Písmák Vražda
Zapadlo poslední slunce.
A ptáci už taky mlčí.
Jen černé mraky na obloze
jdou, jakou příslib věčné noci.
Malý pavouček
Malý pavouček, nad mou postelí
Tiše spřádá si své sny
A já…. mu tiše domlouvám:
Pavoučku, nech mi tu kousek štěstíčka
Čtyři roky...
Víš musíme, se naučit odpouštět, hlavně sami sobě. Já se o to snažim, bez tří hodin, čtyři roky. Já, tu teď sedim u počítače, mluvim sama ksobě, brečim a přemejšlim. O tom co sem neudělala, udělala, čeho lituju a nelituju.
Na konec.
Až na konec.
Kde vítr nefouká.
Kde ptáci nežijí.
Kde lidi neserou.
Výtah do devátého nebe.
Vprvním nebi mě nechtěli.
Prý sem nikdy nepohladila květinu.
Vdruhém nebi nebylo místo pro narcisistu.
Prý nemám ráda lidi.
Osamělé blues pro zelené kvítky
Do vlasů utkaných z pavučin,
vplétá každý den zelené kvítky naděje.
Pro lásku, pro lidi, pro ztrátu.
A každý večer zlatým hřebenem
Pře.
Zahoď poslední vlaštovku z papíru,
protože další už ti neudělám.
Vymaž mě klidně z paměti,
ale já neodejdu.
27.října
Byla si a vždycky pro mě budeš,jednou z největších opor. Při nejtěžší chvíli mýho života.
(Sakra ještě sem pořádně ani nezačala psát a už se mi chce brečet. )
Pomáhala si mi ,když sem se znova učila normálně žít.