Písmák rozpravy s krajinou
dotýkám se větru rukou jen tak snad z obdivu a snad i pro zábavu * plavu v prostoru jediného pohledu duhovostí tisícera celá . zas celá a úplná * ***** na hoře hřeji svou duši vlnitým prostorem . jsem a nemusím vysvětlovat proč .
Pozoruju světlo skrz noc
pozoruju světlo skrz noc jak mi kreslí přes záclony na stěnu
obrazy neklidnosti a vím že mlčením
polykám sama sebe
a ty spíš
Ráno novostí
polotišná rána na okraji snů a reality kdy city ještě šimrají v dlani a nikdo o nich neví jen já a peřina polotišné sluce vycházení kdy možná rodí se co dosud není a úsměv hladí duši i když se schovává pod peřinu pod vteřinu jakospánku kdy je i není sama sebou . . . tak polotišné jsou ty koloběhy kdy řeky spojují své břehy navzdory všemu nevěření v polotišném ránu na okraji reality a na okraji snění .