i přes tože když mě slyšíš jsi jakomořský racek zamrzlý v dlouhém telefonátu. Tvářím se jako že ti beru temnotuz lucerny a měním dráhy dýnína promrzlém nebi do letových řádů kometa odpojuji chladné telefonní sluchátkos tvým polekaným srdcem.
On ne...
Cítím se strašně. On mnenemiluje a já bloumám kolemjako šicí strojkterý mi pevně zašilnějaké smetí do očních víček.
Minulost se nevrátí...
náš první polibek je duch,který pronásleduje naše ústajako slzy kterými se vytrácíto co má být zapomenuto.
Mezi čtyřma očima
Na tvářích koleje,na pražcích vrásky, na čele Pompejea klobouk z lásky. V cylindru na dušicinkají drobáky,s čepicí na ušido klícky na ptákysedají holky,co mají mindráky. Táhnou sem na zrnís prázdnými zobáky,jsem z nich jak na trní,já nejsem na ptáky.
Probuzení
Včera mi sněžilo
na víčka.
Snila jsem o moři,
ve dlani psaníčka,
Vzkaz z úletu
Já ne,
to vítr cuchá vlasy.
Já ne,
déšť vmetá slzy do očí.
Nemůžeš zadržet oblaka....
Vyzvedneš z moře oblohu
vezmeš její cípy a rozložíš je
podle kompasu od severu k jihu
Navzdory všem zákonům
Náměstí
Den s nocí se prolíná a já mám strach,
že láska vždy začíná u nástrah,
že co den dělá krásné, noc pokazí,
že šero skryje důkazy.
pouliční...
vyškrtnuta ze seznamu
společných citů
zapálím cigaretu
pod lampou ticha
první...
Vám, ptákům na počest, vám tvorům s křídly patří náš svět ztracený s majetnickým sklonem. Vám, rybám v jezeře, předám tichou poštu naději, že zase jednou uvidíte vodu. Vám, stromům košatým, patří moje dík, dík za vaši smrt, abych mohla psát.
druhá...
Pohled'.
Světla zhasla
a tma se vylila z těch hořkých pohárů,
kterým se říká samota