Písmák Felipe, Felipe
Filip sklenář, autor knihy Červené dlaždice a desítek článků. Působil vBritských listech, publikoval na nejrůznějších literárních serverech. Člověk spohnutým osudem. Člověk inteligentní, až to bolí a co je hodno neuvěřitelné poklony, kromě těch několika tříd základní školy samouk.
Lapidárium
Jediné havraní křídlo urvané zmého těla.
Vzpomínka na vílu, jež mi roztančila srdce.
Vzdechy a nářky.
Bolest.
Poslední kapka
Ostré letní slunce svítilo na Tarhenské louky, obklopující hrad, jež se pyšnil svou nedobytelností. Jenže dnes bylo zle. Sýpky byly prázdné a další obléhání by skončilo katastrofou. Vojáci vyrazili do pole.
Mrtví a neklidní
Procházel jsem se mezi staletými stromy. Starci, jejichž kůže byla suchá a vrásčitá. Hladil jsem je konečky prstů a hleděl na černou hlínu pod mýma nohama. Na temné obloze nebyla jediná hvězda.
Plavba
Nasedl jsem na loď, kterou jsem postavil ze svých ideálů a snů. A teď se z její paluby dívám do rozbouřeného moře. Do moře beznaděje a bolesti. Do moře, ve kterém se za moment utopím,
Protože má bárka se rozkládá, jako padlý hrdina.
V ohni (nic lepšího mě tak na rychlo nenapadlo)
Celý svět hoří vplamínku svíčky,
Mezitím já se topím vtůňce za tvými víčky.
Probudil jsem se do snu,
Tvého krásného snu.
Milování se smrtí
Ona plakala a on se smál,
řidič autobusu si klidně spal.
táta četl měsíčník,
co jmenoval se převozník.
Vzpomínka
Byla krásná. Ach mí bohové, jak ta byla krásná. Někdy jsem ani nechtěl věřit, že je to bytost zmasa a kostí. Vidíte, tady mám její fotku.
Chrlič si užívá
Vzapadlé ulici, jejíž název si prostě nikdo nemůže zapamatovat, se ozývalo tlumené vzlykání. To si Chrlič, jak jej nazývali místní policisté, našel novou mladou oběť a vesele si ji znásilňoval, nerušen okolním světem. Stál jsem opodál a sledoval jeho konání. Měl jsem trochu strach zjeho velkého nože, ale mému maestrovi tam dole se to evidentně líbilo, protože se postavil a hleděl knebi.
Nezodpovězená otázka
Krev zjeho ruky, kterou si zuřivě řezal kobercovým nožem žluté barvy, kapala na podlahu ponuře osvětleného pokoje a slévala se do obrazu jeho mysli. Měl sám na sebe zlost, že to opět nedokázal. Že si zase nesvedl proříznout tepny a ukončit svůj život, která tak nenáviděl.
O pár dní později seděl na lavičce vcentru Ostravy, psal tragický příběh, poslouchal, jak se voda zkašny rozbíjí o žulové panely a přemýšlel.
Poslední skok
Jeho tělo ztěžklo jako kámen, když se odrazil od okraje mostu a vydal se na pád do vyschlého koryta řeky. Jeho vlající černé oblečení a vlasy vytvářely dojem letícího havrana. Vítr mu něžně pročesával hřívu, tak jako kdysi jeho milovaná. Předtím, než si ji odvedl krutý démon do své sluje.
Případ uzavřen
„Nechte mě, jděte pryč,“ křičel muž, který probíhal za letního dne hlavní třídou vpyžamu. Jeho šílený výraz polekal řidiče kamionu natolik, že zapomněl zabrzdit. Nad nárazem zničené tělo přišel muž včerném rubáši. Na plešaté hlavě se odráželo sluneční světlo a dlouhý černý cop, rostoucí na temeni, se zmítal ve větru.
Rytíř k pohledání
Kapka krve se rozbila o kámen a vytvořila podivuhodný obrazec, který neměl smysl, ani konkrétní tvar. „Bylo to trapné,“ říkal si vduchu. „Jedině já můžu jít stou nejúžasnější amazonkou lesem, vychloubat se svými bojovými zkušenostmi a pak vrazit do stromu. “ Její smích ho kopal do slabin, ale pokoušel se to nedávat najevo.
Krvavě rudý slib
Přiložil ruku na růži na zahradě, pozorován pohlednou blondýnkou vkrátkých zelených šatech. „Přísahám. “ Takhle dokončil hejno slov. Slov plných upřímné bolesti a lásky.
Osamělý muž
Sám sobě přítelem,
sám sobě bratrem,
sám sobě spasitelem,
sám sobě kmotrem.
Konec začátku
Má duše temná je,
živote jdi do háje.
Temnota dožívá,
bolest v srdci ožívá.
Kalná krev - příjezd
Kdysi nebylo nic. Jen Temnota. Nebylo teplo ani zima, vítr, hlad, pocity, světlo ani tma. Tehdy Praotec (pro šťouravé feministky pramáti), kterého nelze chápat jako boha, ale jakousi vesmírnou sílu stvořil první kousíčky hmoty.
Chybíš mi
Chybíš mi. Ani nevíš jak. V každém okamžiku touží každý kousíček mého těla jen po tobě. Už se neprocházím rád v dešti a neprocházím se lesem když s sešeří a nedokážu napsat ani řádku o něčem nebo někom jiném než jsi ty.
Bajka o zaječí svatbě
Přecházel zajíček, přecházel přes cestu
neviděl doleva, neviděl doprava.
Přecházel zajíček, přecházel přes cestu
40 vhodině blíží se jeho poprava.
Honba
Kapky vody zlehka dopadaly na hladinu křišťálového jezírka a tvořily tak příjemnou symfonii. Havran na větvi očima jen zvídavě sledoval křivky koupající se elfy, pak hlasitě zakrákal a odlétl. Dívka zvedla oči knebesům a spatřila mraky, ve kterých jakoby plály všechny pekelné plameny. „Lov začal slečno, měli bychom vyrazit,“ ozvalo se odněkud zlesíku.
Střípky hloupostí
Ztrácí se hrdost a vlastenectví, ztrácí se čest a víra vcokoliv. Peníze vládnou světu a hmota zvítězila ve své válce proti duši. Lidé se ženou za větší mocí, jsou sami, nervózní, roztěkaní a jejich žebříček hodnot je snadný: Peníze, vlastní já a pak dlouho nic. Svět se topí vbahně své existence a neexistuje žádné stéblo, kterého by se mohl chytit.
Král stínů
Slunce ozářilo zlatavé lány obilí a lesklé přilbice proti sobě stojících armád. Na jedné straně do plátových zbrojí zdobených zlatými orlími hlavami uzavření muži vyzbrojení sekyrami a meči, na straně druhé postavy včerných pláštích, které vypadaly jako stíny. Beze zbraní stáli a znuděně hleděli na svého nepřítele. Ozbrojenci hlasitě vyvolávali jména, která je lepší nevyslovovat, ale armáda stínů dál tiše stála se svěšenýma rukama.
Síla lesů
Na louce tu sedím a mezi stromy hledím,
kdepak je ta,
jejíž rukou byla má sestra zabita.
Každý den víly tu tančí,
Bard Přichází
Přišla zima. Obilí ustoupilo sněhové pokrývce a kamenná obydlí vypadala jako malé bochánky, byly znich vidět jen dveře a stále kouřící komíny. Práce ve vesnici se omezila na několik nejnutnějších úkonů a místo klanových válek jezdili muži na loupeživé výpravy za moře. Za nocí, jako byla tato vypadal kraj nádherně.
Proč?
Pokud tento svět skutečně není reálný, proč tomu tak je. Odpověď není snadná a je mnohem těžší než si přiznat, že jste mizerný spisovatel nebo přestat kouřit. Možností je mnoho a některé jsou uvedeny již vminulém díle. Vyhněme se, prosím, teorii ála Matrix.
Noční můra v ráji
Odlepil jsem svůj obličej od země a pohlédl khorkému slunci. „Už nemám sílu,“ opakoval jsem. Několik stovek metrů zamnou se ozval štěkot psa. Pevně jsem stiskl rukojeť nože, zvedl se a začal se belhat dál.
Život za zrcadlem
Položili jste si někdy otázku, proč nás vlastně tak přitahují filmy, jako je Matrix. A pokoušeli jste se již někdy na tuto otázku odpovědět. Proč se nám vlastně tak líbí představa, že svět, ve kterém žijeme není skutečný. To je nejspíš otázka pro psychology a psychiatry, ale pojďme se podívat na celou věc ztrochu jiné strany.
Zapadlý kraj
Vcházíte do kraje, kam nelétají andělé,
tady potkáte leda nepřátele.
Bestie běhají mezi domy,
snad se ještě neodváží mezi naše domy.
Kdysi a kdesi žil národ
Kdysi a kdesi žil národ. Vblahobytu a nechutné zvrácenosti byli uvězněni sami do sebe. Jejich existence, plná strojů, světel a dalšího svinstva je nechávala žít vslastném nevědomí. Po určité době začali produkovat takové množství odpadu, že bylo nutné najít radikální řešení.
Dva roky
Už dva roky žiju mezi čtyřmi stěnami pokrytými bílým polstrem. Ta místnost má čtyři rohy a vkaždém ztěch rohů sedí jedna stvůra a já musím pobývat uprostřed aby mě nesežraly, ale občas některá znich natáhne svůj pařát dost daleko na to aby na mě zanechala krvavý šrám. Doktoři mi říkají, že jsou to výplody mé fantazie, protože žádné poranění nevidí, jenže oni toho nevidí a taky neslyší spoustu. To potvory totiž neútočí na kůži, ale na duši.
V Džungli z betonu a skla
Dívám se do hloubi lesa a přemýšlím. Lidstvo je zmítáno poryvy větru stejně jakou kouř moji cigarety. Stále mění směr. Od úcty kpřírodě jsme přešli kšedivému uctívání lidí voblecích a železo-betonových monster, které vbudoucnu poslouží jako pomníky naši z(a)tracené civilizace.
A voda se zbarvila do ruda
„Zatracenej život. “ Rukávy sněhobílé košile se zbarvily do ruda a po tvářích stekly poslední slzy. Plameny ohně si naposledy zatančily na bledé tváři a nastala tma. Ticho, narušované jen pěnícími vlnami bylo až bolestné.
Sbohem při svitu měsíce
Vyšel měsíc a ozářil kraj,
aspoň chvíli semnou si hraj.
Mí bratři vlci zavyli,
na cestu už vyrazili.