Písmák Zběsile
Díval ses tak vášnivě, tak směle, tak hluboce a já jako malý motýl, ztracen na louce - lány květů širokých, tam v prostřed je ten tvůj, zběsilý let barvami k tobě stůj co stůj. A pak někde v půli louky, mezi květy, mezi brouky zmizel jsi mi z dohledu. Cestu k tobě nebo zpátky těžko najít dovedu.
Vítr
Vítr, meč stříbrný razí si cestu větvemi. Panenka slzy roní,ostří ji bodlo do srdce. Otoč se panenko nahoru, uvidíš světlo. Co přišlo s větrem, vítr zase odnese.
budu tu s tebou
Křičíš a rveš si vlasy,slzy se koulejí přes tvoje řasy,nezbývá nic z nebeský krásy,umřely slova poslední spásy. Budu tu s tebou až uslyšíš hlasy,co volaj a vzpomínaj na lepší časy. Budu tu s tebou až zmizí ty hlasy,budu tu s tebou, kdyby usnula si.
Bude ticho
Klekni si k pařezu a usekni si hlavu. Já ji pak hluboko zahrabu a odtáhnu si tvoje tělo. Budeš sice trochu špinavej, ale aspoň zavřeš hubu. Já miluju ticho.
S cigárem v trávě
Hlásá lásku, kdo umírá na prknech.
Hlásá respekt, kdo chodí po chodníku.
Vymetáš strach koštětem od čarodějnice,
ale nikdo neví, že by si měl lehnout s cigárem do trávy
Celej Dřevěnej
Až si jednou uřízneš cirkulárkou ruku
a zasviníš tak celou stodolu,
ta krev, kterou uvidíš,
bude ze srdce, který si právě rozřezal.
Bez názvu (zatím)
Zastavila se před žlutou oprýskanou branou a vzhlédla vzhůru. Na zelenavé plechové stříšce, která pokrývala zdivo oblouku, seděl holub. Díval se přímo na ni a připadal jí jako nějaký vrátný, který si kontroluje návštěvníky. Jak šla dál, pořád ji pozoroval a když prošla branou, pomalým krokem přešel po plechu na druhou stranu, aby ji mohl dál sledovat.
Dálnice osudů.
Udělat si tak křídla a odletět někam daleko. Někam, kde by mě nikdo neviděl, utápěla bych se ve svých představách až by mě zadusily. Proč. Proč se ptát.
Dálnice osudů
Udělat si tak křídla a odletět někam daleko. Někam, kde by mě nikdo neviděl, utápěla bych se ve svých představách až by mě zadusily. Proč. Proč se ptát.
Ztracená naděje
Ztracené cesty poutníků,
před ptáky černé mraky,
na spálená dna kotlíků
tramp lije nápoj lásky,
Znamená to....
Znamená krev, co z oblohy prší,
znamená svět, tam v polích na návrší,
znamená boj - proti nikomu,
staletý dub -k tobě v úklonu.
Pět korun a cigareta
Byla tichá mlhavá noc, ulici ozařovaly jen dvě vysoké lampy a světla auta, která někdo zapomněl vypnout. Z husté mlhy se pomalu začaly snášet na asfalt drobné sněhové vločky – poletovaly sem a tam a vypadaly, jako by se ani nemohly rozhodnout, kam by vlastně měly dopadnout. Silnice byla mokrá a kluzká, na chodníku se povalovalo dosud neuklizené listí – a nejspíš už ho letos nikdo neuklidí. Po vedlejší straně ulice šel vysoký muž v béžové zimní bundě.
Ráno zpívají ptáci
Seděla jsem na břehu rybníka s bradou položenou na kolenou a kouskem stébla v puse a házela jsem do vody kamínky. Dělaly na klidné hladině krásné vlnky a jejich pravidelná žbluňknutí bylo to jediné, co bylo v tohle časné chladné ráno slyšet. Nad vodou se pomalinku sem a tam přelévala mlha a do trávy padala svěží ranní rosa. Přemýšlela jsem si o svých problémech a vypadalo to, že mě z mého zadumání nemůže nic vytrhnout.
Do míru věží...
Jako bílé duny,
peřeje se bílé přes ně valí,
prsty perem pohrávají,
otisknou duši na papír.
Láska
Tam vítr hejno supů bude vát,kde dva spolu budem stát,jako dvě lidské mršinyhnusné to bílé zdechliny.
Tam už mě budeš milovat.
Možná
Právě ležím v posteli, ale možná taky ne,možná stojím někde venku na sněhu a možná je mi zima, ale možná že se hrozně potím a možná, že tam žádný sníh není a možná je léto a já mám tu bundu zbytečně. Možná si jí sundám, možná jí hodím do vzduchu a možná spadne na zem, ale možná ji zachytí nějaký pták, možná černý vrabec. Možná,že ten vrabec bude normální, ale možná bude vážně černý a možná tu bundu nechytí a možná uletí, ale možná se mi usadí na hlavu. Možná mi bude sedět ve vlasech a cuchat je, ale možná to nejsou vlasy a možná je to tráva.
Sama
Po černajících loukách
vitr fouká přes paty
spolu někam běžíme
jen my dva, jen já a ty.
Půlnoc
Hodina pozdní, noc černá, po lese sovy létaly
a do šepotu dvou milenců tiše a něžně houkaly.
Prastará vrba skláněla se nad láskou obklopenou dvojicí,
tam ruce nedočkavé dotyků si žádaly,
Chcípni...
Je to krev mé krve,
proudí nám v žilách stejná,
přesto je jiná, jiná…
Tak moc odlišná,