Řekni proč?

Proč. Proč řekl si mi: „Skoč. “ Proč tě vždy poslechnu. A rady ostatních přeslechnu.

Černá voda

Na břehu řeky Svitavy leží malý medvídek. A ten teď tiše vypráví příběh jak z černých povídek. Dětským pláčem voda zpívá a lidé naději ztrácí, když nad řekou se stmívá a dítě se domů nenavrací. Ve tmě ho hledali, volali, plakali, a pak už věděli, že marně čekali.

Noční krajina

Hory se nad údolím nachází, sníh obaluje vrcholky hor. Za nimy slunce zachází, na stráni šumí bor. Krajina poránu rozkvétá, poupata lístky otvírají. Prvosenka ze země vykvétá, krávy travičku spásají.

Anděl smrti

Rázně kráčela ulicí. Řekla si ,že dnes ,dnes přišel ten den. Sama si nebyla jistá jak k tomu došla,ale věděla ,že je to tady. Na rohu zabočila a rozběhla se.

Sonet smrti

Stále mezi lidmi slýchám:"Život je krásný, milý, sladký. Přeji si jeho průběh hladký,ať netrápím se, dokud dýchám. "Života vzletných přirovnáníplna poezie bývá,málokdy však se v nich skrývávětší touha po poznání. Vidím i ruby, nejen líce.

Samota

Když v hlavě dlí jen prázdnotaa bolest tvé srdce dusí,každým okamžikem rozdrtit ho musí. Tak taková je samota. Když duše smutkem znavená,bezcílně, zmateně světem bloudí,jen malé pohlazení na okolí loudí. Samota tohle znamená.

Poslední kapka

Noc temná, z dálky hlas,promlouvá k mne zas a zas. Tichým šeptem napovídá,že svůj život neuhlídám. Malebnou vsí zazněl křik,za zbraň svou vzdávám dík. Hrotem vpřed mířím,tmou pomalu se plížím.

Měsíční záře

Když noc nastolí svou temnou vládu,rozlije do kraje čokoládu,na černý uhel zbarvenou půlnoci. Okouzlena prožiji nádherný pocit,az Měsic přitáhne noční tmě opratěstřibrným jiskřením na nebi protká těkorona zářící Luny bledým svitem,jež hvězdy prošíva zemdlelým sítema v kraji stíny dlouži se a straši,paprskem každým dni špínu opráší,by tak jako spánek posílí myslMěsic teď přírodě jiskru svou křisl. Rostlinám, trávě, ba i skrze keřebolesti, únavu, povadlost bere,jak živá voda v kořenech stromumesíční září proudí síla tomu,pro nejž tma neni jen přírodní úkaz. Mé verše jsou toho nesmělý důkaz.

(Bez názvu)

Tajemny pan s kloboukem a plastem do desteprisel zas, nevim odkud se vzal. Malir krajin, jez dlouho je na ceste,se zastavil a chvili tu stal. Tajemny pan s nimz se sem vkraduz od rana ten zvlastni chlad,zacal malovat svou novou vizi,aby vsem ukazal, ze neni cizi. Stetcem z dob vrcholu impresemaluje krajinu ruzne zabarvenoua vsem, jemz zpusobuje deprese,schvalne zapomnel na zelenou.

Sníh

Když poznala jsem prvni snih, byl studený a plný vloček na dlani,byl jako husi peří, které popadalo na zem rovnou z bílého nebe,padal dlouho, celé dlouhé dny az do třetího zasněženého svítaní. Netušila jsem, že tu krásu ještě někdy potkám,potkala jsem tebe.
Všechna rána náhle změnila se na ty sněžné, plne krasnych pocitu,zima chladi venku, teplo v srdci, na dlani jen srdce teplé nadhernéA já jsem tady v přirodě vzácně nezdolatelně a vidím, ty jsi také tu,v šiři duse me, jenž touži po tvem dotyku, pohlazeni a lasce verne.
Zima mi vždy pomohla svou krásou zimních večerů, jejich fantazii,tím, že byla tak něžná při světle svíček v jejich žlutých plamíncích,snem krásného a vzácného casu, kdy vločka vločku znova překryjía cesta je stále dlouhá, klikatá a zasněžená, ocitajici se v kamincích.

Krása jara

Jaro volalo me docela tichouncea septalo slova tak nezna. Hladilo me svou dlani lehouncea pravilo, to ty jsi nase knezna.
Ton v tonu hudby se linul krajinoua mne splnil se muj davny sen. Stala jsem se kvetinovou kralovnoua videla rozkvetat kvety kazdy den.

Rovnost

Vzpomínka

"Když vítr v Tvých vlasech hnízdo si udělá,a na tvářích úsměv vyloudí se,pár pramínků sfoukne Ti rošťák do čela,z ženy hned holčička vykouzlí se. Měníš se v mžiku, vítr už zmizel,nechal mě před Tebou bezradne stát,ruce se chvějou, v kapsách je schovám,snad na mě nepoznáš, co bych teď rád. Pak otvírám oči, vzpomínky mizí,na stěnách vidím stíny si hrát,za oknem noc a lidi cizí,zvedám se z křesla,odcházím spát. "

Vyznání

"Jak můra zoufalství za noci temnéto světlo sladkosti ochutnat nech mne. Co střepy bolesti zasáhly snění,teď křídla návratů zpět se v sny mění. Slepé néžnosti, zmačkaný cit, jako dva pavoučci hledáme nit. Ochutnej nebe, ochutnej rtuť,Tvá slůvka lásky, ztratila chuť.

Pramen

Uprostřed planinyvytryskl mezi balvanynepatrný pramínek láskyjak z horské bystřinysílil v proudu vodyběžíce přes všechny kamenytrápení lidského životamezi pevnými břehy potokanaplněn očekáváním vždys blížícími se vodopádyplných vášní a touhyoddanými vroucími polibkymizícími vodní tříštív klidné jezírek hladinyukrytých do mysli hlubinyv mohutnosti toku řekys láskou vpletenou mezi vlnyplynouce tiše k mořise v nekonečné oceányvšechno časem odplavíztraceno či nalezenov pramenech lásky.

Déšť

Pršelo. Vyprahlá zem vycházela vstříc kapkám,které ji rozechvívaly a naplňovaly. Spojily se v jedno. Ve vzduchu bylo cítit tu nádhernou vůni deště,bylo jaro,prostě máj.

Jaro je tady

Sedím na rozkvetlé louce a pláču. Jsou to slzy štěstí, jásám,radostí skáču. Louka je plná květin ve své kráse a nebo mi to přes slzy štěstí zdá se. Proč mi kapičky slané vody po tváři stékají.

Smutek

Zas vidím smutné tváře,jak černé listy od diáře. Zas hledím ke tvým očím,zármutek v nich tuším. Zas čekám kdy se usměješ,čekám ,kdy už ožiješ. Zas zřím tě tu seděta do prázdna si hledet.

Zrada

Proč na kamaráda si hraje. A za zády nás pomlouvá. Proč pro ní nám srdce taje. A nám do duše promlouvá.

kouzlo

Cvrkoty cvrkavců spanilým polednembystřiny kolotu zpěvavě stříbrnéna vlně od vůně motýlích křídel v dálmozaiky koberců květů se vzpínajík oblakům rozlehlých písní všech prostorůchladivých stínoví mohutných stromovinhlubiny zčeřené až na dně skrývajíkožíšky rozličných tvorů tak svobodnýchdálek a blízkostí kroků jež provázívzduch věčně prosycen cvrkoty cvrkavců.

Pokusný králík

Jak malé bílé klubíčko,vypadá to vyhublé tělíčko. Krčí se v rohu,očka přivírá,modlí se k bohu,v bolestech umírá. Je černá noc,hodiny tikají,podivná vůně,přístroje blikají. Laboratoř zahalena do tmy,z těch koutů jde strach,jak míjejí dny,nadějě se mění v prach.

Nespolehlivé pověry

Pověr známe každý jistě mnoho. Já mám na mysli především ty, které říkají, co nosí smůlu. Černá kočka, která přeběhne přes cestu, rozbité zrcadlo nebo Gross v premiérském křesle. A také – samozřejmě – pátek třináctého.

Slunce

Když slunce převezme nad oblohou moc,jeho zlatavé šípy vždy ukončí noc. Se sluncem rozkvete nejeden květ,a smutek se v radost promění hned. Černá,měnící se v červenou až rudou,pak oranžový jas proběhne ospalou půdou. A nakonec,po rozvážném výstupu na hluboké nebe,probudí žlutá po ránu i tebe.

Večer

Večer , bylo sychravé počasí kapky deště se nepravidelně snášely na budovy ospalého města . Podzim byl v plném proudu a poslední listy opadávaly . Létajíc městskými parky vytvářely barevné listy romantickou náladu . Páry se choulily k sobě na lavičkách.

Cesta lásky

Najednou se přestala bát nočních můr, nenahlížela do tmavých rohů, nerozsvěcela v černých chodbách, zvuky, které se v noci rozléhaly domem, ji už nestrašily. Jakoby bylo jedno, co se stane. Jakoby na ničem nezáleželo. Začala mít ráda tmu, černé stíny, které skrývaly výraz její tváře jako temná škraboška.

Konečně..

Smála jsem se. Byla jsem mezi kamarády a odreagovávala jsem se po dlouhém týdnu bez tebe. Hráli jsme šipky, už nevím kdo prohrával nebo vyhrával, byla jsem zapálená do hry. Ale i přes to můj pohled často zamířil ke dveřím.

Den mravenců

Sundal jsem si boty,
tam někde,
uprostřed červené země
a ve stínu mých bosých nohou

pohádková

Malá mořská pannasi vyplakala očina studeném kameniz hlazeného mramoru. Sedí tu ztichlá,netečná,s kamennou tvářív rozkročeném moři,zahleděnák bílým loďkám na obzoru.
Oblázky slzjsou již dávno utopené,nebo na slunci vyschlé,
solí pokryté,oblé a kulaté,hlaďounké,
šedé i barevné …

Být...

Chtěla jsembýt .
pásy stříbrnými
a do úst zlaté proudy
polibků ti vdechnout

Pocit beztíže

Prostorem zatracenéúlomky měsíce
na nebi smilně klečí vzhůru
- hlavou prošli mitak snadno.
Vzátišíminulého intervalu

Láska

Láska přetrvá věkyje bezbřehá jako rozbouřené řekyje sladká jako zralé vínoje krásná jako hvězdy na oblozeje vrtkavá jako ženaje bolestivá jako smrtje nestálá jako časje tu pro každého z nás.

Dopis pro tebe

Cítím, že je moje rovnováha narušena. Že moje srdce se naklání, naklání se na stranu co vede k tobě. Bojím se toho, až se naše těla dotknou, bojím se jejich horkosti, bojím se milování. Ale víš, je to takovej ten krásnej strach, co chci překonat, protože chci mít tvý jméno vmilovaný ve svým srdci, protože potom bude vyplněno vším, vším co mu do té doby chybělo.

Dopis

Další dopis. Kolikátý už. Pátý. Desátý.

Boj

Já složit píseň mám. O lítém boji,seči. O letící sekyře , o zlomeném meči. Já nechci zpívat chvalozpěvy o boji,kde mí přátelé umírají.

Stopy v písku

Tvé stopy v písku,ztrácejí se,pod mořskými vlnami. Procházka v čase,snad hodila se,vítr vlasy čechrá mi. Tam v dáli,u strmých skal. Párek racků se zachechtal.

Jsem...

Jsem princezna z pohádky, čekám na vysvobození,
jsem voják z posádky, čekám na zachránění.
Jsem pouhý sen, bojím se probuzení,
jsem špión jen, děsím se prozrazení.

Trošku romantiky někdy neuškodí

Opět mám po únavném dni chviličku pro sebe a mohu zavřít oči a ponořit se do svého snu. Sedím na lavičce kousek od Vltavy a jen tak tupě pozoruji tu špínu podél břehů a ty bezstarostné a spokojené labutě, které kolem ní proplouvají. Dlouho se na ně s radostí dívám a sobecky si od nich beru ten jejich pocit klidu a zaháním tak do pozadí svůj typický hektický den. Je mi krásně.

Jak?

Jak mám tě dostat na kolena, když před tebou klečím sama,
jak mám tebou mluvit, když má rty hledají tvoje,
oči mé teď zahalují slzy zprohraného boje.
Jak nemám se tě dotýkat, když se tě chci dotýkat stakovou touhou,

Já a ty

Stojíme tady Naproti sobě Všude je ticho jen já a ty
Ten bílý papír Na stole čeká Až si ho přečtem jen já a ty
Ta slova v řádku Skládají větu Co si teď čteme jen já a ty
Obálka bílá Objímá dopis Uvnitř je psáno, že… já a ty

Zlatá touha

Co bych si přála. Zlatého páva, snad zlatou lvici či zlatou lžíci.
Co je mé přání. Říkej mi paní zlatého zámku ze zlatých trámků.

Anděl

Anděl
Včera jsem viděla plakat anděla, měl oči plné slz. Seděl tam tichounce, jak motýl na louce, jak potok který zmrz.
Seděl tam nehnutě, jen bílé perutě se drobně chvěly. A hlasy v kostele v nečasu neděle, žalozpěv pěly.

Bolest uvnitř mého srdce

Tulím se k polštářiChci tě u sebe mítProud slzí po tvářiTy nechceš se mnou býtChtěla jsem líbat těChtěla se s tebou smátAle teď proklatěmusím tu sama spátMám si teď srdce svéVytrhnout z těla ven. Patří ti, né už měAle tys neřekl "mé si vem". Ale jak mám teď žít. Samota zžírá měTicho kol posteleProč jsem tak nešťastná.

Strach

Popel a chlad ať ze mě jde strach ať nezbude ani vzdech. Nářek a pláč, co jsem to zač, špatnost chci házet po lidech.
Nevděk a lež co čumíš, běž. Chci s hrůzou hrdě jít.

Plamínek...

Třese se chladem svíčky plamínek,schoulená v rohu tmavé místnosti,uhasíná,pod záplavou slaných vzpomínek. Pohroužená do své mysli,bez důvodu,bez příčiny,ach Bože,tenhle život je jenz tvé,z mojí viny. V prázdných dlaníchodlesk studeného potu,bílá pleť,popraskané rty,rudá tečka vprostřed čela,zakletá do mramoru. Plamínek.

Oči

Často dívám se do Tvých očíNaději ni smutek vidím v nichZáře, ta šlehá jak bičem kočíProč náhle celý svět zas ztich’Ten pohled předchází větu tvouJak nevyřčená stojí v temnotáchJá odpověď znám však nejasnouProč záleží ti na mých hodnotáchJen dva modré těkavé kamínkyBázlivě zastavují se a já potajíVe snách pletu ti z vlasů copánkyDlouhé krásné, jiné jméno nemajíZem teď pod hlavou zase tlačíJak jarní déšť sny přecházejíMé skutečnosti slova nevystačíProč po tváři slzy se kutálejí.

Přístav

Několik lodíplujících po mořimají jména podle řeckých bohyň. Mohu se svézt na každé z nich. za mírného kolébání,čeřících se vlnnebo sa bouří obrovskýchje na každé z nichbezpečno a mír. Každá mě doveze tam,kde je rája aspoň na chvílimě udělá šťastným.

Podzimní

Navlékáš korálky jeřabinna stébla mého dechua nekonečný mlhy stínláká nás pod svou střechu.
Tam spí svůj věčný senláska uprchlého létana záhonu pod oknemjim chryzantéma vzkvétá
Vadnoucí korálky jeřabinukrýváš ve své dlania nekonečný lmhy stínpřed sluncem nás chrání

Správa o stavu louky

Ještě je zelenák ránu neubýváočima hlazenásnad i kytku dá
V dálce severákžalmy svoje zpívástádo tu přihnalovčák Listopad
Jednou zazvonístříbrem okovanáa erb havranína tváři bude mít
Jako zralá ženastokrát milovanáo svém novém jarubude tiše snit.

Údolí přeludů

Jak paprsek slunce proniká pod kůživ hlubokém lese sílu nám vracípraménky řek se klikatí údolímtajemné poselství s dechem se ztrácí.
Prostřené louky před očima nebekráčeje údolím přeludů a představnechci vědět proč měsíc tmou scházívím jen, že daleko vede má cesta.
Možná někdy uvidím i plaménky z věkůkráčeje údolím přeludů pozoruji hvězdypozoruji sametové tváře, možná jednouprobudí nás nekonečná záře, snad někdy.
Zrnka zlatého prachu prosívám v prstechv dusotu kopyt okřídlených koní přešel denv lesích jelínci se zlatými kopýtky se pasoubojím se, že jednou budu tebou objeven.

Slzy

V tvých očích vidím slzysnad žalutěžko říct. Kdysi jsme se měli rádijá měl všechnoteď nemám nic.
Vzpomínáš. Jak jsem brečela řvalz plných plic.

Západ slunce

Krvavá zář, to je západ Slunce. Rudé mraky se rozplývají po obloze,a sluníčko padá níž a níž. Že už se mu chce spát. Kdepak.

Bouře

Černé mraky z dáli přichází,černo, to znamená, že bouře přichází. Stromy kymácí se v síle vánku,zvířata se raději ukládají k spánku. Blesky ozařují své okolí,hromy duní a ozývají se nehybným údolím. Potůčky proměňují se v řeku,šumí a zalévají své pobřeží.

Mraky

Mraky plující po nebi připomínají bílé hory,plují a plují, jako kdyby nevážily ani gram. Prostě se jen pohupují v rytmu vánku,který je nadnáší a hraje si s nimy. Hle, támhleten vypadá jako výr, a tu je pták. Tvary tvoří roztodivné, ale přesto je to jenom mrak.

Ráno

Ráno, rosa opadává z lístků,a já otevírám oční víčka. Proč jen musím probouzet se ze svých snů. Ráno začíná a nedá se oddálit - o den, dva. Ráno, rosa opadává z lístků,a já se probudím ze svých snů.

Noc

Noc přichází jako plazící se černý stín. Oční víčka se mi klíží víc a víc. Už přichází na mě noční splína já usínám a nic mě nezastaví.