Písmák Kéž by znovu
Prsty vzpomínámna včerejší hřích ozvěnou chtěla bychse třást. Ještě tě mám, víš na rukou. Vtékáš mi do srdceproudíš zvětralou opukoutak tě ukrývám. Jsi nepolapenýtak blízce vzdálenýse mnou a přeci sám.
Slunečnice
Ulámaná stébla travvíc nevzkřísí je vláhakynou vášni na pozdravvědí, žes byla nahá.
Kolem lánu slunečnicjdou stopy vkypré hlíněkomu jsi šla asi vstříckremízku neomylně.
Ukolébavka
Zahrada ticha
svůní borovic
konkubín smích a
Luně vadne líc.
Nechej si zdát
Koruny jilmů nad hlavami,
zelenou píseň tiše šumí,
pod baldachýnem nebe sami,
mé srdce tvému porozumí.
Nahořklá
Trpkne a hořkne
chuť života na jazyku,
úzkost mi hrdlo svírá,
srkám další kapku díku
Nevinný
Nechtěl jsem nechtěl,
ruce mi svedla,
oči jsem zavřel,
na klín mi sedla.
Akrostich poprvé
Asterisk na stránce žití.
Lakunou vduši
Badyány voní.
Impulzy citu
Homosexuální
Chloupky ztrhám
znohou, zbrady,
zdůrazním si
trochu vnady.
Balada o jelenu
V temném hvozdu, ve hloží
polní láhev dopitá
kde já jsem, to netuším,
věrný kůň už klopýtá.
Podvečer
Slábne Slunce horký dech,
azur mizí snekonečnem.
Obzor oděn vplamenech
píše takty poslední
Rozchodová
Opadá sladká kartuše
zmojí lásky námezdní,
padáš mi bolně do duše
jak list žlutý - poslední.
Můžeš žít
Zastav cvalem rozpálené koně,
odepni uzdu, do žlabu obrok dej,
na stůl chleba a potom uvítej
nový den se Sluncem.
Mám tě v duši
Jemný závan
vůně tvých vlasů
vmysli přivolává
divokou krásu.
Křídla
Kraj útesu a malý krok.
Opustíš teplo mých dlaní
vytřeseš smutek z perutí
Dechem ještě zahřeju tě
Přemýšlím...
Přemýšlím o bolu,
proč úsměvu brání.
Oledové kráse
horských vod,
Podzimní haiku
Snachovou tváří
šeptá píseň podzimu
list na zem spadlý.
Jak chutná láska koním
Něžně ji vítal ržáním,
omámen známou vůní,
laskal celou jazykem
a k jejím uším šeptal
Jak cítím strach
Tisíc jehel děsu
stéká po zádech,
póza strnulá,
zledovělý dech.
Haiku dnešního jara
Pod tíhou jara
kvítek třešně k zemi pad‘.
Jak sněhu vločka.
Haiku arabského koně
Svět byl sotva mlád.
Tehdy zrodil se z hrsti
jižního větru.
Deštivé haiku
Kapka za kapkou
v bezpečí průhlednosti
chladí Slunci tvář.
Haiku očekávání
Když ti padá v klín
žhavá energie jin.
Radovat se smím.
Haiku žáru letního poledne
O vodu prosí
vše v kraji ještě živé.
Zemřel i vánek.
Telefonní haiku
Dnes jako včera
volám Bohu. Snad po sté.
Tu tu tu tu tu…
Haiku černého čaje
Topí se mysl
v šálku chladného čaje.
Hladinu černí.
Chci...
Chci být vodou.
Vypadat neskutečně,
stále plynout
a žít věčně.
Námořník
Když učil se krotit mládí,
toužil jít,
s vlnami splývat,
nikomu nepatřit.
Hlad
Draku, co mi nitro pálíš,
lásku nemohu ti věnovat,
pramen vyschl, není již.
Smutkem ukonejši hlad.
Kaktusová
Chceš zlámat moje ostny.
Budeš hoře poznávat,
naposled varuji tě.
Láká tě co ukrývám.
Jsem tvůj
Svoje srdce rád ti dám,
proveď na něm biopsii.
Objevíš co ukrývám.
Že jen tvojí přízní žiji.
Jak?
Mám k nerozumu
jedinou otázku.
Jak bez obětí
vyzrát na lásku.
Byl to on
Bytí mi převrátil,
dovolil, abych žil.
Ano, byl to on,
desátý milion.
Kam se poději
Kde bude konečná až
prorezaví mi šasi .
Snad někde v univerzu.
Nejspíš ve šrotu – asi.
Chci odejít s jarem
Padá mi do klína
jabloně svěží květ
a že třesou se ruce,
nemohu nevidět.
Miláčku...
Jsi jako ten potok.
Průhledný a chladný.
Brblá si pořád svou.
Jen čekám, kam dotečeš.
Těším se na tebe
Celou tě zlíbám,
obtočím sebou,
zahřeji ruce,
co pořád zebou.
Vzývám tě, řeko
Mučí mne trýzeň,
vodo plynoucí tiše,
pro útěchu jsem řeko,
ke tvým břehům přišel.
Vášeň
Ještě dřímá, ještě spí,
chce nakreslit k tobě tečnu.
Ozvěna těch žalmů zní,
visí někde v nekonečnu.
Beznaděj
Pod čelem mraky plují,
myšlenky ztěžklé splínem.
K smrti mě utancují.
Napájím je blínem.
Tak vznikají mé verše
Když pod uzávěrem, co duši škrtí
těsnění netěsní, stane se drtí,
ztrhaná duše pak pocity zvrací,
na papír světu své bolístky vrací.
Snílek
V dálkách zmizela realita ztracený v bláznivých snech život rovná se banalita spí utopen v nápadech. Zmrzlinu má on k smrti rád ze studených bílých mraků dá jí trochu ochutnat s Číny přilétlým drakům. Nejraděj má toho koně bílá křídla pohladí žije vlastně jenom pro něj že je sám - to nevadí. Srdce prázdné v kvadrantech sen není zlato, jen pyrit život nehrá andante raději snít či snad živořit.
Bez duše
Duše se rozlétla na světové strany stopu svou nesmetla život rozháraný. Jak střepy zrcadel cizí obraz tříští vzdálených lákadel příslibů příštích. Jak zrno klasů bez slupky odhalená jak z konců vlasů ustřihlá, zapálená. Jak zrnka špíny dráždí mé oči jak zhořklé blíny nutí mě k pláči.
Duha
Jednou, když Země zaplakala a vzápětí se pousmála, její tvář ozdobila duha, v bílých mracích barevná stuha. Zelená se v hloubkách lesů zračí, též odráží se v tvých smutných očích. Krásně hřejivou sluneční žlutou najdeš v písku pouště vzpomenutou. Modrou najdeš v řece, taky v moři, modří delfíni se do vln noří.
Téměř prázdno
Marně šmátráš
v mém nitru pátráš
nenajdeš nic
či snad nic víc
Ach, kamaráde
Chtěl své rozhodnutí zvrátit. Jenže již bylo dávno pozdě. Sklenku už nestačil dopít, v kapse zmačkanou fotku, jak tam jsou svoji. Kráčel válečným vřavám vstříc v ponurém stejnokroji.
Podzimní
Mokřavé mlhy za úsvitu marně zlaté Slunce rozhání, v duhovém lese na pažitu jeleni troubí svou svatební. Jinovatka kreslí trávě krajky, hejna hus píší mrakům jedničky, větřící psi zvedají své vlajky, lovci leští stříbrné vábničky. Vítr listnáčům požár zháší, poslední rudý list na vodu pad, vrány do kraje zimu vnáší, končí říjen, začíná listopad.
Vládce koní z Rohanu
Miluji stráň a zelený les, hlubokou tůň a voňavý vřes. Miluji hřívy krásných koní, jejich podkovy stříbrně zvoní. Až ve Středozemi nastane večer a pobledne Slunce jas, svolávám stáda koní. Jsem jejich vládce, jsem Stínovlas.
Povrch
Zdá se, že pláče u cesty okraje modrá kachlička. Nebo snad sníh taje v mělkou louži. Jsi modrá a hladká a docela maličká smutná kachlička. Tak tě zvednu.
Rada
Hráš na lyru svou píseň zní hudba přesmutná. V ní dusivá je trýzeň, co slova nepozná. Zvadlou duši mučí splín, slané kapky vsaje klín. Máš oči, tak proč se nedívat.
Čaroděj
Toho chladného rána spícím městem můj krok mířil do neznáma. A najednou muž v kápi přede mnou, za ním se vířil hvězdný prach. Bylo mi zvláštně, však nebyl to strach. Koutkem oka zhlédl mou rozechvělou duši, v mém srdci přečetl si smutek a aniž příčinu tušil, udělal gesto tak strašně zvláštní.
Kopretina
Utratil jsem za květinu svůj malý dnešní plat, koupil jsem si kopretinu, jal se lístky počítat. Ten první je za mou lásku, chtěl bych ji mít pořád rád. Ten druhý je za náš domek, aby zůstal v bouři stát. Ten třetí je za kamaráda, aby se z války navrátil a ten čtvrtý za tatínka z umírání by se uzdravil.
Rozloučení
Sedím u tebe na pelesti hladový smutkem, pln bolesti. Displejem se zelená tečka mihotá zaměřuje míru tvého života, tlak a tep hrají trpké unisono, trachea dodává to svoje mono. Život ukapává do žil z hadiček, respirometr drze plazí jazýček, já smím se tiše modlit za tvůj dech, pomalu kondenzuješ v bílých zdech. Smrt se ti snaží rozkoš nabízet jak laciná děvka z E 55, ale ty s ní na tu cestu nesmíš jít.
Tak dávno...
Tak dávno přinesl jsi mi kytku jenom tak, lásku chtěl jsi mi ve rýmech přezpívat. Tak dávno chtěl jsi 25 hodin se mnou být, pro naše štěstí na kraj světa jít. Tak dávno chtěl jsi mne celé dny milovat, tehdy říkal jsi slova „mám tě rád“.
Naděje
Usínám. Z plic uniká poslední dech, uvadám do strnulého spánku. Smrt tančí mi své tango na zádech. Poslední vzpomínka, jak závan vánku.
Žití
Jsi mládě, modrooké děcko, o životě ještě nemáš zdání. Hračky, táta, máma – to všecko tvé průhledné bezbarvé já brání. Zase končíš další nudnou školu, pravdu ještě nedokážeš uvidět. Podoben lodi v přístavním molu, plachtoví napjaté, před sebou širý svět.
Stínovlas
Já jsem koník nezávislý, mě zkrotil jen Gandalf Bílý. Jsem tak sám, ach tak sám, kde jen svého pána mám. Můj stesk a žal rychlý vítr vzal. Zase hříva bujně vlaje, a pryč doba zlá je.
Sen
Každé noci když usínám, do krajiny snů zavítám. Máš křídla, já ne, to mne rmoutí, běžím, však nemůžu tě dostihnouti. Vzbudím se a krůpěj slaná, po tváří mi kane níž. Touha moje je tak marná, miluji Tě, to však víš.
Takhle jednou na dálnici
V prašném šedém povrchu velká díra zeje, za ní musím do vrchu, navíc strašně leje. Za kopcem uzávěra hnedle, jsem z ní zase vedle. Dneska s klienty na jednání musím frčet do Prahy, na dálnici znenadání policajti mají zátahy. Já to projel – uf jen o fous, smůlu měl modrý Ford Charouz.
Letní den
Stínovlas r. 2000 V provoněném ránu drozd si zpívá, stromy si češou orosené koruny. U boudy vstal rezavý pes a zívá, ranní Slunce zabrnkalo na struny. Horký modro-zlatý den se rodí, cítím ho všude i v kytkách na rohu.