Písmák Zima
Venku je Martina, sníh ten však neleží
zatím jen řezníci brousí své nože
ještě krev neteče a vnebi nesněží
a my si tě bereme do úst zas Bože.
Řekli
Vrátil jsem se z hvězd
tenkrát
když pršely létavice
a v dlaních stály louže
Jindy
Na dotek od slunce
ve vodách očí jsem
dívám se, jak hvězdy hasnou
a den, který povstal z popela noci
Pod kůží
Někdo zhasl slunce
mezitím co jsem byl v metru pod kůží Prahy
a pak
vystoupil jsem
Život
Zhasly už hvězdy začalo svítat
a ticho hraje zrádia píseň
a čajník za zdí začíná pískat
zavoní káva černá jak tíseň.
Liebengrad, ukázka z ještě rozepsané knihy
Venku si Franz pevně dopl kabát až ke krku, protože ulicí protahoval nepříjemně studený vítr a byl rád za své kožené zateplené rukavice, které si nasadil, aby nechodil s rukama v kapsách, jako všichni ti kolemjdoucí a rozhodl se, že se projde Moskvou. Jen tak, nazdařbůh, kam ho nohy ponesou a až se jim nebude chtít tak tak si najde taxík Mosktaxi, který je bezpečný a solidní a nechá se dovézt zpět do Ibisu a nebude muset mít strach, že skončí s kudlou v zádech.
Dal se Velkou Pirogovskou, což byla pulsující ulice plná života a přešel na protější chodník a všel do malého parku. Byly tam stromy natřeného dole na bílo vápnem a vypadaly, jakoby jim někdo nasadil bílé pletené ponožky, asi na zimu, aby jim nebyla zima.
Večer
Dívám se na slunce, jak kreslí stíny
obrázky černavé můj i ten tvůj
a zpívá ticho jen jílů a hlíny
a soumrak zkameněl ve večer svůj.
The ráno
Přichází všedém
to říjnové ráno
vtesilkách mlhy
a vsaku ze starých pavučin
Jak tenkrát
Hvězdy byly zlaté
této noci
jako nápisy na starých německých hrobech
já vím
Kamsi
A ráno tiché je
jak chvíle před bitvou
a vedou koleje
vté chvíli před pátou.
Uvidíš
A venku šumí auta
jako bys našel starou rumunskou mušli
a přiložil ji kuchu
a přitom jsi jen otevřel okno
Nikomu
A byly doby
kdy vlétě byla voda tůní plná
a seno vonělo jako tvoje letní šaty
cos je včera před spaním přehodila přes židli
Právě
Padla kzemi první tráva
stvoly vodu ztěla roní
a leží tam jak armáda
po poli ji vítr honí.
Město
A jakoby motýli byli lidské duše hledající tělo
když na dotek ode mne
otevírali své oči na křídlech
jako člověk když se probouzí
Vypůjčená
A hvězdy jak věčná světla
chvějí se na stropě nebe
báseň je branou do pekla
podívej kdosi už klepe.
Dávno
Vzpomínám na ticho
jsem vprobuzeních
a voda má
blíží se kmoři
Liebengrad, příběh lásky těch, kteří se měli nenávidět
Liebengrad, to je název mé nové knihy, na které ještě pracuji. Její název je složen z německého liebe, tedy láska a grad jako Stalingrad a jak již název evokuje, odehrává se v Rusku. Pojďte tedy ukázkou z díla nahlédnout do oněch dob, kdy ještě deset let po válce v Rusku zůstávaly desetitisíce německých válečných zajatců, kteří tam pracovali, žili a umírali a někteří, jako Vídeňák Franz a ruské děvče Olga, tam našli i lásku. Protože ideologie nenávisti míní, ale lidé mění.
Neboj
Jako bych pod břehem hledal zas ryby
ruka má pod šaty nelezla tebe
a možná svlékl bych tě ze všech kdyby
jenže jsem zapomněl, kam řeka vede.
Jen
A nebe je jak zamaštěný papír od sekané
jinej by řekl, že svítá
a že poslední hvězda se chvěje kdesi nad Egerem
jo to je moc hezké město
Let
Střídá se na nebi slunce a mraky
a vítr jako pes beránky honí
a stromy listů svých vypouští draky
a černá oblaka slzy své roní.
Než
Vstala jsi dnes první a já ještě spal
slyším pískat čajník jak vlak co přijíždí
a hodiny stojí, však čas běží dál
a svět je jen jedno velké nádraží.
Polovina
Spadlo ráno nebe
a všechno bylo šedivé
i psi co sedávají vnohách starým lidem
dřív to byly jen samé vdovy
Dřímání
Ve věžích kostelů ticho mé zvoní
a den již svléká tmu smutečních šatů
kohoutek v koupelně slzy své roní
jak anděl nad pády vod bez návratu.
Srdce
Je brzy ráno
vPraze vstávají tramvaje
a saharský písek kreslí kruhy slunci pod očima
asijští milenci se fotí na Karlově mostě
Svatba
Rozkvetlé stromy, nevěsty bílé
a ženich, jaro bůhvíkde cárá
možná, že zdržel se u tání chvíle
anebo zaspal v lesích jak pára.
Dioptrie
Je před deštěm
mraky jsou těsně nad zemí
jako větve smutečních vrb
prý je jaro
Nad Prahou
Nad Prahou rozlil se měsíc jak krev
srpeček, kterým se žne modrá tráva
a rez teď na střechách večeří plech
a lampy na dluh jsou příštího rána.
Předjaří blues
Ještě jsme bez listí
nazí jak stromy
jak vmlhách nejistí
vkrajině s domy.
Říkám
Vstává právě svět
zkomínů stoupá ta černá a bílá jen
a ještě málo světla je
jako když se díváš se zavřenými víčky
Sám
Do rána sníh jen jak bílé plátno
napadl do rámu vypnul se v pláň
a skici na nebi hvězd právě hasnou
jakoby střelili do srdce laň.
Dál
Je šedé světlo
jakoby vnebi stáhnuli knot
a taje mi pod nohama
sníh snad nebo sama zem
První
Stékají po skle kapky tam venku
prší si potichu lednový déšť
a soumrak naplnil po okraj sklenku
starostí propustil poslední věc.
Nota bene
Venku prší a zároveň je jaro. Voda padlá shůry umývá ulice jako velký kropicí vůz a odnáší s sebou pryč z útrob města všechen prach a špínu minulé zimy. Ta je na začátku sice hrozně krásná. Jako nevěsta.
Slova
Bůhví odkud vlastně přilétají slova
a pletou se jak holubi pod nohy
na šumperské Hlavní třídě
kde vidím kapry otevírat ústa
Dávno
Jsme jen chvíle vloček sněhu
ty mi taješ, já tě studím
mlha stříbrodruhých břehů
dává mince zimy chudým.
Prvního prosince
Prvního prosince
je úplné ticho
jen runy ptačích kroků ve sněhu
a slova, která jsou vidět, když mrzne dech
V oblevách
A padal sníh
jak když se dere peří
a zněly tiché pomluvy času
a hořely svíčky lamp
Picardia
Dívám se slunci do tváře
a u zastávek spolu pomalu tančí listí
to vítr hraje na Panovu flétnu městských komínů
a občas autobus si odfrkne jako kůň
Kvůli
Dívám se do nebe a bolí oči
to slunce lučištník střílí své šípy
vterčích mých duhovek ty střely končí
jak dláto řezbáře v hlubinách lípy.
Na dně
Jsme jako vlny, jež tříští se o břeh
ty a já jen nevím, kdo mořem je
jsme snad déšť, co prší na tisíc střech
jež přišel s deštníkem do pokoje.
Namísto
Vítr opřel se do větví
listí pršelo tam venku
déšť padal vzhůru
pod sukně a šaty
Čekám
Je krásný čas na pokraji podzimu
listí se chystá umřít
a barví se jako tibetské praporky
vnichž usychající žíly píšou mantry
Ty
Podzim již přichází proměnit světy
do drátů navléká korálky ptáků
a listí zašeptá jak staré tety
jen vstoupíš do barev říjnových parků.
Právě
Jsem ze země nikoho
tam kde řeky mají jména
jako Bezejmenný přítok Krupé
a kde je to blíže kBohu
Hledat
Září vlistí tisíc barev
kdosi v stromech maluje
možná podzim možná slepý
obraz mlhou rámuje.
Poledne
Až budou znás jenom dva polední stíny
můj ten u tvých nohou bude ve dne spát
a žalmy a jiné divné prázdné rýmy
zkamene všech smutků bude ticho rýmovat.
Moravskoslovenská lidová
Dunaj, Dunaj širá voda
je tě děvče, je tě škoda
Dunaj, Dunaj ta voděnka
ach ta tvoja svoboděnka
V hloubkách
Jsou první mlhy a dřív se stmívá
jeřabin ve větvích je čím dál víc
a koním ve větru povlává hříva
když běží bez sedel čemusi vstříc.
Perseidy
Je ticho k večeru i vítr umlká
co jindy drmolí tibetské mantry
a sama sklízí se srpnová jablka
a leží na zemi jak v boji padlí.
Možná
Na pokraji svítání
je cosi mezi světlem a tmou
již vstává město
i usíná
Tringelt
Začal den, jakoby byl napoprvé
nachový obzor je a hoří již
rozlil se oceán modravé krve
Krista tmu přibili na jižní kříž.
Inšallah
Zdá se mi, že je snad období dešťů
a pršet nekončí
a pršet nezačíná
stoupají vody jen nádechů a výdechů
Chvíli
Do rána čímsi hořelo nebe
blikaly nahoře světlušky hvězd
vteřinou zasnění ztratil jsem sebe
a černé růže jsem cítil kvést.
Po vodě
Poslouchám déšť je jak hovor hostí
i jak když sousedka pomlouvá šeptem
a zřečí hospodských zbyly jen kosti
a kapek špitání je krásně sčertem.
Takový ten dotaz
Maně mi hlavou bleskla myšlenka, zda bude, snad již je, či bude možné si svá díla z písmáka stáhnout, coby jeden zip například. Tedy tímto vznáším takový ten dotaz. Mirek.
Úplně
Je na začátku léta
třešně svítí zkorun stromů jako hvězdy na nebi
všechny ty srdcovky, ptačinky i višně
kterým kluci astronomové dávají latinská jména
Železo
Je slyšet ráno
poslední slova noci
i takové to obyčejné letní ticho
vstávají zrcadla a stíny
A ty
Viděl jsem zemi dosáhnout nebe
na cestě šel jsem jen kamsi a sám
a vkaždém stínu tam viděl jsem sebe
slunečních hodin že jsem jenom rám.
O smrti blues
Konvice zapíská je tady ráno
teď pára sráží se na tvářích nám
a rty se spálí zas o hrnek s kávou
nic není horšího než chladný čaj.
Bruntál
A pak žluťásci jako podzimní listí
které umí létat
tápali na křídlech
šel jsem hlubokým lesem
Budeme
Viděl jsem na nebi zaplanout hvězdy
tak jako od kopyt jiskry když hoří
a vítr vyzpíval všechny své bědy
do vln jež před ránem přeplul jsem moří.
Mezi
Mezi nebem a zemí
je nebe a země
a na zastávkách do jiných časoprostorů
stojí opuštěné stíny, jež první těla hledají
Třicet stříbrných blues
Počítám právě kapky teď v dešti
kolik jich jenom ta chvíle má.
A s dlaní k nebi před vchody věští
ti, kteří neví zda déšť se jim zdá.
Páka blues
Modré jsou mraky po ránu právě
zpívají ptáci, jak na pohřbu snad
a stíny zmrzlé jsou podobny trávě
a lidi vstávaj u prvních zpráv.
Karty neberem blues
Noc končí, zavírá hospodu splín
slunce se rozlévá po ubruse
tácek se zaplnil čárkami vin
rádio hraje jak na funuse.
Březen
Slunce se střídá sdeštěm
a mraky černé jakoby se zdržely u Katovic
se dotýkají komínů a střech
občas projdou mladí milenci
Říkají
Shořelo nebe na popel šedý
jakoby únor se barvou teď stal
a mezi tebou a mnou tají ledy
říkají oči tvé jen vejdi dál.
Visí
Vzpomněl jsem na sebe, že ještě jsem
to touha pálí mne na tváři snad
jako když tygří mast na prstu tvém
kreslí mi ve skráních kruhy a chlad.
Právě
Je minus několik
a větve stromů jsou těžké námrazou
jako i na mé tváři roste
než jednou za týden se oholím
Najde
Jsme jenom jiskrami velkého ohně
jak hvězdy co hoří vteřinu jen
pro zlatý prstýnek, jenž spává na dně
vnoci se potápím a je to sen.
Právě
Jsme právě i nejsme
teď venku padá déšť
však pršení je krásné
jak nahoru se vznést.
Chci
Skončily svátky
taje
a dráty tam vpolích prohýbají se až kzemi
pod vysokými napětími a ptáky zimy
Slunovrat
Je tichý prosinec a všechno spí
i hlína, která je pod sněhem svým
a tažní ptáci jsou zas o den blíž
kratší je svítání a noci míň.
Není
Je zima tohoto roku
který jsme nazvali číslem
a přitom střídání ročních dob nemá jména
jde jen o sníh a tání
Ať
Shořelo nebe na šedý popel
na zemi tíha stop ptačích leží
a pole jako zmuchlaná postel
pod sněhem hlínou se jenom ježí.
Pod svící
Ze šedých mraků potichu sněží
vločky ty na rtech pomalu tají
v mých loňských stopách bílí psi běží
mí dávní známí, jež smutky znají.
Vymknou
Nízko jsou mraky je šedé ráno
a kouř ten vítr v copánky splétá
saze je každá jen černou vranou
z komínů vzhůru jich tisíc vzlétá.
V třetí osobě
Slunce mi svítí do očí a bolí to
jako když šofér vprotijedoucím autě nepřepne dálkové
nebo, jako když si lidé říkají pravdu
to vmracích kdosi propálil díru jako vkalhotách
Dýchám
Začalo sněžit jak pes když líná
mění se vbílé i černá zem
tolik je vloček prý a každá jiná
a vrabci vpolích zas svolali sněm.
Děláš
Zvýchodu přichází úsvit
a obzor je růžový, jako když si rozmixuješ jahody vmléce
jak to bývá, když u nás padají listopadové mlhy zjesenického nebe
a andělé sčerty se žení
Budeme
Je večer přichází před zimou brzy
já trhám jablka podzimních hvězd
že Měsíc nevyšel to mne dnes mrzí
chtěl jsem jej do kapsy schovat jak pěst.
Příštích
Tak jako staví se zpísků dne hrad
přidávám na nebe pohledů svých
a tiším vduši mé jakýsi hlad
a dlaň mám prázdnou jak žebravý mnich.
Mé
Vím, že jsme jenom jen
světlo a stín
když jdeme polednem
alejí lip
Poprvé
Je jako po dešti tohoto rána
krajina oči má vlhké snad trochu
a jako vorloji čas nemá pána
a smrtka klaní se a zvoní z vrchu.
Brzy
Je den mlhy
a město nahé přes tvář má závoj
tramvaje velkoměst vyzvání jako bych na svém prvním kole
zvonkem plašil milence, jež zapomněli na smrt
Hřeješ
Podzim je ve větvích a vlistí hoří
koberec barevný na zemi leží
spirály opadů sloupoví tvoří
co listů spadalo tolik je věží.
Jsem
Šel jsem břehem moře
pískem, který bývalý kámen je
a vítr zvedal vlny a já díval se
jak mizí šlépěje dnů, lidí a psů
Napíšu
Začalo ráno a venku podzim
na vlákna stínů mlhami hraje
a stále čas má stejně hodin
a stále srdce vhrudi mi taje.
Modlitba za radost
Zasmušilé nebe je
šedé jako pera městských holubů
je ráno a světlo má barvu dýmu uhasínajícího ohně
a lidé klopí smutkem hlavu kzemi jako krakovští koníci sklapkami na očích
Muž a žena na podzim
Sešli se
když padal první list podzimu tohoto
viděli to a zastavili se na dotek od sebe
opuštěný jako zadní střelec bombardéru
Poprvé
Já jen tvé světlo jsem arybí stín
hojím tě a bolím čímsi zároveň
a svítání teď nalilo všem čistých vín
tak poprvé se pravdy napijem.
Pak
Dívám se do nebe, počítám lodě
jiný by snad mraky viděl tam jít
já však jen vidím své a snad ke své škodě
toužím tam nahoře námořník být.
Asi ta láska
Padají hvězdy
řekla jsi
a natáhla ruku knebi
jako bys doufala, že jedna znich ti ozdobí prstýnek zpouti
Zůstaly
Na plátně nebe jsou ráno kresby
maloval kdosi poslepu vmlhách
otisky dlaní a staré erby
a šmouhy stínů ukryté v tuhách.
Rande
Vychází slunce
a obzor se barví
jakoby někdo rozbil sklenici medu
jsou slyšet jen poslední opilci
Milion
Je šedé nebe a voní voda
za okny mračí se na lidi den
a v jazyk ticho třísky své bodá
nesmím já říci, že tady jsem.
Aplikace
Za tiché noci
objímám tě rameny přítoků mých
a řekou se stáváme
Měsíc stojí nad městem
Brzy
Ptáci se slétli u kaluží
holubi pijí a vrabci si umývají peří
vnoci byla bouřka
slyším paní na ulici
Kolem
Je bílé ráno a světlo sněží
jakoby rozfoukal uhlíky hvězd
vítr co okolo jako pes běží
a ticho sevřelo dlaně své vpěst.
Všechno
Skrze tvé paže jsem vnáruči Boží
vlasy tvé voní jak obilné pole
a dlaně moje jak ptáci krouží
prostírá ráno na černém stole.
Za chvíli
Je tak brzy ráno, že ještě nic nezačalo
domy tiše spí a první sluneční střely
ještě nikdo nenatáhl do luku
však krajinu okolo kam až dosáhne světlo zkupé
Dlouze
Poslouchám probouzející se město
miluji to ticho, ve kterém tleskají holubí křídla
jako za sólo na jazzovém koncertu
a zní smích těch, kdo jdou zflámu
Lehce
Jsem stín sebe pouhý na břehu řeky času
až na dno je vidět až vhloubky do osudů
já koně svých snění po nocích v trávě pasu
nechci vědět, proč jsem a jak dlouho budu.
Sorry
Je předdeští
jsem vzbuzený
jdu a prohlížím se v příštíchkalužích
abych poznal se i vjiných reflexích
Bismarck
Je ráno před deštěm
tráva se svým ostřím dotýká nebe
jak jsou mraky nízko
a všechno je plné elektřiny
Na tebe
Je tři čtvrtě na déšť
mraky tahají břicha po zemi jako toulavé březí kočky
a nastává okamžik před tichem
dívám se do té budoucí vody
Ty a já
Je bílé jaro
odkvetly stromy a vypadá to, jakoby padal sníh
dívám se do slunce a není rozdíl mezi tím a pohledem do tvých očí
vhladině jezera odráží se tak jasně nebe, že váhám, kde vlastně jedno a kde druhé je
Překrásně
A venku den míchá ráno své barvy
ze stínů černá je, bílá zas sůl
a kosou drakům trav postíná hlavy
žnec, který věčnosti má ostří půl.
Čas blues
Čas je jako vlak, co bere cosi pryč
a jiné veze sem
a od všeho má klíč
Vchází dovnitř bytů, kde ještě trochu spíš
Světlo
Je mi světlo
ptáci hovoří ktěm dole zvýšek
a jejich stíny padlé jako andělé
letí dlažbou ulic
O hodinu dřív
Je letní čas
a je mi o hodinu víc
zpolí se práší, jak brány přejíždí křížem krážem hlínou
jak ruce milenčiny jeho ještě nezoranými zády
Svítí
A první polibek dává mi slunce
horký je jakoby mělo tvé rty
a ticho jakoby mělo své ruce
když mne teď objímá jak jindy ty.
Březen
Za okny umírá pomalu zima
krvácí táním i jen se tak ztrácí
jako pes starý sníh tiše líná
zpívají ráno již první ptáci.
Bílé
A mlha padá jak šedý vlas
jak městem bez konce, bloudím a jsem
teď zdi skel postavil svět mezi nás
a já jsem vzrcadlech na straně své.
Thiopental blues
Zemřela noc
mlčky se modlím za její duši
je černá jak italské spodní prádlo a tér
který asfaltéři vaří znašich hříchů
Dívám
Elektřina ještě proudí do lamp
jako krev běží mým tělem
je po ránu a čtu si ze stop lidí
vměstském sněhu, který ještě nestačil roztát
Vertigo
A voda vřece klidně tak stojí
zamrzly do rána všechny snad kruhy
jak rány vtěle se vše krásně hojí
a tváře máme jen zbarev duhy.
Jakoby nic
Dívám se
chci chvíli jen tak plynout
jako jsem to viděl u řek
a být zas o něco blíž
Zas
Dívám se do nebe, bolí mne oči
paprsky světla jsou jako kopí
a mraky nahoře na ticho tančí
vránu se Měsíc pomalu topí.
Bude
A víčka těžká jak rybářská olůvka
jsou ještě tak brzy
když hvězdy vodí na jatka beránek
co bečí zprvních tramvají
Za noci
Jsme toho rána jen živé stíny
na ticho tančí v černém teď tvůj
a můj snad povstal ztěch zHirošimy
tělo své ztratit jak jeden ze snů.
Abych viděl
Je dlouhá noc
a hvězdy stojí na obloze
jako ryby u hladin
dívám se ze své galaxie
Ráno
Snídá mráz ve větvích jablka ledová
nepřišel nikdo je očesat zkorun
strom zkvětů vovoce je vlétě vychoval
vysoko nahoře blíž kmeteorům.
Bezvětří
Je černé ráno a padá nebe
zrádia přichází ticho a hlas
a nejvíc právě mám okamžik tebe
a nejmíň tebe mám vteřinu zas.
Ticho pro dva
Začíná sněžit
vločky se snášejí do bílých polí
jakoby maminka vytáhla parádní ubrus a dala jej na stůl
a jen stopy nočních zvířat, runové znaky ptáků a kroky padlých andělů
Na Andělu
Počítal jsem vločky sněhu
jedna, druhá, třetí, čtvrtá
a další ta patří Bohu
ta je jako dítě čistá.
Není co
Nastoupili do výtahu
dveře se pomalu zavřely a výtah se potichu rozjel vzhůru
klopili oči
snad zpodlahy četli hieroglyfy
Dlužím
Jsem jako voda ty oheň zas
pálíš mne tichem já hořím jak led
a bílé ráno je okolo nás
a venku světlo tam staví náš svět.
Rozepneš
A zpaží stromů již spadalo listí
do klína milenců a jiných soch
jež kov svých polibků smí ze rtů jísti
když Měsíc na nebi láme se vNov.
Trochu
Je brzy za okny venku je zima
začíná nahoře nebeská bitva
a nevím, jestli se pomalu stmívá
anebo ráno je ostré jak břitva.
Prý
Poslouchám déšť a je mi krásně
to právě žení se dva čerti snad
na papír toužení píšu ti básně
a kapky padají na spící sad.
Zatímco
Korálky vody navléká rosa
na stvoly stínů na hroty trav
a ty jdeš vpísku mém nahá a bosá
zatímco na nebi čteme si zpráv.
Luna blues
Tohoto podzimu
vrby plačky všumperském parku
se dotkly větvemi země
vypadává listí vlasů
Příště
Jak vstarém filmu je ráno světlo
políčka vteřin prach tichem škrábe
jakoby vrůžích zrovna snad kvetlo
a čas nám krásu ztváří teď krade.
Nalézám
Ze šatů svléká tě zlatavý svit
zády jsi ke slunci a boky tvé
vlní se jen si je do dlaní vzít
a pak jen pokleknou jak k modlitbě.
Dávno
Na stromy podzim vyvěsil vlajky
zlaté a rudé barevné listí
a mrazík první mlh utkal krajky
o něj si obzor svoje sklo čistí.
Römerstadt
„Když mluví tak slyším švitořit vlaštovky. “
řekla
byla bláznivá a dávno se upila
mluvila o Vietnamkách
Prvního podzimu
Ve směru větru jde po okně déšť
naslouchám krokům na šedivém sklu
a zhodin tikot jde, že je již šest
postavím na kávu černou jak tmu.
Šumperská
Je na konci léta
ještě létají motýli a večer jsou slyšet cvrčci
kdybych žil někde na jihu budu hovořit o cikádách
a o tom jak šumí moře
Před podzimem
Dívám se do nebe
je jedno zmých rán
pomalu přichází podzim
a ptáci se již učí mlčet
Tsunami
Tráva je vzbuzena již bude ráno
tma ještě jako stín je mezi námi
okno je do nebe zející ranou
a za sklem létavic tiché tsunami.
Tam u řeky Limpopo!
Tam u řeky Limpopo
tam se lidi nekópó
ani černi ani bíli
só tam hrozni krokodýli.
Ze stínu
Vysoko na nebi hořela hvězda
už bylo před ránem pomalu snad
a tobě zdálo se, že se ti nezdám
vzbuzená ve snu svém chtěla jsi spát.
U stolu
Stín chleba ráno z talíře snídám
zpívá své žalmy už první tramvaj
do čar mých vdlani dlouze se dívám
zahřívám ruce u stolu o čaj.
Trny
Po dešti ráno je, nebe je šedivé
kaluže plné jsou jak oči milenek
co bylo párou je co bude je stínem
a růží pohřbenou i s trny do rtěnek.
V stříbrném
Dozrává obilí vkrajinách mých
které já vidívám vtobě jen zas
když právě stín padá, kde leží jih
a soumrak přichází ovečky pást.
My
Dozrává obilí
je před ránem
začíná hořet nebe
jakoby odsouzenec odhodil nedopalek poslední cigarety do suché trávy
Však
Zhaslo mi nad hlavou vlasatic pár
za tmy se všechno zdá být tolik vysoko
že závrať z oblohy pálí jak žár
a náruč trávy je postelí širokou.
Červen
Je červen a tráva tiše se kývá
to vítr milenec drží ji vpase
tančí a píseň jí do ucha zpívá
že večer obejme za stvol ji zase.
Protože
Venku svítí ráno
jakoby si vyměnilo místo sžárovkou vlampičce na nočním stolku
a všechny stíny ještě spí uvnitř krypt
ještě je ta vteřina, která je pokaždé věčností
Právě
Je ráno a ještě chce se mi spát
oči mám těžké jak zolova snad
podoben soše však již musím vstát
a nésti světy mé kamením zad.
Pálíš
Nadešel nový den
čistý je jak nepopsaný list
vítr vane od jihu a přináší sirény vlaků
to zpívá svůj žalm první rychlík na Brno
Hirošima blues
Jak dřevo na popel shořelo nebe
zhvězd zbyly uhlíky řeřavé jen
čas po mě vteřinou já po něm chlebem
vzbuzený právě jsem vprostor a sen.
Světadíl žen
Dívám se pomalu umírá noc
vybledly hvězdy krás i oči srn
a rosa na stéblech je žízní mou
ze stínů staví se holubí dům.
Neboj
Na nebi hoří sluneční svíčka
na tvář nám kanou paprsky vosku
a spánkem ještě těžká máš víčka
jsou slyšet ptáci a klení vozků.
Láska
A pak se stala tma
zvedl se vítr a vyzval stromy ktanci
prohnula se vpase jako ryba omráčená elektřinou
kterou byly jeho paže
Klíč
Dívám se do slunce bolí mne oči
snad příliš brzy je a pozdě již
na těle tvém bílé víry se točí
a pohled padá můj stále jen níž.
Nejsem
A my jak kameny hoříme právě v tmách
jak padlí do nebe atmosfér náručí
a nejsem více nic než jenom dým a prach
okamžik, který se jak vlček otočí.
Jeden
Dívám se do světla dlouho již svítá
nebe je šedé jak pavučina
a loňská tráva jen stojí jak zbitá
že jsem vní neležel moje vina.
Březen
Ráno je okamžik krásného světla
roztáhneš záclony je tady den
a duše tělo si pomalu sedlá
a pohled odlétl zočí tam ven.
Jiná
Jsem jako pták chycený vkleci
jež létá ve snech jen a zpívá nám
a ráno odmyká vězení noci
všem, kteří míří pryč a kpevninám.
Mínus dva
Je březen a mráz leze pod nehty
jako špína a šmír
a zamrzlé kaluže praskají pod tíhou kročejí
jako když jsme vytloukali okna ve starých německých domech
V duchu
Dnes ráno rozlil se po zemi den
začalo svítat a já byl sám
na přídi lodi mé pod názvem sen
kam pluji se vduchu sebe zas ptám.
Pod kůží
Jsme jenom peříčka bílého sněhu
každý jsme vločka svá hrotů a ran
tančíme ve větru, padáme dolů
kzemi a do směrů světových stran.
Změna
A zima nevěsta celá je vbílém
vločkami oděná do šatů zim
sněží a vdává se, je to ta chvíle
kdy na rtech pálí tě polibkem svým.
Pro tebe
Na břehu dne stojím právě jsem vstal
zpopelu včerejška, ze stínů svých
a všechno zdá se být na místě dál
černá noc bílý sníh, sever i jih.
Hořím
Je únor
stíny jsou modré jak nebe
a stromy spí vestoje
je mráz, že jsou vidět slova
Chci
Jen světlo jsme samé tady a teď
když za skly v oknech rodí se den
z včerejšků s barvami stala se šeď
za ptáky do nebe odlétl sen.
Je ráno
Přílivem stoupáš ven z břehů mé město
přitéká proud lidí do tepen tvých
a každý má svoji tvář a své gesto
s kterým si z kabátu ometá sníh.
Leden
Do rána napadlo modrého sněhu
nebo se odráží nebe snad vněm
že nevím, na kterém právě jsem břehu
a zda mám duši mou na místě svém.
Zdá se
Kdosi na nebesích rozsvítil den
noc zhasla lampy své hořících hvězd
vše vstává ze stínů, mrtví jak sen
navrací těla nám, vrací se zcest.
Rok
Za dveřmi leden dnes ráno stál
i sNovým rokem dva známí hosti
řekl jsem svoje, jen pojďte dál
odložte kabáty všeho je dosti.
Slunovrat
A my jak ptáci jsme, měníme peří
létáme voblacích i mezi světy
stačí jen zasnít se a vněco věřit
a na rtech polibků rozkvetou květy.
Potichu
My po věčnost jsme již spali
my zlodi té jménem svět
na okamžik jsme však vstali
a plujeme stále vpřed.
Vánoce
Šedá je noc
i teď, když přichází ráno
a já věřím v to neviditelné srdce města
které tepe lidmi vulicích
Prosincová
Nakreslil stíny mé na zeď již den
černé jak večera smuteční šaty
a slunce razí již mince svých měn
já jsem však čímsi ve snu zajatý.
Všechno
Nebem se rozlily barvy a svítání
jakoby neony vytekly zžil
a tolik obrazů viselo nad námi
že malíř o čemsi vtu chvíli snil.
Půlnoční
Nebe je noci té posmrtná maska
tvář mlhy nad ránem z oblohy sňali
vstávání za tmy zas bolí jak láska
vkamnech své dopisy stíny mé pálí.
Nalézám
Zimu mám pod nehty pálí jak sůl
když do ran nasněží vzpomínek sníh
stín chleba rozlomím na bílý stůl
posnídám temnoty vzdechů a tich.
Pojď
Vstává den zprachu bílé je ráno
otvírá oči každý, kdo vidí
okno je ve zdi skleněnou ranou
a venku svítí mlha ven z lidí.
Listopad
Vulicích auta šumí jak voda
po oknech stéká mlhy jen pláč
do slabin touha ostruhy bodá
o drobné vteřin teď hraji já hráč.
Právě teď
Jako ve stínohrách
začalo divadlo vulicích
kdy ještě všechno je šedivé jak staré vlasy a teprve zasychá bláto našich snů
a duše stále tak brzy hledají svá dávno vprach obrácená těla
Navěky
Přikládám do ohně dřevo mých dlaní
stíny jsou dlouhé jak týdnů mých čas
a stromy vzahradách zasněné paní
porodí jablka napřesrok zas.
Dal
Dívám se do nebe plného svíček
která je právě má a která tvá
spíš a jen hvězdy máš pod stíny víček
oči jsi zavřela, když přišla tma.
Nejde
Dívám se do listí ve větvích stromů
zkroucené jsou, jako budou mé ruce
domovník odmyká u vchodu domů
o světlo žebrá v nás podzimní slunce.
Rýmařov blues
Tak jsem našel starý album fotek
a hořkosladce je mi u srdce
tam kluci mají dlouhý vlasy
holkám stojí prsa a dávaj, to je láska
Na chvíli
A čas je jak voda jde stále dál
i teď školní hodiny měří dny nám
a není chvíle té, aby zde stál
snad jen když tebe já nejblíže mám.
Ztrácí
Jak malíř chodívám hovořit s podzimem
štětec mých myšlenek nabarvím v listí
karmínem nakreslím, že my zde hoříme
blankytem že uvnitř sebe jsme čistí.
Vyznej
A hvězdy jsou snad jen pouliční lampy
které kdosi zapomněl zhasnout
ve všech městech všech galaxií všech vesmírů
které byly, jsou a budou
Zajiskří
Jsme jeden druhému světlo a stín
jak řezbář beru si tvé tělo lip
uvař mi kávu pak černou jak splín
oslaď ji polibkem a bude mi líp.
Pak
Den podzimu má tělo a mlhy bílé kosti
šedý je jak plačka sšátkem přes obličej
a na zvonek zvoní října chladu hosti
dýchají do dlaní, jak velí jim obyčej.
Právě
Jsme sami sobě cizí
jsme sami sobě snem
a ticho zlato ryzí
zdobí svět za oknem.
Lízání
Vyšlo krásné slunce
a stíny jako smuteční pásky jsou již přišpendleny ktělům
ženy si kreslí kolem očí černé linky, aby věděly kudy zpět zdlouhých pohledů
a oblékají si pavoučí sítě punčoch
Jakoby
Dívám se zoken, jak vstává ráno
skrz kapky deště na šedé domy
a skla jsou právě do ulic branou
Maria k nebi rukama lomí.
Povstává
Jsme jenom světla vhluboké noci
hoří nám maják tam uvnitř hrudi
a bliká tepem a svítí vsrdci
a na tvé dlani tě ohněm studí.
Zhasnout
Jsem ránem vzbuzený, ač spím však dál
to jen sen bělavý křídly si máv
prolomil mřížoví, když já jsem spal
vylétl zklece mé krásný jak páv.
Cítím
Pomalu přichází mlhami podzim
jako když bere si člověka stáří
a z trávy vyrůstá na poli ozim
a listí umírá, bolestí září.
Zanechávám
Na nebi zbyl turecký Měsíc a poslední hvězda
hvězda zářila jako oko napůl slepého vlka
a o ten háček Měsíce si ženské trhají punčochy
stejně jako o snubní prsten milencův
Pohled
Ztmy se snad právě teď narodil svět
jako když zvejce se vyklube pták
a ty máš tou chvílí oči jak med
dvě plástve pod víčky zorniček mák.
Budu
Svítá teď na nebi, jak krev se lije
karmín co přichází shora jak svit
a srdce víno mé tepem jen pije
a já chci vteřinu teď jen tak být.
Ráno
A šaty černé teď svléká si noc
jakoby zpohřbu snad nad ránem přišla
stemnotou světlo si předává moc
duhou, jež nad městem na nebi vyšla.
Síla
Jsem jen sen, který se mi zdá
právě teď, když probouzím se zvědomí
a posečená tráva u nás vysoko vhorách
voní jako moje první krev
Okamžik
Dívám se do nebe bolí mne oči
vidím, jak zničeho povstává den
a hvězdy zhasíná jak smolnou louči
okamžik, kterým mne propouští sen.
Probuzení
Hluboká je letní obloha
když na rozhraní dne a noci povstávají mosty našich doteků
i cesty vpolích jsou čímsi kratší
a ticho sahá až na dno
Mizí
Světlo se rozlévá a vstává tráva
slunce se z hlubin na nebe vrací
tam kde jsi ve snu schoulená spala
ve výškách vody, kde se zlé ztrácí.
Namlouvám
Šedé jsou mraky šedé je nebe
je ráno, kterým se právě teď stmívá
vzrcátcích kaluží mám střepy sebe
jak už to tak brzy kolikrát bývá.
Abys
Ráno jak broušený křišťál je skleněné
láme se svítání na světlo vnás
a ticho je čímsi kolem nás zpěněné
na zem snad upadl vlasatic vlas.
Spoutaní
Po tváři světlo ti maluje stíny
jako když po rukou noc kreslí henou
a ptáci se hádají, zdali jsem vinný
nebo jen vpokoji, že ležím sženou.
Ve stopách
Na obzoru stojí bílá hradba mraků
a den voní deštěm, který ještě není
potápí se ke dnu vnebi tolik vraků
hořkost jenom smutku cukr mého snění.
Nevím
K dešti tam nahoře vzpíná se tráva
do dlaní listů teď z oblaků prší
a co kruh na vodě to dopis to zpráva
jedna se na druhou v hladině vrší.
V Šumperku
Již začal jsem opět věřit vhvězdy
to soumrak přilétal všedivých holubech
uvnitř města jsem čekal, až světlo propustí to neviditelné ze žaláře
a ženy vbílém, že i slepý by spatřil anděly
Pod námi
Umírá noc den přichází být
tichá je ve stínech zposledních sil
na rtech ti zbylo mých polibků tmy
když jazyk nalézal tvého jak cíl.
Prší
Je den deště pláče nebe
kanou z oblak slzy vody
kapky, vkterých vidím tebe
na skle tvoří tiché body.
Ráno
A jak sen, jež před ránem je sobě se jen zdám
cítím tělo jako plamen hořet dávat žár
zpopelu jen vstávám brzy asi být zas mám
se stínem jež vnohách leží zase tvořit pár.
Vidím
Déšť měl barvu vraních per
sněžili ptáci
tam za deštěm
kam nikdo nevidí
Ikaros blues
Když tě ptáci vnebi ráno nenechají spát
když se ráno duše z dálky jako zflámu vrací
když je ještě na co se zde stínů bytí ptát
a čas stebou dává si ještě tu velkou práci.
Píseň
Nad ránem padaly na nebi hvězdy
jako když tančí ti pod víčky mžitky
a ticho padalo s omítkou ze zdí
předčítal zvon v dálce tajemné svitky.
Ukážu
Roky jež jsou ještě moje hoří ve tmách jako svíce
mizí kamsi týdnů pěna kanou dolů vteřin vosky
horké jako slzy ženy lesklé jako pohled psice
strništěmi na mé skráni dotek tebe kráčí bosky.
Nebo
Přišlo světlo mezi nás
zlaté jako med, jež sesbíraly včely hvězd
a my zaliti vjantaru této vteřiny
již nikdy neodpoutáme těl od času
Hledají
Jsem jen jak stín, který roste mi vpatách
když tělo odkládám do hloubky tvé
a křídla pomalu kšatům tvým skládám
narostla jiná nám, není to zlé.
Dívám
Pálí mne mrazem předjarní slunce
sníh uvnitř šedivý zim mých všech mám
dýchám si do dlaní zebou mne ruce
otvírá vetešník se světlem krám.
Bude
Je takové ticho, že padají hvězdy
jak uvnitř kostela, když skončí mše
Měsíc nám po kůži maluje kresby
do rána uvnitř nás naostří vše.
Kterými
Vítr tak mrazivý, že cítím jej vkostech
jako nůž projíždí masem a dál
a slova mrznou hned jen, co jsou na rtech
jako bych nazpátek všechna je vzal.
Pojď
Vylévá se ven zas voda tvá z mýchbřehů
ke kolenům stoupá objetí tvých vlna
pojí se mé tělo stvým tisícem stehů
a ty jsi čímsi prázdná a zároveň plná.
Najít
A slunce vychází na nebe zhrobu
ránem tak v polštáři hoří ti vlasy
těl svých my za chvíli obléknem róbu
teď však chci na chvíli zažíti spásy.
Na
Plyne život teče kmoři
cestou bere ssebou břehy
vsrdci oheň krve hoří
rty sešité na dva stehy.
Navěky
Jasná je obloha noci té právě
dívám se do nebe do hvězd a dálek
a nevím, jestli té rozumím zprávě
napsané barvami světelných válek.
Kdosi
Venku je smutno jak na pohřbu zimy
nebe je, jako když si otřeš oči
a hřbetem dlaně si rozmažeš stíny
okamžik začíná i právě končí.
Poprvé
Hořely jí tváře
jako když rozsvítíš lampičku na čtení na stolku vložnici
světlem co nebolí
dívala se na něj jako na svatý obrázek
Přemýšlím
Dívám se, jak přichází den
natahuji ruku jak žebrák pro zlaté mince světla
abych je směl rozdat těm, kdož jsou v temnotách
a vsrdci mám tolik místa
Propasti
Jdu cestou svých dnů
sám nevím kam
jsem snem jen svých snů
a strom samotám.
Probuzení
Máš v očích jedno z jar vmém srdci taje sníh
a zmlhy je má krev a svět ještě sní sen
a nemilovat teď když piješ zžízní mých
by bylo jako spát když venku vstává den.
Namlouvám
A lampy jak svatojanské mušky
kradou ztemnoty
jejich světlo neosvítí
ale přesto dává naději
Andělská
Roztrhal oblaka den vnebi na cáry
pomalu svítáním ubývá hvězd
a vítr ulehl jakoby na máry
a já jdu bůhvíproč jakousi zcest.
Zatím
Přišla jsi jak sen a zdáš se mi dál
vbytě ticho kreslí po zdech noc je dávno pryč
a zdá se, že je tak všechno na svém místě dál
na posteli leží však zde od čehosi klíč.
Krásná
Nikdo neví, co ho čeká
nikdo znás a jiných lidí
zdali břeh a nebo řeka
otázky či odpovědi.
Právě
Sluncem vstává stín můj zhrobu
vítr vane jako dech
do světla se dívám znovu
píšu tobě po zádech.
Havran
A co ty víš, co ví havran
ten náš věčný posel zimy
jehož hlas je jak sůl do ran
když nás vítá mezi svými.
Živí
A Bůh stejně všechno ví
tak na co chodit ke zpovědi
a když otázka nás vplete do větvoví
tak na co hledat odpovědi.
Nahoru
Jsme můry toužící po světle hvězd
vzlétáme zbytí svých dosáhnout krás
nahoru vede teď tisíců cest
jen najít křídel těch hluboko vnás.
Nechci
Je bílo jak tenkrát, když padalo peří
jen pírka holubí i křídla vran
pohlédlas do nebe a řekla, sněží
a oči jsi zavřela jako dvě zbran.
Jdu
A uvnitř sebe mám mé tajné místo
vezmu tě ssebou, jestli chceš snít
je tam vždy potichu a taky čisto
jako když vneděli uklidíš byt.
Rudá armáda blues
Tak jak hoří svíce
Měsíc v nebi svítí
hladí sochám líce
bílá ryba vsíti.
Míříme
Míříme ke světlu, padáme tmou
o lampy vulicích pálíme se
a kříže neseme, jsi stín já strom
do jehož těla hřeb zatlouká se.
Přijď
Dívám se do očí černého nebe
na stíny vulicích snad vítr hraje
ruce mám zkapes ven pod nehty zebe
mrznou teď věty mé a srdce taje.
Jsme
Jsme jak sníh na polích
ležíme tiše
a barvy zimních tich
tají na břiše.
Zůstat
Vešel jsem jedním zrán do hlubin mlhy
ležela bělavá u nohou vran
lehounká jak chmýří jak duše rybí
a čas mi otevřel nebeských bran.
Mirku
Je nula
sodíkové výbojky pomrkávají jak holky co to dělají pro peníze
a uvnitř nich slyším tichý pláč
který si šlapky nechávají na domů
První
Jsme jen jak dopisy vhozené do moře
jež vlahvích včerejšků houpou se na vlnách
a slova napsaná do řádků nahoře
píšeme komusi tak stále dokola.
Zima
Jsme jak můry uvnitř ohně
které hoří jako neon
plamen jsem a stojím rovně
stínů těla chameleon.
Zbyla
Na okna klepe déšť
vejít by chtěl dál
a svírá kapky vpěst
jak za dveřmi by stál.
Zima
Jsi, jako zmlhy jen jsi jako sníh
spálený polibky mrazu zde jsem
to potkal tebe jsem nahoře na polích
když vslámě na zemi rodil se den.
Ráj
Tak jako stín, který leží a padá
ktvým nohám poklekám, jen abych vstal
a čas nám drobné snů vteřiny střádá
halíře žebrákům na milodar.
První sníh
Modře svítá
jakoby za obzorem blikal policejní maják
a hvězdy blednou jako vzpomínky
flitr galaxií na nebi co mrká jako neon, jemuž chybí písmena
Do sněhu
Na větvích šípky jak kapky krvea mlhu přináší nám dovnitř psii den je stínem jen mé noci prvéa pravdy mění se na prach a asi.
To prosinec přišel jak sen mezi nása ticho věcí mých teď na všem ležíže slyšet nahlas je tvůj spadlý vlaskdyž češeš se u oken, za nimiž sněží.
A myšlenky do sněhu píší své stopyjakoby vlk právě otiskl drápa tady zas ptáček si blázny z nás tropífiligrán otisků jen lidských tlap.
Ten sníh je tělo tvé v náruči tajemění se ve vodu, jež v prstech tečea vzdechů otázky tak dobře znám jejazyky o sebe ostří se v meče.
Život
Světlo již z oken do tmy ven svítí jako když dítě otevře oči a pohled chytá se do mlh a sítí okamžik začíná a jiný končí.
Nevím, zda ráno je či přišla noc pošmourné ulice omývá déšť cosi však nad námi ztrácí svou moc a my jsme nazí jak pravda a lež.
Zlomená růže jsem jako stín padlý Ikaros bez křídel, jenž cítí pád polibek dostávám čekáním zvadlý na rty co v mlčení odívám rád.
A pak se pohne zas ručička hodinek uběhne minuta jen kolem nás přítomnost tvoří se ze snů a vzpomínek život je vteřina pláče a krás.
První
Je podzim ve větvích a listí sněží
na zemi spadané barvami taje
jako kůň splašený čas kamsi běží
je sklo mlh na oknech od pokoje.
Půl jedné
Plamen, který stoupá zohně
list jsem, který padá kzemi
svíce mé vosk stojí rovně
tichem křičím slovy němý.
Podzim Kerouac
Padá listí
vítr těžce dýchá
a dělnické autobusy zívají dveřmi nástupů a výstupů
je brzy ráno, kdy noc ještě neusnula a den není probuzen
Smrt blues
Plameny podzimu vkorunách hoří
na jih se chystají všichni ptáci
nesou mi pozvání vobálce bouří
tři černí havrani pohřebáci.
Znovu
Vaříš mi kávu máš spletené vlasy
a křivkou těla se dotýkáš stínů
tam kde můj právě teď dopadá asi
světlu tak dáváme za všechno vinu.
Hoří
Rozlil se malíři po nebi karmín
zpalety ukáplo zlatavých hvězd
a tolik barev je vobrazech na zdi
že se snad nedají vté chvíli snést.
Kdysi
Již vzešlo slunce povstalo zhrobu
kohout se navrátil do orloje
ze stínů staví kříž zatlouká skobu
světlo, jež dopadá do pokoje.
Znáš
Je modré světlo já poslouchám déšť
jakoby zrádia tiše si zpívá
že líc ta pravda je na rubu lež
mince však jediné, jak už to bývá.
Šíp
Vyšlo již slunce je bílé ráno
bůhví kde parkuje teď Velký vůz
možná, že ve stínu je trochu stranou
a nebem prolétá šíp divých hus.
Padnem
Jsme dopisy v láhvi
jsem možná báseň snad
a kdo napsal mne nevím
však sám umím tebe psát.
Naproti
Ticho je na nebi a v květech zvoní
odbíjí srdce mé vteřiny též
a rosa na ostří trav slzy roní
ve stopách, kterými naproti jdeš.
Nebude
Čas je jako řeka všem ohladí hrany
plyne kolem všeho spěchá jako voda
a my ležíme na dně jak ostré kamení
které ještě stále do chodidel bodá.
Jsi?
Jsem jen trocha mlhy z masa a kostí
Jsem svůj vlastní vesmír s hvězdami, co vycházejí večer z ptačích hnízd
Nemám nic než vteřinu tvého času Pane
A přesto jsem ti vděčný, že sis k tomuto daru vybral právě mne
Dívat
Před světlem venku stahuji stín
nechci být vzhůru a nechci již spát
položit hlavu chci jen na tvůj klín
o věcech pološer nechat si zdát.
Napořád
Je tiché ráno a zpívá z luk tráva
hvězdy již v květech barvami hoří
se světlem prvním teď přichází zpráva
že cesty ústí tam nahoře v modři.
Snídání
Nebe se otvírá
teď slyším svůj dech a cítím svůj tep
je uprostřed léta a v noci hoří hvězdy
jakoby někdo prohrábl oheň
Poledne
Světlo a tmu pravdu a lež
dívám se do mraků a čtu si v nich
a ptáci jak tečky na koncích vět
krouží a stoupají jak v zimě sníh.
Nemohu
Já v knize života otáčím list
je ráno budoucí, o němž jsem snil
začínám přítomnost potichu číst
záložkou označím, kde jsem již byl.
Vím
Je nám trochu pod nulou tak zapalujem ohně
hledám sirky po paměti a škrtnout bych chtěl
že spálím se o tebe zas jak, když vedou koně
značit cejchem jeho kůži vím, jsme stejných těl.
Pes blues
Ráno jsem ještě čistý nepopsaný list
nikde ani slova nikde ani řádky
a večer sama nevíš, zda vůbec je co číst
ten dopis psaný tam a potom zase zpátky.
Není
Jako se drolí slova ze skály ticha
Jako se vracíme vcházet do slepých ulic
Jako se otáčí země v očním důlku vesmíru
Jako slunce hoří vodíkovou fúzí
Pohled
Jsem svá země nemám břehy
jsem svá voda neznám mosty
látka jsem jež nemá stehy
když se ptáš já bývám prostý.
Beránku
Na stromě již jablka stínů
po stole rozlil se den
jakoby opilý malíř včera v noci
poslepu stáhnout chtěl všem hvězdám knot
Dnes
Jsem jenom stín svého stínu
svíce co hoří jak na poli mák
duše má jen trocha plynu
a slova ze rtů mizí jak pták.
Příští
Navlékám na nit mé korálky slov
věty, jež pojí se v hovor a smích
a Měsíc rozlévá po střechách nov
kolem nás je jedno z velikých tich.
Jakoby
Dívám se za sebe dívám se zpět
do zpětných zrcátek kaluží dnes
a z nebe prší co kapka to svět
přináším do domu vodu jak pes.
Vezmi
Slunce vstalo z šedých mraků
i uvnitř bytů svítá
jak elektřina probouzí rychlost světla v zářivkách
a první slova hlásí zemi města tím šepotem z věčně spících mušlí
Šepot
Tak jako řeka dál do moře ústí
tak i mne den za dnem unáší čas
a šepot z mraků se s ševelem spustí
když tichem modlitba padá jak vlas.
Zkouším
Je ještě ráno šedivé jak pírko sivé ptačí
však rodí se zas věci ticha lidí jejich stíny
ze rtů vzlétá motýl dechu vzhůru cosi vláčí
ač se zdá být den, jak jindy je však čímsi jiný.
Za deště
Pršelo do rána jakoby z hvězd
tichounce jako bys za dveřmi stála
a smutek růže své zatnul tmou v pěst
voněly pokojem pevné jak skála.
Stíny
Budem se milovat jak oheň a voda
tak jako když se noc promění v den
jako když Krista vše do boku bodá
a růží krvácí vůně a sen.
Zahodím
A uvnitř tebe je tajná zem
ostrov jak z oblaků jak zrnko písku
a cesta lehká je krátká jak sen
stačí jen malovat na tělo rysku.
Dozví
Jsme stíny křídel v ulicích,
jsme světlo a tma též,
jsme ticho svící hořících,
jsme pravda jak a lež.
Sňatý
Jak chycený v slovech jak lanem přivázaný
trocha barev jenom jak oheň jako motýl
a jak stín všech světel jak hloubkou milovaný
jak pichlavá růže, kdož do hrobu ji hodil.
Předráno
Slunce vychází na oblohu
jakoby krejčí přišíval máničkovskou záplatu na džíny
a obloha je už jako batikované tričko
ještě trochu špinavé tmou a s létavicemi ženských vlasů
Jestli
Již vstalo slunce ze svého hrobu
po hvězdách zůstaly jen světla kosti
paprsek šedi tmě prostřelí hlavu
krvácí svítáním svět bez lítosti.
Středa
Označí mě ruka křížkem na čele
popelem, co tady po komsi ještě zbyl
a stíny čísi šeré jako andělé
dnes zeptají se jenom jakýs včera byl.
Napůl blues
Z nebe visí v noci háček půlměsíce
můj pohled se na něj každé ráno chytá
tam nad mraky možná sedí u udice
ženská s flaškou co je napůl nedopitá.
Vypadání
Na staré půdě pod černou střechou
dřímají dětství sen ztracené věci
zahrady tam dole hořící střemchou
hračky a samopal času jsou svědci.
Chceme
Je brzy ráno
a město jak odvrácenou stranu Měsíce
olizují světlomety jako psí jazyky dlaně
to projíždějí ti
Muž a žena v únoru
Jak nůž, co jde máslem
krájím tvoje tělo
a šmouha muší za sklem
skládá leporelo.
Konečně
A slunce odlévá stíny
jak tavič s mastnými vlasy a očima, které nabírá si do důlků
z hladiny roztavené oceli jen co odpíchne svět
a jiskry slov pojí se do vět a chladnou nám v ústech
Před zrcadlem
Den je jako jiný, kterým kamsi jdeme
svítí šedé slunce a světlo je bledé
vrány na obloze křičí svoje tekel
pod nohama leží do ulic padlé nebe.
Tání
Čas vločkami vteřin do mých stop již sněží
na tváři sněhy tají jak led můj pod tvých dechem
a malé kroky ptačí křížem přes mé běží
mráz zasklil rámy vody a pobil ji plechem.
Do ran
Je černé ráno a sněhem zní
šepot, jenž vychází tichu ven z úst
a srdce jako zvon se rozezní
do nebe myšlenky zkouší teď růst.
V pokoji
Noc je černé peří v křídlech havranů
a svítá kometami
teď naše slova míří vzhůru a stejně se vracejí jako vržené kameny s obličeji
přesně do středu kruhů běžících hladinou zrcadel
Slova
Dívám se na nebe rybíma očima
jak světlo dělí se v lampy a stín
a hvězd jak jiker je a kdosi zhasíná
v pokojích kde ve snu tvém tiše spím.
Sám
Je zima bělavá v polích se prostírá
na stoly slaměné před Štědrým večerem
polévku ze sněhu a hvězd mi nabírá
vítr jak za dětství, co chutnal severem.
Krim blues
Slyším, jak zas vlak houká
já vypadnul bych hned
a slunce divně kouká
zamřížovanej svět
Sepnu
Tak jako plamenu na hrotu svíce
je mi jak v temnotách nocí a dnů
vzdechneš-li, nebudu svítit ti více
zemřu ti na rtech jak polibek snů.
Bez loučení
V příboji tvého dechu Pane
kterému jiní říkají vítr
pomáhám nést očima obloze kříž
vidím, ještě padají dolů tvé slzy a hoří jako Perseidy
Někdo
My v sebe věříme jak světlo ve stíny
jak moře v kapky a déšť zase v pláč
a venku poprchá listopad podivný
po kapsách listy má falešný hráč.
Počkám
Jsme jen stíny ptáků světla na majácích
povstalé jen sochy z teď a svého prachu
stébly trav co hoří smrtí mou a nocí
zapalujem v lampách světla hvězd a strachu.
Hledám
Stoupají k nebi z vět jen jiskry slov
přikládám šepotu na oheň úst
a tvé tělo bělavé těžkne jak rov
když dlaně zkoušejí s ním v jedno srůst.
Z dlaní
Je chvíle před ránem nebe je černé
a všechno v pokoji bledne jak film
ještě sny včerejší jsou dnešku věrné
ač již ti s holuby z dlaní tvých jím.
Do moře
Prší noc
i kapky černé jsou
jako uhlí pod očima horníků a holek
již všichni spí
Ve větvích
Je vítr ve větvích a sněží listí
závěje ohnivé jsou kolem cest
a my tím ohněm jsme v bolesti čistí
hoří svět barvami splínů a hvězd.
Ráno
Na zmrtvýchvstalé nebe
kdosi kreslí letícími Airbusy a Boeingy
jen za anděly nezůstávají důkazy
kromě mlhy, která padá na kolena
Věčnost
Jakoby kapsář žiletkou prořízl nebe
tak dnes ráno vyšlo slunce
jak škvírou jen v poštovní schránce
a dotklo se věčností rána všeho jako Midas
Barvami
Jakoby roztála benátská zrcadla
tak stojí v ulici včerejšků louže
ve světlo růže má navěky propadla
dlaněmi paprsek pomalu klouže.
Přilétnou
Jako bych na chvíli ještě snad spal
a přitom dívám se do nebe již
jakoby sen trval okamžik dál
a přitom létají ptáci již výš.
Sním
Stéká déšť po oknech, jak smutek prší
na stébla navléká září sta perel
a mrak má nahoře tmy černou duši
mlha se do očí zpod víček dere.
Daleko
Dívám se do mraků pohled můj bloudí
nebe je zrcadlo, v němž vidím sebe
záclony v oknech jsou jak plachty lodí
vítáš mne solí úst ňadry jak chlebem.
Podzim
V hlubině všech výšek až v ptačím moři
líbám tě já vítr na písek rtů
ve tvářích právě ti tep slunce hoří
na šíji vlasy tvé jak tisíc strun.
Srpnová
Dívám se na srpen, já druhá tráva
je mi ráno a mlčky míchám kávu
světlo je bílé jako obálky s povolávacími rozkazy
s adresou ulice Věčnosti odesilatele
Podívej
Ztracený na břehu jak zrnko písku
hledám svých včerejšků šlépěje v dunách
ve tvářích kamenů bolesti rysku
v zrcadlech okamžik pravý jak luna.
Parte blues
Až jednou tam na Hlavní třídě
tam kde lítaj ptáci z kašny vodu pít
jo až jednou tam v mé bídě
jednou černý parte tam budu taky mít.
Shořet
Počítal jsem kapky deště
padlé z nebe mezi nás
pršelo jak teď i příště
v kruzích vody běžel čas.
Prosím
Viděl jsem na zemi umírat vážku
a tělo bezbarvé reznout jak hřeb
jak v hlavní roli té hrála svou frašku
dotekem na křídla zkusil jsem tep.
Tajně
Zapomněl jsem jak chutná voda
a tak šel jsem do hor
abych nalezl pramen
který měl vodu chladnou jako tělo ryby
V jedno
Unaven městy
stíny jeho chrámů i pachem masa v řeznictvích
vůněmi parfémů zpod lalůčků i podpaží linoucích se jako ze zmoklých psů
barvami na semaforech i tmou na začátku tunelů
Chce se
Stíny se míhají jak vlny v trávě
to vítr s listím si ve větvích hraje
a já se do nebe dívám jen právě
že hvězdné ovoce září a zraje.
Ráno
Ráno
Začalo svítat
Světlo se spojilo s mraky
Její tělo se dotklo věčnosti
První
Na polích se pasou stíny letních mraků
kolem muk a stromů ubíhá mi cesta
a z nebe jsou slyšet zpěvy věčných vlaků
tráva ruce spíná stvol jí zdobí hvězda.
Kdosi
A kdosi na nebi rozsvěcí světlo
jakoby lampář snad spletl si den
nebo snad tisíce máků jen kvetlo
v svítání barevném tak jako sen.
Na skle
Chytil jsem do ruky semínko topolu
jak kdysi pod břehy chytal jsem ryby
vteřinou vzpomínky šel jsem snem za školu
ten pocit ztracený nemá zas chyby.
Nad Prahou
Do ženských šatů opírá se vítr
žebráci klečí nad prázdnými čepicemi
holubi pijí z kaluží na Václaváku mou tvář
a Praha odděluje zlato mlčení a hlušinu slov
Návrat
Jak kámen mne držíš právě ve své dlani
i jak malé dítě či jak stéblo trávy
a z ostří tě její řeže milování
až do první krve až pod kůži lávy.
Opět
Holubích pírek pár sesbírám na zemi
je s doteky věnuji na paže tvé
že s tebou vznáším se, jak chmýří zdá se mi
jako bych bez těla byl jenom sen.
Někdo
Dívám se očima, kterými sním
ač den již bílý je jak písek tvůj
na chvíli pohledem svlékat tě smím
i když zde nazí jsme podobni sklům.
Do rukou
Jak řeka tekutých písků
okolo nás plyne čas
a v očích jak vteřin třísku
mám tenkou jako tvůj vlas.
Pláču
A pokaždé se má duše
vtělí do ptáků nad námi
a rozletí se na milion smrtí
to chci ti pokaždé říci
Obraz
Je půlnoc
a půlměsíc jako háček na ryby
visí z hladiny oblohy do tůní měst
a chytají se na něj pohledy a dělají se oka na punčochách
Světlem
Nebe tak modré je, že chci jen snít
a zavřít oči teď na raz dva tři
vteřinu noc míti s malíři pít
zazvonit na zvonky cizích dveří.
Prvnímu
Z popelu noci mé povstává den
rozsvěcí světlo dne kdosi zas nám
stínítkem oblaků dívám se ven
jak se na nebesích uklízí krám.
Jaro
Jakoby nemělo přijíti jaro
venku tma mrazivá a lidská pára
a všechno k vidění je, co se zdálo
březen si po vlacích srdíčka čmárá.
Dívám
Slunce se opírá do stínů
jakoby policejní reflektor vyhledával zbytky tmy
bolí to v očích, když se mne ptá, kde jsem byl včera v noci ve snu
a prý, že nemám lhát
Čas
A po noci černé jako parte
s řezníky, knězi i průvodčími
rozlilo se slunce škvírou pode dveřmi
jakoby někdo převrátil kýbl s ránem
Žalm lednového deště
Spatřil jsem nebe
ve světle vitráží a reklam zrcadlících se v kalužích nedeště
nebe je sen
kde šumí moře podobně jako auta svištící za okny
Šestý
Naše oči svítí jako ve tmě svíce
díváme se k nebi, jak hoří tam Měsíc
touhami jsme mrtví živí ještě více
černé moře září miliony hvězdic.
Bych rád
Dívám se, jak rozsvěcují město
jak do lamp míří elektřina a ze vzduchoprázden výbojek
rodí se ostrovy světla
jakoby někdo navlékal barevné korálky na neviditelnou nit
Dlaní
Sněží zas vločky nám jak pírka holubí
padají pod nohy do očí polí
živí se stopami jití svých pochlubí
na mrtvé vzpomínka jako mráz bolí.
Nad městem
Viděl jsem duhu nad městem státi
pršelo do větví a chvěl se den
počítal, co jsem dal a co mám dáti
tu zbyl mi penízek modravý sen.
Budu
Hoří hvězdy na nebi
jak adventní svíce
a třeba je Bohu právě jako mně
když škrtám sirkou ve zšeřelém pokoji
Archanděl se blíží
https://www. youtube. com/watch. v=ZH7Rt25TVDI
Enjoy.
Rozsvěcím
Počítám vteřiny, jež kamsi běží
uplynou a zmizí jak voda z dlaní
a zatím pod víčky pomalu sněží
padají potichu všechna má zdání.
O ženských blues
Smutnej jsem jak listopad
pondělí dnes nemám rád
Teď mi v duši padá sníh
kreslí po svém na dlaních
Každá
Je ticho před sluncem a svítá listí
jak krví vyteklou z Kristových ran
oči se pohledy navzájem čistí
od prachu výčitek a ostrých hran.
Naposledy
Čas trhá listy v kalendáři
zdá se mi čím dál rychleji
z nás oči zvířat v bestiáři
světlem hvězd se dívají.
Brzy
Z polí přišel podzim natáhnouti dlaně
o drobné mé duše mlhami mne prosí
a já hledám v kapsách mincí času marně
stínem vysvlečený a botami bosý.
Šanson d'automne
Dny mlhou začínají a v mlze se ztrácí
v rádiu jen praská ticho stříbro těl se práší
a my nejsme ani ryby ani dešťů raci
ráno stínem věčným všechny hvězdy zháší.
Bez konce blues
Napůl spím a napůl jsem
myslím, že jsem noci stín
který vrhá těla sen
kterým s tebou tady bdím.
Ticho
Ticho
A je dnes den mlhy
kdy je jako tehdy
kdy šedivé břehy činžáků
Poslepu
Je první den podzim a mlha padla zas
jako víčka moje večer únavou
a vítr tam venku na psy zvedá hlas
ptáci krouží stínům lidí nad hlavou.
Budapešť
A viděl jsem padnout anděly
seděli na schodech budapešťského metra
a slepá žebračka s nataženou dlaní
jakoby zkoušela, zda neprší
Hledám
Na kousek od lávy, která proudí v žilách
a která je krví nebo slzami, které jsou také horké
až propalují se letní košilí milencovou jako kapky vosku
když někdo z těch dvou odchází
Vidím
Jsme jenom prach zdvižený z cest
když kamsi kráčíme, nevíme kam
a kámen z hvězd jako hozený zpět
hoří po vteřinu Perseid nám.
Srpen
Srpen je měsíc Perseid
padají dolů, jakoby někdo střásal z koruny žňovky
a země se otřásá, jakoby zase bombardovali Vídeň
kolemjdoucí jsou cítit vanilkovými stromečky a cigaretami z aut
Po sté
Jsem chvíle před bouří s žilami z elektřin
i atom andělský na hrotu jehel
a celý okamžik věčnosti bez vteřin
srpnové marnosti obilných stébel.
Toužení
Na lodi červnových mraků
plujeme za bílou přídí
a plachty jak křídla ptáků
jsou jenom toužením lidí.
Nový den blues
Je ráno vstává v obilí
narodil se nový den
my prachem deště, žízněmi jsme opilí
modří ptáci letí za sluncem.
Se mnou
Ležíme nazí
každý na své straně těl
tak jako bychom se právě narodili
což mne vede myšlence
Odpouštím
Je krásné teď
a ptáci a ptačky
jak jsem právě nazval ty s křídly
se omývají v zrcadlech včerejšího deště
Chci
Do těl vchází padnout stíny
černé jako moje spaní
pohřbíti nás do chvil hlíny
kterou je nám milování.
Teď
Jsem na planetě Zemi
sám sobě vlastním vesmírem
a v tomto jaru zimy
v době nafukování žab stéblem slámy loňského dětství
Slova
Patříme k sobě, jsi tělo já kříž
a písek zápěstí bílý je v tmách
stvoly třtin polibků sklání se níž
jak ptáci za letu jsme tu ve snách.
Svět
Poslouchám jak prší je venku svět teď rybí
dotýkám se listů prvních myšlenkami
na rtech stín je dechu na jazyku bdí sliby
voní hlína jarem a pokoj vlasy tvými.
Nikdy
A celý můj život jen vteřina času
který jako voda plyne hodinami
a všechna má slova jenom stíny hlasu
když se ptá po něčem, co je mezi námi.
Skutečnost
Třeba jsme jenom vymyšlení
jsme něčí touha nebo dojem, jako když stojíš ve Vídni před Hieronymem Boschem
a jsme tak ty já a my a všechny galaxie i sídlištní čtverky
i tenhle pták co se vznáší na obloze
Ještě
A z šedých mraků vyšlo slunce
dotýká se domů a vdov se psy
jako já když se dívám na ženy
již les paneláků s korunami antén
Vzhůru
V světlo je změněné zrcadlo noci
slova ven za ptáky vyletí ústy
ještě jsme hvězdami na tělech horcí
a svět je za okny z jizev a pustý.
Tání
Roztáhli holubi křídla svá ráno
vstávají z postelí vybledlá těla
já napůl ve stínu vzbuzený dávno
lodičku z papíru někomu dělám.
Nevidím
Miluji déšť, když prší
šepotu jeho naslouchám
a z těl stoupá mlha duší
není vidět ani kam.
Daleko
Je daleko k jaru, ač na konci zimy
v očích však vidím myšlenky tání
a loňských ptáků šedivé stíny
světlu se jako my v tom ránu brání.
Ráno
Měsíc je jako sušenka namočená do tmy
ubylo z úplňku
už není noc a přesto ještě těch několik hvězd
co zbylo
V jedno blues
Mráz zasklívá okna
vody rybích bytů
hladinou jdu zvolna
cestou svého třpytu.
Jak dřív
Ten okamžik mezí nocí a ránem
kdy havrani v morových maskách
jež pamatují kreslit Brueghela i Bosche
tančí v tajícím sněhu
Světlo
Ještě spím a město šumí
písek času přesýpá
a jak ryba stínu v tůni
ve tvou dlaň se ohýbám.
Vše
Bylo za deset šest
a jak spermie vstupovali dělníci dovnitř fabriky
zmrzlá mlha vydávala šelest zimy na jejich šatech z Číny
a oni mířili ke světlu vrátnice
Andělům
Je ráno mrazivé líbá mně slunce
na konci roku jsem čas plyne dál
poledne odbíjí právě mé srdce
půlnoc však andělům přenechává.
Zavřít
Je brzy večer
a jde mi pára od úst
sníh bílý jako pivní pěna
zůstal ležet v tajných koutech města
Odpouštím
Na břehu města voda je polí
za mými kroky cesty je brázda
a zima kolem se slepeckou holí
sněhem je bílá a lidmi prázdná.
Jsi
Jsi
vystoupila jsi ze tmy jako ostrov z moře
uvnitř horká láva touhy a na povrchu kámen tvých ne
zvětralý navečer do noci tvých písků
Já
Já, který jsem si připaloval od hvězd
Já, který jsem pil celý den a zhořkl ti večer na rtech
Já, který jsem kradl slova od úst a jiné sliby
Já, který jsem stín tisícího těla
Ochutnej
A čekám na vločku prvního sněhu
jak na dítě, jímž přichází na svět nový vesmír
dívám se z okna, jak mrzne
to bylo tenkrát
Listopad blues
Je již černé ráno a roku první zima
na křídlech ptáků stoupá dým komínů a lidí
mrtví právě světlem odcházejí z kina
jsem, který je v stínech věcí našich vidí.
Okamžik zim
Je v černém pokoji světlo i stín
na nebi olovo odlévá den
plamínkem svíce své vonět ti smím
než se noc promění na šeď a sen.
Do rána
V akváriích bytů plují lidské ryby
světla pozhasínat spáchat malé chyby
za dveřmi je podzim ticho stíny vrhá
slova na jazyku černá jsou jak tuha.
Zdánlivě
A první mé slovo
bylo déšť
velké slzy kaluží se dnes tak brzy
chvěly kruhy neviditelných kapek
Básníci ticha
https://youtu. be/uApsmrYoRmw
Oficiální singl z připravovaného alba „Archanděl“
Hudba : Jan Vozáry & Básníci ticha
Text : Miroslav Václavek & Básníci ticha
V čase
A v čase podzimu
světlo je v listí
tma čeká na zimu
stínů chce jísti.
Stal se
Je chvíle kdy noc se mění v černé ptáky, jimž za dne řekl bys smutek
když věčně hledají můj jih
to ještě svítí lampy na stožárech jako majáky zbloudilým duším
jež na tenkých provázcích kolébají se nad těly jako mořská tráva
Navždy
A hvězdy byly tak blízko
že kdybych natáhl ruku
mohl bych o ně připalovat cigarety
v ten okamžik před svítáním těl
Tenkrát
Voníš jako posečená tráva
a jak voda když je před deštěm
to světlo co je kolem se zdá
jen čas se sype v písčinách
Poznám
Jak na sklizeném poli mi ještě ležet zbývá
když jeřabiny v očích nám chvílí rána zrají
a v Kristových ranách sůl k chlebu stále mívám
a hnízda ze stromu, který je stářím planý.
Abych věděl
A město šumí jako moře v mušli
kterou mi kdysi přivezli z Bulharska
protože jsem byl ještě malej na cestu a tak
pamatuju se, že jsem pak nepoznal mámu
Nikdy
A země je tichá jako spící dítě
pod hladinou těla hluboká je voda
pavouk utkal přes noc světla první sítě
a v nich ryby rosy jakýsi stín hledá.
Vše
Zvedá se vítr
je cítit voda
za dveřmi je déšť
než jako ten komu nebylo odemčeno
Listí
Ve střepech včerejšího deště
shlíží se dnešní tváře i těla
dívám se do slunce a přemýšlím
jestli z něj jsem neukradl příliš
Venku
A zas vítr staví venku
zámky vzdušné věčnost samu
na rtech stín má ticha rtěnku
tepem srdce z času vstanu.
Vracím
Bože,
dal jsi nám vítr
a my jej vidíme jen v plachtách lodí a vlajících záclonách
dal jsi nám slunce
Svět
A v mlhu změnil se do rána svět
tuším jen včerejších věcí všech stín
a chtěl bych na cosi vzpomenout smět
pak nechat odejít všechno co vím.
A...
Viděl jsem vítr, vteřinu a stín
v okamžik Prahy
jež z poloviny bolí světlem a z druhé temnotou
a změněn v barvy s nimiž neony velkých měst
Vůbec
Jsem sen
který se mi zdá
když tělo, kterým se přesvědčujeme
v obilí vyrostlém do pasu o sobě samých
Za noci
Na nebi otvírá den světlu dveří
vcházejí ze stínů mí první hosti
anděla pozdravím dotekem peří
a ohni nabídnu maso a kosti.
Šeptáš
Jsi mé světlo, prach, prostor a čas
kterému jsem světlem, prachem, prostorem a časem
vím
zatímco vrásčité domovnice s očima bez ohně
K nám
A tráva stráž ještě nad čímsi stojí
ostrá jak břitva a něžná jak ty
uvnitř mne pořeže a vůní zhojí
v krajině ztracené mezi světy.
V ústech
Já, dítě světla a tmy
námořník z lodi Země, který teleskopy vyhlíží břeh
s rukama od ryb a jiných gest
v čase kdy obilí je zelené a ještě po kolena
Bude
A za šepotu, jež přichází s nocí
trhám ti jablka hvězd
jsou sladká jako krev a voní po dešti
před kterým se stále ještě utíkáme ukrýt
Loni
Cítím, jak jsem tady i tam
jedno tělo tvé je
druhé toulá se v krajině hvězd
a nevím co je sen
Strach
Jakoby někdo rozsvítil
to slunce vstalo z hrobu
a nazvali jsme to ránem
ještě než mu večer vbodneme Longinova kopí do boku
Chvíli
Jsme jen hra světel a stínů
jen odlesk záře jsem na hladině
vteřinou bez konce k vteřině plynu
a v píscích rána jsem na mělčině.
Bože
Když na jaře pláčou stromy
slzy bílých malých květů
tráva k nebi ruce lomí
pírka slov jsou v ptačím letu.
Poprvé
Když poprvé jsem uviděl tě
ztratil jsem své jméno
Když poprvé jen usmála ses
neměl jsem ulici i město
Týden blues
Na těle mám křížků pět
a na krku sedm dní
za oknem je bílej svět
ve mně ráno pondělní.
Manželská postel blues
Na manželské posteli nám půlnoc staví zeď
bez dveří a bez oken je z cihel bezesných
každý na své straně jsme si daleko a teď
dotek kolem světa musí v cestách adresných.
Blues o ženských a vůbec o chlapských věcech
Ženy
jsou jako medúzy
průsvitné a měkké, ale žahají
klidně tě popálí chapadly vlasů
Smím
Na kůži vítr mám a chladné slunce
jaro je venku již do kůry pálí
a slzy horké jsou solí jen v slánce
vteřinou těla jsme my tady stálí.
Miroslav Václavek - autorské čtení
Středa 13. dubna od 18. 00
G klub Šumperk
MIROSLAV VÁCLAVEK – AUTORSKÉ ČTENÍ
Můžete se těšit na autorské čtení přímo od šumperského spisovatele Miroslava Václavka, jehož knihy oslovily již spoustu čtenářů.
Nám
Dívám se na Měsíc na jeho moře
půlka je v temnotách a druhá zář
zas ptáci zpívají jarem i z hoře
a staré zrcadlo odvrací tvář.
In Your Eyes
A zářivka bliká s pravidelností neutronové hvězdy
bzučí jako mouchy nad jedním z mých minulých těl
a nůž času i tohoto jara
krájí velikonočního beránka s očima z lentilek
Sobě
Jsme mraky stíny v ulicích
a sen a horký prach
jsme sobě zemí tisící
i časem v hodinách.
Nebřezen
Den je tak bílý
že by se dal namazat na chleba
a k němu šálek čaje
černého jako noc
Poprvé
Zbylo ráno zrcadel napršené vody
střepy deště v ulicích města včerejšího
a domy, jež za ústa mají v tváři vchody
otvírají Jonášům dne vycházejícího.
Neděle
Jakoby to bylo všechno včera
ty dnešní útržky hovorů
o tom co všechno mu jeho bývalá
a co jeho bývalé děti
Světlo
A když poprvé jsem políbil
stalo se nebe
a byla to pro mě úplně nová vůně
jako první den ve škole
Právě
Jsem jen cosi jako snění
že spím a zdá se mi svět
a smím ve svém probuzení
vracet tobě něco zpět.
Poslední
Snad bylo mi nijak
a z nebe padal déšť
pak na konci městského parku
ještě před vysvobozením v polích
Byla
Rozsvěcíš mi ráno svitem tvojí duše
v kalendáři stojí je Popeleční středa
a měl bych se postit však milujem se tiše
když teď jíme sebe ach běda nám běda.
Právě
Děkuji za dar barev
zvláště teď
když dívám se, jak mícháš noc s ránem na nebi Pane
a tvoříš zázrak mého dne
Bohoušovi
Svítá
a ta věc zdá se být jistá
že je dnes kdy odevzdají tvé tělo ohni
vím, je těžké to pochopit
Zas
Bez rána přichází lednový den
ze šálku pára jde jako z mých úst
a přitom u kávy mlčím tu jen
namísto otázek držím vět půst.
Tolik
A nakonec vyšlo slunce
uviděl jsem se
jak jsem a zavírám oči
před sebou a jinými realitami
Najednou
Na břehu rána
vstupuji do písku sněhu
našich pobřeží
kde my s ústy jako roztátými vodami
Vědět
Do rána sněžilo jak kdysi nám
ranami ve sněhu první jsem šel
a k nebi padal sníh jež v duši mám
tělo mé mlha jen stran druhé skel.
Vánoce
Milovat
je spálit večer šaty
nastavit tělo světlu i tobě
a tak se naučit smrti
Vstávám blues
A je ticho jako kdysi
stín se do tmy těla skrývá
z hodin srdce tikot čísi
měří kolik noci zbývá.
Dárek
Bylo to té tmy
z níž ráno se umýváme
a jež ve dne
připomíná se havrany a Van Goghy
Druhého adventu
A stalo se ticho
na nebi mraky uvízlé v bezvětřích
jako lodě v sargasovém moři
rozsvěcí lucerny hvězd
Minus dva blues
Je minus dva mlhy
nerozeznávám mezi světly bicyklů a hvězd
jen stopy mrazu a zmrzlé kaluže
se lesknou jako tvoje oči když se díváš na film
Zima
Dívám se do světla a je mi zima
pod nehty vlezl mi dnes první mráz
stín černé kočky jen u kamen dřímá
kouř padlý dolů zas láme si vaz.
Nikoho
Listy jsme na stromech odlité v mědi
v korunách hoříme světlem i tmou
a touha jako psy nás ještě svědí
my stínům těla jsme jež tady jsou
Nelidová
A že já mám svědomí
přenechám ho koňovi
jenom ty můj koníčku
opatruj mi dušičku.
Jako
Viděl jsem dvě hvězdy zhasínat na nebi
hladil jsem tvé trny vonělas jak růže
a cítil jsem je v dlaních jak zatlučené hřeby
jako bych byl sňatý právě dolů z kříže.
Stejně
Mnohokrát jsem zastavil čas
tak, že rozložen na filmová políčka stal se obrazem
podobným těm z galerií a stejně tak starým
před nimiž stávají s rukama v bok obyčejné ženské, co znají jen seriály a letáky se slevou
Brzy
Nevidím být noc a nevidím být den
jen tikot vody měří v kapkách právě čas
není tmy a světla v té chvíli nad ránem
to bílý anděl mlha z nebe padl zas.
Vidím
Za dveřmi je déšť a je cítit psy
stříbrné světlo, jímž jsme bez stínů
nám dává, nahlédnou pod hladinu
jen světýlka rudá jako krev Kristova
Který
Jak uvnitř obrazu jsme jednou z barev
šedivou jak stesky pod očima
to světlo přichází odněkud stále
v závěji postele je bílá zima.
Shine
Modlím se a ty nevíš
že venku ulomil se stín
v polovině hodin
a ty oči na dvě ryby
Snad
Vyhlížím na přídi sluneční zem
v skleněném plachtoví je vítr dechu
a moře hluboké je za oknem
chvějí se záclony vlnami vzdechů.
Tenkrát
Je tenkrát
na sklizených polích se stmívá dřív
a voda ještě plyne
jako první listy
Podoby
Zahlédl jsem vítr, jehož jsem tělem
a hladinu nebe tam na břehu trávy
jež nese stopy písků i kýlů lodí ženských jmen
vytvořil jsem myšlenku chrámu a pomodlil se
Panebože
Je prvního podzimu
i když v hladinách se ještě myje srpen
a ženy nervózně kouří tenké cigarety v letních šatech
tak tenkých, že je není ani třeba svlékat
Ve tmě blues
Ráno jako Fénix vstává
z popela co po včerejšku zbyl
a stín černý jako moje káva
padá, aby venku barvy skryl.
Posté
Do korun stromů
pták z nebe padá
za zády domů
je stínů zahrada
Navečer
Jakoby začal čas
ten, který není
ten, který nás vede k přítomnosti
jíž se držíme jako stébel slámy
Této
Této noci
Měsíc byl velký jako otevřené oči
mrtvých z Václavského náměstí roku 1968
a hvězdy v korunách chutnaly hořce
V kapce
Viděl jsem odlepit se Zemi od ptáka
za oknem Měsíc být jak svíci v úplňku
a pak světlo z mrtvých vstát
toho dne
Na druhé straně
Je po ránu
první stín tohoto dne
se rodí z mého těla
a bezvětří jež nás dělí od světla a tmy
Právě
Pohřbil jsem v ústech
tvůj malý jazyk
a zima je v kostech
v slabinách mrazík.
Před deštěm
Napůl je ráno
já dotýkám se obrysu tvého
spíš
cítím tvůj linoryt pod prsty
S rybí kostí v krku
Dovoluji si váženému panstvu sdělit, že mi vychází básnická sbírka, kterou pokřtím 30. 5. 2015 v Brně.
Tedy mi to přejte a kupujte si ji
http://www.
Můj
Zavřené jsou tvoje oči
zdá se ti, že právě spíš
tělo tiše do snu vkročí
v něm se jak stín probudíš
Doktor blues
Doktor mi zas všechno hezký zakázal
i nemluvit sprostě a kouřit a pít
rentgenový snímky mi včera ukázal
že je moje tělo jako špatnej vtip
Jsi
Když právě je
kdy jeden druhým jsme
jak světlo a stín
jak zrcadlo a ty
Modlitba za vločky
My, jež jsme dostali dar prostoru i snů
smíme zahlédnout vesmír jak sebe
s hvězdami jimž říkáme oči
hledáme v oblohách tváří
Dvě
Ač venku ještě leden
již únor chvíli mám
není čas jenom jeden
jak večer ke svíčkám.
Teď
Jsme leden
s čarami na dlaních podobných zorané hlíně
zavíráme dveře před tikotem hodin
nenarozeni i mrtví najednou neboť čas
Ponovoroční
Jdeme cestou mlhy každý ve svém tichu
vítr padá k nebi jak sebevrah ptačí
a otisky tváří jež jindy na tvém břichu
ležet zůstávají se z kroků našich mračí.
Sněženění
A snažil jsem se zaslechnout kroky
to ráno mi bylo jak bez sněhu
a přitom stopy mé vedly do všech cest
vešel jsem v obraz
Štědrý den
Voníš jako chleba rozlomený ve dví
tramvaj zvoní ke mši stačí jen nalít víno
a hledám tě, jak slovo kde jsou rty mé nevím
když si stíny tvoje pletu s horkou hlínou.
Štědrý den
Voníš jako chleba rozlomený ve dví
tramvaj zvoní ke mši stačí jen nalít víno
a hledám tě, jak slovo kde jsou rty mé nevím
když si stíny tvoje pletu s horkou hlínou.
Zašeptej
Sedíme v pokoji a světlo hoří
svíčky se roztančí v směru dechu
do stínů bezedných se věci noří
vosk stéká rukou tam mého spěchu.
Sen
A bylo mi ráno
ten okamžik slunce a karmínových mraků
kdy andělé se mění na holuby
a první paprsek světla, který probodne srdce
Smysl
Je den a přesto nepřestala noc
na prahu prosince myslíme na ráno
a mícháme kávu proti proudu času
jako na předměstích jsme
My
Opadaly vlasy listí dolů z větví
tepou ve tmě žíly uvnitř s krví dřeva
a my ještě chvíli smíme býti mrtví
moje tělo ve tvé se jak řeka vlévá.
Slza
Podzim je jako rozlité listí
myšlenky stoupají za párou polibků
jimiž se dozvídáme o tichu
nebo o dalších pitomých loučeních
Naše
Jsme trochu voda trochu plamen
tělo vosku vprostřed s knoty žil
vteřin tiká šedesátý Amen
bůhví který ještě odbít zbyl.
Vteřina
Svět je jako rentgenový snímek
černý jak uhlí v havířských plicích
a šedý jak předrevoluční sníh
do nějž psi a muži psávali své vzkazy fenám a komunistům
Listopadová
Je čas dolů jantar padá
listů svítí vteřina
a větvoví jedna řada
druhá mlhy krajina.
Není
Jsem mezi mlhou a zemí
svítí
svatojánské mušky půlnočních tramvají
i jídelní lístky asijských restaurací
Cítím
My jedeme vlakem
z Narodit se k Umřít
a cítím to zrakem
a vidím co tušit.
Podzimu
Jsme si městy i ulicemi
v nichž ztrácíme se ještě jako nikdy
jen ruce stále míří vzhůru ke tvářím
hledat měsíční krajiny a pavučiny babího léta
Milostná
Jsi jako pevnina ve chvíli rána
svítání barvami prolévá krev
a vcházím očima pohled je brána
vteřinu jedinou jsme druhý břeh.
Vyjde
Město šumí jako moře
půlnoc klade punčoch sítě
a Měsíce kapří duše
vlasy barví jako nitě.
Devět životů blues
Devět životů mám
osm ti jich dám
a ten poslední
prožiju sám
Nebem
Já píšu dopis moři
na řeku kreslím kruhy
a otázky se tvoří
plynou pryč odpovědi.
Stairway to Heaven
https://www. youtube. com/watch. v=7YZb8s7Kxa4
Anděl spí v oblacích, ale já ho probouzím
schodištěm ze svítání jdu do nebe
každý den o schod blíž každou noc o sen výš
Milovat
Je den deště
pramením
z dlaní prsty mi kapou
jak jindy z tvých ňader
Předpověď počasí mezi námi blues
Nepouštěj se se mnou do mlčení
z těch slov stejně slyšíme jen líc
jen ti řeknu jak je právě mezi námi
a jak bude za týden a víc.
Blues pro Lenku F.
Vylijeme ustalovač
vzpomínek svých jako fotek
noc je černé dávné stříbro
studí zářím čísi dotek.
Našich
A slunce jak jedna z vos
obchází zvenčí sklo, jež ohlazeno rty
v půllitry a malá piva stojí jako v Pisách
a bodá jehly do očí
Jako dva
A všude byla mlha
ležela jako prádlo ženy, která nakonec odešla ještě za tmy
a voněla víc než stromeček do auta za celofánovým obalem
jen malé tečky osvícení jak majáky či konce cigaret
Je
Je před polednem
v bytech sněží prach
a venku neprší
jen vítr zvoní na větve jako na koleje
Moře
Ve trávě průzračné
stébel jak týdnů
noc být nám nezačne
ve svém je třpytnu.
Stříbrná
Pod víčky nebe si zavřené mám
ve vlnách trávy noc kotví jak loď
a oblak prachu jak sám Magellan
zdvihl se v oblohu zářících vod.
A tak
Modlitba je zapomenout na modlení
jen nabírat to jak vodu do dlaní a pít
tu čistou a průzračnou modř
i pěnu z vrcholků vln
Ani
Je mi tma
jak tenkrát, když v nás zhasínaly vlasatice
a byla chvíle do srpnů
jimiž jsem se nenarodil
Tichounká
A Měsíc vyšel ven ze stěn
podoben kresbičce v smrtihlavu
na rybí kostřičky antén
rozeslal soumraku svoji zprávu.
Venku
Odměňuješ mne svými vlasy
mne, který jsem vítr známý svými kousky
jako když milion žen najednou si drží sukni
nebo zavírá dveře domů za zapomnětlivé domovníky
Železné včely - čtenářské reflexe, recenze, dojmy
http://www. bux. cz/literarni-kavarna/ctenarske-recenze/zelezne-vcely. html
http://www.
V šedém
A v šedém nebi
se odráží země
ptáci jak hřeby
reziví v dřevě.
Poprvé
„Jsme stejně jenom druh světla“
řekl jí pak
když vzal její hlavu do dlaní
a vzbudili se z těl, jakoby se chtěl loučit
Přestalo
Přišel jako déšť
nebránila se
když spolu poklekli v krůpějích
vždyť v ní nalézal hvězd
Oči
Jsem tvé ráno světlem hojím
oči v nichž je tolik z mého
ze rtů tebe sladce pojím
a v ruce chléb ňadra tvého.
Hoření
Kde prach se v hvězdy navrací
kde těla se v prach obrací
jsem
a jsme
Se sny
Zítřejší vítr padá
váže v dvě krásné pásky
ti vlasy před očima
jak žnec obilné klásky.
Sting blues
A on jen ještě opilý jak anděl
na stolku ušmudlanou knížku od Myrera
nastoupil na Hlavním nádraží
sedl si naproti
Jak jsi
Hojím se v ráno
v šedivé světlo nízkých mraků
a ve psí žízeň procitám
je chvíle zapomenout a okamžik milovat
Kde
A byla to Praha
lesklá jako vzpomínka
když pršelo jakoby zevnitř
a slova nedoplouvala ke břehům
Vzhůru
A voda za vodou nebesy hoří
do hlubin krůpějí vidíme z nás
jak uvnitř oceán chvíle se tvoří
jak v pádu nalézat jedinou z krás.
Zavonět
Jdu jenom a tady jsem
městu vidím na domy
a v nich jak svíčky za oknem
se tváří svítit záclony.
Mlha
A jak krásná svítí mlha
která padla jako šat
pod prsty se mými trhá
bílá v pase jen se vdát.
Pršelo
Pršelo
zapnula si patentku podprsenky
zavřela oči a její víčka zamávaly jako motýlí křídla
v kuchyni cvakla konvice a slyšela, jak kdosi zalévá kávu
Odpouštím
V tebe věřím Bože
který sám nemáš hmotu, prostor ani čas
neboť hmotou nám dáváš poznat pomíjivost
prostorem velikost
Stín
Je dlouhá noc tak nech to spát
chci cítit, že mi rty jen oči zamykáš
a ležím jen a padám zas
že s tebou letím vzhůru nikdy nepoznáš
Právě
Listy míří ke hrotům větví
květy roztahují prsty jako ženy při svatebním obřadu
a starší pán prosí o společné foto
tak aby na něm bylo všechno
Než
Stín je moje tělo
oblečené v černém
smutku se zachtělo
jako mě po stejném.
Plujem
Jsi má půlnoc já tvé ráno
tiché slovo trávy vlas
jsi má ne a já tvá ano
že bolet tě budu zas.
Vidíme
A potom
jedněmi rty jsi přišla
a druhými mne opustila
a přitom na jejich stejnosti
Pho-Ga blues
Je sobota brzy ráno
to je Šumperk ještě střízlivej
potkávám jehovisty, kteří jsou městu přítomni dřív
než všichni ostatní
Bože
Pomilovala ho uprostřed pšeničného pole
poznala ho po hořkosti temné jako loučení
a sladkosti šedé jako návrat
spálil ji zevnitř jako láva a nebylo to vidět
Z vod
Jsem tvá země nikoho
i ránem mezi námi
křídlům paží oblohou
jež letí v objímání.
Jsem
Ještě směl jsem se probudit
z této noci a tohoto snu
snad nejsem sám
kdo ráno ukázal na hvězdy
Tisíc
Vstáváš právě z kdesi, ač bůhví kde spíš
jak čas který mrtvým běží jako sen
a ze stínů staví ticho krásný kříž
tam přibíjíš mě každým pohledem.
Po nebi
Jako den bez konce
zdá se být čas
měď hraje na zvonce
noc modrá v nás.
Jako dnes
Na pláni města
vchod za vchodem a den
vlas snídá ptačí král
jdu s teplem v kapsách
Jako
A světlo zevnitř naráží do světla venku
jen strašně tiché rádio je napůl stín
zprávy zní jako vyznání ženě s plechovým slavíkem v krku
kdosi daleko teď chce, abych myslel na všechno, za co ho platí
V této
Taje loňské listí a hlína této zimy
modrý Měsíc září jako bělmo tažného psa
oči litinového Krista pláčou tichou rez
tak ležím
Čtyři
Na stole zrcátko a růže čtyři
jen jako polibky na oheň rtů
světýlek odrazů stříbrné chmýří
přibíjí pohledy zpátky ke sklům.
Jako mé
Mlha ulicí
je mi tohle ráno
domy z odlesků a stěn příštího
září z lamp samoty jak okna, za nimiž se zhasínáme
Vidím
S kostí slova v krku
chleba na dva lámu
to světlo na jablku
do očí píchá slámu.
Tichá
Zdálo se mi ráno, že cosi již sněží
na postel hliněnou bílou jak zem
a ten sníh jako my krásně jen leží
v závěji pohledů zmodralých snem.
Tady
Je uprostřed rána
je vteřina zhasnout
čas uvidět ven
vím, že v šedém dešti se modrají domy a začínají konečné
Bod
Nad městem je den
v ulicích zhasla věčná světla minulé noci
a duny domů se pohnuly k písku
pak my
Ven
Vysvitly za okny plameny stromů
koruny šlehají z okrajů cest
lesknou se kaluže očima domů
v nebi se potápí oblaků šest.
Jenom
Je cítit vítr
na vlnách nebe si vymýšlím loď
a spatřuji břeh
tam modlím se za poslední a nafta na hladině září úhly pohledu
Zaprosíš
Měsíc náš prsten snubní a nebe se trhá
ve tmu která svítí ze zavřených očí
nade mnou jak sláma má krajina druhá
kde v korunách stromů cesty větví končí.
Zaprosíš
Měsíc náš prsten snubní a nebe se trhá
ve tmu která svítí ze zavřených očí
nade mnou jak sláma má krajina druhá
kde v korunách stromů cesty větví končí.
Do sebe
Je ráno bez konce čtvrtého adventu
jak s uchem na mušli města je šum
ústa ryb oněmí v jediném mementu
kosti mé zavoní z šatů ven psům.
Řekneš mi
Jsme snítky na stéblu černého ohně
já z krajin minulých druhého břehu
na břiše soumraku bělostí jehně
vyvlékám nitě ven ze svého stehu.
Odpouštím
A nebe vytáhlo oponu
začíná hra
pódia koupelen a jeviště postelí bez názvů a adres
lesknou se polosvětly padajícími ze zářivek
Hluboko
Je budoucno dne
my z přítomnosti nosíme ráno v náručí novorozené růže
vzdalujeme se k sobě
zapomínáme na dnešek
Advent
Zhasínáme mezi námi
první svíce míří v kruh
za ruce jsme ve tmě sami
tepem platím tichu dluh.
Sněží
Sněží venku malá ticha
pírka sněhu těla duší
víčka očí rybí břicha
hořet svíci slepý tuší.
Myslím
Jak skrze perforaci
přišlo světlo dne
zavírám oči nad nahotou stromů
a odlévám posmrtnou masku noci
Nahá
Zdá se mi potichu, že ještě jsme tady
dvě stébla na vodě, která je sen
kreslíme bez konců těl bílé řady
za okny v bolesti rodí se den.
Cukerin blues
Je čas otevřít oči
i zrcadlo se dívá
v kruhu čas se točí
a jak tikot zpívá.
Bezdeští
Je bezdeští
jen duše větru ševelí vysoko v nebi a připomíná šepot, jakým slibujeme
i psi jsou zticha
stojím na kraji pole jako na břehu moře beze jména
Sladce
Zlomil anděl pečeť deště prší ráno z ulic k nebi
na kaluži odlesk barev pes zavětřil šedi kruhy
jdeme každý svojí cestou vypít víno lámat chleby
zrcadlu dát vidět jednou smutku všeho dlouhé stuhy.
Abys
Dívám se do nebe ještě je noc
stávám se tmou
a město chameleon mění barvy kůže
kamenní andělé s obličeji pinglů obrácených na víru
Zticha
Podzim si jako žena sluncem barví vlasy
henou poli kreslí bláta obličej
pod očima listí temné stíny krásy
čas má barev tento věčný obyčej.
Kam
Ještě není brzy a není kam vstát
zatím pokoj s okny kolem nenastal
ještě není pozdě probudit se snad
každý na své hvězdě spíme k sobě dál.
Amen
Budu žít tak abych nelitoval zemřít
naplním dny tím, že přestanu pochybovat
protože pochyby a strach jsou tím, co nepřichází ze srdce, ale z temnot
které nejsou nocí, nýbrž mojí prázdnotou
Černobílé blues
Jsme jedné hlíny ty a já
má soška z dávných jílů
tvůj bílý porcelán.
Večer padám dolů
Za podzim
Je podzim převrací se ve mně hlína
pod prsty, kterými rosteš z mých zad
přívěsek na krku se s ústy spíná
v mlčení očesat temnoty sad.
A milovat
Půjdu, kam budeš chtít, Pane
řekni a odejdu k cestám
ukaž a zůstanu milovat
a jestli oheň, který mi hoří v žilách
Tobě
Zhasl jsem
a bylo to jako zemřít
i když v podobenstvích polí
našich ležících těl
Říjnu
A tráva jak plameny
bez hnutí hoří
krajina s kameny
se v podzim noří.
K tobě
Ty, jenž jsi stvořil
věřím, že slyšíš tato slova
dej, aby noc, která je příliš krásná
než aby nebyla jen sen
Neboj se
Na nebi hvězdiček
jsou věci jasné
světlušky jablíček
za noci krásné
Musím
A jak stále víc potkávám čas
přemýšlím o tom za prostorem
co je za, vidět
co je za, slyšet
Padá
V očích ti běželi dva modří vlci
viděl jsem poprvé, že není i je
okolo stínů nás jako všech věcí
jež soumrak přináší do pokoje.
Podzim
V pokoji ze čtyř stěn
na stropě nebe
obrázky sixtinské
tam pro nás slepé.
Gagarin blues
To neprší
voda padá
z mraku země do nebe
Je ve tvářích
V Praze
Chtěl jsem se ztratit
já holub bez města
mé oči
v korunách jeřabin malostranských zahrad
Ptáci z podzemí
Ptáci zpodzemí, almanach české poezie L. P. 2013,
(nakl. Milan Hodek)
Na mém stole přistála pozoruhodná publikace „Ptáci zpodzemí“.
V neviditelném
Na druhé straně deště
běží čas
a padá prach
jen při pohledu na sklo
Obolus blues
Ráno je holubí
z lidí den svítá
pohled je na nebi
pěkně v tom lítá.
Být
Rosa je v zahradách
padla jak krev
země je na dosah
oči psů zpěv.
Řekni mi
Opilí našimi těly
s plameny prstů ve vlasech
hoříme polibky v mladém obilí
nadzvedávám ti šaty a říkáš
Chvíli
V tobě ráno mlhou voní
druhé rostou stébla trav
padáme si vstříc jak loni
loučíme se na pozdrav.
Podívej
A já se díval zda padám
skrz oheň můj a prostor tmy
k zemi jež je plamenem
za dechu jemuž jsem podoben
Jako
Snu ticha v jeho pokoji
návštěva přichází Měsíce
čas si teď krajíce odkrojí
chléb právě chutná mu nejvíce.
Nevíme
Vidím tvou zem
z dálky jakoby
jsi mi tam jediná
A stopy doteků
Dnes
Utrhnu pro tebe stín rudé růže
kruh vázy zabolí trny její
vonět tmou v pokoji může
v níž hvězdy nás nahé hřejí.
Snad
Snad jsem jen sen
sobě se zdám
jak ve vodě, že usínám
A na březích
Opilí
Listem plane ráno z větví
stromu ještě malý oheň
tam utrhnu rubín třešní
na stín trávy nezapomeň.
Jsi
Vzal jsem do ruky chléb jako v noci tebe
a uviděl ráno
zavoněl mi obzor podobný okraji
kde běží černobílí koně našich myšlenek
Blues?
Na oknech stojí déšť
co byt to tramvaj číslo šest
dveře se zavírají.
Venku v lidech prší
Červen
Na pohřbu slunce
pár smutečních hostí
večer, jímž je všechno vidět stejně jako krajkou na tvém prádle
domy od nichž nikdo nemá klíče
Dát
V obilném poli
ještě dosáhnout na tep havrana
dříve než spatřím let dne
a vystoupit cestou soumraku
Za sklem
A má nebe
jež jsou počátkem vod
z jejich šedí přichází rána holubí
usedat na čas zastavený v dítěti
Ráno blues
Šedivé listí
na prachu větví
déšť mezi námi.
Splétáš si vlasy
Praha
Uprostřed města
pln toho co nelze uvidět
jsem viděl
stopy v píscích chodníků
Trochu to je
Je trochu ráno
vzduch mezi námi je podoben krajině s malými princi
je slyšet jak tam venku bůhvíkam jedoucí auta rozstřikují kaluže a přejeté ptáky
saháš mi na paži jako na stéblo, kterým kreslíš polokruhy svého spánku
Blues pro tebe
Jako spánek padám k nebi
sto let tmami ze sebe
první trávy zase hřeby
v dlaně vrostou za tebe.
V rybě
Já strom samoty s kořeny v nebi
dívám se očima větru po věcech psů
kdy sklidit kameny z polí
komu nabídnout slovo a komu jeho písek
Jak to snést
Jak to mám snést, noc samoty a prázdnou náruč
Jsem daleký, jak slunce poledního žáru
Já vím, že sním, když pažemi tě jako ve snu objímám
A nesnídám, co taky jíst já na ráno jsem tady sám
K sobě
A jako každý rok
zašel jsem k čistému stromu
abych viděl padat květy jako anděly
zahlédl sněžit z větví snem zavřená víčka
?
A co když věřím
že hovořit se psy a dětmi je modlitba
že milovat je pád a být milován let
že vírou se osvobozujeme od myšlenek, jež nám kdysi nasadili jako želízka
Přijít
Rozevřu tvá stehna rukama v plamenech
jako Měsíc s nímž míváš dítě pokaždé
když je ti mužem a hovoříte spolu o loučení slovy úplňku
abych ti daroval mé království vzdálenosti
Lámu
Ještě chladu patří rána
holé větve spolu leží
ústa v rudém jako brána
jazyk stále uvnitř střeží.
Ne
A tak jsem poprvé řekl ne
všemu co nevede ve směru světla
tomu co je malou nocí, ale ve svém šeru ji z podobnosti nazýváme stín
těm, jež nestojí větru za to, aby je roztočil rukama ve vlasech
Za ruku
Dlaně si dáme
mít je ke svítání
v rosu se láme
zas to co svítá mi.
Světlo
Spatřil jsem všechno okolo sebe
a byl to jen namalovaný obraz
bílá plátna zim a rudé tečky ohníčků prodavaček kaštanů
černá, rudá, sargasová i mrtvá moře abychom se dozvěděli o barvách
Předjaro
Do vlasů vpletla sis
copánky z trávy
rezavé jako list
loňskem pravý.
Další ráno blues
Další ráno
z těla vstávám
prý je čas teď zase být
Na sporáku
Etc...
Pohlédl jsem na jistotu větru
uviděl vše bez vláken a cest
a zažil sen
toho města z Lennonových zdí
Jít
Střídá se u mých dveří
čtvero ročních období
jaru mladé tváře hoří
tají zimy ozdoby.
Město
Blikaly neony
jak mé dávné rány
a nahoře z bolestí rodil se den
v oceán bez kostí, ve světlo dítěte
Nevyměním
A stalo se ticho
ve kterém se probouzí
ta nedávná vědomí, že již poznáváme
pták sněhu, který objímá nahé jabloně
Od zimy
Dnes jen jdu a nevím kam
stejně jako šel jsem včera
stále jednu cestu mám
však svých umření sterá.
Poprvé
Za nedělí
které začínají pondělkem
jsme divné sny
každý někde díváme se dveřím do tváře
Kam
V pološeru jež tvoří mne
v rozměru těla mého
vesmír zažívám
když vídám anděly pokoušet naši pýchu lidmi bez domova
Odpustit
Večer padá dolů z ulic
stoupá kolem moře tmy
obrací se rub dne na líc
je i není jako my.
Hledání
Naslouchal jsem ti
když jsi ztracena v čase milování zapomněla na sebe
a znělo to z tvé výšky
znělo to jako, ať žije Stalin
Nedosáhnem
Na zimu sobě žaluji
že oblékáš se ráno
pod oči se ti malují
obrazy na plátno.
Přiblížím
S tebou blížím se k Bohu
v rukách tavíš mne jak cín
za anděla být ti mohu
slovům k růžím jejich stín.
Otevře
Viděl jsem přilétat vítr
jak ptáky od jihu navracet se
pod šaty ti poryvem na ňadra svitl
jak milenec z noci bezesné.
Poslední soud blues
Spal bych ještě
měl sen světla
ale noc už není
musím vstávat
Nejaro
Je chvíle před jarem
má křídla šedá
jsou ve dni povstalém
co duši zvedá.
Východy
Nade mnou Měsíc úplňkem plál
na konci ulice kam odejít chodím
svítil jako nafta na vodě
celý tam v bledém jen jako já stál
Pro tebe
Po věčnost běžící vteřiny
ozvěnou jsem tvého těla
vlna tmy přichází z peřiny
dosáhnout písčiny čela.
Ráno
Bílé ráno je teď ve všech bytech najednou
ruce hledají jak zastavit budík a vrátit se zpět k tikotu
pak sáhnou po paměti za včerejším pečivem
a spočítají zrna soli tvořící středy hořkostí
Otvírám
Tento svět, jenž do slunce se dívá
můra je co vlétá do plamene
nekonečně svítá a zároveň se stmívá
ani moře břehu nevzpomene.
Sněženění
Padají andělé
to sněží
a bílé peří z křídel, jež nám dávno nepatří
na vlasy zvoní jak jeřabiny o vítr
Probuzení
Letělo nade mnou pár teček havranů
já šel jsem za sebou a díval se vzhůru
jakou jen duší máš ty s hlasem pijanů
co letíš z východu jako šíp Amorův.
Kvůli tobě
Snad jsem se narodil jen kvůli tomu
postát nad hroby, v nichž leží stíny mých přítomností
na rub povolávacích rozkazů jim napsat merde
propustit ruce z vězení všech gest
Únor
Podívám se v město a uvidím
jak se zdivem pojí se února šeď
a domy uvázané ke přídím
ulicí vypluly k tady a k teď.
Pořád
Tančili jsme spolu opilí a nazí
a dívali se do zimy svých představ s tváří na ramenou
dýchalas jako bys říkala
že studí tě do nohou ale přesto
V tobě
Větru vlna za vlnou
taji sněhu mělčinou
je posledního ledna
Ty voníš mi pískem
Odletí
Má země je tma
noc nade mnou sněží
v šlépějích já
sníh jak mrtvý leží.
Barvy
Barva toho města
byla podobna tobě bez šatů
svítila
červená ve tvářích a bílá na zádech
Jenom
Cesty jité v kříže
stínu tmy jadeit
holých větví mříže
není jak odejít
Co na mě máš blues
Jsme stopou ticha v písku
krok trávy pěna hodin
snad jsme se tu jen vzali
Dívám se vzhůru k nebi
Literární a výtvarná soutěž Marie Kodovské 2013
Rýmařovský horizont a Středisko volného času
vyhlašujíLiterární a výtvarnou soutěž Marie Kodovské 2013
v kategoriích: poezie,próza,ilustrace
Na počátku roku 2013 vyhlašujeme nový ročník literární a výtvarné soutěže, kterou na paměť naivistické malířky a básnířky Marie Kodovské pořádá čtrnáctideník Rýmařovský horizont společně se SVČ Rýmařov už popáté.
Růže pro Salome
V městě jež není
kde padlým andělům shořelým na holuby
planou v očích jeřabiny
tam ti Salome z nákladního nádraží
Písňový text o pomíjejícnosti slávy světa, který srozumitelnou formou vysvětluje prchavost lidského bytí, vhodný k poslechu po nedělním obědu, za doprovodu rytmické skupiny písní a tanců Franka Zappy
Bludný jako proud
srdce neon elektřiny
jsem jiskra a ty troud
oči dva hořké aspiriny.
Vteřina
Já, jež jsem snem
probouzím se tebou
a pak, kdy jen jsem na vteřinu
v ní pojmenoval jsem všechny, kteří mi vyznali lásku
Blues na konečné
Za stěnami
svítání je
bílá místa kam odejít
Vítr zpívá
Novoroční
A okolo byl jen vítr a jemné zvonění
takové, jaké vydává žena, která miluje
nebo dosáhla ticha
pak pohnuly se všechny záclonové kroužky toho města najednou
Blues čtvrtého adventu
Čtvrtého adventu
byla jsi svící
očima jsem tebe zapaloval
Hořelas ve tvářích
Abychom
Zatmění tmy
a všude kolem čas, jež vede za ráno
zhasínám polovinu světla, abych viděl
že rty do rtů ještě se propadají
Svítání blues
Město vstává
ráno ze zdí
hladin ulic odlesk též
V lese antén
Třináctý prosinec
Šeď z komínů stoupá
zima v kamnech hoří
stín věcí se houpá
ten svět lampa tvoří.
Nepadám
Přemýšlel jsem o svých dnech
o světlu mém i tmě, jež tělo je mé duše
vím, že všechno co jsem, cestou je beze jmen
a to kam jdu, je něco mezi slovem a tichem
Dotek vážky
Sněžilo poprvé ten rok
město rozsvítilo, abych se otočil
a byli tam
strážce majáku, který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd
Prosinec
Sněhoví vojáčci
ohníčky zimy
s větrem ve středu.
Padlí jsou v závějích
Za mě
Ty za mě spíš
a já na tvůj dech se dívám
ze břehu svého já
jak klesá a stoupá ten oceán
Vyznávám
Bože
ty, jenž jsi objal de Saint-Exupéryho
líbal se s mojí matkou
a vdechl život zahradám Botticelliho obrazů
Daleko blues
Zhasl jsem stín
všude je noc
a kamsi se spaluje oheň
Hořím svící
Svatý Grál
A motýli listů
ti padali jen jako snění
v mé příští vlasy
jež povedou tě k trávě
Černý vůz blues
Je mladý večer v městě zhaslém
déšť se s mlhou smíchal v parfém
ztrácí obrys světlo lamp
Snad se potmě v dlaních najdem
Nemám
Uprostřed pokoje
na slova se práší
stěn čtyři okraje
ke středům se vznáší.
Nejvíc
Vlasy mé noci
paže vedoucí k náruči
krajiny snídaní pro tři
Měsíc, který jsi vysvětlil dítěti
Na tebe
Narozený v listu
malý oheň na konci města
vydává pád
jsem bez stromu
Níží
Spali jsme a déšť se tměl
já padat ven po kapkách směl
jimi pršel jsem zpět do dětství.
Ve snu jsem nakreslil do prachu
Dívám
A díval jsem se na sníh
jež padal na ramena domů
a tál ti na límci pak
studilas
Někam
Rozlomit chléb svého ticha
na nebe a zemi, do světa stran
ať krajíc hlíny mnou osychá
zazvoní kameny příletem vran.
Protestsong blues
Noc teče mi v žilách
film snu města běží
tma se točí všálku.
Nevím jak to spát
Podíváš
Zvoní zmlhy
to list za listem se do povrchu noří
a my díváme se ven jakoby ze zrcadel
na všechny ty zdi
Strach
To jen přestalo ticho
když servírka s obličejem ze starožitných obrázků
o jakých se nám zdává mezi patnácti a sedmnácti
se naklonila s úsměvem, za který bychom dříve dali i černobílou fotografii
Těla
Viděl jsem pršet
déšť za dveřmi stát
ze tmy je slyšet
rýn vodopád.
Přijdu
Nebe svítí z korun černě
běží kamsi mraků vlny
Měsíc slepé bílé jehně
boky mlhy drané trny.
Druhý čas
Říjen a v něm roku blíny
černý kůň jak loňská tma
běží nebem z poloviny
v sedle hoří jezdci dva.
Smát se blues
Odejít den v řeku vešel
stmíváním se litoval
a pole na podzim, oči obrátilo k nebi.
Tolikrát jsem zemřel
Čekání
A my čekali na tramvaj s tmou
já, jenž vidívá až za své dny
cikánka s vlasy černozemi z Cejlu a její tři andělé
dominikánský mnich s provazem v pase
Ještě
Ještě bych měl
na rtech snést let prvního polibku
nechat si narůst dlouhé vlasy
s Ježíšem si poměřit jejich délku
On the road
Mávali ptáci nám na cestě nebem
křídly jak šátky za odplutí lodě
až příště přiletí možná tu budem
ale to neslíbím, jen nechci ti chybět.
S mlhou
Čekat na soumrak jsi odešla
po břehu polí a okrajem střech
za tebou se tráva tvá zavřela
jak voda v bolavých dnech.
Pražské osvícení
Čekali, než to přijede
a drželi se za to, co zbylo jim z dlaní
Romeo, jenž pamatuje kondenzační čáry létajících pevností a Julie ze záchodků
která nachází poklad hliníkových desetihaléřů lehkých jako peří
Buddha blues
Náhrdelník s ptáky na odletu
moji první bílou cigaretu
a podzim ve spreji ti chci věnovat.
Když z očí padá ti listí
První
Ještě než přijde ráno
brát i dávat malé nekonečnosti
rozsvěcíš jména lamp, jež nás dělí od temnot
kterou přichází vědomí
Abys
Jsme chvíle smutku deště
černých punčoch pavučinu
svlékáš pro mé příště
v noci na krok od podzimu.
Ještě než
A přitom se mi chtělo
jen to nechtít
ptát jsem se utrácených psů kudy jít
mluvit s pouští až do ticha
Zapomenout
Je před přílivem
Měsíc vstoupil do větví
a ty
první za koho jsem se modlil
Přejdu
Vidím věci černobílé
oheň, psíky opozdilé
těla mraků skutečné.
V koupelně s denním světlem
Dáma s hranostajem blues
Na zastávce linky do ticha
trolej vede po tlakové níži
nic nebolí mě, ani nespěchá
jen na cosi čekám na refýži.
Malé haiku
Ovoce vešlo do zahrad
v kamenu srpna žíly větru
začalo malé ticho
Zas
A jestli v příštím čase
zas narodím se a zemřu
zas chci tě potkat
u zmizelého domu s kosočtverci na fasádě
John Lennon Blues
Představ si, že jsi John
představ si, že jsi blues
představ si, že jsi jak on
představ si, že jsi Bůh
Ráno
Jsme znamení chvíle mezi mužem a ženou
kdy oba vystoupí z břehů
a rozlijí se v jedno
mezi stíny ovoce
Usedat
Kreslí čas věci holé
nás větrné mlýny
jak barev pobledlá pole
vyrostlá z bolavé hlíny
Srpen
Je srpen
jablka na zemi pomalu začínají hnít
jako my
a brzy ráno vosy
Ave
Již zní večer
stíny tančí
Měsíc vyšel z dveří ven.
Zvon jak dítě
Padá
Rosy světlo v pavučině
moucha větru lapená
na pavoučím kříži dlaně
osmi očí břemena.
Déjà vu
To ráno noci jsme si slíbili
že sejdeme se po válce v šest v Paříži
a budeme se střídat
ve hlazení kocoura s ukousnutým uchem
Na konec
Právě teď
ztrácet se v těch okamžicích
v nichž končí Třídy Rudých armád
a začínat v písku Normandie
Kaleidoskop
Na vlnách země
oceán města
v první vlně soumraku
šero výkladů s chlazenými rybami
Věřím
Čas léta se chýlí ke žním
rosa spadla jako slzy
z oka malé studánky.
Ráno zase trochu jiné
Planeš
Padal jsem hvězdou
letěl jsem v ptácích
ve smrti snil.
K tobě jsem lehl
Protijed
http://vaclavek. blog. idnes. cz/c/272038/Protijed.
Jenom
Pastvy modré jako oči
srny prachu v trávě dnů
pravdy ohně, v němž to končí
jsem sen jenom, mého snu.
Křídlům
Čas je voda, jíž já pluji
snad kamsi co bylo předtím
boty cestám z nohou zuji
hlínou dlaní, v níž ti nesmím.
Ukecané blues
Možná jsem byl
už předtím než se stal tento čas
v němž měním se na popel
a stín
Opravdové blues
Byla chvíle času
den plynul už líně
Slunce barvy vlasů
vyšlo v bílém víně.
Kolikrát
Pršely hvězdy
nasněžil prach
čas byl bez uzdy
a větroplach.
Prší
Bylo ticho hvězd a deště
já vzhůru padal jako ve smrti
kapky tmy a tichá příště
krůpěj roků samoty.
Čtyři růže blues
Byla sobota
na druhé straně skel
byl den
dalas čtyři růže k rakvi
Do nebe
Zvenku přicházela noc
my milovali jsme se ve třech
jen ty, já a Bůh
a snad jen pro tu chvíli
Na chvíli blues
Jsme pravda lži
jsme vody kruh
oheň, co hoří do nikam.
A jestli chceš
Svítila
Vidělas té noci do nebe nahoru
mělas za teleskop mé horké dlaně
leželo kolem nás tichého prostoru
v něm spolu my hasli, jak smutné laně.
V modrém
Vítr hořel v modrém
tam nad polednem
které přišlo zase jako poprvé
a s tváří neděle
Blues Poslední večeře
Čas je z vran můj most
mezi, kde jsem host
a kde jsem, snad tam.
A neviditelně bolí
Děkuji
Až do rána jsem pil
z misek vah
jak z dlaní
u zhaslých lamp
Nebe
Stál jsem sivě v moři
po kolena v poli
v kraj se horce nořil
jak starý stín s holí.
Zapomenu
Toho rána
ještě nic nebolelo
viděl jsem slova vést dál
a ulice města
Díváš
Stanu se zemí
ty kámen ve mně
já nebem němý
sen trávy za žně.
Jít blues
Jsem ránem, hořím
nahotou větví
z prstů a paží
v nichž kamsi padáš
Dnění
V zahradě tmy
a stranou stínu
strom starý sny
s korunou v klínu.
Na konci
A mezi mnou a tebou
je čas
v něm přichází jedno z jar
telata důvěřivě olizují z našich dlaní
Hladina
Nad městem vyhaslo
vybledla výloha
zpraskalo zrcadlo
z domů je obloha.
Březen blues
Bezbřehé ráno
březen je městem
ulice ze šera
a čísla domů
Jen tak
Když zdi padají pomalu k zemi
a stromy rostou dovnitř
já v kůži města
maso z pachů
Umytá
Na chvíli
to bylo slyšet
obýváková revoluce
sousedova ejakulace
Ráno
Svítá dnes nad námi pro nové ráno
září hvězd na sněhu, rdí se mi k vůli
zaštěkl k Měsíci toulavý Cyrano
jeho tvář bezedná v stříbro se půlí.
Já
Ráno u zrcadla
jsem uviděl
jak odešel jsem do sebe
a na rozloučenou
Bublifuk blues
Po tisíc časů
já nenarodil se
nezemřel
teď po devět set devadesáté deváté
Dítě
Podřezali mne v Jasenovaci
zabili plynem v Treblince
zastřelili na ruské pláni
spálili v Osvětimi
To léto
To léto jsem tě čekal
stával s rukama v kapsách
u výkladů
a vývěsek s parte
Bůhví
Bůhví jestli jsem
třeba si jenom lžem
navzájem mé ráno.
Kolem bílá tma
Jestli noc
Stál jsem nad městem
hluboko v sobě
a měl tvář anděla ze psího hřbitova
dole nebylo nic
Na rtech
Spím a nechci spát
čtu z dlaně tvé sen
ticho své tam vát
slyším tam a sem.
Tichem
A jsou slyšet kroky kroků
to zní horkost malých hvězd
je stín ženy, bělost boků
je i umřít sebe snést.
Aby bylo
Na břehu dne
protékáme mezi prsty
bez vědomí umíráme jako stíny
s každou malou tmou zavřených očí
Leden blues
Uvnitř šesti stěn
týdne sedm pěn
bláto psích Vánoc.
Dal jsem ti rybí duši
Prosinec
Dohasly svíčky návštěv našich
taje v nás nenapadnutý sníh
i kroky kroků, mých jití dalších
ruce plaché hladí po dveřích.
Nikdo
A my uvěřili spolu v krajinu
ty slyšelas, že srdce mé je vítr
všechnu noc, ti zimo má prominu
na rtech dne, tě bolí sněhu flitr.
Kamsi
Držíš mne za ruku, díváš se ven
už dlouho je ráno a vidět je v nás
na skle jak v zrcadle tma a já sen
tváří jsme prosince a jeho hlas.
Ani
Venku prosinec
tam prší tma
a holub, šedé Slunce
zhasl oč jde v perech
Na kraji
Padá mlha světlo líná
není dne, v něm hodiny
a nesněží, to déšť siná
kapek vody odstíny.
Na prahu
Už dlouhá je zas noc
Měsíc vychází ven z ran
popálený as od Vánoc
mlhou, křikem vran.
Listopad
Uhasly plameny stromů
nevěsty bříz se za havrany vdaly
potemněl jeden zas z podzimů
dny visí jak andělské faly.
Hledáme
Žloutne světlo smutku psího v oknech
okraj listu svojí pravdou hoří
samota kreslí čtverce ticha po zdech
sen podzimu mé tělo právě tvoří.
Nespočítám
Jsme nekonečná noc
sen za nás tuto chvíli dýchá
srdce odbíjí ti pro půlnoc
ta vteřina ve tmě je za tebe tichá.
Nevím
http://www. youtube. com/watch. v=sGyw-aVlD0c
V hlubině trávy
místa z písku
vlnami tebe
Sobě
Jsem bolest kamene
z něhož vytesali anděla
vím, jsou všechna má slova
jen to přebytečné
Zatmění
Dívám se na Ven
obrazy, vzpomínky maluji ti zpět
a do podzimu tam za oknem
nořím štětec jako do palet.
Ve dne
Dívám se ven
slyším padat podzim
uvnitř tebe jsem
jitrem ještě hořím.
Sedmá bolest
Jak myšlenka na smrt
to balíčkované maso
se navrací zpět
hladím opět to zvíře
Do pavučin
Já jsem snad přišel z hvězd
prach masa nebo podzimu
mlhu tvou na tvářích snést
s listy zahrát pantomimu.
Ostrov podzimu
My ostrovy jsme sobě v moři
stín břehů padlý za obzor
moje tělo do vln tebe, se mi noří
v bílém písku paží, snění vzor.
Neděle ňader
Až plamen knot svíce dojí
klesne k našim nohám tma
kout je tichý v rohu stojí
prostor není do rána.
Podzim blues
Na dráty z obzoru
na vlasy usedají
mé malé tmy ptáků
Že je před odletem
Na vodě
Ještě zbývá sklidit z dlaní
ze dvou polí času setbu
brázdy soli, v nich tys zranil
ořou zevnitř rukou klenbu.
Skutečně
Slunce zapadalo do bodu
tvořeného snem Měsíce
spěchali kamsi ti lidé
v lehkém mžení
Ze stébel
Prvních polí svítí hlína
podzim seje kameny
u Božích muk noc již líná
spřádá den své vřeteny.
Hádanka
http://richardhorak. blog. idnes. cz/c/202264/Krylonoce-2011-fotoblog.
Mark Twain
My můry tam uvnitř žárovek
my do rána snězené stíny
teď ve světle skrz kůži bankovek
je vidět vodotisk špíny.
Jen
Květy zavřely oči
na stoncích druhé trávy
stojí déšť.
Deštníky stažené v pase
Teče
Je horký den já spím
a zdá se mi
celý svět i s hvězdami.
To sen pastýřskou holí
Stále
Splyneme jen spolu v jedno
jakoby má horká duše
zase našla jedno z dalších těl
Na skle Mony Lisy nekonečno
Nás blues
Stalo se poledne
svítí měsíc
shora do talíře.
V modrém obilí
Před červnem
Jsem tuto chvíli časem
na prahu června sám
vteřiny jsou masem
dny napnou těla v rám.
Snad
Byly mi dány dny na zemi
noci na nebi
byl jsem navštíven láskou
vyprovázel mrtvé
Neděle blues
Nebe rudě jak krev vstalo
město, modré dítě spí
stíny jichž je ještě málo
tají, jak asfaltoví holubi.
Před létem
Vyschly prameny tání
zem k létu se chystá
tma dohromady shání
nás zvířata čistá.
Tkání
Jsem ještě cítit zimou
ač z křížů mrazu, pole dávno sňali
je noc, to jizvy stínů dřímou
do rána my od prosince spali.
Zhasínání blues
Tma je mi a prší
obraz visí křivý
kapky se venku vrší
čas prochází zdivy.
Pod Prahou
A přibývalo hlíny
ve stínech polí
aby za okny
bylo město
Za vlasy
Ráno vrací se zpět
těla mého tíha
pták letí vnitřkem vět
řeka za řekou se sbíhá.
Stébla
Stín ráno je chladný
kam padá je zima
nehoří žádný
a listí líná.
Zhasínání
Je dříve světla
dnes odlétly vrány
jak stigmata zšedlá
jsou vidět mé rány.
Milovat blues
Modře je mi
stromy probuzené
padám peřejemi
k vlasům bez hřebene.
Pohřeb kabátů
Zem vstala z mlhy
na skle ženy rosa
ňader dva kruhy
a roku první vosa.
Na kraji
Vešel jsem do ulic
na kraji jara
můj stín jak půlměsíc
a stříbrná pára.
Zima
Čas je cítit jarem
to šedě si roztáli
jeřábi zmrzlí žalem
holubi prachu zsinalí.
Březen
V březnovém pokoji
z mrazu a krajiny
den ze mne odkrojí
chleba na svačiny.
Zahoří
Černé vrány v ranní noci
volaly mne z hloubi duše
zbylo líto po ovoci
jen kůň cestou jiskry křeše.
Inquisitio
Ve sněhu kamsi jdeme
když k nohám jak stín padá
pod závějemi spíme
když noc je jak ty mladá
Soutěž Marie Kodovské
Rýmařovský horizont a Středisko volného času
vyhlašují
Literární a výtvarnou soutěž Marie Kodovské 2011
vkategoriích: poezie
Co já
Viděl jsem stromy stříhané dohola
vlasy větví pálené roky se základy hnízd
na zemi
a stopy křídel zkorun i okrajů mého světa
V žilách
Je velký únor
na polích stydne sníh
a já s rukama od hovězí krve
mám oči nemluvňat
Blues pro dva
Je ráno svítá
voní ti vlasy
plamen vstává aby zahořel
jeden čaj
Blues pro psa
Pouští jsem
písku jablkem
sebou k městu jdu
postát na refýži
Nemůže
Mám bílé tělo zimy
na posteli leží tma
voní ti ruce
je apokalypsa
Snad
Voněla myrhou tvoje šíje
a ve sto padesát milionů let staré pryskyřici tvých očí
jsem spatřil čas
abych k tobě přiložil tvář uprostřed noci nebo cesty
Nesmím
Nesmím zapomenout
abych odešel do strnišť zlatých polí
rok nechat za zády
pohřbít jej tam
Co dál
Přišli jsme s tmou
ty v podobách ženy
já stéblo trávy
já těla stín
Je prosinec
Stíny ve mně
je poledne života
jdu vnitřní cestou
abych vešel
Nevíme
Na těle nesu ti té noci sníh
co vločka na tváři to můj bílý kříž
do očí vítr psy pálí jak líh
jen plamen jako my stále je týž
Amen
Jsem cítit jablky
rozkrojený zimou
do mých ran padá sníh
a koním sůl do nozder
Do větví
A dole je jen město
pach spálené nafty a těl
blikají barvy semaforů do tmy
abych šel na druhou stranu
První sníh
Ráno vstává včerném
u fabrik venčí vdovy
ve tmě
teď málokdo ví ve dveřích
Quo vadis
Jít vodou a listím nekonečně
vsobě si nést jen hrst hlíny
být si tělem, zemí, hrobem věčně
bytostí z jantarumít jejich splíny
Člunky - vychází 2.11.2010
http://www. dokoran. cz/index. php.
Srdce
Čas obnažil jak podzim hnízda ve větvích
co list vzemi to padlá peruť zkřídel stromů
co duše to plamen svíce, který pálí jako sníh
a pak samen na rtech ještě odešli jsme domů
Ve dvanáct
Třeba to všechno co je
jsou jen záblesky nás skutečných tam vzrcadlech
a všechny ty pocity jež nám berou dech
jen pouhé sny něčí přítomnosti
Na chvíli
Spálil jsem své tělo
v plameni hvězd
a na chvíli
jsem byl jako předtím
Břehy
Díváš se na cesty
jako každý podzim
a taky jak vdovy s malými psy
v přešitých oblečcích po manželech
Ke kostem
Jen jsme
stojíce hlavou dolů
tvořeni přitažlivostí
a prachem rosy
Svatému Janu
Vypráším loňské listí z kabátu
vyčešu září jeho barvy z vlasů
ke drátům letíme je teď čas návratu
k jihu se otáčím za střelkou kompasu
Leželi
Leželi v obilí
až na dně ticha jeho
propastí padali
jeden do druhého.
Praha
A pak den je soumrak
v neonkách září tma
padá vzhůru anděl do oblak
ty dolů v náruč jež je má
Svíce
Kdyby Bůh řekl budiž tma
a hvězdy byly černé
kdyby plamen byla zima
a slzy mince berné
Tančím
Tančím po větru
že Měsíc změní stíny zvířat
tam kde jeřábi čekají u vod
až ryby času řeknou podzim
Usnul jsem
Já z jitra ráno pil
prsty dráhy komet
do par na skle kreslil
kam vítr psává sonet
Nevím
V hlubině trávy
místa z písku
vlnami tebe
jdu klanět se hlíně
Já nevěděl
A mlha mého těla
padala celou noc
já nevěděl
tak blízko čistotě větru
Před podzimem
Když před podzimem je
den zrudlým polem soumrak nese
kosti stébel bílé nikdo nepohřbí je
rezavé slámy co vlasů nikdo nedotkne se
Kdo jsme
Zpíváš i za mě
město v tichách
tvá špína v žilách
hlína pod nohama
Villon blues
V jezírku uprostřed města
zlatá rybka žije
má kůži modrou a rudou
vodu jí a pije
Na cestu
U nohou kříže
růže zpouti padla
bylo to mezi dešti
vítr tančil vobilí svůj kruh
Nestačil
Stín prvního světla
prach zelených jeřabin
je ráno
zjatek zní Ave
Svítil
Vypadal že spí
měl zavřené oči
křídla jako lidská
tvář krásnou ptačí
Nelituji
Z loňských strnišť
přicházíš zpíchaná
s patami od neštovic
a s žihadly trav
Na prahu
Na prahu ráno stálo světlo
které večer jsem zhasl
aby tvé srolované punčochy v té tmě
vypadaly jako opuštěná ptačí hnízda
Na okraji
Na okraji perónu
kde dole na kolejích
se noří ke dnu vraky vlaků
vyvlékám hlavu z oken
Říkám
Opuštěni sluncem
na pohřbu tmy
jako plačky za déšť
my stáváme nad těly rán
Kromě nás
A tam kde končil oheň
bylo nebe
město dole plálo
a nahoře zhasínaly jeho jiskry
Co zbylo
Zhasínáš na kraji noci
to tiché světlo
pak spíme pod barvami
v prostředcích korun
Tak blízko
Měla oči barvy mlhy
padlé jako anděl
a poslepu
přivoněla k dešti
Se mi zdá
Se mi zdá
že řekou bych měl jít
bosý jako v matčině břiše
ke kořenům moře
Možná ještě jsme
Byl jsem chvíli stín
světlo stálo mi za zády
tam u dveří
jež z odchodů a návratů
U vteřinovek hodin
Zticha jsem
co krok to moje cesta
vítr
bere mi slova zúst
Jaro
Nad semafory za tmy
svítí stříbrná
to úplněk
se vznáší nad vodami
Asi stejně
Byl jsem daleko v polích
a viděl bláznit koně
na nebi měsíc jako podkova byl
minulou tmu
Březnění
Je bílá noc
to černé je v nás
a v kolíbce bdí dítě
jako březen
Kde končí hlína
Milovali jsme se
padali jsme časem
na konci sebe
v sobě jen
Březnění
Je bílá noc
to černé je vnás
a vkolíbce bdí dítě
jako březen
Spát
Na špičce jehly vyšel den
za dveřmi zatím všechno stojí
plamen na jedné noze tančí
pojídá dřevo s papírem
Je vidět
Po střechách běží déšť
a na okraji
za prst ledu visí
jako písek stéká
Slyšel jsem
Je soumrak
Archandělové lámou pečetě dne
a dveře jsou tvářemi dozadu
samota proniká kostmi
Tání
Je první den tání
a období času
voní vzduch po tvých očích
vlhký je po druhé stěně lahví
Je únor
Jsem sklizené pole
nad nímž visí měsíc
a v květech noci
svítí tma
Nevím jestli
Já dnes vracím se z moře
k pískům vln
kde v popelu jehel stále jsi
a jestli jsi doma tak otevři dveře
Blues modrých hvězd
Ten strom v němž splynula jsi s kůrou
a já bosý objal hrob a staré listí s tváří hranostaje
jako tebe
s kořeny v pekle a větvemi ve tmě
Černý a bílý sonet
Černá a bílá za noci jsou barvy zimy
bílý je měsíc lidského prachu moře
sníh je moje cesta a kroky moje stíny
černý je havran s pery z mého hoře
Vlna za vlnou
Vzbudili mne uprostřed noci. Protřel jsem si oči a byl jsem hned vzhůru. Vyšli jsme ven. Pár větví na zemi a vzduch v němž to ještě jiskřilo a on chutnal ozónem, hlínou a sněhem, dávaly důkaz o letní bouřce co před chvílí ještě byla.
Jesus Christ Superstar
Za zvuků gongu, někdo otáčel reostatem a světla v sále kina ubývalo, až zmizelo docela. Byla tma jako v noci. Bledým přísvitem filmového plátna ozářené tváře učitelek, jež slídivými zraky sledovaly jako dozorkyně v lágru děti, které tam nahnaly a jež seděly v rovnoběžných řadách. Jako při nástupu na apelplacu.
Sudety krásné, Sudety mé
Vycházeli jsme z nočního podniku Avion, kde v nad tanečním parketem ještě poletovala ozvěna závěrečné písně Slovní ping pong, když do právě přicházejícího rozbřesku, ke mně pronesl Baťa, „Je hezky ty vole, pojedeme na čundr. “ „Víťa skočí pro stan, počkáme ho na nádraží. Koupat se budeme v trenýrkách“ Tak jsme jeli. Řečeno dnešní high tech mluvou – online.
Gagarin
Zastavil se věčný Rýmařovský vítr a byl slyšet čas, že plyne. Z hodin vycházel zvuk, jakoby u sousedů za tenkou zdí kapalo z kohoutku do nádoby s vodou, nebo jako když vhazuješ mince do kostelní pokladničky v chrámové lodi. Ručičky hodin pleskavě ukrajovaly vteřinu za vteřinou a bylo před bouří. Listy stromů zplihle visely jako popravené, když jsem vyšel ven.
Uhlobaroni a blázni
Uhlobarona našli jak visí polovinou těla ven ze svého sklepního paláce do krutého mrazu. Našli ho zmrzlého na kost jednu zimu a on se nestihl upít, jako tolik jiných. Uhlobaron, jak mu říkali, obýval sklep poblíž vlakového nádraží kde koleje ústící do Rýmařova, měly svoji konečnou. Kde občas za flašku Rumu vykládal vagóny s uhlím.
Modrý sonet
Upadlý měsíc ti v očích zmizel
a vyšel vústech já s tebou ho cítil
pak vpoli za úplňku vykvetla svízel
vzrnech byl čas a mrtvý nám svítil
Když se
Nebe bylo zpěněné a slunce nevyšlo
jeden zdnů kdy tušíme se vmlhách
vedeni vědomím jen a pachy rozbřesku
mlčí i psi a my jdeme na vodítkách
James Dean blues
Mladý už neumřu tak jako James Dean
měl jsem to asi stihnout dřív
teď pomalu mě čas už vhrsti má
mám na co už vzpomínat
Jsme
Byli jsme pískem a neměli těl jen objetí a byli si krajinou když venku bylo černo a my prostřeli jsme do záclon všechny minulé pohledy kamsi jsme šli s vlnami a náš první vítr zahýbal stíny i my jsme se pohnuli k ránu blíž ke světlu v němž vyšly ty propasti šatů i odložené hodinky s včerejším časem štítky se jmény i vrásky na čele včel všechna zapomenutí a chuť prachu i naše obličeje za nimiž se ukrýváme země byla jako po dešti do mlhy na skle bych napsal to slovo kdybych ho znal milujeme se v tom tichu je slyšet písek jen .
Když jsi
Všední tma
padlá do okrajů
my jdeme mlhami
rozpadlí do týdnů
Jako my
A vkrocích dne
přicházíš dát sbohem noci
jíž pod městy plavali jsme nazí
kolem hvězd, marnosti a smrti
Toho dne
Šel jsem branami stínu až tam kde cesty větví končí česal se v benátských zrcadlech padlého listí a byl jsem vším když tolik světla prostoupilo moji nehybnost klečící u tvých rtů jako u pramene větru a měsíčního moře cítil jsem plamen i šero uvnitř sebe a zavřel jsem oči i se všemi hvězdami jež jsem kdy viděl na okamžik touhy abych u paty stromů našel zemi a zastaven chvílí pil tvůj pláč
věděl jsem, že zapálil jsem mrtvým čtyři svíce třikrát se pomodlil a jednou miloval
toho dne té noci
těla bříz vypadaly jako kosti
Tvým dlaním
Tím městem jsme šli
vedeni sny
dotýkajíc se svými stíny
jako kmeny
Ať vím
Jsme i nejsme jen
venku tisíc dešťů zpívá litanii vod
městu jež vnoci kvete světly
a páchne prázdnotou
S tebou
Barvy nebe a země spojily se vjednu
déšť ten ke mně vracel se
a všechno splynulo sočima
když vločka strachu opouštění dopadla na mé srdce
Na lodi
Na lodi bláznů jež nese jméno svět
my vodami ze tmy ať mrtví nebo živí
spáskami na očích plujeme tam a zpět
odsouzeni milovat jen a bolestně sniví
Bylo to tiché
Bylo to tiché
jako ještě předtím než mé srdce poprvé udeřilo
a než ochutnal jsem karmínu těch rtů
když spolu svesmírem jsme byli nenarozeni
Sonet ranního okna
Na pokraji zdí my jdeme kamsi městy
oknem vorloji smrt na nás kývá
padlý pták či anděl na dně cesty
vůni temné růže vsobě tajně skrývá
Sonet o ranních vlasech
Čistý je podzim v něm věci zasychají
jím bosý jdu ze strniště mám cestu
hřeby stvolů rzí, tvým tělem tiše pluji
vzáří pláču jen že křídla má jsou zlistů
Nad hrobem
Zklasů ticha vymlácená slova
prázdná sláma vět a zoraná zem
jako loni říkám si znova
léto, že stojí nad hrobem
Před ránem
Chvíli před ránem
vzbudil jsem se tichem
i stromy spaly
a já nevěděl zda jsem
Odcházím
Je léto a havrani krouží nad obilným polem
noc převlékla se za ptáky a černou páskou potáhla jim křídla
přítomnost nepřítomného, to všechno co je bolem
ta malá všechna, velká nic, hodiny, času zřídla
Sonet o očích vážky
Vočích vážky viděl jsem svých sto tváří
i jednu lidskou a jednu z hvězd
ty jiné masky jsou pod nimi netopýři
zpívají můj neslyšný zpěv
Skrývání
Voda hořela
tichým ohněm stmívání vněmž jiskry ryb
a slova bez konce
teď jako nikdy mlkla
Sudety
Jel jsem vSudetech cestami zděr
kolem opadaných omítek a strašného ticha
tráva voněla neskutečným i těly dávno odsunutých žen
a obzor zkrve lačný po večeru
Chvíle
Miloval jsem sživými
díval se do očí nenarozeným
a o mrtvých jsem slyšel
mé bytí je zpramenů a tikotu hodin
Ty a já
Byla noc tmavá jako hřích
list stínu ti za víčky plul sproudem nebytí
vnebi měsíc stál jako slunce mrtvých
když zavřela jsi oči
Blues bez příčiny
Bylo slyšet den
a těla
když kruhy na tvé kůži
všude kde jsem se tě dotkl
Prší blues
Vzahradě mrtvé ženy usnul vítr
za rohem začíná slunce
vkončinách přemítání prší
a jsou cítit psi
Sonet dnů
Viděl jsem přijít den
já jež jsem návštěvníkem světa
čas ten ještě snil svůj sen
však po tom mém již byla veta
Vůně
Písmem deště
počal se psát den
po oknech mých
čtu mezi řádky
Vonění
Vonělas jako vanilkový stromeček do auta
tvůj klín chutnal mi
jako med divokých včel za noci
a řeka
Než přijde smrt
Ten vesmír mýdlové bubliny
zemřel na břiše
vněmž spalo nenarozené dítě
zahřívané sluncem
Mísení
Cítil jsem, že bere mě vítr
a unáší čas
do plachet tváří opřel se vichr
kde která ztroskotá zas
Sklem
Déšť se sněhem jak láska a nenávist
na oknech černě taje
vhodině třetí nedá se spát
tma je jen stín
Cesta
Když tma pozře lidské tváře
a je zrcadlem mrtvých
stejně vypadám a cizí
a ty jsi včerném jsi
Promluvím
Sníh pod nohama mi křičel
jakoby vkaždé vločce lámal můj krok všechny jeho kosti
a malíř bůh si zkoušel všechny stupně šedi
na bezdomovcích ztroskotalých o zadní stranu Šumperského Kauflandu
Vystoupit
Pobřežím dnů jdu
kde země končí a moře začíná
já nevím
ale tam nahoře
Tiší ve městě
Ta noc a všechny hvězdy u nohou
voní růže černé
okna jsou zasklená tmou
miluji tě
Zůstávání
Město roztátý břeh
růže padlá
slova křídou na stěnách
jež pamatují mne
Míření
Zoken síť
vnich tůň světla
pokoj ryb
tam tají vločky na šatech
Tančím
Dotkni se noci a obejmeš mne
oloupej jablko a najdeš moji tvář
jdu sklem jdu po hřebech
sklizeným polem
Padalo
Padalo listí na povel
a já kůň okován do vojenských bot
jsem šel
vmundůru jež těžký byl
Srdce Prahy
Myslel jsem na to jdoucí ulicemi
naslouchaje útržkům cizokrajných hovorů
vsrdci Prahy
jak jsem po psím ztracený
Lež blues
A dnesbylo mi
jakobypřes měsíc zůstaly přehozeny tvé punčochy
a na podvazcích zminulé noci
viseli oběšenci středního věku
Nepolíbený den
Snad přelétl pták půlnočním nebem jako sen
a jeho stín
ukradl mi na vteřinu měsíc i s bláznem
když míjel jej na berlích vteřin
Posté blues
Noc černá je jako pohřební vůz
tma hladká jako hedvábí
plamen vprstech syčí jako had
když zháším svíci
Moře
Včerejší noviny a použitá slova
vítr stránky roztahuje pro nezvané chodce
pán se zlomenou rukou vbílé sádře jako nepovedený David
chtěl jít
Najdi
Viděl jsem když jsi spala tančit bosý měsíc ve tvých ústech
byl právě čas a přelétl stín nočního oblaku ti po rtech
sevřela jsi před polibkem ústa jako dveře vlaku metra zpozdilého
stejně jako předtím kolem mne tak zvláštně
Oheň
Žiletky kolejí, zápěstí ulic
oblaky zholubů a skvrny skel
čas
kdy chtěl bych být chvíli někým za zrcadlem vdámské kabince
Cizí ženy
Dívala se na mě periferním viděním
a celulitida jí byla vidět jenom při necudném pohybu
když si protahovala nohy od sebe
vgestu topícího se
Období deště
Večer jsme se milovali
a ráno dělali jakoby nic
díval jsem se jak propadají směšně malá zrnka času
vpřesýpacích hodinách co je dávali zdarma kzubní pastě
Nad Prahou
Stál jsem nad Prahou
a to město bílé i temné
bylo cítit soumrakem, sakrálně, vanilkou šlapek
a rybí restaurací na Kampě
Dvacet jedna gramů slov
Projela kolem
na sobě neviditelnou podprsenku
aby byla vidět
a její tramvaj
Jestli
Voněla jako meditační tyčinky
opřela si prsa o stůl
a smála se bůhví čemu
snad jemu
Tiše
Ranní stesk
po světech zhvězd
a hořkosti trávy
když opilí rosou
Měsíc
Na bílém polštáři měsíce
vlas noci
po ní mi tam zbyl
a vůně co jde zrůží
Blues mezi kapkami deště
Mrzí mne vkostech
psi donesli zimobraní
na chvostech
víno je studené
Zítra
Střepy kapek
hladina pouště
a trochu rána
dokud neotevřu oči
To smím
Být žencem a setnout rosu
otep vlasů prsty svázat ti
průsvitná oblaka
všaty zrána ti sešít
Dotknout
Jen stěna je mezi mnou a ptáky
když zpívají
leskne se stříbro ticha
i tváře hvězd vnebeské kameji
Rok za rokem
Nebohé listy, zelené prsty, paprsky větví, začátky paží, prosíte o jaro a hladíte stínem do cest i do hrobů vnichž kdekdo jde či leží. Vlidských hnízdech prostory snu, těla vsobě, každý vkaždém, pach lži a sklenic svínem, cizota noci, než ženy vezmou na sebe své krásné tváře jež jsou za tmy stejné, a rozední se, zatímco vesmír plane tmou a časem. Slova ještě zimou chutnají a zbytky sněhů jako vlasy starce po úsvitu opadávají, strázeň je vidět vodu plynout a odnášet prach, obzor je tenčí než tvé zavřené oči, a srdce pokojné jako jehně předtím než jej zaříznou. Kolotoč plození a smrti, dlaně zplechu a slova ze rzi, okraj žen, pláč kurev u zrcadel, opilé bdění, tiché polibky, stopy po koních, střely spery zkřídel andělů, a prostý vítr co nahý tančívá.
Mezi válkami
Vrozbořeném domě
bylo psáno pro mě
na zdi spředválečným vzorem
Jesus Christ Superstar
Tenkrát
Po každém ohni popel
jako po člověku
kdo nehořel
na kůži ženy nehledal hvězd
Odejít
Stromy ještě jsou nahé
kam šlápneš
vhlíně listí staré jako tvář
ta loňská šeď
Den
Poledne bílé
odbíjí
město kamenné a zoceli
jemuž cosi pod omítkou hnije
Já a ty
Až dojde hodinám čas
písek dnů začne se zpět přesýpat
co měřit
co pak
Za skly
Já svědek dní
pod pery ztuže skůží bílou
jako sníh mého dětství
vránaze sněhu a tání
Den
Ještě je den
vidím
že konce sloupů se světly jsou neživé
a vprstech mrtvých zůstalo
Rozsvěcení
Je rozsvěcení
čas oceán
oči tvé hlubinami
dlaně jemné jako zvčel
Soutěž o cenu Marie Kodovské
Rýmařovský horizont a Studentský klub Střediska volného času
vyhlašují
Literární a výtvarnou soutěž Marie Kodovské 2008
v kategoriích: poezie
Pražský déšť
Zrnko písku mého času
padá
jako hvězda
skleněnými hodinami
Před tím
Dnes ještě před ránem
vzbudil mne sen
a za okny pták
jež mlčel
Sonet milování před svítáním
U nohou mi jedna zcest teď leží
stříbro sťaté, krve prach
po ní jemná kroků šíje času běží
po bolesti, po špičkách
Krásné je být
Zima bílá jako svítání
led voknech řek
a za ním ryby blízko
na dotek
Zanechávání
Nebe dnes jako popel. Vkrčmě smět zapomenout na prosinec tak. Na ty přestřídmé barvy a šeď břich. Tančíme nechtěně vhlubinách vesmíru jako zajatí zemí a nikdo se neptá na bolest.
K tanci blues
Do noci nahodil jsem síť
pak ráno hvězdy zpátky vypustím
ulovenému zlomím vaz
zamrzlo vhladinách
Město blues
Město je past
kde jdeš jako páv
a tančíš spodivností
kolem chromu
Milování do tmy
Ještě nerozednilo se
ještě nezačal den
a tříšť nechtěného
vzrcadle deště
Divnozima
Já šel jsem dnes deštěm
co neměl tu být
žízní chtěl jsem snad až zemřít
za východu hvězd
Bezetmí
Vlákna cest sníh
vticho spředl
bezkroký je stín
svět opředen břehy pavučin
Pulsující CD
Poslouchám nové CD Vladimíra Václavka a Miloše Dvořáčka, Život je pulsující píseň a dochází mi spousta věcí. Ty které jsou vmém podvědomí, ty o kterých vím, že jsou ale které mi doposud unikaly protože jsem neusiloval o to aby neunikaly. A přitom o dobré je třeba usilovat. Už to vím.
Po větru
První den bez listí
stromy jsou nahé
dotknu se kůry
zachvěješ se
Snad
Jsou světy beze slov i snění, jsou proudy vod jež nikde nepramení, a vesmír vbaňce zdechu skláře o vánocích slepě visí a vněm my se odrážíme ve svém bytí nebo na provaze, ryba i rybář jsou němí jako ve vodě tak i na zemi, nebýt hodin a zdí hodiny nevisely by, čas neslyšel by nás, a my jepice nenasytné, stély bolesti, jemný prach vněmž dotýkání stop zanechá stejně jako strach, ochutnáváme smrt při milování a let ve chvílích snění, jsem sobě světem a přesto, zemřu a vstanou stébla mých cest jen, snad bude ještě kamsi jít, stejně jako předtím, dokud nedojdem.
Zátměv
Na sněhobílém sněhu, sníh
země měsíc jí
odpustek bílý
vněm krajiny
Sen
Na zemi tma
vníž daleko je kcestám
a věčné jití času
právě není
Ochutnávka z nového CD Vladimíra Václavka a Miloše Dvořáčka: Život je pulsující píseň
http://www. myspace. com/vaclavekdvoracek.
Sonet krásného podzimu
I kdyby svět pln bláznů byl
a žluč chutnala sladce
stopy deště vpoušti písek smyl
a rozum skončil na oprátce
Podzimní
Měním se vlisty
padám ti pod kůží
jsem prach a plameny
a ryba co poprvé
Praha krásné město
Nucený výsek světel
rudé maso neonů
jak bez tajemství je tento svět
křivdy prázdnoty a výprodejů
Ve chvílích
Ve chvíli rána
kdy zvony ještě umlčeny nocí jsou
a ve stéblech jiskří
vpustině času
Pražská noc
Jít odnikud
stále na půl cesty ke hvězdám být
kdesi vulicích
stále napůl proti proudu
Viděl jsem
Země bezhlesá
před podzimem ti kapsy zobrací
oči ti vyklovou racci
hluboko vpolích
V krajinách
vkrajině bez dnů a kostí
vobilí tančíš
sklasy se objímáš
klínem hladíš
Před ránem
Před ránem
slyšel jsem jít můj čas
vhlasitých hodinách
a ticho smrti
Komu
Krajinou žuly
útesy prahů
nevstoupený tam
před sebou utíkám
Sevřen
Sevřen jezerem zrcadel
kruhy deště počítám
břeh mlčí
sladce
Maloměsto blues
Lesknou se střechy
trochu opile
pták zpívá právě jak mu zobák narost
lásky vkrvi jedno promile
Bosý
Bosý jsem šel
dnem i pouští
boty mé strhl mi proud
když byl jsem blízko cestám
Do oken pánu bohu blues
Do oken pánu bohu střílel jsem
šíp mezi prsty
břichem mraků
nechal jít
Srdce je chrám
Srdce je chrám
co hvězda to živý
a za mrtvé
možná jiný vesmír
Já vím
Včerejší hodiny
kam došly dnes
kam zítra dojdou zas
do nebe až
Hřích blues...
Zkaždého hříchu
je ve mně trochu
ze sedmého víc
mívám
Černé ráno
Černé ráno
po svatém Janu je
kteréhosi roku
za kterési naděje
Po sobě
Slaný po moři
hořký po muži
ostrý po svatební růži
černou loď jsem viděl plout
Město blues
Do města přijel jsem
zažít chrámů stín
za dne platit zlatem
vnoci stříbrem
Navečer
Na větvích
jablka
sladká a tvrdá jako ňadra
mladých děvčat
Přijdu...
Noc je sluneční vězení
když jsem plamenem
a hořím vohni
sám se svým tělem
Před ránem blues...
Noc za nocí
město budí ptáci
a několik plamenů
vkrbu dohořívá
Těžko jít...
Slunce tak horké, jak slzy ty první
v šelestu trávy, mi ve slovech zvoní
den po dni
země, láká k jití
Na viděnou...
ČT2, sobota, 2. 6. 19:35Básník Miroslav Václavek (MAJKL65) a fotograf Petr Václavek jsou bratři známějšího zpěváka a kytaristy Vladimíra Václavka, které ve společné reportáži představíme nad jejich uměleckou tvorbou.
Hvězd roj
Včely na nebi se rojí
bezděky stírají zlatý prach
odkud a kam roje hvězd ulétají
měsíc je úl a stříbrný brach
Když...
Slyším, že tančíš
za půlnoční pěny
měsíc je bílý
jako kosti
Jižní vítr...
Jižní vítr
prach a stesk
pocity slunce
odraz na hladině
Jestli...
Jestli mne probudíš
já ještě malomocný spánkem
vjednom oku měsíc
vdruhém první hvězdazbylá
Hledat blues...
Být svědkem dnů
vyčkat svých rán
nechat se pohltit tmou
vidět mizení
První tráva
Je první tráva
a daleko do zimy
smím za tebou
beze stop jít
Jaro blues...
Jaro je
pod zemí kosti tančí
na Moravském poli svatba
nevěstka mlha
Sonet cest
Jdem svým kruhem, víra cestu občas napřímí
Znavené jsou stíny, květy skryty vzimě
Psi mi lížou dlaně, všechno co mám patří mi
A propadám se kameny, jdu kruhem ke mně
Cítil jsem
Spřežení dne
kam kvečeru zapadá
kam otěž zlatou ruka čísi vede
než je vypřažena tíž
Blues prvního hříchu...
Odpolední jsem
hodiny odměřily mi
včerejší přebolelo
a na zítřek nemyslím
Další...
Jsem zrcadlem
svedený tvým obrazem
až za okraj strastí
tvýchčekání
Z krátkého snu...
Je zbytečné zavírat mrtvým oči, víčka přibít dlaní
svazovat ústa, tomu kdo již nepromluví
měřit čas, tomu kdo patří ohni
smrt je sen, život bdění
Pískem jsem...
Mé písky
vnoci stékají zrna hvězd
tvářemi dolů
a srdce duny přesýpá
Blues posledního soudu...
Až slunce setře včerejší tmu
a záclony dostanou zpět smysl
poslepu setřu zbot
prach toho města
Kdo ti...
Já uhádl jsem
má Sfinx
a slepečtí psi
právě vyrážejí soumrakem
Malý český sonet...
Kde brát a nekrást, jak mít dobrý mrav
Otázky spřádat, dopředu odpověď znát
Vždyť doba je zlá, každý sám sobě brav
Kam chtějí tě, tam nechej se hnát
Sonet včerejšího snu...
A nebe dnes čisté jako tvář panny
Sluneční šíp prolil teď první krev
Po hladině zpísků jdou svými dny
Kdo živí jsou, kdož mají svůj břeh
Úplněk blues...
A světlo až dolétne na svůj konec hodiny světů se zastaví tak hluboko u ryb v mlčení mne najdeš zašívat síť a líčit měsíční vrš důvěřivým hvězdámi dešti
s děravým deštníkem jsem král když dovnitř prší a kdekdo se mi klanínebo skrýt se pospíchá
já oči zavřua konec světla jsem a s nocí není hodin více když jsem v síti měsíce a ty němá spíš .
Blues čistého vína...
Jestli domy jsou snad kosti
co na nich
a vžilách ulic kdo proudí
po nocích
Co bolí...
Tesknotou a krajinami bílého
sněhem i probouzením
kam nevidím
o tom domnívám se a smím
Ticho věcí...
nechávám vteřiny jít
co jiného mi zbývá
a vhodinách je to vidět
to vše co neskryješ
Celé nebe hus
Já u toho jsem byl, když jsem se narodil
a na smrt budu sám
jak to má být
my jež tolikrát jsme si odpustili
Nalézání...
Jak číst za noci zmraků
když i měsíc je teď za nimi
a slovo hvězd
je vtéto hodině ztraceno
Co tahle...
Kdo ví co tahle zima ukrývá
co za mlhou
zrcadel sál.
co za mrazem
Křik...
Po okraji nebe
letěl pták
roztržené břicho sněhu
tichý jako chvíle před půlnocí
Bez dlaní...
Včasech snů
zouvám si malé boty
hvězdy otvírají oči
měsíc ukazuje vše
Konečně...
Zavřel jsem oči
a šel
jen cítit sníh jsem směl
a těla černých šípků
Po rocích...
roky jsem ztrácel, do nocí bděl
zadne zkřivil svoje já
do tváří zrcadel
za noci chtěl shořet sprvní létavicí
Blíž...
Uviděl jsem moře
kde končí
zažil vítr na mě tančit
a slyšel déšť
Před probuzením...
Dnes na nikoho nikdo nečeká
po stěně rozlézá se tma
vprotějším domě se právě zhasíná
jen tvoje světlo
Vědět...
Svět je plný míst
a bran
jsou tiché okamžiky
kdy scházíme zcest
Snad...
Svítá nad cestami
a země rudne
je čas odvrátit tvář
když na pohřbu všech nocí
A ona...
a ona odejmula mne
na odchodu
jako každá jež mne milovala
tenkrát
Odemkni...
Odemkni
kdo vejít má ten přijde
trochu divný
trochu já
Obklopení...
Já vzahradě mrtvé ženy
našel místo
a stín starých stromů kdesi hluboko ve mně
jež nebrání snad
Zaslíbení...
My co na svět jsme přiváděni, sami jiné přivádějíc, přijímáme cesty za své, na povrchu těl, uvnitř marností, celí zpomíjivého a křehkostí, jsme stíny i vlákna na koncích paprsků hvězd, jsme pohybující se vnedotčenostech jen, vprstech necit, na okraji dne závrať, uvnitř cosi, jímáme slova chtějíc pravdu jakousi vkleci mít jen tak, a kámen, či hlína prostější vět je pod blanami trávy za jar a prachu, ve spleti mostů hledáme zda přejít a kam, a když zavřeme oči, patříme dlaním, a jediná naděje je ve všem, budeme se spolu plést, já vtobě, ty ve mně, a přesto neobjeveni se navzájem poběžíme starou horkostí dokud pták či smrt nezakrouží nad bosými stopami ve sněhu co zbyl tu zpředchozích zim, a jen anděl se zastaví zbaven křídel tímto bohem, ach plameny, jsme vám zaslíbeni… .
Snad někam...
Oblečen do noci
včerném
přijdu
přezky hvězd na mé kůži
Z předrán...
Mezi tmami
vlampách rozžínání
stély polostínů
nebo věčnost tohoto dne
Advent...
Zanechá zde svých kostí
kdo hlíně tělo svěří
kdo ohni
shoří
Bezsněžná...
Úplněk mlhy
za dveřmi prosinec
nepřišel sníh
a stejně tolik bílo je nám
Česaná...
Vítr stromy češe
my z ryb o vánocích
patříme hladinám
narození
Vylétají...
Dlaň rána
vměstě bez hodin
perutě holubí
snebem srůstají
Sonet ryb...
Prorocký vítr jak tajemný sen
Hebká je krajina moře
Za mraky tušení slunce i den
Snad mě zvoní ku pokoře
Kdesi, dnes...
Kdesi stínům nablízku
čekala
jen aby bylo dál kam jít
až ksetmění
Nosím...
Nosím vsobě žlutou hvězdu
tak nevěčný
zpřízraku mého těla
a zhojenin
Za zády...
Do nebe mlčíš
a můj soví stín
ztichých slov
ztrácí tělo
Kohoutovo blues...
Jsem jezdec nebo kůň
snad zkaždého půl
na měsíci tůň
a solné lampy hvězd
Jsi byla...
Já vězeň času
až smrti ochutnám
vrátím ji vpolibcích
na hřbety skel
Nejvíc...
Stromy tančí jako opilé
sjizvami větru
déšť sladký jako krev
omývá
Jestli...
Na přídi noci
vyhlížím ráno
nebo se mi všechno jenom zdá
a čas vhodinách našich srdcí
Perný den blues...
V můj první den hráli v rádiu Beatles byly roky tánítři před srpnem„Perný den"pro mě a moji mámu pro tátu asi ránopotom těžký bylo
na krku první čísloa malý mundúr z krajekpak dny ode dna modré křídla řek, zpěv rajeki oči vrankdyž kradli nás předstírám co musímvždyť vímjak den perný může býta ještě jeden kdesi mámblues je jedna kapka v mořičlověk ten neměl by být sámani když dopluje, ani cestou tam
Je čas...
Vítr bral si listí
od úst slova
a mlčícím tvář
opadal svět
Před opuštěním...
Bloudím vodami
proudy listopadů
protékám prsty
nachový
Mlčenlivo...
Ostří měsíce
plné hrsti tmy
vžilách roztavená hlína
mosazné zvíře
Chvílemi...
Ve chvílích ztrácení
se nacházím
když stále víc
má červeň chřadne
Další podzim...
Vlistech barvy a cesta
roky zasychají
další bílo
jinovatka tmy
Že jsou...
Já na obzoru a dneškem
ke svému šel jsem
bral do rukou pelyněk
i stín větru
Ptaní...
Zeptám se střech
kdo se ukrývá
směsícem ubývá
protože ten dům mlčí
Maják...
Prostřeš mi knohám
svůj stín
i svoji lesklou vůni vran
když vlasy splétáš snocí
Skrývání...
Zastavím déšť, že se skryji starý jako podzim psů, a luna propustí zajatou noc blíže k nám až střetneš se s mými něžnostmi na svém skle kde sama dýcháváš a vymýšlíš si světy z tvého dechu, a nejsou jiné než ty naše, když křehkost tvých boků rozednívá a naději mám, že nezemřu víc než ty za tich doteků, zastaven v dešti, páchnu světlem i neony prchajícího, jsem jen okraj a povzdech říjnového anděla když zapomínám, že vesmíru hoří svíce, a duše ryb jsou jako měsíce….
Ve chvílích...
Ve chvílích samoty
jen ty a nebe
ve zmlklých dlaních
odpočívá tvář
Zbylo...
Stéblem uvnitřdlaní
pořežu si ústa
i svůj hlas
jsem divný hráč
Předpodzimní večer
Zpodzimního kovu
je všechna rez
a pavučina vústech
nedá spát
Večerní sonet...
Já směnil bych světlo hvězd
za ranní třpyt, za jitřní klid
ve slovech deště, stranou cest
zůstat tichý, nezaslechnout se více klít
Patřívání...
Já vteřina pozemského
jsem
nesu oheň vsrdci
a nezbývá mi než milovat jen
Nenajdeme...
My jen tak leželi
věřili slibům
jež nikdo neřekl
šťastni ztěch pravd
Sonet o milování...
Kdo provede mou loď, kéž jen za hvězdami
Mne bezvětřím i chvílí, kdy příď je tolik němá
Já zlet a černé noci, co tichne pod plachtami
Znám kde písek bílý, žádných konců nemá
Kdoví...
Stará noc
když lampy utichají
a volání ryb
že jejich duši mám
Pozvání...
Na stránkách www. vaclavek. eu / Miroslav(ten prostřední, to jsem já) byla má sekcerozšířena i o mé fotky, čímž vás tímtomilí Písmácisrdečně zvu k její virtuální návštěvě. nejen slovem, ale i obrazem jsem živ.
Za těch nocí...
Med nebo noc, světlo vúlech, okraje mraků sbarvami žen jež jsem miloval a jejichž tajemstvím jsem říkal ne a nebo ano, a prý na tom kdy záleželo, a kdo ví, jsme popel nebo sníh když kůra na kostech jitra a slepé cikády jsou jen ozvěnami, jsme snad konce světů, ocelí vbřiše betonu, mužem vženě, jejím stenem jemným jako dech mladé smrti, nebo slámou chvějící se vpase když polí je přílišmálo za letošního podzimu a já počítám konce nočních cest, a pavučiny zhasínání, já zjizvený kámen, já znoci nebo zbdění přecházím se stíny hladiny dnů, já ze spánku počítám slepcům jejich dotyky když nikdo neví kudy, a ve svých náručích se jennenacházíme, já stebou, ty beze mě, a okraj nebe ti zakryl klín,já z úst a ze srdce, já zletošků nevěřím vminulé a budoucí snad nikdy není víc než právě teď, za těch nocí….
Když předbíháš...
Vzduch noci
spící vážky
na hřbetu toho co již odešlo
ve světle nalezené svíce
Zapomínáme...
Jsem noc vmoři plamenů
a sny
minulé životy včerejšků
stále kdesi ve mně
Odpouštění...
Vbílém písku
jsi mi odpustila
ty dny
kdy na pobřeží hnal vítr
Listopad...
Já jsem tvůj listopad
znáš jak tiše v náruč opadat
a nezanechat stopy listů
na trávě
Ve starém...
Ve starém jsem mlčel plný rozbřesků do pustých zrcadel, že já plachý stín, já hezká půlnoc kdy chvěje se voda pod kroky Ježíšů a mlčících je stříbro za nímž ukryt jako poušť a ňadro ženy bývám, a počítám kdo projde ještě, kdo nešel, kdo leží vhlíně, kdo jako vzemi tak i na nebi, a staré obrazy snů rezaví na dnech se sirotčími kostmi zimy a korunami jabloní, mé kořeny, hladové a bosé, dřevo proměn, patina času, hroby samoty, náruče větru, tak plané věci a střelky kompasů jež nikam nevedou, že ve starém jsem, stále kámen ve zdi, stále rýha na skle, stále hledám… .
Nepoznáni...
Na zemi vbotách zpeří
závidím ptákům
že zemřou možná za letu
nebo na křídlech
I trochu...
Na břehu viděl jsem
svět křivit hřbet
vranní vodě
a ptáci snídali mrtvým zočí
Kde...
Kde země je hluboká
a čerň stříbra
vnových prstenech stínů
jako všechna nic
Než...
Cítil jsem spát město u nohou
já co vcházím
ve dveře návratu
mostem zjazyků
Mlha blues...
A jestli mlha bude ti dost dobrá
jako šat
svléknu tě
budeme se milovat
V tichém...
Vjemném tichu věcí
kapky vteřin dopadají
mizíme ztraceni vnáručích
ve třtině rukou
Už brzy...
Už brzy
bude pozdě, a zvony se slijí vjeden břeh poledne když dohořívá a sinavý lem ulic končí vhlíně navlečen na mrtvém těle města, žebravá křídla holubů víří jako lesklé vějíře a tváře i břicha jsou vjedné kůži navlečeny, už pozdě bude brzy, a kov střech, zubů i kostí stane se mědí a ztmavne zhasnut vhlubinách, a země stejná jako předtím přijme další prach, už brzy bude dávno a lehké veřeje tančících slaskavostmi zšednou ohmatány jako půda kde tolikrát bylo pochováno, med ve tvé plástvi má lásko nechám přejít mrazem mých dlaní a na jaře až roztaješ pod mým jazykem zesládne až kmé smrti, svíci nechám dohořet vjejím kruhu ohně, jablka shnít, a vítr nechat zpívat vžabích žebrech hvězdám, už brzy… .
Za jitra...
Za jitra
dotýkají se naše nahosti
když zapomínáme vstát
vzdáleni
Jsem blíž...
Sklizeno pole je
až na kámen
na trávu a vítr
má země až na kříž
Plní...
Jak týdny stárnou
obzory zasychají
krev tichne
a ústa plují tmou
A dny...
A dny jako prašiví koně
pod mnou umírají
dny nezastavíš
ani umírání
Splž - fotky
Fotky ze zdeavizovaného poetickofilmověhudebního festivalu na Splži jsou k vidění na: www. namlate. com v sekci - Navštívil jsem
tak na viděnou.
Přestávání...
Probuzen do pravdy
jsem ztichl
a krev, růže nebo vlčí mák
proudí žilami
Bývání...
Rudo je tam kde zapadá nebe vkorunách, ruka mísí krev, a hřívy ticha schnou kde déšť stekl po kůži těhotných žen jako něčí pláč, země je cítit opuštěním a kostmi, záchvěvy křídel pod dotyky dne, ptáci, peří hvězd vústech kamene, a nevysloveno, zapadáme jako stíny, dáváme vodě svá těla, a ohni sny, bělma dlaní i prázdné cesty ztrácí se dotknuty konečky prstů, jsi sníh a březnový havran tančící na mých očích, jsem země a barva ptačího srdce, když cítit jsem po zrajícím obilí a roztaveném cínu, můj jazyk oprátka mlčení ve tvém lůně, já tichá země, já písek, já stesk, jsem pln hlíny a rosy, já co bývám sám…
Snad tobě...
Za nocí kdy hodiny
někam zvolna odcházejí
mělký déšť se mísí se slzami
mého snu
Stinná...
a neodnesu si nic
než zpísku chrám
jež stín srdce skrývá
a Babylonie mlh
Zhasínání...
Začal jsem snít
a pln jisker
na okraji ohně
zhasínám slova odejít
Tak smět...
Viděl jsem brázdit nebe
cizí lodí
a stopy odnikud
stále jít
Když zhasínáš...
Letím ve tvých dlaních
stín šípu
uprostřed slov
mořem hlíny
Rybí hrob...
Začínaje mlčet
šel bych cestami a nemyslel, že jednou dojdu
uprostřed barev
ke své pravdě
Jsme...
Kdybych znal jméno své touhy
vyslovil bych jej do větru
mlčel do vody
ryby nepoví
Víc než vše...
Kolik je teď těl
tolik je duší
a kdy právě jsem
jájen nevím
Ztrácíme...
Až uvidím ryby pít
mrtvé žít
hodiny jít pozpátku
já na hostině včel
Zatímco brzy...
Vposteli zhvězd
já ze skel
a zobilí
jsem ze stébel
Chtěl bych...
A tkáň času
krev příštího
i bolest snění
mé maso rezaví
Závrať...
Vprameni jsem nalezl
stín své žízně
konec moře
i začátek tance
A najít...
Jsme každý svému kruhu kruhem
vyvléknutí
vzůstávání
má duše
A lásku...
Sůl a rosa
jsem, k nedotknutí
křídla zpopela
na stvolu těla
Domácí festival jiné kultury - Splž 2006
V červenci ve dnech 13. -15. 7. 2006 proběhne druhý ročník festivalu Splž 2006.
V tichém...
A déšť byl tak tichý
že všechno dostalo smysl
i roky samoty
dny hledání
Praha je...
Praha je plamen
vnějž jsem vkročil
spálený
ze starých časů
Jakoby nic...
Křičí ptáci každé ráno
ještě za tmy
ještě strachem
v černém
Pavučinný...
Zdálo se mi včera
že hroby přibyly
ani o jeden míň
jednou nohou vzemi
Jsem si...
Jsem si jistý, že slunce dnes tu bylo
tolika slepým
jsem jednooký král
já jediný jsem spal
Sonet prokletého básníka...
Živí žijí jakoby zapomněli
že smrt ke každému přitančí
bosá, slepá, vpondělí či za nedělí
a brousek kovem zařinčí
Vím...
Jestliže někoho zabiji
budu to já
tím, že žiji
a jestli zhřeším
Trochu...
Trochu oheň
trochu sen
i slovo jsem
a ve hvězdách jsem se našel
Zůstávám...
Já nevěděl, že jsi
já nevěděl, že jsem
ale zdálo se mi
že roky jsou jen stín
Jen odcházím...
Oblečen do kůry
padajíc se stromy
nahý jako mrtvý
stále
Bezkrásná...
Vějíře tanečnic
na chvílích ticha
a nebylo nic slyšet
když vněkterých zoken
Před branami...
Ptáci nedali mi spát
na úsvitu
kteréhosi dne
a byl jsem horkým stínem
Třpytná...
Napadlo mne tisíc slov
včera a dnes
a o zítřku
snad jen jedno
V zahradách...
Mé oči oněmí
rozeplá slova promluví
a mé ruce plné jara
spletou stvými
Pohlédla jsi...
Pohlédla jsi
do mých očí
a zůstala
a já ke koním na horizontu
Za deště...
Déšť tě ukolébá
já za hrozny kapek
odejdu
a duha se mnou
Mizím...
A za nocí mizím
když stínům opadává omítka
i vlasy
do rámu města
Slaný...
Říkal jsem já déšť
že dobře je když prší
a mé ruce zvod
do střech pod nimiž spíš
Na čas
A s východem byla vidět žebroví projíždějícího když začalo se něco ztrácet uvnitř mne asi ty a z automatu na plechovky vypadly moje tisíc let stará slova a použité prezervativy a já litoval že nevhodil jsem starý peníz do úst a šel umřít na vteřinu .
Že hvězdy jsou, blues...
Tam kde tma dnes začíná
jdu, chvílemi sám
a poručil bych psu
dones co jsem kdysi ztratil
Vzdáleně ze střepů...
A uvědomím si jak jsem vzdálený
až ti budu blízko
že by jsme se mohli dotknout našich zrcadel
a malých andělů
Až k obzoru...
Za tmy odmykám klíčem ze stínů, když spálení by šli až za okraj slunce cestou vyšlých hvězd a lucerničky měst daleké jako najády a věčné ohně v kalužích půdy když seje vítr jař do mé plané naděje a rozevřených očí se chvějí nahé jako mlhy za rozbřesků kdy nemusím bdít, a první ptáci jsou zlí když musím se jim vyhýbat pln tísně a radosti v botách z předloňského sněhu, v kůži z pobitých srn a se srdcem z oněch dnů kdy poprvé jsem věřil a vše, roky, dlouhá stébla trav, i věky toho co je právě teď, modrá jako moje první pravda a kámen zní slovy hlíny a v kolébce moře co šumí jako dítě když rozumí řeči cest a mlčení polí kudy bych šel po pás v obilí tak nekonečný jako sen…
.
Dohořívá...
Jsem poutník a nikdy nedojdu
když není kam
a svět ten barevný pták
pera svítání
Shořím...
Shořím
a se mnou i tvé utrpení
plamen vplameni
vítr vohni
Dokud...
A vločky velké jako pěsti
padaly na jednu z mých tváří
nekonečné jako první svatby
jakoby odkvetlo milion třešní
Tolikrát jiný...
Stále jiný
mám
na tváři kostým radostí i strachu
na těle kresby
Vím...
Bílé maso zimy
dřevo kostí kam nesmíš
zlomeniny vchodů
tma tvojí blízkosti
Předjarní...
Někde najdu, co jiný nehledá
a pak zvětrám
napůl zmasa, napůl zkostí
vpísku blízko hodin
Kdybych...
Kdybych věděl co je láska miloval bych
a snad
i tančil stebou po půlnocích
odvrácen
Se mi zdá
Kdo ví jací ptáci
zapomenou přilétnout
za soumraků kdy dychtí křídla
usednout
Tohoto
Kdyby ryby směly mluvit
a noci kdy poprvé jsem miloval, mlčet
nevěděl bych o nic víc
než vden první nebo poslední
Prach v hodinách
Jsem tělo bez hranic
ty víš
jak se dá ve mně ztratit
kdesi na konci krásných slov
Stejný...
Šel jsem jiskrami nebe
vposledním tažení
noci
na úsvitu jednoho zdnů
Najít...
A své mlčení
slyšel jsem po stokráte
zatímco vločky tančily svá sbohem
tajíce na tvářích
Až...
Odbíjí sněhem vpanenských polích
peřný čas
shadříky hvězd na zimním těle
a vše patří větru když spolu jsme nazí
Z meditací...
A tam kde stromy jsou tiché
a stébla žízně na mých rtech
a voda neslyšná když piji
cítím ptačí stín
Jdu krajem, blues...
Jdu krajem města
mrzne
a kdekdo je Ježíš
kráčejíc na hladině
Nacházení...
Něco jsem našel vtvém hlasu
roky mých mlčení
sen hledačů
měsíc na dně našich očí
V této...
Ve tmě viděl jsem tě sedět
černou
a dvě hvězdy zbyly po tvých očích
za včerejšku
Mít tě kde chci...
Opřel bych se
mít město
v zádech
a ruce zkamene
Tam...
A tam kde sníh byl nejkrásnější dotýkal se oblohy, když vločky umíraly do modra ve vězeních cest a ze zimy do tmy vejdu, až vyjde měsíc a ty se budeš ptát na sestry hvězd a pod sklem nic co vidíš oči bolí a sláskou stejně je to, nedojdeš aniž bys rozbil ke střepům ztrav a nachu půlnocí kdy zpívá pták co umírá a křídla, veřeje ticha, i voda, nesou prach a rybí stín a vím, že tvé ruce jsou ve vlasech zhavraního peří a vbolesti obzoru, až tam, kde stojí kroky a starý mlýn se květru modlí, přijď do mých starých ramen i se žlutí otevřít dveře směru…
Kam...
Jsem dech tvého srdce
Ty, krev mého slunce
vycházíme
zapadáme
Se svlékneš...
Šedé kosti nebe
obnažené prameny kořenů
bílý jsem s zimou
a mramor na mé marnosti
Za štědré noci, za vánočního dne...
Za dne jsem zapálil
aby vnoci hořelo
za dva syny svíci
a šel jednou zcest
Po milování...
Prostřeno je na poli
bílé plátno sněhu
a sníh tichý
jako zvuky tvého svlékání
Abys...
A sřekami vejdu ve tvé dlaně
až srny tvých pohlazení
plaše vyjdou zvysoké trávy
jako oheň
Zapomenout blues...
Je poledne, mědění štěkají a modrý je vítr
když marně bloudíme břehy těl
i barvami času
vpanenských snězích zim
Miluji...
Miluji ulice
kde čtu přes ramena
a kámen kryje tajemství kroků
všepotu průchodů
Bílý advent...
Já řeka, sníž dojdeš konce
Já cesta, není kam jít
Já noc, pro milence
pln krve
Minuty blues...
Minuty po minutách
šlépěje tmy, bílý prach
koleje kde dávný vlak
se sluncem jel na západ
Moje všechno blues...
Padá sníh ve tmách, plantáže bílého, a černí hospodaří
bavlna mrazu, teď dobře se jí daří
můj stín u mých nohou, hubený jako cikánská kočka
se kmému tělu tulí, zima je, a ti kdo láskou hladoví
Ztracen blues...
Ztracen vkorunách
jsem světrem
a vrudém latexu tvých rtů
spatřuji svůj lesk
Věřit blues...
Když déšť dotýká se skel
a vnebi zhasl uvaděč
jsme polapeni vměstech
a pyšní na své zdi
Možná...
A možná jsem déšť
ve tvých temnotách
jsem tu stebou
a nejsem nikde
Viděl...
To nekonečné ráno kdy na koncích dnů
nestačilo listí opadat,
ani já ktvým nohám
všechno bylo naposled i napoprvé
Půjdu...
Je mladá tma, starý podzim
hodiny zapadají
svítí kosti do tmy
a šťastní vejít smějí
Napoprvé...
Mám ten čas
aby milovala jsi mne zas
víc nebudu ho mít
a blábolí do toho cizí rádia
Tak neboj
Cesty své jsme došli
a i kdybychom se minuli o všechen čas ve vesmíru
je místo kde dá se jít
jako kdysi
Krásné nebe, dva draví v něm a hřbitov lidí...
Vkaždé svíci jiný plamen hoří
živým ve tmě, mrtvým na cestu
lehce se mi přišlo
když věděl jsem, že dnes ještě smím odejít
Závislost
Cizí jako něčí smrt
šťastný za každou cenu
s ostatními
ve fabrikách zperleti
Zbavení
Vpůlnočním autobusu smuteční koně táhnou
ten náklad nočňátek a tanečníků u tyčí
a dveře chňapají jako vzteklý pes
po tvářích vyděděnců na ostrůvcích asfaltového moře
Věřím...
Vholých větvích
podzim blázen listy sklízí
a park ozdobený perletí starého dechu
nevychází zpodzimu
Je jen...
Není ten čas
je jen jít
až za zítřek
kde staré peří ptákům nechybí
Na vrchol...
Vbludišti jistoty
zraněn zrcadlem
zhasl jsem
za dneškem
Výhled...
Na vrcholu města viděl jsem jeho konec hořet vpodzimu když strachem zbetonu nevěděl jsem kudy jít a psí pohledy žen mi připomněly starou fenu, které její cecky visely až na chodník když se na ni se bez povelu střídali pouliční čokli. A domy nehybné masky slidmi vpříšeří a chodby sodpadky času vomítce průhledněly voknech kde elektřina nalitá vdrátech svědí ve vakuu samoty a je to poprvé co ptáci přinášejí smrt. Truchlím nad vteřinami blízkosti a nepočítám dny kdy jen projdeme svedeni čímsi dávným a přesto milujeme se zdaleka jako stíny lodí na moři a přitom tak hrozně se sobě vyhýbáme a je mi líto opilců i zamilovaných. Pil bych až do rána, vkteré jsem přestal věřit jen najít tu správnou noc a vědět, který den či život ji přinese.
Místo dopadu...
Metr od ponuré omítky se krčí kradené keře a kupované květiny a když šel jsem okolo tak po nebi tak modrém, že šeď vmých očích jen závidí větrný rej zvířat i lidí, metamorfóz par a včerejších snů panen z propasti mých věků i kurev z dneška, planuly barvy zhlubin duší sebevrahů a zvědaví jimž smrt byla čímsi cizokrajným knedělním knedlíkům a ošizené omáčce spokojeně budou mít pár let o čem mluvit, jen já sevřen prázdným místem prošel daleko a pryč a sám znal ta místa kam dopadají mrtví vprvním dni kdy vítr přinesl chlad a kam pohlédneš je lhostejno a zherců odpoleden padají naučená slova útěch do klínů oděných vprostotu i hlas křídel a miliardy domovů mám když za jasna vmé mysli pohlédnu nahoru, kde jen ve tvých očích smějí hvězdy vycházeta cizí mladá sjizvou po slepáku mi hlasem plným akné hezky mlčí a vjejích očích čtu, jsi ještě hezký chlap…
Minulou...
Já minulou noc
byl uprostřed vran
smými bílými kostmi na obtíž
a místo slov
Kolik zbylo...
A všechno je pravda
a všechno je lež
jen ty usnula jsi na mých rtech
a mé ruce smí
Dokořán...
Co nalezneme dnes
vzačátku noci
věříce ve vnitřeksvětla našich oken
a mramor plastu
Usínání
Ubylo měsíců
za nocí pravých
a já nenacházím vtemnotách
komu odpustit
Daleko mám...
Šel jsem vodou
až kpramenům deště
křivý jako vůně podzimu
a na obzor usedali stěhovaví
Daleko je mi...
Daleko je knebi
a ty jsi ztracená
za kterýmisi okny
jako snítka mrazu
Netají...
Svléknu kov
ze rzi
a sebe znahoty
v andělský hlas plný jinotaje
Marno je mi...
Šeptajíc, křičí nejvíc
pohůnci slabostí
milenci mříží
shrbeni závistí
Až nebudu...
Vtlačen vozim tmy
brázda, vpovzdechu za obzor
vláčen poli
jako semeno pýru
Jako nikdy...
Přišel jsem, hlas vran
dotyk větve
kolébka zimy
jíl hrobu
Pak zapomeneš
Pak zapomeneš
že já jsem tvá bolest
i pergamen přísah
a přetěžká noc
Golgota
Vmé tváři zastavil se čas
ve vrásce, která je jen tvá
a patina
vbronzu mého srdce
Daleko je...
Na zemi tma
na nebi noc
chudé lampy na koncích
v těch kdo vešli
Vídání...
Jsem maják
a tvé moře vídám chřadnout
vnáručích
když svlékáš se kdesi sprostotou dnů
V první
Vprvní mlze
marně budu hledat konců
vbělmu podzimu
a stopy mých dávných pochybností
Nevěděl jsem...
Nevěděl jsem
žepřijdeš
tolik hluboko
do mých větví
Pálení
Za tmy jsem vstal
a sprvním světlem
doma zhasínal
všechny své umělé stíny
Čtyři koně, tma a popel svítání...
Čtyři koně
na propasti obzoru
kopyta zhvězd
hřívy ze vzdoru
Spolu se sluncem
Noc je ryba stažená zkůže a měsíc kapří měchýř vzdechů mladých úst a prvna, zbytky ulic přežívají skostrami slibů a opadané sněhy ze tvých lýtek se klenou jako duha nad topícími se vtouze, noc je slovo vyvržené na břeh a hvězdy žilky prasklé vústech když ruce nacházejí a leskne se bělmo snů vzavřených očích a mnozí uléhali by ksobě kdyby tolik let samoty a třtinu klínu nespálil oheň lásky, který popela nemá a těl rovněž, noc je klíč nacházející cestu a já vím, že stíny ve tvých šatech i za dne zůstávají stejné a ňadra tolik pevná jako měkká je má dlaň, když na rtech vycházejí slova spolu se sluncem…
Slabá
Za ticha
kdy blízká tráva
schne vkrocích
a cítit je jak chladne zem
Zoraná
Dozrají dny
a budeme číst vpodzimu
každý to své
sobě napospas
Přijď
Přijď za mnou
čekat čas
já shlavou ve tvém klíně
toulavá kočka
Cítit svoje...
A zdálo se mi
že zhodin sype se
rez vteřin
žiletky zpeřin
Děravé hvězdy
Na straně ulic
města zlaciností
mlčení zdí
včelíny samoty
Pár dní do podzimu, ranní pole, zkřivený hřbet obzoru…
Stál jsem před polem
a sám sklizen
cítil své hliněné kosti
i jeřabiny krve
Včera
Včera sracky
na pobřeží nicoty
hledal jsem slova dneška
a příliv
Pure feel blues, night, mares, four birds, dancing sky…
Slyšel jsem na roštu prasečí maso, křičet bolestí
viděl jsem ženy svlékat se, až na kosti
a harmonikářku, kterou klidně ve stoje bych ojel
prsy přivřít si
Vysoko v korunách společně mlčet
Vkorunách nebe
propustím své stíny
ze zajetí těla
a v průsvitné světlo
Dolétnu
Dolétnu
Rezaví elektřina vdrátech a nebe vypadá jako kolorovaná pohlednice ze Sudet. Nezbývá než si říct, budu mlčet a vústech převalovat sprostá slova navenek slušný. Není to tak dlouho co jsme s bratrem vlese našli mrtvé ptačí pero se zbytky barev létání. Rozhlédl jsem se na chvíli být snivcem až za obzor času abych poté sklouzl očima ke svému pokraji, vidíc šeď nelétavého.
V síti
Nad tůní oken
rybář němý
po skle vesly skřípe
vklidném nebi
Ubývaná
Ledna ubývá a v hrobech mrtví tajícesty jdou si tam kam dříva roky z vteřin v kočičí kůžido ticha uhýbajíslyšel jsem v nebi sobě měřita černozem soumraku tajit decha hvězdy na poli ve dlaň se zasít samotou žíznivéje daleko do ránaa břicho časuse prohnulopod tíhou větru
Příliš v noci
…za nocí
kdy příliš pozdě je
a ty mi neotevíráš
za dveřmi lžu
Dnes se nevyndám...
Tohle odpoledne fakt nestojí za nic. Je podělaný horko, lidi blázněj a vnovinách sem čet něco vod ženský sksichtem zumělý hmoty a smozkovýma závitama zizolační pěny, která se chlubí, že prej neví co je to mít normální starosti. A tak mě napadlo, že znám asi tak tisíc lidí, kteří jsou asi tak milionkrát zajímavější než tahle umělá vagina. Znám jednoho cikána, kterej má přes celou nohu vytetovaný Pepsi Cola, chybí mu přední zub a letos v lednu byl vEgyptě, asi tak o půl roku dřív než to tam zabilo jednoho bílýho turistu zČech.
Milosrdno
Odemykám klíči snění
svůj sladký domov vtrní
a hořcí ptáci
křičí odkudsi za nebem
Hledajíc
Pod mým pohledem
slepí hledají obrys času
jako spálení ptáci
skřídly od asfaltu
A...
A potom zbaven svého ohně zapřáhnu vítr abych za noci sklízel a klíč od hvězd cítil zapadat a prach loučení vířit vkročejích když nikdy neměl jsem to kobzoru o tolik méně než za letošního snu a toulám se psy když srdce bije dvanáctou a zdi jsou horké jako její kůže na bocích když svazuje mne pažemi a ruce jako noční můry lákány jsou kplameni měsíce na předloňské obloze a černá je noc, že zhasla bělost jejích ňader a slova uléhají na nebe když soumrak je tišší než tisíc mrtvých a létavice mlčky dopadají na ramena času
Kamsi
O okna láme si noc vaz
když svítíce slyšíme prskat vlákno
o bílé světlo
a můry myšlenek
Tolikerost
Přiváben věčností
a vlasy sepnutými v prosbu
přitančím zhlubin květů
v nahý stín
Až přejdeš
Až zdrsní moje kůže
a na východě vyjde čas
budu bez břehů
čekat vpísku
Popel slov
Dech tohoto dne
ruce plynoucích řek
slaměné lůno
i slunečný květ
Mlčím na podzim
Byl křehký den
slunce zvířecí
a tál čas vočích
já studených paží
Kam vítr blues
Kam odnesl vítr tohle blues
že já zůstal jsem zde vát
a sluneční plachetnice
uzly svalů, včelí svíce
Bylo to...l
Byla ta vteřina
kdy celý svět spí
kdy vrazi jsou malí
a já měl nebe
Deštno
Vzáclonách zdeště
svět tančí pod střechami
a ty křivoústá jsi
když za sklem by jsi pila
Když nevím
Já vím, že se opouštíme každý den
a rozžíháme svíci návratu
ve zkřehlé lampě
a ve vosku slov
Je...
Je vítr vlistech, ve vlasech lnu
je samota stínů, rafije došlé vetřináctou hodinu
na kůži cítím schnout tvé roky staré polibky
a můj včerejší šat se hrbí
V laguně
Zpříboje vyběhli dva bílí koně
až zkonce dálek
vhřebčín zvln
vpísečný hrob
Mám to blues...
Mám to čtyřicet tisíc let
k nejbližší hvězdě
a kousek do práce
Až obejmu
Ustrne se větvoví
nad mými dlaněmi
zvětru
až ty listy obejmu
Je čas
Až ztěžknou klasy
půjdu hlínou
sotva zhojené země
ke kraji tmy
Ve tvých
Za soumraku přišla jsi
vmůj stín
a spolu utopeni vtrávě
plná ústa včel
Jako mrtvý
Stárnu
a včera jsem se naučil znovu plakat
jako raněný kmen
tiše
Dvě hodiny po smrti
Hodiny přesmutně odbily
už cizí čas
těm jež ponecháni zde byli
vnevědomém žalu
Z jiných konců
Zjiných konců slyším
přicházet vyprahlý oheň
a žízeň vmých pevných pažích
hrozí sevřít
Viděl jsem
Viděl jsem zemi
kde končí hroby
něco začínat
a oblaka letěla jako můj čas
Tajemství
Přežívám
vyplaven na pobřeží
zbílých ňader
když měsíc tančí
Bláznova zahrada
Dobláznovy zahrady
chodívám krást
ze svého stromu
holátka jablk
Shořelý sonet
Chodíme po světě, ovce hnané ve svém stádě
kdo pase nás, kdo vohrady ze strachu zavírá
kdos sebral píci a seno hovadům upírá
až zkazí se vody, čím napojíš mládě
Let
Letěl jsem nocí
vržený stín
vypáčená vteřina
sténání hodin
Můj strom
Můj strom
má kořeny vkamení
a hnízda včel
ve vlasech
Zvěstování
Zvěstovaly kříže vbité
vtyjící šeď
že kosti tlačí se ven
chtějíce tančit
Letní kdyby
Co bylo osením, je teď obilím a léto své klasy pokládá na ramena těch co ulehli voceánech zelených jakoby na dna a jen otlačený kříž rozpažených paží po nich zůstane když nebe bylo modřejší než díra vmoři a oblaka roztrhanější než má duše, zase o něco moudřejší a zase o něco okradena. Cikády třou svá blanitá křídla jako člověk jenž něco na mysli má a prsty jeho nevědomky mnou se, zmrzlinář zchroml u svého vozu a shrben prodává chlad vchromovaných polokoulích horkým ženám jež nechají si slíznout kapičky, které naschvál ukáply zkornoutu nakůži svými milenci. Já olízl jsem tužku a na jazyku modrou čáru jako hranici otravy zkažené krve, nebo číslo na poraženém dobytčeti mám a kolem jatek bojím se projíti, řezník dal si ruce vbok na zástěru zprasečí krve a kvílení jehňat srunami Massného průmysslu a je cítit smrtí, vítěz nad životem. Ruce mrtvých hebké jsou, omyty žínkou zmořských hub a kdyby oči jejich nebyly víčky přikryty, byly by rejnočí a ústa jejich kdyby šátkem svázány nebyly, řekly by cosi jako cikády včase kdy osení stává se obilím….
Mám ho rád
Už odmalička mám rád déšť, když do střech vybubnovává kdo, kdy a ským. Hvězdy spustí svůj pláč a nebe oponu zkapek, všechno ztichne a déšť hovoří šeptem, že má rád blázny, kteří mají rádi jeho, že naplní vlásečnice struh, žíly potoků, tepny řek těla matky země, že déšť je bratr mlhy, že děti mohou vytáhnout své gumáčky, že si pamatuje když jsem mu naslouchal na půdě kde praskají trámy stářím, že prší jako štěstí, že se lepí na košili jako smůla, že ulice rozkvetou květy deštníků, že jeho kapky nikdo nespočítá, že moře je jenom mnoho dešťů, že život rychle proprší, že ti proklouzne mezi prsty i když je pevně sevřeš vpěst, že vneděli ráno když prší se nikomu nechce zpostele, že se časem vypaří tak jako já někam nahoru, že se zase vrátí jako já stejný a přece jiný, pak nemám mít rád déšť… jako ti druzí… kteří neslyší.
Škoda je
Mým údělem je míjení
po kolikáté jsme se nesetkali
za úsvitu moje krev
má tvoji oblíbenou barvu
Přání
Jednou jsem stál shlavou zakloněnou a naslouchal hvězdám, uprostřed letní noci, úplně sám sočima i srdcem dokořán. Obloha zářila jako by sám bůh dal do výkladní skříně všechny své šperky najednou jenom pro mě, jakoby chtěl říci to bohatství je nekonečné, tak vyber si tu, která se ti nejvíc líbí a pojmenuj ji jak chceš. Asi jsem dlouho chodil shlavou skloněnou kzemi a neviděl, nebo se bál vidět, bál se setřít zočí nános prachu prázdných dní, blanku vlastní hloupé samolibé jistoty, bál jsem se pohlédnout hvězdám do tváře, nechtěl jsem slyšet bít svoje vlastní srdce jako na poplach, že každým úderem, který přeslechneme se vzdalujeme hvězdám, že každým snem, který neuskutečníme se vzdalujeme jeden od druhého a když nenasloucháme těm krásným večernicím, nemůžeme rozumět ani sami sobě. Stál jsem shlavou zakloněnou pod rozsvícenou pouliční lampou, která přilákala svým mdlým světlem stovky můr bušících hlavou do plastového krytu a těm, kterým se malým otvorem podařilo proniknout dovnitř byla dána vteřina poznání než shořely na prach.
Dožil jsem
Všechny druhy času
zapadaly vsebe
vmém jaru tály vyplivnuté polibky
a já poprvé jsem cítil
Na konci dne
Zašel jsem až na konec ulic
ve svém městě
a opíral se o cizí stíny
jako chromý anděl
Hledání
Scizím psem
hledali jsme nebe
větříce pach hvězd
každý za svým plotem
Ulehnout
Jsem půlnoční žnecsklízím mrtvé květyz mého pole a pšenici tu nechám shnítv cizích ústechpak svléknu vrbuz lýčía upletu opánky z tvojí nahotynež poběžíme nocíty vlčicejá šedivýoči pepř a sůlulehnout na okraj obzoru
Jen proto
Tudy jdu
cestou svého srdce
rozdroben na padesátihaléře
dávno propadlé měny
Míjení
Vyšel jsem ven
zdomu svojí modlitby
a na zemi hvězdy
vblátě
Tam kde vychází
Pověsím na zeď
krabici od bonbónů
zatluču hořký hřebík
na prázdnou stěnu
Dar
Bylo to den pátý, když bůh se ocitl ve tvůrčí krizi. Z materiálu na výstavbu země a celého vesmíru mu zůstalo trochu zbytečného moduritu. Jako každý velký umělec i on měl chuť se jen tak vyřádit a udělat hezkou karikaturu sebe sama. Pod jeho dlaněmi se začaly vlnit boky inspirované oceánem, prsa jako pohoří, která sám vytvořil, srdce do něhož dal všechno své umění aby bylo nekonečné a neproniknutelné, taky trochu marnivé, vrtošivé, zdánlivě slabé a plné hloubky vníž se ztratí každý kdo by mu chtěl porozumět.
Jsme jedné krve
Jsme jedna krev
těly oddělená
jsme zrna zplev
větrem vytříděná
Hvězd neubude
Hvězd neubude
až ubudu já
a mé tělo protká
na tisíc žilek chladu
Cítím
Je březnové ráno
sníh utloukl první ptačí zpěv
psí štěkot prodírá se závějemi
na holém stromu
Jak je těžké
Jak je těžké říci
andělu zlitiny
i padlému ovoci
vjejichž křídlech prosvítají
K ránu
Za noci jiskřičky naděje
křešou se nahoře
hvězdy jedna po druhé
zlaté ostruhy
Poslední život pro sebe
Osleplé oči oken protějšího domu
Vekterém bydlí toulavé kočky
Ptáci mají domov vkorunách stromů
Za letu žijí sněhové vločky
Jdu
Jdu svými dny
jsou jeden jako druhý
za okny bezmasé tváře
a pokoje kde sotva se co pohne
Stál bleděmodře
Stál na molu
bleděmodrý námořník
u vln jednobarevného moře
tam kde příliv
Přivírám se
Pod každým ostrým paprskem
přivírám oči
strachem ze slepoty
zalitý vkapce pryskyřice
Až ucítím
Až ucítím vsobě plamen
půjdu krajem řek
sproudem pro či proti
až vočích rybářů
Roztančený sonet
Po střechách tančí ptáci
Hru stínů, z per pantomimu
O letu, o větru, o zrajícím vínu
Vpodzimní vinici
Jabloně
Jabloně, krásné jabloně
rostete ve zpustlém sadu
po pás ve sněhu
po kolena vtrávě
Až půjdu spát
Až zemřu
ze hřbitova se vrátím
zpět na moře
na vlnách spát
Za snu
Chodívám pěšinou ve vlasech
zúst cítívám čerstvý chléb
skořici dětství
a první kaz
Zasmívání
Zasmívám mimochodem se a vkoutcích veslaři záda křiví pádlujíc po líci vlíc a duní prázdných zvonů tympánění ku slávě psího biřmování a lapkové jazyky plazí na svět zvýše svého pověšení, rybák na svém prutu čapím stojí vzamyšlení o vlasec stříbrný opřen, své stihomamy loví za svitu podvečernic a prázdné kapsnění pošuků o své údy brnkajících jako na harfy rajské co do řeči skáčí těm co jdou, je manšetrem šrafované a jizva vjejím kroku roztáhla se vpřed či vpříč, to pole ženy po orbě, sbřichem nejistoty plným, chlapčím či děvčím, kamelot plné ústa zpráv, že kurvy bdělé jsou jako strana – tlama nenažraná, rudý smrtihlav – sláva hřbetům selským a vemenům jejich když bdělí neví kdo dojen je, hloupost pase se na své jalovině, kdešti vpřed ať smyji dekolt kde oči zapadají a chvíle konce, chvíle zasmívání padá ve stín bradavičný, veslař padl a ten druhý, ten zachvívá se ve svém kotci a mimochodní po levých nohách chodí vnetopýřím marši, chlamst a tlam, skřik a křísp, krásp a mlask, tlapy chapadelné, šinou se kvyšinutí…
Vídávám
Vídávám dělat svět
svůj první krok
pak hodiny se spustí
na mé adrese
Raněné duše deště
Zvědavé tváře kapek
Jako malé děti koukají do oken
Přilákány světlem
Chráněny mlhou
Ve vlnách
Ještě nedozněly
mé zvětralé kroky
plné bezvětří
když zastavuji se
Můj kůň
Můj kůň na kterém jsem včera jel
je pryč
snad zaběhl se
snad zkameněl
Oblečená jen
Oblečená
jen do snu ve svých očích
stud sklouzl zramen
já cítím dobu deště přicházet
Potkávám se blues...
Potkávám se
se všemi smutnými psy
i když nikam nechodím
jen občas vychčijem si
Zvedl se vítr
Zvedl se vítr a vcizí zahradě
zvoní slavík hranu
bůh je ten klenotník ošumělý
stretkami
Čtvero očí
Můj stín opřel se o zeď
a zamlčel
vpokoji samoten
odešli všichni zněj
Jsem
Zatracený vzaslíbené zemi,
Zaslíbený vzatraceném dni,
První vposlední hodině,
Poslední vprvní vteřině,
Bílej racek blues
Bílej racek křídly zamává
nad nástupištěm klodím
Kampa pod mostem se schovává
jako ručičky do cizích hodin
Poslední sen
Poslední sen si nechám jenom pro sebe
zasypu se květy mandloní
vrozkvetlém sadu snění
uchopím tvou vůni
Zmalování
Obrazy se malují
Samy od sebe
Nanáší se barva vteřin
Tikáním slunečních hodin
Když na to přijdeš, pak nezbývá než
Pěstovat si svoje staré bolesti,
Být ochráncem hvězd,
Co trhají na zlaté cáry temnotu noci,
Mít každé ráno nový křest,
Vědět
Kdybych tak věděl jak ještě dlouho budu žít
Upředl bych hvězdný třpyt
Utkal bych měsíční svit
Chytil bych do dlaní padající list
Propadnout v odstín
Můžeš slyšet moje oči
odstín měnit
vchameleónských barvách
obyčejných dnů
Paměť
Ženy si obvykle nejdéle pamatujíto, na co my muži chceme co nejrychleji zapomenout
Spravedlnost
Jen ten kdo přestal soudit, se může začít považovat za spravedlivého
Hvězdy
I když vystoupíš na nejvyšší horu na světě, nebudeš blíže hvězdám
Romeno, Julie a cosi jako milování
Romeo a Julie
na sklonku léta
vsebe zavěšeni
vsobě stále nalézají
Hraju to vabank
Někdy zabíjím čas,
Jak se dá,
Ale stejně se mi zdá,
Že on zabíjí mě,
Začalo sněžit a má to prý tak být
Zimní nebe
ticho vtěle
kdosi přes noc prostřel
bílé plátno
Co jeho jest...
Ve hvězdách něco pohaslo
nebe celé sinavé
má posmrtnou masku rána
a klouby dne
Až jednou se...
Nachytám do kapes vítr
a budu ti vát
až jednou se vrátím
zplachet
Nelituji
Přistihl jsem svůj pohled vkoutě
jak se vpíjí do omítky
jako do savého papíru
zatímco hodiny na mém stole
Jizvení
Shrbeni se rodíme
vkřivici odcházíme
vhrbaté posteli
když čas vkostech hranu zvoní
Záblesk
Viděl jsem v očích kočky
sebe
se zablesknout
ve své směšnosti
Těším
Za sněhu těší mne
panenské ticho
dívčí měkkost závějí
kroky vbílém
Dokud nejsem, ptám se
Pověz mi potůčku
dokud nejsi řekou
máš vsobě vůni mechu
prameníš z mých nehtů
Dnes jsem viděl
Dnes ráno jsem viděl nebe
jak si protírá oči
růžovou pěstičkou
vkolíbce
Šel bych zas
Vnás prošel mráz
snad jen blázen
šel by zas
na tenký led
Rozespalá
Otevři oči
a objevíš mne
jak tělo skládám
zústřižků tvého snu
Rudá růže
Měsíc zdál se být
rudou růží
na černém sukně
když nebe bylo potmě
Psychonaut
Naše duše
spolu se milovaly
tam kde moruše
hedvábné kořeny zapustily
Viděl jsem víc
Viděl jsem víc
než vidět bych chtěl
zhaslé světlo
vočích
Nezvěstná bolest
Kdosi za mne
vulicích rozžíhá
a já jdoucí jsem
marně se usmívajíc na slepé
Květy co jsem nedal
Vrženy jsou kostky
hráč doufá všestky
hostinský umyl zašlou sklenici
…kupte si pane kytici
Věže podstatné nehybnosti
Ohniví bratři, jiskřiví ohaři
upleťte síť zrudé výhně
výstražných světel věží
tak vysokých
Brzy je
Brzy je po ránu
jen zrcadla bdí
noc ukrojila si
z mé večerní krásy
Pocit zpěvu větru
Cítil jsem zpívat vítr ve větvích
hořícím pírkům hvězd
zasažený žihadlem závisti
nad svojí smrtelností
Přišla jsi
Zavrznou veřeje
bosé nohy slyším tát
přišla jsi
oči mrazem modré
Noci
Jít nocí když země vydechuje ze spánku své horké sny a mlčí tichem vněmž vlaky vydávají řev molocha, nad osudem svých kolejnic, které poutají svobodnou zemi do obručí narýsovaných linek jako podle pravítka se všemi zastávkami od začátku až do konce. Jít nocí a nohama rozetřít mateřídoušku spolu se zavřenými květy do vůní věčného jihu a něhy ženské ruky, která rozepíná si knoflíčky před milováním. Potom sedět uprostřed louky a slyšet trávu růst, slyšet jak vzdychá země když stébla proráží si cestu ke světlu, které zatím spí a malí svatojánkové nesou jeho pochodeň na svých zadečcích, když chystají se, že rozsvítí za hodinu nebo dvě obzor vjedné noci ze tří, které jsou důležité, vté první jsme se narodili, vté třetí zemřeme a ta jenom jedna jediná patří tobě a mě a když ji umíš rozpoznat, tvůj život nebyl úplně prázdný a už nikdy nebude stejný. Zatím ještě víly tančí, oděny jenom do své nahé krásy a jejich klíny mají barvu měsíce když chtějí se milovat a křičet do nebes jako ptáci ze spaní, společně svánkem být do větru a roznášet jména milenců aby ostatní nezapomněli milovat, aby věděli, že ještě stále žijí, aby věděli…
Máme každý svoje nebe
Jako děti jsme si hrávali na hřbitově, hroby místo prolézaček, zeď po, které se dalo krásně běžet dokola. Hráli jsme si tam ne znějaké morbidnosti, tu ostatně ani děti neznají, nejsou přitahovány smrtí, protože ji nechápou, ale prostě proto, že na něj bylo blízko a daly se tam krást olejové lampičky na svícení ve stanu, který jsme si stavěli každé léto před domem. Od té doby se nějak méně bojím smrti než ostatní, nevím proč, možná ve mně zůstal kus odvahy kluka ze zkoušky z ní, jít o půlnoci až doprostřed hřbitova, úplně sám až kvelkému kříži a udělat na něj znamení. Ten zvláštní klid náhrobků leštěných měsícem do ebenové černi a ta vůně cypřišů, těžká jako parfém vybraný ženou bez vkusu si dodnes pamatuji, jakoby to bylo včera.
Čekají
Čekají mě jen samé dobré věci, barevné týdny zatavené do skleněné kuličky, kterou jsou našel pod křeslem celou od prachu, ptáci nad mojí hlavou hledající směr a let rozčechraní svobodným větrem až na svoji ptačí kůži, latinské věty zúst kněze nad mým mrtvým tělem, můj popel ve vánku klesající na zemi i vodu jako křídla vážek vtisíci dotecích najednou všude a nikde protože mé spálené srdce patří všem, kteří mě milovali i nenáviděli. Čekají mě roky čekání na stezce mezi světy, než ozvěna posledního tepu se odrazí od stěn a bude poletovat jako míček než se zastaví a mé víly zhlavy ho postříbří svým smíchem na šaškovskou rolničku, čeká na mě ten chlapík ze zrcadla co mě proklíná i chválí supřeným pohledem jakoby mě chtěl uhranout žhnoucíma očima výčitek při holení když se ptá co jsi vlastně zač . A já nemám odpověď.
Válka
Vesmír byl dnes ještě krásnější než jindy, tisíce sluncí jako pátrací světlomety pročesávaly prostor. Bitevní loď Germania byla zavěšena v prázdnotě, nanoplášť lodi na sebe vzal ten správný odstín černi a posypal se zlatými tečkami galaxií, které měly být vidět na tomto místě hlubokého vesmíru aby byla důkladně zamaskovaná. Günter, jeden z deseti členů posádky se uvelebil v kontrolním centru a naladil své přenašeče myšlenek na frekvenci komunikace s bojovým mozkem křižníku. Usmál se při vzpomínce na školní léta kdy probírali dějiny, na heslo Dnes nám patří Německo zítra celý svět, kdyby tak první vůdce věděl, že německé lodě budou křižovat za 400 let křížem krážem vesmírem jako po Atlantiku, a že země je Německu dávno malá.
Čekávání
Já vím
že mě čekáváš
když přijde smutná vteřina
a tichne svět
Čím dál víc
Čím dál víc se vracímdo dětstvíjako bych se bál stáříve svých čtyřicetistýská se mi po mé čistotěčasu, někde na pozadíprázdnin holčiček ze sousedstvíopálených jako malé indiánkykdyž roztančily svá hubená tělanad panáčky na skákánízatímco já si nabil vzduchovkuabych mohl zabítzvědavé ptákyabych mohl vidět jejich očipod blankou smrtikterá se zdála být nějakou smůlouči cokdyž někdo znás se utopilvracím se tam čím dál vícusmíření hledajícse všemi, které jsem zabil
Epidemie
Sterilní ulice přes noc vyčištěné roboty uklízeči se blýskaly jako operační sál, spořádané město Mutual Thorough bylo ponořeno ještě do spánku, jeho obyvatelé zatím ještě nedostali příkaz kprobouzení, když multiskenery zaznamenaly narušení hladiny povoleného hluku na křižovatce ulic Oxygen boulevard a Big ear. Po setině vteřiny, kterou trvalo zpracování signálu o narušení biopočítačem bdícím jako boží oko nad tímto městem byl vyhlášen poplach, výstražný signál vyvolalo slovo „kurva“ . Seržant Cleareye vyskočil zprudka na svém inteligentním křesle, tvarujícím se pod jeho tělem podle senzorů únavy a bolesti implantovaných do jeho těla a jeho myslí projela myšlenka vzrušení, po padesáti třech letech má jeho práce nějaký smysl, je kněčemu užitečný a bude se o něm psát vcelé sluneční soustavě jako o hrdinovi. Zásah před více než půlstoletím znal jenom zdoslechu a oslavných článků na jeho předchůdce, který po hlášení senzoru divného chování zneškodnil posledního člena tajné sekty požívačů organických uhlovodíkových sloučenin pojmenovaných podle jejich vynálezce, nějakého Araba jménem Al-Kohol a jejich sekta Alkoholici osmého dne byla dávno rozprášena.
Já a mé
Mé očijen dvě díry v nebivíčkana milost a nemilostsnyty spí tak tišemoje ústamlčíjako brány pekel rucety si kreslí do vzduchuohnivé písně
Na začátku zimy
Na kosti zimy vítr píská
a vprázdných důlcích
skleněné oči chladu
vlebce z ledu
Čert ví
Čert ví
proč jsme si souzeni
a kdo ten rybář je
co nahodil
Přibité odpoledne
Přibijte na kříž
maso a kosti
své bolesti
omyjte ruce Piláti
Na prahu vánoc
Vyjdu před dům
a nadrobím toulavým
ptákům do dlaní
chudým do duší
Víš, že bývám...
Víš, že bývám pták
zkřídel mrak
sotva opeřený
stvol přemítání
Noční koupání
Vezmu tě jednou kjezeru
a poplaveme spolu
až kutonutí zbolu
na březích
Byl jsem vodou
Byl jsem vodou
a pod mosty spal
než do moře
vtekl ten žal
Než odešel jsem
Až otluče déšť
mé čekání
vprolukách času
až já se naplním
Předměstský bar
Pár minut po hodině ranní
je nezavřeno
a zapomenutci pijí barvy slunce
ve sklenici
Občas si...
Rozumím tomu co ve mně žije
i zemřelo
a co jsem vsobě zabil
mě naplnilo krví
Miloval jsem
Miloval jsem tě
až jsi slyšela
anděly zpívat
a ty jsi se modlila
Sonet měsíčního svitu
O půlnoci měsíc všem kraluje
na trůnu zúplňku
v mé kávě stříbro se rozlije
světelný prst otvírá cukřenku
Zima je...
Zima je lhář
když tváří se do modra
vjiskrném zrcadle
a něco praská vkrocích
Až přijdu domů blues
Až přijdu večer domů
svoji samotu si užiju
vpustím dovnitř kočku
na skleněné pánvi
Země byla a co měsíc
Země byla jako ocel
kdybych dnes zemřel
hrobníci by mě nadosmrti proklínali
a město na jehož periferii jsem včera byl
Nehaiku o zamyšlení v zahradě potěšení
Procházel jsem se zahradou
svých potěšení
a vzamyšlení
jsem něžně promnul tvůj květ
Uléhání
Uléhám pod zem
za dne
když tolik horkého
nesnese se smým tělem
Usedání
Usedáš vhorečce svítání plamene na židli bez nohou vpravé poledne noci a krev, bujná kdysi jako hříbata vzpurně pohazující hlavou je zrosolovatělá jako staré víno vláhvi, kterou vykopal jsi vzahradě staré fary pod kořeny věčných dubů a zvína zůstala jen ta poslední kapka kterou pojíš a poznáš jak chutná všechno co bylo a zase přijde, ucítíš se ve všech dotycích, kterými se hladíš osamocen jako poslední strom, uvidíš se vtom rudém odlesku náhlého vědění věků nasadivších si kápi kata, toho směšného klauna zcirkusu mrtvých herců, pozřeš vůni tlejícího listí na hladině tmavých jezírek svých očí když podíváš se do tváře podzimu, vejdeš dveřmi do krajiny bezčasu abys poznal, že jsi sám svým prostorem, už nikdy se nenecháš spoutat nářky zbloudilých andělů do každodenní modlitby strachu, vyjdeš čistý zchrámu svého těla abys podaroval žebráky stučnými konty posledním kouskem svého šatu ze světla všepronikajícího vidu a slechu. Jen usedni na trojnožku třetího oka a uvidíš světy jak rodí se a umírají vtvých horečkách poté co jsi prozřel mlhu zdání daného a jasného. Všechno je jinak až usedneš.
Můj první let
Můj první pohled
dnes patřil nebi
ještě dříve
než ptáci vstali
Narodil jsem se za okrajem...
Narodil jsem se
za okrajem větru
…žiji
svému času poblíž
Snad bylo to tiché
Ten sad byl tichý jako hrob
vněmž věci zrají
Ten pláč byl její
vjakémsi nebi slyšet
Zdržívání
Mít svůj dvůr
tak za zimy věděl bych
kdo obešel mé spaní
kdo zdržel se
Úplněk
Viděl jsem odlétat hvězdy
na úsvitu
až svěděly mne křídla
ulétl bych
Jisté svítání
Svítá
Ta věc zdá se být jistá
Že nebe je jen
Sirotčinec hvězd
Faunovo pozdní odpoledne
Šaty byly zbytečné
pojednou
či po sté
listy venku
Já to nevím
Byla třeskutá zima, taková jaká umí být uprostřed Jesenických hor sdvoumetrovými závějemi do, kterých se dá skákat ze střechy a při dopadu se zaboříš jako do hromady toho nejjemnějšího peří natrhaného zmalých housat. Splavy co vlétě ukazují svoji sílu na dálku svým hlukem, byly tiché a spoutané, zakleté do jednoho němého kusu ledu. Střechy domů úpěly pod tíhou sněhu a okapy co si jindy prozpěvují sdeštěm tančícím zlehýnka vjejich kovovém žlabu nesly tíhu ohromujících rampouchů jako Atlasové na okrajích domů. Ptáci oněmělí mrazem padali za letu do sněhu jako tmavé vločky, když neměli už sílu doletět až ke slunci, které se zdálo být tak blízko na modrém nebi vyčištěném severním větrem do omračující modři.
Kam ani koně...
Měla jsi studený hlas
oči mlčenlivé
na každém vlasu sníh
a řídce tkaný šál
Řekl mi to déšť
Řekl mi to déšť
že žádný muž nepatří jediné ženě
Řekla mi to noc
že žádná žena nepatří jedinému muži
Duše
Duše je bílý měsíc tančící na hrobech
zbytečného strachu
Jsou dny bez začátku i konce
Jsou dny kdy to jde všechno samo a někdy i kdyby se člověk rozkrájel na tisíc kousků, nejde nic, všechno se drolí pod rukama jako perníkové srdce koupené před mnoha lety na nějaké pouti, jejíž zvuky, vůně a slova dodnes honí vítr někde na druhém konci světa jako pes točící se za vlastním ohonem. Jsou dny o kterých nevíš, že byly i když se už nevrátí zpět, jsou dny, které přijdou, ty o nich sníš a víš o nich úplně všechno, jsou dny nekonečné a hluboké jako ženské srdce, dny prosté jako režný chléb vošatce, dny lehké jako pírko i těžké jako nohy pivovarského koně, dny se špínou za nehty, kterou ne a ne umýt, dny čisté jako slovo boží, dny kdy se modlíš aby už skončily, dny kdy se modlíš aby nikdy nebyly, dny kdy vítr hraje na hřeben podzimního strniště, dny od rána do večera, dny kdy si kráčíš opilý vlastním tělem, které je zatím ohebné a pružné, dny kdy neslyšíš ani nevidíš, dny kdy nerozumíš, dny kdy cítíš, dny kdy miluješ. A co teprve potom noci……
Zahrada ticha
Mlčení je odpověď na bláznovy otázky
jikry hvězd jsou zality němým mlíčím
stříbrné štiky měsíce
vzahradě ticha kde postavím si dům zčasu
Podzimní park
Vparcích pod větvovím
chřadne kůra
nebe šediví
já, vpase rezivím
Pražský večer
Pražský večer
Pražský večer
město odlétlo na víkend
a eskalátor vyplivl
Chvíli před deštěm
Chvíli před deštěm ptáci nízko nad zemí létají, lovíce hmyz čímsi sražený a lidé chýlí hlavy spásu u země hledajíc, je cítit hlína i kořeny rušící klid mrtvých vjejich tlení, socha řekla amen a změnila se vkámen aby zjejich úst voda poté vytryskla světlo rozkládajíce vamarylis co dlouho spal, chvíli před deštěm ryby zhlubin vyplouvají do tůně co leskne nad hladinou a voní jako panna po koupeli vsedmi řekách zmedu a marně zkouší létat, vteřinu či dvě, pak do svých vod se navracejí, tloušti, jelci, hbití pstruzi i parmy co znají mělká místa i brody kde dá se políbit noha procházející ženy a ona chutná po divokém česneku a psím víně a její prsa jako ptačí višně se nalijí, chvíli před deštěm blázni jsou neklidní, vítr znejistí, čas znehybní, slunce zdá se že není, já pročítám si svoji knihu snění, chvíli před deštěm……
Víla
Zpěny jsi vystoupila na mé břehy
a já plný něhy
sevřel tě
a ty poprvé jsi řekla
Chodit s říjnem
Domem chodí říjen
a jeho hlas
odříkává své zdrávas
odbily hodiny
Na nebi sto...
Na nebi sto zvířat
na nebi sto nocí
na nebi zašlé světlo
hvězdy zkonce času
Den před zimou
Den před zimou chystá si svůj bílý šlojíř a veselí muzikanti provází meluzínu komíny kolonie cikánů, stojím na hranici deště a sněhu upalován tak modrými záchvěvy větru, že pálí jako oheň, stromy obnažily tajemství ptáků a oči kočičí slídí po prázdných hnízdech odkud vylétala mláďata hvězd na noční nebe, křivky žen jsou ztraceny jako Atlantidy a oči mužů navrací se nebi vnevědomé zbožnosti, vhadrech je veselo a hemží se chlad na Zeppelinech nafouklých novinami a somráckým smradem, den před zimou je první pára cítit dechem a zdi šedivějí plačíc omítku na řasy okapů, jdu a překračuji bez zájmu mrtvoly dne před zimou, bílé kůstky sněhu tlející vkalužinách, prázdné žíly listů i mozaiku bolševického betonu, než zítra vkročím vmé stopy zloňské zimy…
Rozednívaná
Venku vítr voní po šalvěji
až stíny se ohýbají
a jihne zem
jsme cítit po koních
Přijdu ti vhod
Půjdeme spolu
ulicí zmlčení
a nebudeme mít konce
ani dávnosti
Po mém zpěvu
Křik páva
má pýcha
vzahradě zůstalo pár per
pomém zpěvu