Jako zrnko písku
Byly to ty dny, kdy chodila ulicemi bez cíle, naslouchala střevíčkům na kamenech a prsty hladila zdobené kliky starých a zapomenutých domů.
Cítila v duši smutek a kouř. Nasládlý kouř z podzimních ohňů. Ty ohně ji prostupovaly a nadnášely, že se ani nedotýkala země.
Rozloučení
Našla jsem tě ozářeného sluncem
byl jsi jak modrý obláček na bílém nebi
Něžně ses mě dotýkal
a tak sladce vonělo tvé tělo…
Nejkrásnější místo na Zemi
Stála jsem před ní, svojí soudkyní. V jejích očích se zračila tvrdost.
„Jsi odsouzena k věčnému životu na zemi,“ zněl rozsudek.
Rozbušilo se mi srdce.
Vaše krásné oči
Radostí života nemusí být jen výhra v Sportce nebo povýšení v práci…
Chtěla bych napsat jednu příhodu, která se mi nedávno stala.
Šla jsem zrovna ze školy a měla šedivou náladu. Ten den byl hrozný a ještě k tomu foukal lezavý vítr a drobně pršelo.
Většinou mám tyto sychravé dny ráda, protože na mě působí takovou zvláštní melancholií.
Opravdový přítel
Jednoho srpnového odpoledne se v malém anglickém městečku ozval hlas, který ostře bodal do srdce. „Muž jménem Richard Abbot je odsouzen k trestu smrti za zavraždění svého otce kvůli majetku, jeho bratr John Abbot je zproštěn viny. Trest bude vykonán za tři dny při západu slunce na popravišti. Domluvil jsem.
Úsměv
„Úsměv trvá jen chvilku okamžiku, ale jeho důsledky trvají věčně. “
Ta cesta do školy byla každý den stejná. Trochu se měnila s ročními obdobími, to je pravda, ale když po ní člověk chodí už osmý rok, ani mu to nepřijde. Trvala přesně 15,5 min rychlé chůze a 17 min chůze pozvolné.
Ve víru tance
Ve víru tance
hledíš mi do tváře
s pocitem psance
hraješ si na lháře.
Marcipánové vločky
Ulice byla ozářená světly lamp a obchodních výloh. Všude spěchala spousta lidí a nenašel by se snad nikdo, kdo by nenesl alespoň jeden objemný balík nebo tašku.
Byl předvečer 24. prosince.
Labutě
Nic jiného na světě snad neměl tolik rád jako ty labutě. Když byl malý, brával ho otec na nábřeží krmit je. Později spolu objevili malý zarostlý kousíček přímo u řeky, kde jim byli blíž a mohli je lépe pozorovat.
Petr dospíval, začal chodit na gymnázium a už nebyl tak bezstarostný jako dřív.
Pampeliška
Opravdu jsem ji miloval. Byla vždycky jiná než ostatní, snad i trochu zvláštní. Na její tváři hrál zasněný úsměv, dokázala se dívat hodiny na plující mraky a rozveselil ji i malý svazeček kopretin. V očích se jí zcadlila modř oblohy a v obličeji touhy duše.
Tajemství tichého večera
Večerní soumrak nastal
a hvězd rozlehla se zář.
Když strach se mládí zastal
a otevřel svůj snář.