Písmák když myslíš na mě
14. 2. 2016
Už celkem snadno zaplaším beznaději - není moje
A milovat tebe jaké to je
Když objímám tě více svou vírou
V ozvěnách
1. 2. 2016
Když srdce se mi rozbuší .
A něco mi říká že teď už budeš mít jen samé dobré nápady
Tak prosté jakože nebe je modré
Králi živému
Už ani stín
Ať už ani hlas
Trpět samotou
Samotnou touhou - neprosit
Podobní andělům
1. 1. 2016
Světlem tvým a samou něhou
Do tmy mi pošeptá .
Pak svůj pokoj tobě otevírám
psí štěkání
a slova pustá prázdná, zvuky bezesmyslu, jako bloudění chůze na té samé pravidelné procházce za domem, když se zamyslíš a zapomeneš a necháš se rytmem pravidelnosti unášet.
A pak, jako když se rozední, ocitáš se opět na prahu, tady u svých dveří, a tiše ponořen, v kamnech se topí, čeká tě další den, ale už se v tobě nic nepohne.
Už jen jsi a jsi jako automat, jako oživlá a pokroucená tradice, když děláš co tví předci v tutéž dobu. Že zdědili jsme hodiny a jména na náhrobcích jsou stále ta stejná,
jen data se měnila.
dotknout se ústy
24. 12. 2015
A nebe roztrhané
Milovat tebe jasná
Láskou proměnění
Přijdu - vždycky jsem přišla
17. 12. 2015
Přijdu - vždycky jsem přišla
Až tam kde nejsou žádné myšlenky
Poslouchám tvůj hlas
Skryté slunce
3. 12. 2015
Nad barvou dnešního nebe
Proletí pták
Takové jaké je milovat tebe
Jsem u tebe
Tak dýchej přece
Jsem u tebe
A ničemu už nepodobní
Tichým hlasem pootevřenými ústy
Stát tímto časem
V červené, Tebe, zjevenou
Svatá panno
A já, ten, který přichází
Pod Tvou korunou
Král rohatý
A nebe roztrhané, zlaté listí i slunce je
A pár řádek o tom, jak skvělé je milovat Tebe
A můj portrét, obraz, který zčerná, zajde časem
Obraz, který bude spálen
Tiše šťastným
Že jsme děti, mladí natolik, abychom o svém mládí věděli.
A šli trochu stranou
Jsou znamení na neby
Že šel jsi přede mnou
Bílá světlem
Chci aby to nikdy neskončilo
A v rytmu mého srdce ještě jedno srdce
Kolik odstínů je mezi modrou a zelenou
A nám stejné slunce svítí
Že mi srdce slepíš medem
Že mi srdce slepíš medem
Tyto veliké noci
Něco železného
A potrhané mraky
Šeptá mi
Uvidět Tebe poprvé
Jak jsi jen krásná, duše moje
Že chci i dýchat s Tebou
A nezapomenout na své sny
noc je
Odpovím Ti dechem, hlasem z útrob člověka
Tam z toho místa, kde ve mě Bůh bydlí
Jsem vzpomínka sama na sebe
Králi světa - středobodem země
Ty jsi má naděje
Jak jsem Tebe plný
Poutníkům v pokoji
Němí lidé v mé krajině
A z té modři se nadechnout
Dívka v modrých šatech
Šeří se
V tomto odevzdávání se
Krása zahalená
A každou vteřinou a těmito okamžiky
Veliký kruh
Počítej se mnou
Daleko a dávno - tay a teď
Veliký kruh
Když zahlédnu sama sebe
A jaké to je teď
Okamžikem naplněni
Nocí roztříštěnosti
Sluncem naplněni
Všeco na svém místě
Hudba jako kafe
To, že už nepromluvím
A jazyk mezi zuby
Známe jen konce filmů
Stojící vzpomínka - bez paměti
V tympanonu
Chvíli sedím u řeky.
Mít tak více dechu v tomto dusném odpoledni.
Je zelená, obouváme si boty.
Tam, co odráží se svatost modři nebe.
Buď už šťastný
Buď už šťastný.
A je po dešti, růže mi kvetou.
Zpívají ptáci v korunách.
A mé srdce je Tebe plné.
Prach ve větru
Samoten, jít proti větru.
Rozsvícenou buď lampou.
Někdo pro nás svítí, někdo za nás dýchá.
A když je už tma.
Plačící dívka
Jak chatrný jsi, můj pokoji.
A já tak plný, plný milosti i bolesti.
Naplněný.
Tak nedej zahynout nám, ani budoucím.
A zítra zas
Tak tady, čekám sám na sebe.
A ty, zasněná.
A má bolest není z tohoto světa.
Naplň mě světlem jasným.
svátek pro vidomé
Vyslov své přání.
Uvidíš kam padnou ta slova.
A když nic, tak ty o nich víš.
Že neštěkne pes.
Jsem tam, kde jsi Ty
Shozenému ze světa.
Barva je azurová.
Šťastný králi.
Když ve dne se setmí.
Zima a bláto
Jako bych čekal, že se vrátíš.
Jako bych jen čekal na tvůj návrat.
Tichá a pomalá.
V tom dešti.
Králi zasněnému
Králi zasněnému.
A jeho hlava uťatá.
V dlaních zlaté slunce.
Jsou to znamení na cestě.
A nikam neodejít
Zadrž.
Ďábel a panna.
Provaz a rukavice.
Sepjaté ruce.
Chvění
Ta touha po jediném.
A ona, tak krásná, a není.
Mlha co nepadá.
Křehkost bez křídel.
Tři ženy
Tři ženy.
A já kuře voňavé a křehké.
S okousanými rty.
Stále tak trochu kolem.
Potmě a zmaru
Najíst se za chůze.
Tak tiše definováni vlastní vírou.
Krásní tiší usebraní.
Pevní v rozhodnutích.
Sni dobře
Slova, která opakováním ztratila smysl.
K lidské duši.
Poměr, vzdálenost.
A pokusit se dotknout, ale nesahat.
Tak nedej zahynout
Chraň od zlého.
Odněkud někam.
Ten chlad, to chvění.
Něco si pamatovat.
Chceš-li
Vydechovat kouř.
Na něco čekat.
Ztrácet se a zapomenout.
V samotě tichu, nebo hluku.
Pohybovat se v souvislostech
S jakou lehkostí se pohybuje ve snech.
Pohybovat se v souvislostech.
Dosahujeme-li nějakého cíle.
A pak jsme zklamáni.
Duchové
Duchové.
A občas se napije.
V tomto světle.
A není to člověk na kterého by lidé ukazovaly.
Ostrovy ticha
Strašně a zbytečně.
Jako jsou části tvého těla.
Strop mého pokoje.
Světla svic, lapma.
Jde to a nejde
Těžké to je, protože to nedokážeš cítit.
A všecky ty elektrické kytary.
Když stojím tam, na stejném místě,
tam co jsi stála tehdy Ty.
něco ztratit
Ztratit, něco ztratit.
Nevěřím na dobré nápady.
Většinou ztroskotají hned na začátku.
Dotknout se papíru, zapomenout.
sám pro sebe
A cítíš rodí se něco velkého a celého.
A stoupá pomalu nad obzor.
A jednu botu rozvázanou.
A pláč dítěte.
A zítra zas
Matně tuším co je za den.
Žiju noc a právě jeden den.
Co se jedno v druhé přelévá.
V pustině všech těch samot.
Nestraš se
Aby tvá tvář byla celá bílá.
A tvé slzy.
Zamilovat se, jak je to prosté.
Nic, co by tě mělo překvapit.
Mlčí
Boty pod židlí, hvězdy rosy na kabátě.
Mlčí.
A vůně doutníků.
Když s nedůvěrou naslouchám svým dlaním.
kontemplativnost
Jistá kontemplativnost našeho dialogu.
Tvá krása ze které poslední dobou žiju.
A ty si dáváš záležet.
Budeš slunce pro jednu květinu.
Sám nejsi nic
Pach potu moči rzi a oleje.
Mravenčení v nohou.
Pak jsem začal hledat stálost.
To, na co jsi už zapomněla.
Upřímná radost
Podle vnitřní skryté logiky.
Kolektivní vědomí.
Upřímná radost.
Mlčí.
Zelená Ti sluší
To nic, to přejde.
Vždycky to přešlo.
Na něco se těšit.
Dívat se do světla.
Záhadné samo sobě
Záhadné samo sobě.
Záblesky budoucnosti.
Dejevu, rozpomínání se na včerejšek.
Třeba mi uschnou boty.
Z bílé věže se dá vidět celý svě
Z bílé věže se dá vidět celý svět.
Pro umění všecko opustit a pro tvoji nádheru.
Šel bych za tebou kamkoli, ale byla by to cesta zpátky.
Udělám něco pro sebe, i když z toho nebudu mít takovou radost.
Chodím městem, procházím místy.
Jako ta octomilka, kde se vůbec berou.
Chodím městem a hledám kam sednout.
Jestli na víno, nebo se nechat chytnout na pivní pěnu.
Vzduchem občas proletí jméno na které slyším taky.
nic to není
Neboj se, nic to není.
Dělám to jenom pro to, abych občas přešel řeku.
To když sám sebe už nepoznávám.
Když prší a těsno je mi.
o psovi
Pokud jste to Vy, pak jsem to psal všecko Vám.
Ze svaté země jsem si přinesl jen jedinou květinu.
Je mi tak lehce, seděl bych věčně v té bílé skořápce, stišený.
Pověz, co zůstane z našich životů.
už se nebudu bát
Zase se rozpršelo.
vracím prázdné lahve, abych měl na pivo.
někdy kolem jedenácté.
A je mi jasné, že dneska se nic zvláštního nestane.
Jsem šťastný, královn
Vždycky je snažší vymluvit to sám sobě.
Naději
Je to o tom, jak najít cestu.
Budu chodit jenom tam kde se mi zjevuješ.
Stále na počátku
Kolikrát mi už tento dotek zachránil život.
Tady jsem a čekám, živý, ne mrtvý.
Stále na počátku.
Přece jsem nikam neodešel.
Někdo jiný by řekl něco jiného
Někdo jiný ti řekne něco jiného.
V mlýnských kolech.
Rodí se z nicoty a touhy.
Modrá a zlatá, bolest a láska.
Christiane, neplakejte
Když jsem se trochu uklidnil,
takhle se přece nedá žít,
alespoń ne napořát.
A to dneska nežije už nikdo, když tu není král.
fotografie z Pavlova
Děláme to jenom pro ten pocit.
Čtyři plus jedna, a jedna je pět.
Trvá to vždycky jen okamžik, záblesk světla na zdi,
Tvůj letmý dotyk, úsměv, .
Jako poprvé
Modlí se ti, kteří umírají.
Něco jsem zapomněl.
A dveře zamčené.
Zase jsem a nejsem.
Ode dveří ke dveřím
Ode dveří ke dveřím.
A ty mluvíš ke mě šeptem.
Když tvá tvář zrcadlí se v té moji.
Jsi mi svatou pannou, kterou nepamatuji.
Jsem nesmiřitelný
Budím se žízní.
Jsem nesmiřitelný.
Něco se naučit.
Je jedno jestli se budu nudit tady, nebo kousek vedle.
Kdopak to za mě pláče
Bude to geniální, v tom, jak to popírá samo sebe.
Něco z cementu.
Beru do ruky a dvakrát otáčím.
Jsem přesně tam, kde být mám.
Loď v písku
Zapomeň na to, že máš nějakou hudbu.
Všecko lítá tady kolem ve větru.
Sním o něčem malém.
Pak se spustil déšť.
Rozednívá se
Máme stejně
Rozednívá se.
Na prázdném kole, zpívajícím městem.
Cizí lidé v mé krajině.
Královno
Královno
Dívám se na tebe, oči na zad hlavy. Objímám Tě dechem, hovořím myšlenkami.
Mám jedno oko a vím, tuším právě tebe.
Vím, že to tak musí být, linie se rozbíhají.
holky začaly štěkat na měsíc
holky začaly štěkat na měsíc a já dělal, že to není na mě
asi příliš jsem si zvykl mluvit sám se sebou
kdybych dokázal lhát nemám s tím problém
A vlastně nechci žádnou z těch ani žádnou z nich
Celý den nepromluvím
Celý den nepromluvím
mlčky tě nechávám odejít
Jak je to prosté
Tu jiskru stačí uhasit pár kapkama
ocitám se těsně vedle sebe
zůstanu jen do poloviny
a pohybuji se váhavě do pravých úhlů
střídám levou s pravou
kdyby tak šlo sundat si hlavu a ostříhat s ji
klid
S jakou lehkostí opouštím fatalitu
Zůstaň u mě
Pověz, z jakého místa to vycházíš ven a kudy
jaký se vracíš.
O cestování
Jestli sny jsou přání
mezi dveřmi někde v ulitě
vězení nebo jen místo vlastní obrazovosti
v neuvěřitelném tichu zastavení se
Čemu se podobáš.
Někdo pro nás svítí, někdo za nás dýchá
Uvázání sami k sobě zůstanou bez domova
Hranice, která se nedá překročit násilím. Projdeš, vezmeš-li na sebe pravou podobu.
Co jsi chtěl dělat. Když se na obzoru pokaždé otevřely nové dveře.
koně, kteří znají svoji cenu
růžová je jenom mlha, zlatý střed
koně, kteří znají svoji cenu
vím co chci a je to jedna věta
plní studeného vzduchu, takové to je - létat
poloviční království
poloviční království
letošní jaro je tak široké, jako nikdy, tak široké a blátivé, jako bývá spíš podzim
nechce se tomu světu věřit, ta otevřená rovina čeká, vyzývá aby na ní něco přistálo
Náruč laskavá a dokořán otevřená, zahrada.
Amaterasu
Utřít oko
A každý den je jinačí
co se po cestě může stát
Zatím zalívám květinu zalévám sebe
nezajímá nás naše minulost
Břeclav je odporné město. Vyrostlé z ničeho vprostřed bažin a lužních lesů plných komárů. Nebýt rakousko-uherské železnice, zůstaly by zde dál snad i malebné rozsypané podlužácké vesničky, jedna kousek vedle druhé. Skutečnost je jiná, těžce poznamenaná komunismem.
kdo jsem a kde jsem
První se mě ptá jestli věřím v boha
Druhý jestli mám telefon
Takový hluk že nemá smysl cokoli říkat
To člověk nemusí být zrovna génius aby si všiml
...
Domyslíme-li jakoukoliv myšlenku důsledně do konce, musíme ji popřít.
já tebe ne
jak ještě asi dlouho.
Schovaný za mraky
já tebe ne
Přece se den nemohl prodloužit tak rychle
žbluňkám ještě na teplém prkýnku
snad všeho už zbaveni, nic nového nepřichází
najednou oči nic nevidí, obzor se setměl
plavčíci z lanoví už nevolají
ze známých tváří hledí hyení oči
Neotevřu dnes pošťákovi
Neotevřu dnes pošťákovi
příliš dlouho naslouchal tomu mrtvému
Kolikrát mi už zněl v uších
A kohoutek dál kape
SEM tam JSEM tam
nejprve pod kolo, aby se dostal do kola
a zapomenout na chvíli na čas
pak do roka a do dna
hledám člověka, co ho může vidět kdokoli krom mě
Z křehkého světa
Když už pluju, nebo jdu, na své hladině
Z křehkého světa
a nic z toho, není pravda, nic se nestalo, je to dočasná fikce
je to, to nejhorší, co si kdo kdy mohl přát.
od 11:11 až někdy kolem 8:30
Stoupnu si do kaluže krve na nádraží.
Když pak se mi cestou v noci zuby k sobě tisknou.
horní ke spodnímu, hledím na saňové psy a světla v oknech, i za nimi
11:11
napětí a ze mě třesení
napětí
naplnit koníka až po hlavu
japonské hádankářské mistrovství
myslím, že přijeli právě teď. Čekám je každou chvíli už asi od pěti
skoro by i zapomenout
skoro by i zapomenout
umělý spánek, kritika je veslo
zlaté, pozlacené
v lesklých vysokých botech opustit ty začouzené komíny
D, dorůstá
měsíc je zase ten můj, krvavý,
a na nádraží vagony vržou.
Plamínek zhasne v kaluži, po mokrém hadru, jak ve svěcené vodě.
Až sem, ke mě nahoru, se dostanou, jen ti nejmenší mravenci.
dialog
Smát se na ty, co se smějou.
A všude, jak jinde. Prašť, jak uhoď.
Z vlaku do vlaku, z obav do těstí.
Save message
Dneska je divný den, vlastní hlas mi zní jako cizí zvuk.
Čistý, ohlodaný na kost a nemůže být spokojený.
Jsi mi nejblíže z lidí, co znám, přesto pořád jinde.
žijeme na jiných světadílech
pak vzniká třetí věc
Zrcadlově obráceně, je to chvění.
Všecko se to nějak tetelí.
Vstáváš zimou.
Děkuješ, mizíš.
to psal prej Ptaah, je to náser
„Já nemám slov ty naše drahá,
toto si já navždy uchovám.
Až se to dozví naše Rada,
je to zrcadlení
Jakoby setřené
je to zrcadlení, proč se každý tvůj krok nese tak daleko po kamenné dlažbě
V nádražní hale
jakoby chůze tak hladce hmatala prázdno
Porno a doktor Saul je veterinář
S bravurou a kulturním přehledem porno herce, čekám na svou další, velkou šanci.
Ne bude od teď znamenat ano, příběh pro příběh, happyendy pro slzy, slzy pro kapesník.
Krůpěje pro lačná ústa. Je nás čtyři na dvě, čtyři na dvě.
zprávy o počasí
Zemřel herec Radovan Lukavský
VIDEO: Velkou Británii a Francii zasáhla silná vichřice
Muž zavraždil osmiletou dceru a zakopal ji v domě
Vatikán rozšířil seznam smrtelných hříchů
konspirační teorie a chemický soucit
cokoli jakkoli
konspirační teorie a chemický soucit
všecko co udělám bude virtuelní
na nic z toho si nesáhneš
chemický soucit 25.2. 08 00:00
když budem do kopce zpomalovat, když budem stát na každé křižovatce
vidím: Indiánský stan v malé místnost, kolem
fotorealistická krajina s oblohou. Na zemi písek
Když budem čekat na každé zastávce
hajlku
nasrat.
(a zní to jako prázdný výkřik, ale je to poezie plná naděje a optimismu).
Nevidím rozdíl v protikladech, co si o tom myslíte?
Nevidím rozdíl v protikladech, co si o tom myslíte.
___________________________________________________
_protiklady sa nazývajú protikladmi, pretože sú úplne rozdielne.
keby neboli rozdielne a nebol by medzi nimi rozdiel,
Na špatných hrobech
Ve vzduchu něco hnije, něco mimo nás, něco z nás
Balet jedné ruky
I´m wasn´t looking for any friends
Vracím se na totéž místo jako prve
woodů
Obyčejný člověk, má rád, to co každý
Kdybych věděl, že nikdo nepřijde, byl bych snad teď klidnější, ale
Ve vzduchu něco hnije, něco mimo nás, něco z nás
Je to věc každého
a mraky, ty jsou přilepené
Malý barevní ptáci mluví deď do zdi, něco velikého na konci černého tunelu, absolutní hodnota, vlhkost průvanu, kalkulativně a chladně, než se oči začnou lesknout jak rybě, a vidím dál, ale vidím dál, vidím jen ty obzory, kam je možné dojít, to se dá říct i o hvězdách. Jinak mravenci přemýšlí a mraky, ty jsou přilepené.
V mé posteli spí teď slepci
V mé posteli spí teď slepci z celé republiky Teď v čele prázdného stolu, před tím chvíli na dlažbě myšlenky na živou krásu bez hloupých lesků mizí ve smíchu hráčů kulečníku paradox je zakletí a vždycky se najde nikam nešel jako jednonohý močí z invalidního vozíku na plné ulici myslím jenom na mravence nezapomeň hlavně prosím tě nezapomeň na lampu nad hlavou a na divoké psy sklenice od jaru když konečně pěst mlaskne do zdi začnou se zjevovat skutečnosti a pomalu zavírat oči ale on vytočí nohu jako hráč golfu.
4. až 20. května
Támhle, to může být kdekoli
A všecky místa nejsou na mapě
Dálkový řidič zvedne ruku, aby zesílil v rádiu tu svoji, tu dobrou
Nakrmím své stromy
Tušení souvislostí je pravá víra
Každou nohou někde jinde
Každou nohou na jiném pólu
Ze všech stran a do posledního detailu
Dvě vteřiny před usnutím
Hlavou ve větráku
Hlavou ve větráku
Večeři vyměním za zbytek něčeho červeného z umělé hmoty
Pak s pověrčivostí staré cikánky, pletu pavučiny.
Už snad konečně bez obav o šťastné konce,
Sonety Lauře a taky kus Shakespeara
A jak naschvál budou venku řvát rackové.
Já čekám. Nikam se nic, v nevědomosti, nepohne.
Ale nemám čas.
virtuálních realitách
Léčím trojského koně, léčím červa
Ale věřím, sedím a štěkám na psa
U snídaně nad kanálem, svítím si baterkou
Ve virtuálních realitách
To na silnici
S vynuceným úsměvem
S lopatkou a kyblíčkem
Po bílých pruzích
Je to střídavé a bude to střídavé
Úterý středa
Vždycky mě fascinuje co zůstalo, kalkulativně a chladně
Vždycky mě fascinovalo to za rovná se. Co zůstalo.
Kalkulativně a chladně: Nic
Výsledek ale vždycky odpovídá jenom jedné rovině skutečnosti
Myšákova mafie
Myšákova mafie
Šepot v hlučné putyce řeže do uší
Člověk člověku. Člověk člověka
Věřím, jednou pochopím všecky zakopané psy
páteční haiku
V Jihlavě v nádražní putyce
Po pár pivech a po pár dvaceti minutách prosezeného zpoždění
Na zmrzlém nástupišti
Beru za dveře s panáčkem a pokládám na
Hyper haiku
-Stojím čelem k výloze pekařství
Dívám se na sklo v němž se zrcadlí davy lidí jdoucí za mými zády
-Baví se o nejhorších kocovinách, ale mě se nechce
S každým zazvoněním půllitru si uvědomím, jak je to zbytečné
tady od mé židle
Dneškem ruším všechna představení
Křupavá a křehká
S lačnými ústy
Když se den ukáže nad setmělým městem
dneškem
Dneškem ručím všecka představení
Křupavé a křehké
S lačnými ústy.
nezbývá než žasnout
nezbývá než žasnout a tetovat se
za všecka slova myslet si děkuji, ale nic neříkat
je to nevýslovné, když se to řekne, zkasí se to, zakřikne i šepotem
pít víno z půllitru, bdít ve snech a do nekonečna se probouzet
To je můj boj
1. Kapitola
Paradox, deus ex machina
Zajisté každý, alespoň trochu ztěch vnímavějších, si musel někdy všimnout, že se často věci nedějí zrovna tak, jak by se jim zdálo být přirozené. Však opak je pravdou, obraz je dokonalý, to oči diváka nedokáží zachytit problematiku takového obrazu(* 1) vcelém jeho rozsahu. A ani nemohou, nejsou přirozeně vševidoucí.
chemie_2
Na zádech neseš dvě bomby, a plamen dosahuje teploty až tři tisíce stupňů. A kdyby jenom na vzduchu, byl by svět plný sazí. A to, že má být všechno. Těch pár zbytečných slov.
půlnoční město
Světla, jsou jich tisíce a jsou to hvězdy, pouliční lampy, nebo zářící okna domů.
Možná jsou mezi nimi i oči, oči zelené a oslňující, co vidí ve tmě. Co vidí ve tmě.
Prázdná plechovka od sardinek a topící se můra vní, asi do ni napršelo, někde u popelnic.
copak vidím dál
čím starší vzpomínky tím zmatenější"copak vidím dál, než mohu dojít. "Někdo se někde jednou zeptal"A co by tomu řekl kosmonaut, jenom by se trochu pousmál"Ty z poza stolu mi, povídej něco o hvězdách. Ale ve snech spolu běháme v neznámých městech po neznámých hospodáchPapoušek autíčko opičí řev a kamený monument z konzervy,. Jdu naproti vlaku který pak stejně dobíhámNe, dělám si legraci, čekám na něj, a dlouho, v zaplyvané čekárně.
poslední den 1986
A pak se autobus scuknutím rozjel, cukat sebou už nepřestal, voda nasáknutá zápachem nesčetných dechů a výdechů cestujících, se srážela na chladném skle a její drobounké kapičky stékaly dolů a nechávaly za sebou čáry, které se vzápětí znova zamlžily, takže nezbylo po steklých kapkách vůbec nic, ale ony se přesto nedaly a stékaly znova a znova se srážely. Takže nebylo zokna nic vidět. Promáčené a zimou prokřehlé město se rozběhlo za zapařeným oknem, vrnělo a cukalo sebou a uhánělo, párkrát zastavilo a zase se rozběhlo, letělo kolem dál.
Na další zastávce už Avdij vystoupil.
rohatý pes
zahnat klackem všecko zbytečnéa pak už si nemyslet o ničem vůbec nic.
rafinovanost
co na tom že oči se mi divně kroutía zavřené vidí červené a zelenégotické kostkyčervené a zelené videohryco na tom že kruhy o sebe zakopávajía všecko to snaženíse někde rozplyneukážu ti jediný obrazjedinou rafinovanostopravdovou křehkost a bělostz recyklovaného papíru.
záměr
V tom čekání na člověka,které vlastně není čekánímV tom sedění na bobku, s hlavou v dlaních,které vlastně není čekánímV tom hledění někam do vysněných obzorů a prašných dálek,který to plynoucí čas vlastně není čekánímV tom čekání ZÁMĚR
Svatý týden
Tento týden je už ten SvatýZ různých zelení trávníku se zvedají neznámé obrazceA mění se rychle v další, jako písně dávno zaniklé civilizaceKaba ru ka kere,keré…Tento týden je už ten svatýNajednou se ocitáš daleko od sebeV dřevěném skládacím křesle, se závodem kubistů a zpětných zrcátekPod širými nebi a jednou kostelní věžíTento týden je už ten svatýNěco hrká v kapse a vlaštovky poletují najednou nízkoZbytek je ve dvou barvách nasáklých do kartonuCihlově červené a tmavohnědéTento týden je už ten svatýKabaraa ka keré, kaba rea ka, ke keréKera ka, hio, kaba ra, k rea eo.
Alespoň chvíli
Alespoň chvíli
Třetí vyhořelá z možností se válí v popelníkuMíč nahrávám rozhodčímu, ať rozhodneKdyž už se nechce mluvitA shodou okolností se ocitáme opět na svých místechMíjíš pobořené kazatelny v polích-alespoň ve své fantazii-Vykresluješ barevně, co je šedéA lemování cestA meandry řekCítíš, rodí se něco velkého a celéhoRodí se něco -velké a celé-A zvedá se nad obzorPak jdu tou dlouhou chodbou, až na konecTam, podívám se z okna a nechám něco mlhy na skleAlespoň chvíli.
hlavně klid
Cesta lemována topoly je událostPak čekáme s kormidelníkem na něco úžasnéhoKrajina je rovná a hladká napnutá jak plátno v rámu-Ale já, koušu se do jazyka-Jedině tak se hledají dobře ukryté souvislostiV osmnáct padesát pět, někde poblíž kovošrotu-nutkavý pocit-Nutkavý pocit žádá akutní řešeníDoprovodím tě tedy jen na okraj schodištěA pak propiju sám nalezenou peněženkuSe dvěma okřídlenými génii-u jednoho stolu na jedné střeše jedné lodi-A možnosti rozlité po mapě světa-zůstanou možnostmi hrací plochy Člověče nezlob se. -Občas i do toho deště svítí přeci duha-Ale já, I hate people-.
Neslavná výročí, kulaté narozeniny
Když hážu do koše, těžké pedofilní veršeA střídavě u piva s pevným klidem„je to hezké, právě“-„no jo, aha“U výročí Černobilu a svých (dvacátých) narozeninŠediví už vlasy,tak holým a natírám hlavu bílým akrylemA pak v lehkém pohupování sedo rytmu cikánské dechovky u kolotočůJen s malým kousíčkem uřízlého ucha na dlaniZ malého zastavení se stává zase málem věčnostkdyž si balím další nehořlavou cigaretuV kouři už letí úžasné paradoxy
Z ničeho nic Temperamentomaximo
Z ničeho nic„Posunul se časobjevilo se zatmění sluncea přišla povodeň“ Temperamentomaximo. Kafe jako hlínaA malé pousmání nad neřešitelností banalitU výkřiků z rádia Jenom klidNerozbalených tkaniček do botSe vzpomínkou na červenouNenadále utažený uzel je totiž smyčka V poměru 1:1 Zdá se nádherný minimal rohů a stěnNení vjedší radosti stěny se do sebe rohem sajíA jedna pije druhou Z ničeho nicAllegro andante allegroA oči nic nevidíKdyž v tom mrknou všecky žárovky.
Jedno kéž by orangutana z mlékárny
Dívat se na sokoly a na krajinu se mu zamlouvá
A slunce klesá až nemůže a barvy se hýbou
- to se dá dobře vidět na březových kůrách –
Poezie jako hrom, baybe.
Pohlednice inkontinence
Inkontinence
Ach dědo, ach dědo.
„TYR. STOROVÝ SHUNT“
Deformace
Úprk ovce v noční metropoli
Je jedno jestli hvězdy nebo ostnatý drát
Víc než vhodný doprovod na náměstí,
nebo na zelené trávě
Sotva vyběhne huňatá ovce zpoza plotu,
snad Gut!
S každým úderem jakoby ti prorazil lebku lopatouJinak jde celkem o příjemný hlas – pravda, pokud zrovna nebušíA právě to dělal s velkou oblibouPotkávajíce lidi na chodníku stejně jako v divadlePřesto, že se styděl za každé slovo. snad Gut. A přesto, že se styděl za každé slovo byla to řeč krasohleduRůzných rozkládajících se do sebe krystalůNavzájem si byli jisti, že si rozumíV průvanu na schodech a v různých dveříchA na to se spolehni, vždycky nahmatal po tmě klikuS každým otevřením úst se vyvalil hustý kouřSnad někde věčné mlhy, ale tady se za rty už rychle ztrácelaSnad Gut. Říkal si, vykašli se na to, nemá to cenu, ani smyslAle vím, že to stejně uděláš.
vybojovaný klid
Příště k nepoznání
Se skepsí jak klika od výtahu
Pracně vybojovaný klid
A ještě jeden instančně rychlý den k zalití
Ryba nevidí vodu
Ať to zpívá dětský sbor. někde v rohu uzavřené koule
Industriální filharmonie
Špendlíkové hlavičky
Nit běžící v oku jehly bohapusté dekorace
Všecky moje jednoduché radosti
/1/
Dělá mi opravdu radost dívat se při jídle někomu do zadku,
nebo alespoň na zadek, na tu černou hlubokou oblou rýhu, vykukující vzadu z něčích kalhot.
/2/
rychlejší než cokoli
Okoralá zelenina
Jak asi může smrdět hrobařův syn
Když už znáš všecky důvody stane se hrozná nuda
Úterkem zevšední soboty i neděle
morální kocovina
nebeská modrá
signální červená
smuteční oznámení je nejlepší komix
za chvíli se rozední další zítřky na kolotoči
čtyry druhy benzínu
požár všecko nezničil
padáš ze dveří a lámeš si kotník na schodech
píšeš verše po zdech kladivem, neopakuješ se
bez paměti
Ze stínu knoflíku
Duše modelky je rám jejího fyzického obrazu
a herci herci nevyzpytatelní démoni
když se nese do uší v publiku neartikulovaný řev
porážených zvířat
Tak trochu zrychli
Dej pozor když deš přes koleje
A trochu zrychli před spletitostí výhybek
Ze startek bez filtru skládej domino
A bez rozdílu
stejná prázdna
devatenácté století za padesát minut
jsme vlci píšem od konce na začátek
věčně hladoví
od huby vychází stejná mlha jako se valí od řeky
_tečou
hledím s otevřenou hubou do skříně
a je to asi zběsilost
cokoli je jednou poprvé
cokoli je jednou už na furt
realityshou
po jakési mši, co je spíš než mší, ve skutečnosti, výsměch bohu
je dílem zmatení
nemám komu říct jak se máš
třeba je to blbost
blemtavý bože, přeji si
Vzpomínám si na ten pajzl vPopicích, kde točí pivo napoprvé, skoro bez pěny.
Přeji si, blemtavý bože, jít jinam, žít něco jiného někde jinde.
Vím, pak by život ztratil přeci úplně smysl…
Nakonec někdo znás zakopne o cokoli absurdního a zrodí se nový začátek sdalším okamžikem.
Zahazuju vajgl.
Jaká je to sláva, když v19:25 odjíždí vlak zprvního brněnského nástupiště.
Hmm, a je to až ksmíchu,…
Kdo znich, ukáže prstem, člověk, ztěch upocených zástupů, do kterých vrážím, když jdu si pro pivo.
Kolik znich si všimne půlměsíce nad mizejícím vlakem někam na Olomouc, co má dvacet pět minut zpoždění,…
poutníkům v pokoji
přijde mi absurdní dojít drobnými krůčky
až někam na obzor k bílé věži
žijeme v době úpadku civilizací
zpocení atleti
v letu hoříme
Jsme ocas komety v letu hoříme
co je jisté máme jen v sobě
Přijde čas kdy nedostaneš na výběr
kdy tě okolnosti zahodí, spláchnou.
z instruktáže
ářčáářŽít v místě, kde si každý myslí něco jiného o jednom
Skládám věty z instruktáže
A naše loď klesá, blíží se k pobřeží
Děsí mě rychlost pádu a dálka nebe
no beztak...
Řekl jsem ti, sám nikdy nepřijde
takhle ti to chcípne pod rukama.
Stávkují doktoři a zaplať pánbůh za to že je mlha…
Prej říjen, nebo co…
u koše
nad bezradnými ulicemi pluje měsíc jak koláč
a je příliš nízko
než aby ho nikdo neviděl
někam jdu nevím kam ani kde to jsem
přemisťuju kameny
nebudu přispívat na dobročinnost
stejně těm lesklým lidem nevěřím
jdu a naháním strach holubům
ale holubům to je stejně úplně jedno
z cest
živeni nejistotouv kolejích vyježděných od traktorůse záblesky vzpomínek minulých živoůlapají po dechu a nestíhají vlakuvězněni v akváriu vlastních představmezi úsměvy z televizních reklamzapomněli a zapomínáni jdouc nazpětod začátku ke koncivolání neslyšía kolik z nich zapláče nad smrtí motýlakdo najde čas se zastavitpodívat se pod nohy a uslyšet
dvoj tváře
tam dole pod oknem dá se leccos z hlasů chodců vytušit
to někdy je lepší nespěchat zvlášť vlivem silných emocí
vždyť víš je to jak představa trojjedinosti
schizofrenní kanárek co slintá do zrcátka
najez se sušenek
až se na obzoru objeví jezdec
až se rozjasní tma zajde
počítej do tří a najez se sušenek
řekni co se pak stane
úžasné zážitky
úžasné zážitky
noříš prsty do země do hlíny
to by ti vyprávěl Seraf co bydlel v komíně
až v šeru začít s malováním páru studených pstruhů
tohle je hned
Zrnění obrazovky se promění vpůsobivý melodram
monotónní udavačův hlas
Boj sblbostí je taky blbost
tak sklopit hlavu a ruce za záda
za koleje
Pojď, půjdem až za koleje,
kovošrot zbytky májské kultury a nebe zůstane nehybné.
Opakováním nabíráš na zběsilosti se skřípěním zubů
Pojď, půjdem až za koleje,
spolčení hlupců
A vmatu žárovek jak zrcadel mluvíme do slunečních brýlí
Tečky pod kůží se rozeběhly zmodraly a zůstávají precizní
Čeho to je symbol.
A vtabuli se smutečním oznámením na černém plátně
čtyři plus jedna
Ze Schwarzwaldu do Mauthausenu dobytčákem přes Velké Opatovice
Jasnovidcův omyl jak soubor pianistů táhnoucích náměstím
Zakopávají o sebe a padají a místy zvrací
Je to zhmotnění tvé myšlenky, že čtyři plus jedna je pět
Náměstí míru
Na náměstí míru
Vhlavě ještě noční můry a zbytečné obavy, telefonuju, volám afriku.
Save Afrika. Zokna do zahrady, prst na mapě Itálie.
Nic se neděje, jenom usínání ruší bzučením komáři.
Jsi Žid, tak si toho važ
Na špinavých zdech staré plakáty, jenom jeden je aktuelní, jde o nějaký boxerský zápas.
Kuřák astmatik a žid homosexuál prý bitva identity a charakteru.
Běž nejdřív na velkou, pak se umyj a vezmi ssebou igelit, až tu myšlenku popřeš, dáš ji význam.
Magazín X zdruhé strany jídelního lístku, smrkám do hrnku a chcípnul pes.
se rytmus stává návykový
Průmyslová výroba prasat
Opakováním se rytmus stává návykový
Ale vždycky se nechám chvíli přesvědčovat, že to obráceně nejde
A na lávce, co vede přes koleje, je vysoký plot, něco jako klec, aby dolů už nikdo neskákal
stojany na cigarety v samoobsluze
Jenom kečup
Krabice, držáky na cigarety nad pokladnou, popsané reklamou sbezvýznamným varováním, vsamoobsluze, vtomhle zaplivaném městě, jsou narvané kprasknutí.
Blonďatá prodavačka, pani vedoucí, sdvěma obličeji, jeden si maluje, druhý ji zůstává a oba stejně ztrápené a utahané, to rtěnka nezakryje.
Na sobě oranžový obleček, nevšímá si mě, rve už beztak plné stojany na cigarety dalšími, na které nemám, a je jich moc, a vytahuje další, a zas a zas.
neotočim se
Pod černými brýlemi se skrývá jen hluboké opovržení
Cvakají tesáky, rýpají rypáky
Napudrovaným obličejům, strašákům vkravatách
Ví jak věci mají být
Aktualita
Zajímavosti mě moc nezajímají a pravda je to poslední, za co má smysl bojovat. Objektivní zkušenost.
Staré pravdy nikoho nezajímají, ale každý je hledá. Stéblo se sehnulo pod mou krovkou, ve světe, jenž je iluzí
a hrou smyslů, žereš zvíře, které nikdy nežilo.
rakovina je z televize tak krmte mě!
Dívám se na televizi a to mě baví, nemám pocit zodpovědnosti za všechny ty spálené mrtvoly ve správách.
nic z toho se mě netýká, dokud nevisí americká vlajka, nebo hákový kříž, z okna mého paneláku.
směju se moderátorkám počasí a vůbec afektům komerčních stanic
televize způsobuje rakovinu v dobré víře s příslibem zábavy a poučení, sere do lidí reklamy a superkurvy jak super hvězdy.
avdij_smokrew_nikiforojevicz
A pak se autobus scuknutím rozjel, cukat sebou už nepřestal, voda nasáknutá zápachem nesčetných dechů a výdechů cestujících, se srážela na chladném skle a její drobounké kapičky stékaly dolů a nechávaly za sebou čáry, které se vzápětí znova zamlžily, takže nezbylo po steklých kapkách vůbec nic, ale ony se přesto nedaly a stékaly znova a znova se srážely. Takže nebylo zokna nic vidět. Promáčené a zimou prokřehlé město se rozběhlo za zapařeným oknem, vrnělo a cukalo sebou a uhánělo, párkrát zastavilo a zase se rozběhlo, letělo kolem dál.
Na další zastávce už Avdij vystoupil.
Spočítej si to!
Zatímco stojím na molu a vyhlížím vlak, nad hlavou lítají letadla a vlci běží stepí,
žerou sníh a poslední zajíce a na červené sedačce si toho, zokna projíždějícího rychlíku, všimne nějaký pán,
co si čte, místo Mein Kampf, úplně vstřízlivý, reklamní letáky.
Za jízdy nesměješ se, pan doktor je přísný. My vezeme se a cestou se učíme nekřičet ksichtům do obličeje, moc nahlas,
Putují a klaní se
Putují a klaní se, čemu se nedokáží rovnat.
Hledají zapomnění.
Ve hvězdách a letu ptáků, čtou osudy.
A slzy své počítají.
_sen
a když už konečně usnu, hledím do žárovky, na to rozpálené žhavé vlákno, to mnění barvy až do rána.
Odpovím jim celou větou, až si zítra přijdou, hned ve dveřích, ale času je teď dost. Dost času na všechno.
Sen, pro který se vprostřed noci, náhlým úlekem, probudíš, i když máš už hodnou chvíli doširoka otevřené oči,
je matná bílá postava u tvé hlavy.
Svatá válka v Mahenově divadle
Nějací puberťáci před vchodem, vprostřed rozhovoru, o tom, jak se krásně, u bohapustého techna, zfetovali.
Nebe najednou tak čisté, jako pozornost zaměřená na pozornost. Blikající tečky jsou letadla a měl by ses bát.
Zaliju lógr horkou vodou, tenhle kedr není pro mě.
Mentálně zaostalé babičky
Mentálně zaostalé babičky mávají okolo projíždějícím vlakům, pojď budem mávat taky.
Co tak krásně zpívá a hraje ve větru, není zpěvák, ale démon, který mu sedí na rameni.
Andělů je tu spousta. Je jich tu spousta, někoho znich už určitě poznáš.
kroky
Nezpochybnitelně se kroky podepisují do chodníků stejně rychle jako do pískových cest,
vidíš, ani prach se nezastaví. Teď smažu všechny doteky, i když vím, že věda je úplně zbytečná,
když selže komunikace, a zapomínám.
A ty. , dokážeš cokoli hned opustit.
zuby
Kam se teď zabodnou tesáky mrtvého dravce
A zjeví se té šelmě vůbec něco ve spánku
Nebo přesně ve dvanáct hodin
Roztřeseným písmem
Baby food
Rozdupávám pivní lahve, někam jdeme a děláme si vlastně co chceme.
Krom toho, co je škrtlé na piktogramech. To se nesmí.
Kocháme se spoustou drobných jizev, kjídlu je zase pivo a Baby food.
tady jinam
Vpřípadě potřeby sklo rozbít a sečíst všechny zbylé tupé obličeje strnulé votázce,
strnulé ve všechnevyřčených odpovědích davu.
Místností se ozvalo hromové „Was. “ zúst uniformovaného úředníka za přepážkou.
Vždy když přistoupil některý další zřady čekajících k okénku.
52. minuta
Na padesáte druhé minutě skvělá vychytávka, co se předpokládá, můžeš zkusit tlumočit. Ozvou se akorát bubliny.
Bubliny vzavřených oknech a pak taky na hladinách, projede vlak.
A ty jedeš, ještě pořád vtom vlaku, slova pliveš zokna.
naděje za zdí
Někdo se za zdí schovává, tak se přeci jenom povedlo někomu utéct.
Asi je to jenom na chvíli, ale přece. I tohle je úspěch.
Někdo utekl sobě za zeď.
Život, říkáš si a víš
Jen tak sedím a sypu popel na koberec, pán u stolu naproti má červený nos. Život, říkáš si a víš.
Vlasy pořád ještě trochu vlhké od deště, ve světě za dveřmi prší, tam venku na ulici, včase.
Peníze, budou za chvíli asi potřeba.
dělám co musím, to není omluva
Teď jinak: dělám co musím, to není omluva, často vpřímé řeči. Beztoho to nejde.
Některé extrémní situace zní pak možná až příliš důvěrně, nevím co s tím ve dne.
Jednou se ten poutník zastaví.
Avdij Smokrew Nikiforojevicz
Poslední den
Vítr si pohrával sčernými větvemi téměř bezlistých stromů, co se táhly vřadách podél nekonečných chodníků, a na šedý sníh tloukly kapky deště, zapichovaly se a dělaly vněm dírky. Když Avdij otevřel oči, padla na něj opět ta známá tíseň dne, dne který se přes noc narodil, dne, který včera zemřel, ale dnes je tu zase znova, a je na vlas stejný jako den předešlý a jako den, který přijde, i minulý.
I když foukal vítr, ucpávala ulice velmi hustá mlha. Nenechala skrze sebe nikoho projít.
ve stroji, sám strojem
A co trochu jazzu.
Na kolena dokonale zasraná od bláta, položím sklenici svodou a tabletku aspirunu.
Nebo, že by něco tvrdšího. A víc už nebude potřeba.
Ukryté světlo, vánoční ryba
Vpřípadě potřeby sklo rozbít a sečíst všechny zbylé tupé obličeje strnulé votázce,
strnulé ve všechnevyřčených odpovědích davu.
Místností se ozvalo hromové „Was. “ zúst uniformovaného úředníka za přepážkou.
Vždy když přistoupil některý další zřady čekajících k okénku.
je logické
Vkalkulačce je realita, vkrabičkách zas žijí lidé.
Vkalkulačce je realita stačí zmáčknout rovná se, pak nulu.
Žijeme vkrabičkách od sirek, můžem si pískat, můžem se smát do zrcadel na hranaté obličeje.
A můžem vlastně cokoli, ale nic ztoho se mi zrovna nechce.
tohle je past
Jakékoli gesto se vpříštích pár okamžicích stane směšnou grimasou.
Zkouře vyvstane otázka, kam otočí osvětlovač reflektor.
Kam zaměří svou mysl, kam.
Jednou se stane, cokoli zbytečné.
šachy?_
A země sama neví, co pohltí, co zní povstane. Vše je země.
Stejně jako barva je jen jedna, tak zní hukot větru vkorunách stromů a na vrcholcích hor, i stébel trav. A ptáci, ti dávno odletěly, a vzaly ssebou i své hlasy.
Dneska vyšlo slunce na opačné straně
Na holých pláních mezi lesy něco je, snad vraky lodí, jejich bílé kosti se válí všude tady po lese.
Padesát dva, některá čísla se prostě nemění, ale stejné taky nezůstanou.
Moje červená světla, i tu svíčku bych zapálil. A je to cosi opojného, modrá melancholická zasněnost.
Erupce na slunci
Erupce na slunci
A vkorunách stromů začalo něco hnít, něco padat
a u zelené lavičky, tam na nádraží, u té oprýskané
lavičky u kolejí, se někdo poblil.
Chemie_I
A to jediné, co potřebuješ kživotu jsou dobré prášky. A nikdo ti neřekne, jak je máš brát. Umřeš stokrát, stokrát. Stokrát.
dlouhé
další dny běží, nepočítané, ve sladké nečinnosti, kdy ta tenká nit mezi snem a skutečností, jde jen sotva okem postřehnout.
Mezi odpolední kávou a noční pramenitou vodou ve sklenici fouká vítr, ale nazelenalá oblaka na hladině rybníka se nehnou.
A někde vzadu pořád jezdí vlak.
Pak zas někdy vranní otupělosti, po noční bouřce, poslouchám jak se na desce točí Marek Grechuta, a mizí někde včase minulých nocí zapomenutých dní.
ráno
Mouchy pořád krouží kolem lustru, létají neúnavně dokola, jen občas si na chvíli odpočinou.
Díval jsem se do stropu a do otevřeného okna, dole na ulici zněly něčí kroky a hlasy.
Je zase ráno a ptáci řvou. Je ráno.
dvě tváře a déšť v patách
Mám dvě tváře, jdu a déšť mi vpatách kape.
Jdu a polykám prach svého popela.
Dva hovniválové tlačí svou kuličku zlidského odpadu. Tlačí Zeměkouli, malou modrou planetu.
sebevyjádření
Dva senilní dědci baví se o chcaní na rohu ulice. Dnes není důvod, aby něco umíralo. Dnes auto nikoho nesrazí. Teď asi někde bloudíš a je ti jasné, že se do růžové šály schovat nedá.
V zajetí myšlenek
A když pak vnoci nemůžeš zase spát, protože ti hlavou běhají pořád a pořád dokola nějaké čísla, písmena slov, knih, co stebou nemají teď už vůbec nic společného, jako bys je četl, bez významu a souvislostí. A slova ve větách surrealistického dialogu, kdy dopovídáš rozhovor, který skončil někdy vpředešlém čase, ale teď se vrací jako nedohraná šachová partie, kde hraješ sám se sebou, pozdě ti dojde, že neprohraješ a že to nemá smysl a nikam to nevede.
Nevíš, co mi to vtom čaji plave. Je tu někde květina, já ji nevidím.