Písmák Šaría
zakřičíš do tmy "islám. "
a odpoví ti ticho
je snadné vzít mu život
u k a m e n o v á n í m
Některá slova...
Některá slova hřejí víc
jiná jen zlostně zuby cení
na hrotech listů slunečnic
ulpí ztraceny
Cesta je bílý had
Cesta je bílý had
plazící se rájem
O co tu vlastně hrajem
O život. Snad.
Čekaje na jaro
N a š p a l k y o d s t a v í m s e b e
a p o č k á m s i n a j a r o
z a z i m o v á n u p r o s t ř e d b í l é h o t i c h a
s n ě ž e n k á m n a d o h l e d.
Ve stínu smutných černých polí
ještě mě chvíli hlaď
tvé ruce hřejí jako medovina
kterou jsme kdysi pili
pojedem spolu na jih
Slzy
Slzy jsou solí vzpomínek
vonících létem
v sesuvech myšlenek marně se brodíme
hledajíc něco, co ještě smutně kvete
Zpovzdálí
Odpadl další list v kalendáři
čas v bystřinách plyne
do krajiny jiné
kde čeká stáří
chybí nám oběti
chybí nám oběti
a otevřené rány
odečet zpamětí
vnichž zůstali jsme sami
Po páté ranní
rozednívá se
já dál tu ležím jako mrcha
už měl bych vstát
však nechce se mi
sochy trpí samomluvou
již celá staletí trpí sochy samomluvou
jejich slova uslyšíš jen za nejtišších nocí
tříštit se o chladnou kamennou dlažbu
a ráno vše zametou andělé.
U černého kafe
kde mrtví začínají prosit
budu ti čerstvou vodu nosit
barevnost pestrých lučních květů
do věnce pro tebe jen vpletu
když ...
když ticho ruší pláč
na slovo jsme skoupí
když pláč se změní vticho
nemáme slov.
městu
vkontrastu slidským přelidněním
a ve světě tak sprostém
jen meluzína je mým hostem
zahlédnout svého vraha
pelyněk zhořkl
pelyněk zhořkl, vím
je od úplňku bledý
ta hořkost se mění vjedy
a já se kní navracím
divoké růže
strhávám kůži divokým růžím
rozvitým do krásy
těla osamělá vostrém trní osahávám
straním se vran a bojím se lesa
střepiny granátového jablka
střepiny granátového jablka
uvízly hluboko vchřadnoucích srdcích
a trpká chuť vyvěrá zpuklin kůže
vtemně rudém zbarvení
pijavice noci
vysává ze mne všechnu bolest
když obtloustlá hoduje na dřímajícím těle
a dýchá můj vzduch
vlechtivých snech obnažuje se
a břečťan se vine
prost, semena rozsévaje
nevracím se již
směs poodhalených tanečnic
vnichž hořkost moje taje
fragmenty
vysoké tóny varhanních píšťal
roztančily svá úzká těla
a zvířený prach usedl na římse
polorozpadlé barokní věže
kanibal
kdybych byl kanibal
asi bych vybíral
ženy podle jiných parametrů
každý má rád svoje jistý
domina
nemohly dotknout se tváře její, úst
ruce jež zkameněly a přestaly náhle růst
děvčátko sebezáhuby
převáže přes oči černé stuhy
sklizeň
na rušném poli
kolébá se
vpralese stvolů
pšeničné zrno
Slova
slova, slova a zase slovaa básně co z knih pramenístesk i zloba se v nich schováale to podstatné je mlčení.
meze
nemívám ve zvyku říkat co kdyby
vždyť lány jsou dávno sjednoceny
a to se dnes cení
však co kdyby přece jen (mezi námi) zůstaly meze.
z Novohradských hor
rozednívá se, krajina se halív nehybně mlžné krásea v tichém ranním šeruukrajují dlouhými nožisvou brzkou snídanipásy buldozerů.
já, krajina
pokoru hledaje demoluji své tělo
dunivé zvuky valí se podél mne
a vpuklinách znovu raší
zmoruší bourci
ticho !
to ticho bylo absolutní
polehávalo si jen tak
ve vlahém, teplém večeru
podél lesních cest
čekání
vkaždém zrození
i smrt je cítit
byť na hony vzdálená
bez chvatu, bez studu
poslední let anděla
cosi se upíná na padlou tvář
spřátelené oči tajně pozorují ji
vkulisách nechtěného
rotujíc vbleděmodrém osvětlení
V Motole
opusť své bludné kruhy
co vtišinách probleskují
a pozvolna ztrácí lesk
vnoř svoji pěst
Mlhy na Blatech
je to stará hra co ukrajujíc
vteřinu po vteřině drama dávné
jen vmlžných lukách halí
vprocesích dlouhých
kameny na mamuty
nic proti kopí nemám
pokud mi netrčí ztěla
prvobytně pospolného
co na tom zlého
růže mých krátkých snů
růže mých krátkých snů
bývají bez trnů
rozvité poupě ve sluneční pasti
růže mých krátkých snů
zvířecí
dikobrazí
dikobrazi mají mrazy málo rádi
a se sněhem se už vůbec nechtěj skamarádit
zato já mám velkou zimu celkem rád
ptáci
ptáci křižují oblohu
modlíce se kbohu
prosí o odpuštění
ptáci povětrní.
vegetariánská
když se maso chystá
znejistím
živím se totiž listím
a jsem masochista.
chaos vládne všemu
vrozpínavých mlhovinách galaktické ohně planou
otevřenou branou pekel rozbíhají se vroztodivném květu
a znovu vzlínají až do nekonečných hlubin dávnověku
jako tenké spirály smrti
nestvůra chtivá
sem propašuje své tělo, nestvůra okřídlená
shlavami třemi vrásčitými
vpravo i vlevo komíhá se a kolem vše bortí
kořistí její jsou i malé děti
katarze magnetických bouří
Oscilují mračna magnetických bouří
kruhy modravého prachu
víří kolem vnekonečném tahu
na vlnách se nesou
Sudety
jako ústa staré ženy
rozpolceny, rozklíženy
pro rytíře vlesklé zbroji
plaňky plotu trouchnivějí
Čtvrtá dimenze
Procedím své tělo
skrze jemný plot
do čtvrté dimenze
pište své recenze
retušuji
tvou černou duši
vykreslím tuší
retušuji, ať jí to sluší
co ti zní zbylo
duše všech zemřelých
hrozivě nebe ztemnělo
u vyvrácených křížů
a chladno již znovu vane
ruce i nohy přikované
Velký kulový
Skrýváš ho lehce zkrvavěnou dlaní
srdcové eso, co vrukách pálí
zahoď tu kartu, zahoď ten list
a jistoty tvé budou osedlány
tápání
Mé oči tonou ve tvých očích
a lásky je vnich čím dál víc
však duše tápe a srdce teskní
tys jeptiška a já jsem mnich . . .
Podzimní nostalgie
sevřeny těsně do čelistí
servou si stromy žluté listy
a na strunu lehkou osudovou
zahrají novou píseň snovou
Samota mlžných rán
Do ztichlých zátok bezedných
smutek se smlhou snáší
pod křídla dravých volavek
co lesklé rybky plaší
Budeš-li chtít
Budeš-li se chtít opít
opiji se s tebou
budeš-li chtít pomilovat
pomiluji se stebou
pestrosti květů proplazím bos
z vyhřátých hnízd dolů padám
do vlhnoucích stínů
pestrosti květů proplazím bos
a vkůži hada hynu
vrásky
vrásky, to jsou letokruhy
moudrost vrytá ve tváři
přibývají první, druhý
čteš si v nich jak ve snáři
maličkosti dlouhého dne
slečno, od Vašich dlouhých nohou
zrak svůj odvracím
když je slunko protahuje
vnekončící stín .
kolébku vyměníš za lebku
kolik dřevěných holí
zkamení na úpatí hory
ve hře tak dávno rozehrané.
co jenom se snámi stane
v procesích dlouhých
vprocesích dlouhých
neslyšně plynu spolu sdavy
pulsující periody semaforů
vypouští mne a opět zastavují
Mlha
potravo havranů a dravých ptáků
ztiš rychle svůj hlas
umrlci zdávno ztroskotaných vraků
tam dole pomlouvají nás
Kamenný most
co zůstane příštím generacím
tunely metra jsou pouhý stín
středověk zvolna znovu se vrací
vpodobě čerstvých rozvalin
a srdce po vteřinách bije
co kdysi bylo dávno není
vhorečných mlhách již ztrácí se
střepiny vnichž odraz osamění
jsou přeťaté žíly na ruce
V kostkách vržen
Zžalu a hoře stvořen
ponořen všedi ulic
toulám se vpříkrém stínu
s pachutí terpentýnu
Severní ledová
Azurovou oblohou zašumí křídla divokých hus bernešek
mířících v klínech dál k severu
stíny pobřežních skalisek pomalu natahují své ztuhlé prsty
po zamrzlém moři stále dál
Láska až za hrob
Docela ti začínám přicházet na chuť
už mi ani nevadí
že jsi taková baculatá
a taháš se s kde kým
Sadistická
sadista si sedí v sadu
na rozkvetlém třešňoví
než dosáhnou květy plodu
uláme jim větvoví
Šumava tajemná
jsem krajina opuštěná
nevhodná kživobytí
tesknou nocí jsem drcena
jen po ránu se třpytím
údolí neklidu
zepizod povznesen dotkne se hvězd
zúdolí neklidu, divokých strží
Poe se vrací
vpařátech další oběť nese
prekambrium
zkameněly kvítky drobné, modrající
doteky křehkých démantů obroušeny
nepřivoníš
voblázcích safírových
ve slati
topoly jako kopí knebi míří
nemají zázemí
kořeny vzemi tlejí
suché listí dolů padá
Perly jitra
nepouštěj mě ksobě blíž
svým dotekem mi ublížíš
jen ktělu si mne přivineš
já oslepnu, ty prohlídneš
chvilka poesie
hřejivým dechem probuzena
plna očekávání
vpestrosti něžných květů
krajina marní svůj čas
v orchidejích jižních cest
znám všechny tvé tajné skrýše
vorchidejích jižních cest
krásu zvrhlou vprudké pýše
i zářez zloby i krutý trest
dožínky pijáků absintu
mravenčení vmezipatře úst
spříchutí peprné máty
proudí jasnou tepnou mdloby
vstříc světlým zítřkům
snová
nakresli mi o čem sníš
na záda, či levou paži
noc už bledne, maluj níž
krev se ztepen vrací do žil
oltář obětí
kolikráte zbělely již všechny naše kosti
a rozpadly se vprach
ve stinných koutech sedlý
ze stigmat bortících se zdí
střelec
Střelec hraje hlavní roli
na pozadí marných dnů
ve stínu dlouhých černých polí
šachovnic ti podlehnu.
Aleluja Jarka Nohavici
nezavane ke mně dech páchnoucí nenávistí
neuvidím škleb znetvořený
ni planoucí oči rudé
bezcílné tvé bloudění
čekej
zalije tě slza rmutná
vorchidejích jižních cest
nahořkle a trpce chutná
absolutno mírných gest
Varování
zvýšin se spouštím po pavoučí niti
já, ničitel plachosti a predátor temných zítřků
poután vopuštěnosti všechny své oči skryji
vkrutostech mrazivých roklin
The Best of Pink Floyd
Projdu zdí, když slyším Floydy
s Animals si přivstanu
lásko drahá, proč zas pouštíš
Umagummu do stanu.
převtělení
horkým deštěm jen napůl zmáčen
vrozsochách starých, uschlých lip
uhýbám prutům těžkých mračen
kořeny dávám na odiv
z kamene tesané
Zkamenělé chladné stisky
tonoucí ticho víří tmu
umlkly dávno již všichni svatí
a smrt kdesi číhá vdohlednu
Na břehu Tanganiky
Drápem vyrývá ornament do kůže vzlyků
není to poprvé, co rudnou vody Tanganiky
jezero ochotně smívá trn bolesti
hlas uvízl na horním patře samoty
V perutích bílých
vharému tvého těla
pořádám skvostné orgie
kořeny prorůstám do tvé hlavy
dlouhé nohy pavoučí
jak skládat básně
Jak skládat básně.
To jen složíš k sobě slůvka
v koutcích duše rozfouknutá
tak snadné to je, to mi věř
oko vraní
ztraceni vpustině myšlenek
putujeme bezútěšnou širou plání
za ruku mě voď, nespěchej
vždyť slunce ještě trochu hřeje
zapomeň
jsi ztělesněním všech mých hříchů
oči vkorunách prastarých platanů znovu žhnou
kam se ztrácíš zmatená slzo
vytrysklá zlistoví podzimního spadu
jen bloudím
vmrákotách znovu jen bloudím
to věčné chvění rámované
doteky tvých prstů
vepidemiích nahých těl
Vázaný verš
rozvázal jsem vázaným veršům trochu ústa
a ony se začaly tvářit jaksi zakřiknutě.
Z kůže hadí
Často máš vočích lesk a splín
lásku si pleteš sotroctvím
a ve spleti stále stejných jmen
zůstává kde kdo pokořen
Ve znamení hada
vutajení páchám další sebevraždu
zlákán vůní mladého těla
vkalichu hořkosti zmítán touhou
topím se vbeznaději
V krajině fasád
Jak bezohledné je to hluché ticho
bolestně smýká tíhu věčných běd
proniká skrání sotylou tváří lichou
a ve rtech skrývá proklatě prudký jed
Marnost
hledám tě ztracenou
jak jehlu vkupce sena
časem tvá ztráta stále více bolí
však jak tě mohu najít
Jedové ostny kaktusí
Jedové ostny kaktusí
se mi hnusí
jen dotknu se jich při krmení
ruka trne a strašně brní
v osidlech propasti
projdi do tenat nicoty
vlasy již skrápí kapky deště
ozvěna kroků kdesi zní
a hlas zhlubin volá „ještě, ještě“
Ornamenty hříchu
Ryji ti ornamenty na hebkou kůži
trnitou růži ve spárách hříchu
je ti to ksmíchu.
Máš co jsi chtěla
Gejša
vutajení páchám další sebevraždu
zlákán vůní mladého těla
vkalichu hořkosti zmítán touhou
topím se vbeznaději
další modlitba za jaro
jemné, jemné stěry v dlani
otisk křídel motýlích
mrazy zkrotí jarní tání
však motýl křídla nedones.
Voda živá
raději mám vodu mrtvou
je sterilní a nezávadná
voda živá vsobě skrývá
mikroby a bakterie
vložka
Že moje verše krvácejí
a frivolní jsou trošku.
To snad ne, vždyť tak to není …
No,
po kapkách
po kapkách tě ztrácím
vlhko všude kolem
jsi mou ranní rosou
a já tvým suchým stvolem
intimno
vnímám tě ve své blízkosti
dotýkám se tě lehce a něžně
a při snění si stebou hraji
a stoupám přitom stále výš
půlnoční nostalgie
bledne i svit Luny
z tvé křehké noční krásy
mne zavalí jí tuny
dnes zdechnu pod ní, asi
pro mi le
nestane se vážně nic
když hledím na dno do sklenic
poprvé, či posté
má závislost vnich roste
na horách
z tvých roklin bezedných
jímá mne strachi proto žiji na horách osaměn ve své strnulosti a snadná kořist pro dravce sám usínám když se vítr ztiší z bodláku osten je mi bližší a má tvář je tváří
h l o d a v c e .
již rozdány jsou ceny
Já už znám samolibá gesta těch co sbíraj ceny cesty slepých ptáků jsou dávno oploceny a již není kudy zpět Kam vedou stezky z města, vím tak proč dál otálet tam za předměstím zahradním se v nočních mrazech budu chvět tam v lesích listů zbavených čeká jen led a čerstvý sníh však žádná cizí vesta Zemdlela má ruka již k zemi trpce klesá dávno rozdány jsou všechny ceny a zbyly tu jen hesla .
Krajina hrází
to ve tvých ústech, rybo němá
krajina hrází osaměla
mlhami podzimními
ostrovy hor ční zmlžných jezer
navždy ...
neklidu dočkají se oči tklivé
zvesmíru bytí čiší strach
tajemnozní taksrdceryvně
a vše se mění, mění vprach
láska jepičí
vúdolí hor a stínů
vnímám tvou propadlinu
a ty, znaší lásky jepičí
sjíždíš jak hasič po tyči
experiment
vše co zbylo zjejí krásy
vholinách se trpce ztrácí
a pahýly stromů, osaměle
ční knebi vrouše trpitele
Protestní
jsem pouhou záložkou
dorozepsané knihy budu vložen
tys ostrá roznětka
na minovém poli lože
V temnotách
city tvé se blíží pornu
a ostrost mají Matterhornu
i nároky máš velmi značné
ty jsi druh šelmy krvelačné
na prahu citu
Sprvním dotekem rozezní se tvoje srdce
a prudce buší do železných okovů
nalézám tě rozechvělou
vysoko až kdesi uvnitř krovu
Vítr z hor
Znížin propadlá
vpustině stepí kráčíš
vyprahlou cestou nepohody
a jen údolní nádrž je plná čiré vody
Jednohubka
jednohubka - a n o n y m - s párátkem ve svém srdci když spoustou chutí zavoním t yt r h á š m ě j a k v l c i .
Smyslná orchidej
myšlenky mé rychle zplaní kousneš do nich, zkřivíš ret sladkost smilní za poznáním že za chvíli se zhroutí svět tak mátožný a sebestředný a hluchoněmý napohled nic dobrého v něm stejně není nic jen lovy beze zbraní nic než ústa bez pokání a dvě duše ve spojení a slaná slza a v slze letmé pousmání co znám dávno nazpaměť hmatem tě teď celou vnímám plnou jako žitné klasy rozechvělou, už ztichly hlasy jemně a opatrně nahlížím i do tvé dlaně otřu se lehce o tvé vnady a pak až prudce se mi zvedne tlak a krev se v žilách zpění vytrysknu jak gejzír zapomnění zkropím tvé lány co leží lady a v nich modré chrpy i vlčí máky jež do noci tak sytě září když otočíš se ke zdi zády a ke mně tváří .
Obecná škola
Strašně, strašně dítě vříská rákoskou ho mlátí Tříska . . . .
Křemelná
Řeko, tak prudká, stříbropěnná postůj na vteřinku utiš se v klidné zátočině stříbro své odlož na mělčině a v meandrech najdi zalíbení a v hlubokých tůních co tě změní se zdržíš ráda chvilku řeko, tak klidná, černočerná tvrdost zaznívá z tvého jména a když z hor úniku není střemhlav se vrháš do kamení a kaňonem razíš cestu řeko tak smutná i čarodějná co vídávám tě ve snu .
Ponorná řeka
Z roklin chlad a z mýtin záře mezi mechy pramení jen tenká stužka z kalamáře temné modré mámení otisk ticha vpíjí stíny ponořené do hlubin bílé skalní rozsedliny a rudých plodů jeřabin stonky kapek zní jak rány s bubnovaným šílenstvím stalaktity plní chrámy skrytým, věčným tajemstvím
Červánky
znavený den sklání se k západu rozlitým červeným vínem chceš-li, usrkni trochu napij se mešního moku a pozoruj přivřenými víčky jak obzor splyne se stínem vínová stane se černí ticho kolem až zazní pak dočti i poslední stránku a oddej se vlahému vánku a až jitrem mlhy zrůžoví a v trávu klesnou v klamu jen v sítích pavouk uloví pár třpytných drahokamů .
Soutěska Samaria
Ozářená krétským sluncem s kapkou ledu z Bílých hor skrývá v sobě i kousek jedu při sestupu bez pohor z vůně květů oleandrů na dně rokle rozvitých uzmi jedno zrnko medu ze stěn kolmých, rozpitých z pramene ho zapij z dlaní setři pot i špínu měst vnímej krásu než tě zraní SAMARIA cesta cest .
Jen okamžik
Ta chvilka byla velmi krátká jen letmý dotek dlaní o po něm sladké pousmání sbalilo se do pozlátka zkrátka - štěstí jenom jednodenní Marnivá touho, čí je to vina že dnes na mě zbyla jen pantomima. Bezradná gesta jak staniol shoří proč se tvůj plamen do jiného noří. A proč temně to znělo když z bledé tváře se tvé horké tělo jen dotklo oltáře. Máš co jsi chtěla bezbranná něho jen chvilku jsi zněla a navždy jsi jeho .
Betl
Hrajeme betla s osudem okolo sebe klademe miny když šlápnem vedle, nebudem já ani ty, jen zbudou tu viny zakryté mříží za oknem .
otiskni se
zkamení ti otisk dlaně na pomezí chladných stěn z okna smutní oči laně i s vůní květů chryzantém proměň vůni v kopretinu oči zjasni klokočím z dlaní v tůni setři špínu otiskem tvým proskočím .
neuzraju
Co se stane až uzraji bude mě pak někdo číst. Řekne Nika " vážně pane, Vaše dílka jsou jak plané makovice rozpárané, co mám k tomu ještě říct. " nedozraji, nařízni mě a šťávy ze mě vysaj víc . .
Rozklad
pár veršů spolu cizoloží provádí pochybné hrátky bezradná slůvka tu nahá leží jak složit je, ale teď zpátky. .
V máji sněží
ztratily svoje poslání okvětní lístky na jabloni vítr je jižní rozhání a sněží, v máji sněží .
Noční můra
za světlem se honí tvá noční můra a po ní v jediném krátkém okamžiku ze stran i shora bez úniku zní dusot stáda koní dnes jako včera ba i vloni jsi padlým listem pod jabloní co kopyt se tak bojí dnes jako zítra tak i za rok k zemi se snáší jen tvůj amok co z okvětí se rojí a voní, sladce voní
Cáry
cáry duše rozervané skrze mořský vítr vane než si na ně trochu zvykneš zprvu chutnaj slaně .
Barvy života
Rudě zní tvá krutá slova přes ně skoro nevidíš nač je říkáš zas a znova proč jsi modrá jen když spíš. Zezelenáš vždycky vzteky vždyť se tak moc neděje celý den mám z tebe tiky a k večeru kurděje Celý bílý sbírám síly na hanbě teď bude stát ach, vyměním všechny díry za církevní celibát Snad zrůžoví další ráno snad už půjdeš do sebe jinak řeknu žlutě ano já chci umřít bez tebe .
Zlom
proteču ti mezi prsty jako opar mlžných rán trochu vlhka zbude v hrsti napojíš se z čerstvých ran
Smrtihlav (železná opona)
Bičem šlehne za úsvitu paprsek co šero mýtí kolem projde ostří třpytu v mlhách zazní táhlé vytí rosu voní bolehlav tmavé stíny prošlé noci ztrácejí dech ve slatích den si převzal vládu moci tma uvízla v opratích modrásek se zvedl z trav konec stezky, ploty dvoje za nimi vysněný cíl však bažina cos pohlcuje vír si kolo zatančil lesem krouží smrtihlav .
Mimozemšťané
Žijí na jiné planetě byť obývají Zemi zelení nejsou však zdá se mi že nám ostatním se tlemí podobné mají postavy snad trochu kulatější do vínku od nás dostali kouli, co nám z ní věští problémy umí vyrobit berou si slušnou rentu ufouni nejsou prý jsou my . poslanci parlamentu .
Koleda
Uchem jehly prolezu jak půltón nočním tichem ušiju ze tmy koledu co lechtá lačným smíchem * ze stehů divné otázky se s vánkem jemně chvějí strach si z nich uplet provázky jsou věci, co se dějí * uzel až dílo zakončí když zašmodrchá nebe široké ostří mačety odsekne i kousek tebe * .
Vlnobití
Na dně sklenky trochu zebe otisk rtěnky kousek tebe . . . háže mi lano .
Rozpor
orgie myšlenek prorostly do tmy vyhřezlé ze sklenek rudého vína na malém jevišti čtyř stěn se dotkly vzývajíc ke zteči Yanga i Yina
... sobectví ...
z tvých přesčasů mám lehké mravenčení co to po mě vlastně chceš. vždyť já už skončil a to se snad cení tak kdy si i ty už odpíchneš. .
Procitnutí
hloubka citu ve tvé žíle proteče vždy černobíle obnažené stydké kosti vedou mě až k závislosti jen k modlitbě ruce sepnu už tvůj jazyk uštkne tepnu ještě chvilku srdce bije pročs mě chtěla, když jsi zmije .
Propadliště času
Letmý dotek minulosti s popravou se potýká nová doba pálí mosty z oken hledí gotika v katedrále prošlých věků harfa teskně zahraje melodii bez potlesku nápěv míří do kraje pluje kolem nabit zlostí vzdaluje se od hradu až propadne přítomností o pár set let dozadu .
Nesmělá vločka snesla se z nebeločka
Nesmělá vločka snesla se z nebe usedla na ruku a tebe z ní zebe snad chtěla ukázat svou křehkou krásu zrozenou v oblacích, snad hledat spásu teď zatím na dlani chvilku se hřeje jen slzu uroní . a krása kde je . .
... smyslnost ...
dohořela svíce
zhasl její knot
tebe pálí líce
a mě to přijde vhod
Rovnoběžky
Jsi mimoběžka moje milá
ztrácíš se mi v prostoru
kdybys byla aspoň tečna
žili bychom pospolu
V šípkovém keři
Uprostřed trnitého keře
s posledním šípkem červeným
ranní mráz uzamkl ven dveře
sýkorce klíčkem stříbrným
V parním vláčku
Dnes nás vozí mašinfíra
uhlí přidá, páchne síra
jedem totiž v parním vláčku
stále houká, tahá páčku
Večer s Lenkou Plačkovou
Myšlenky mi plavou hlavou
z lásky k jedné z celebrit
myš Lenky se porouchala
večer ji jdu opravit.
Volný verš
když píšu volné verše
a v uších trylky zní
vždycky mi z nich vyjde
stuhou
Uzel na duši
Ráno jsem jak zvadlá růže
sáhni na mě, píchnu tě
poledne se v práci měním
v zpívající labutě
... skromnost ...
servilních díků
užiji dost
nemám však velké vlohy
mé básně jsoutak
Na lovu šelem
Vsetínské vrchy obchází strach
z čeho to nikdo neví
něco se plíží po lukách
a říká se mu vrah
Kocovina
Hejkalové, lesní víly,
bludičky mě omámili,
zavedli mě do bažin .
proč já hlupák
TheMelin
Znám křišťálovou studánku
kde pod ní hučí jez
tam nad ním vyrost Temelín
a betonový les
Mikrosvět
dnes to s námi roztočí
kobercový roztoči
jednou štípne
dvakrát skočí
Kaleidoskop Zuzany Navarové
Z barevných sklíček života
skládáš obraz doby
sbíráš je cestou
jak plyne den za dnem
Setkání na síti
Propadáš se do svých myšlenek,
splétáš je z pavoučích sítí,
létají všude i kolem mé hlavy,
chytám je do svých dlaní,
? plachost ?
pouštní písek
vhání slzy do očí
karavanám snů a tajných přání,
co neumí
Lesní svatba
pobledlá bříza vdává se
bere si elegána
celý les kolem klaní se
manžel je černá vrána
Večer na Turnerce
Jen mihotavý plamínek svíčky zbyl,
i v hlavě zbylo prázdno,
čas jakoby se na chvíli zastavil,
my dohlédli jsme až na dno.
Vyznání
Miluju vážky, šídla i moly,
a taky srážky, hory a doly,
miluju moře, řeky a tůně,
miluju toho, co nosíš v lůně.
Arachnofobie
Chytla ses do pavoučí sitě,kdo tě z níteď rozmotá,nehýbej se, zůstaň v klidu,zbývá kousek života.
Co to říkáš, že se bojíš,že já ti mám pomoci. Asi nevíš, jak je těžký,zbavit se tý nemoci.
Žlutý křižák už se blíží,
cítí svoji potravu,
Svítání
Leháš sido trávy, tak něžná a vlhká,
dotýkám se tě lehce a jemně, abych ti neublížil,
záříš v ranním slunci jako drahokam,
miluji tvé doteky, mrazí z nich v zádech,
Koliková past
Přes Muráňskou Planinu
jdou nožičky lehce,
to z Fabovi hol'e
dolů se jim nechce.