Písmák Bn v
-+ nbbbvcvbnnbNBVCVHB BBBBBBBBBBBVBV NBBN NXCVCVXCXCVCXYX CV NVBBGGH VCVBNBVCBNVBNGVBGB CVBNBVCBVVBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBVB VCBG NBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBVBNVCVBHGBBGV B VCNBBCVBVBBBBBBBBBBBBBBBNBV CXBNBVCVBNMBGNBV GV X CCCCCCCCNBBVCVBNMNBVCV
(Toto veledílo vzniklo samovolně činností mého počítače, když jsem se cípem mokrého ručníku pokoušela vyčistit klávesnici, do které mi natekl jogurt. )
Růžový město
Nad rovnými střechami, obalenými satelitními talíři svidličkami antén jako panožkami, plula mlžná noc. Obalkónované kvádry namodrale blikaly očima monster zvěků budoucích. Mrk, kouk, mrk kouk.
Opravdu všichni obyvatelé jednoho bloku sledovali stejný pořad.
Bludnej Holanďan má budoucnost
Než začnem, asi bych se měl nejdřív představit – nesnáším to, ach jo – čili brachu do toho: Pojmenoval mě Erik, ale kámoši mi řikaj Riko, zjizvenej Riko, plešoun Riko, kápo Riko nebo taky někdy ten zkurvenej parchant, ale vo tom teďka ne. Specializuju se na loupeže lodí, když řikám lodí, tak nemyslim ty vodní kocábky, ale skutečný lodě – vesmírný lodě, plný pekelně zoblejch pasažérů; ty co sou vycpaný skrz naskrz fetem nebo naopak už na dálku páchnou zbrojnim potenciálem. Jo, tak todle dělám, pokud vim, už vod první stránky. Já, moje zasraná posádka a Bludnej Holanďan – to je náš plecháč – pořád na cestách, pročesáváme vesmír a terorizujem veškerenstvo.
Goblin
I.
Zbývá rok, než od času beránka dokmitá další půltisíciletí, co do počtu už třetí. Studenou podzimní krajinou táhnou žoldnéři milánského vévody. Prchají ze slunného jihu, z prohrané války.
Stvoření stvůry
Otvírám oči
Ty, jichž povinností bude bdít
Hladím své ruce sněhobílé
Snehty jak trny ve větvích
Sabina-Salome (fantaskní příběh z rudolfinské Prahy)
Všechno je špatně. S předstíranou vášní obemkla koleny jeho bedra, rozkoš, kterou mu dala, jí však nevrátil. Když vtrhl Girolamo do její komůrky, urovnávala si sukni a štolbův syn byl pryč. Jediný pohled na přeházené podušky, jediné vdechnutí mužského pachu zjejích pomačkaných šatů a všichni vdomě věděli, že ztratila svou nevinnost.
CUKETY SE VRACÍ:-)
KE HŘÍČCE ,,JÁ, CUKETA" SEM PŘIDALA OBRÁZKY, KVIKNETE-LI TAM, TŘEBAVÁS TOPOBAVÍ.
TOTIŽ, DOUFÁM, ŽE TAM TY OBRÁZKY SOU:-)
JESTLI SE NĚKDO TOTU ZPRÁVIČKOU CÍTÍ OPRUZOVÁN,MÁ OMLUVA.
Fortuno, toč!
Druhý název Ismanionu, území ležícího někde vmístech, kde se setkává Říše kouzelníků a stvůr seZemí lidí, je Kraj divných. Nikde jinde bys také nenalezl tolik nezvyklých jevů pohromadě. Tvorové jsou zde nevyzpytatelní, vhlavách jim štrachají podivné myšlenky, o jejich skutcích a chování ani nemluvě. Sám tento příběh by nestál za krapet důvěry, kdyby se neodehrál právě vzrádně malebném kraji Ismanionu.
Světavská mora
Na Světavu, vesničku tak malou, že nikomu nestálo zato, zanést ji do světových map, přicházel podzim. Mrakula, kouzelnice na volné noze, jak hlásala cedule před jejím domkem, se líně rozvalovala za pecí vhromadě podušek. Kousek od jejího nosu ležel talíř sněkolika tlustými krajíci chleba. Kouzelnice se je snažila už dlouho a zatím bez úspěchu proměnit vkoláče.
Já, kvočna!
Kvap, kvap, život kvapí. To moje myšlenky mají času dost.
* * *
Přek, přek, loudalky. Překvápky překvapí překvapeného kvapícího člověka, ergo mě.
Bota života
Zfetován denním splínem
Efekt se nezdaří
Monitor pokřtěn blínem
Záznamy vdiáři
Reál je fajn
Lákaly se lákalky
Volavky přízraků
Dupou s píšťalkami
Šalbičky stínů
Bezedno
Do šedobílé šňůry
škraloupem na líčku
hryzaly čelisti
červených, modrých
Břicho Ústavu
Známe se sExteriérem Ústavu měsíce delší než roky, ale již od počátku mého Pracovního poměru mi vrtalo hlavou, jak ho krmí.
Projít chodební tubou sterilní běloby, jež vdepresivních jedincích vyvolává pocit klinického Zla. Svozíkem Syrového.
Dveře se rozjedou po neviditelných kolejnicích.
Já, labuť
Chci být bílým ptákem. Vznešenost sama, ten koráb plaví se uprostřed vod.
Labuť.
* * *
Je krásná a nemusí se šminkovat a peří nezšedne a nevypadne.
Já, cuketa
Já, cuketa
Konec roku a hurá prázdniny u tetičky Kapustkové.
* * *
Vidlákov, bez elektriky, bez vody, chrnět ve spacáku, humno pod nohama a kadibouda deset metrů od domu.
K zamyšlení
Kzamyšlení
Šel jsem lidmi a koňmi vyšlapanou pěšinou, krajem jenž důvěrně znám. Sluníčko hřálo, les šuměl. Ve větvích nade mnou se hašteřily veverky. Jedna znich po mně mrštila uschlou šiškou, ale úsměv mi ze rtů nezmizel.
Žoup
Žoup
Věnováno Evě a dalším
Jistě mi leckdo dá za pravdu, když řeknu, žeto, co si jeden občas musí se svými sousedy vytrpět, by mnohdy stačilo na román, natož na jedinou povídku. Jsou hluční, rámusí, vyvrtávají do zdí dírky, zatloukají hřebíky, přesouvají nábytek zrovna v místech vaší postele a já nevím, co ještě. Dennodenně k vám přes tenké stěny dolétávají útržky jejich hádek. Málokdy dají pokoj aspoň vnoci.