Písmák Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet je osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj
Noc vypouští přehradu inkoustu
a nahá láska sípá jako odstrojená smrt
Zůstaň se mnou
I když jsem neúnosná dřina
Samuel
Kde teď jsi, milý
nejdražší učiteli
Řekni, co večer přinesl těm mihotavým očím
jež mezi světy těkají
Zimní slunovrat
Venku je minus sedm
V klubu řvou zářivky a Filip Topol
a nedá se tu dýchat
Oči skrytě kloužou po mých nohách
V řádu chaosu
Užaslýma očima
kopíruji vláčnost tvého kroku
a zůstávám stát na místě
ač taháš tepnami na mých rukou
Prasvětlo
Spatřila jsem záblesk věčnosti
hbitý a prchavý
jako ohyb zvířecího těla ve skoku.
Při dopadu na zem
Prague in lines
Já píši Vám - co mohu více.
Srdečně na rub pohlednice
z krajiny, kde vše rovná se,
co hledá cestu ke kráse.
Zhluboka
Řekls mi opile, že jsem kotva v tvém životě.
Pak ses mě zachytil očima
a já cítila tu tíhu vzdalování.
A zase jsem myslela na něj.
Černá s modrými odlesky
Chápavý přítel pro můj žal
Jen se mnou byl, nic neříkal
Konejšil leskem černých křídel
Já chtěla jsem jej k sobě vzít
Sunt mala quae libas. Ipse venena bibas.
Já sokolnice snů
stváří vyvrácenou
očima vzhůru k oblakům
procitám hluboce
Noc v cizím městě
Ať třpyt mých boků poblouzní tě,
třešně rtů - k zešílení snění -
Nespi, ach, nespi, když chci mít tě.
Tma doutná, spálí probuzení.
Holka modrooká
Jak věřit kalné chladné vodě
když do ní hledíš v nesnázích
a odhaduješ hloubku tůně
jež před tebou se nachází
Godiva
Má chůze vláčná plave snem
oči žhnou horečkou
a ani živá duše mi dnes
nepopřeje ráno
Vitráže
Dnes večer stojím u okna
a dívám se jak věci míjí
Jak venku lampy rozžali
Jak rychle měsíc mraky skryjí
Bílá
A přece nesluší se být k tobě otevřená
ačkoliv zdálo by se že něco srostlo v nás
Ikdyž jsem pocitem tím zcela prostoupená
mám tvářit se že to chce čas.
Fotografie mě
Vdotyku cizích lidí
Ve světě cizí fotografie
Těžko by bylo uvěřit
žes mi připadal můj.
Rozpočítadlo
Nakonec svoje vlastní sny
přečtu si vbásních z patnácti
a stihnu-li je roztrhat
bez cynického sbohem,
Fantom opery
Jak mám vám spílat oči chladné
jichž láskou celá prochladlá
když píseň která jasem chřadne
mi otevírá zrcadla
Viktorka
Tvých prstů dotknout se
Chviličku vzpomínat
Tam kdes mě včera nechal stát
jakoby lidé nechodili
Game over
Ač oči bolí prsty zebou
spíš bez tebe jsem sama sebou
když stebou jsem jak princezna
Nejsou tu svíčky ani věnce
O lásce a jiných běsech
Dva roky ztrácení
jak vtrávě náušnice
Smíchem či vztekem
pořád zpět
Možná už fakt poslední:)
Celý můj život
je smutné město
co marně zpívá o růžích
Zním vcizích krocích na vteřinu
Tvé oči plná krajina
Tvé oči plná krajina
Když pláčeš
nevidím než
že něco zalesklo se na slunci
Zkoušková
Za zavřenými dveřmi
kde nic ti netajím
Mám oči kruhy
znevyspání
Už i zlá
Pršelo
a já si šeptala vtěch kapkách
že stokrát budu taková
jakou by si mě chtěl
Za lásku dám ti oči
Nazítří
bude mi smutno jako nikdy
Dnes slepě věřím tomu
že jsem s tebou
Černé oči (...jděte spát...)
Říkám si že máš štěstí
Co oči neumějí.
Jsou jako úder pěstí
někdy když se mi smějí
Labutí jezero
Něco máš v očích
je to jako spása
nešťastná úzkost
ze shledání
Andělská
Nadáváš mi do andělů
Kdo ti to řek
Kde jsi na to přišel
Copak andělé narážej do lamp
Bez touhy a bez bolesti:)
Už znám ti vtváři každý tah
Ina tvé dlani obrys smyčce
I otisk dechu na skleničce
I hbité prsty ve strunách
Láska je...
Láska je určitě jedním znejpoužívanějších slov na světě. Slyšíme o ní mluvit, zpívat, čteme o ní knihy a víme, že náš rozum je na ni krátký. Někde se jí nedostává, jinde prodávají její laciné napodobeniny. Občas ji můžeme lehce získat a vždy ji můžeme lehce ztratit.
Z planety Smutek na B612
Když křídla neměl
tiše klesal
měl pod koleny bezbřehost
A písek písku šeptal zlost
Rozchodová
Ref:Nad obzor oči tvý a vdálce za lesem
už nám mizí koně
Odhodit střepů pár
zrozbitých myšlenek
Baletka
Zhroucená
opře o zrcadla
pár zdřevěnělých figur
co znala jako mladá
Texaský svítání
Brnkáš si potichu
vidíš mě rozmlženě
Texaský svítání
nemá mý odstíny
Protestsonet na lásku
Příbytky střídá kdy se zachce
a pádný důvod kzlosti
že starce v děti děti vstarce
si mění po libosti
Tma nad krajem
Tichá jsou pole
stébla trav
večerní píšou epitaf
Vhořící dlani otevřené
Jirkovi
Znáš moje jméno snad
ty vše co nesmíš můžeš
nemohu zastírat
jsi bolehlav jsi úžeh
Vysoko skoč!
Kormidlo přes (nač hráti z not)
já nerozvážný lodivod
svou vedu loď do bludných vod
když šeptám Nezapomeň
Rozhalenka
Ve vzpurných očích jiskřičky
co nejsou nikdy kmání
u krku bílé knoflíčky
červené vyšívání
Jsi moje krev (0-)
Projely vlaky stanicí
spěšně mou myslí přešly stíny
rozpité slzy Popelčiny
rány všech srdcí vzvonicích
Sonet o znameních
Tvá víčka klidná oči spící
mé smutné vzkazy na chodnících
ve sněhu zmrzlý každý vzdech
polibky touhy na stehnech
Sonet o sedmnácti krocích
Tichý muž vplášti v ranní mlze
náš souboj sázka o iluze
až zatvrzelost zaráží
dva zpití hráči na stráži
Volání
Má země smutná osiřela
když s ledem přivál první sníh
na bílých pláních rovinách
to volání to volání
Podzimním očím
Když líbáš, milý, moje skráně
za tmavou noci oponou
v tvých hebkých vlasech moje dlaně
v tvých očích oči utonou
Rozlety
Rozlety proudů nespoutané divoká hříva kroků zvučících mé vlasy plání zatoulané jsem řeka kámen zraňující Horečná půda prašných lét ruce rozpjaté nezištně jsem touha lesů zrada cest plíživý kouř mě halí V soumračných stinných světa stranách jehličí otrhali prolili vodu jakby krev Kde kůra byla rozdrásána mé oči ztroskotaly když četly šrámy na kmenech
Sonet o jedné noci
Vím pane vím jak ruce se Vám chvěly
roztoužen po mém byť jen slovu
zsinalé tváře úzkost bělí
zvonivý chlad můj tvrdší kovu
Barevný lásky
Pod rámy dveří temné stíny bezkrevná zima, němý tvar přes tíhu tmy chcem prosít viny na hebkém těle dusný žár Palčivý dotek kůži zroní deštěm a bouří proklíná chvilkovou touhou svůdně voní kyselé rety od vína Vínem jsme tváře z očí smyli nestálý hlučný světa rej tady ses, Werthere, nejspíš mýlil barevný lásky na prodej
Nevěra
Na lůžku s nebesy tvé tělo bezbranně značené závěsy rukou mou oddaně Neptal ses, nevnímal prvně tak jiné já zaneslo stopy vran nesoudně v křídla tvá Prvně tak naposled mysli mé promíjej že tikot srdce lze přeslechnout odbíjet
Arwenin sonet Středozemi
Polibek na líce troubení polnice nezkrotně vyjdeš vstříc já s proudy plachetnic odplouvám, lásko má Zelené lesy mé na pouti vzdálené vyzpívám naposled netoužit, nevědět přesmutná země má Větře, loď pobídni láska mých prvních dní tam v chladu pustinách umírá jediná
Klukovi, co mi recitoval Manon
Pro číši nesplněných přání nechci tě ranit a vůbec ne tu dívenku co tiskne tvoje dlaně která ti odevzdaně leží na prsou Já chodila jsem naboso a při dešti se smála snad jako malá Jak mám však uvěřit když ztratils hlavu v prudké letní bouři že stačí ti teď zimní klid
Vánoční etuda
Na plotně ztrácíš se mi po zrncích čekám až docela se vytratíš horkost tě rozptýlí do krajů do dálek s vlásky andílků vůní pohádek a skořice tak pronikavé až oči přecházejí
Vůně smůly
Zahořet touhou
sálat jak plamen
s nadějí pouhou
širokých ramen
Ukolébavka pro Malého prince
Můj malý princi Chtěla bych zpívat tu nejkrásnější písničku na světě aby tvé srdce žíznivé z pouště nepotřebovalo beránky a nesmutnilo po růžích Jednoho dne takovou melodii najdu A snad se pan Exupéry nerozzlobí až změním knížku k lepšímu konciVíš, moc si přeju někdy tě v té krajině ještě potkatSotva jsem dočetla tvoji poslední stránku už se mi stýská
Talisman
Do slámy padali jsme Pamatuješ Jak tisíc teček letícího zlata byla dokonalost co by se vešla do jedné sevřené pěsti Nosils na krku talisman časem zteřelou šňůrku na ní minci aby mi připomínal co pomíjí a co zůstane Pod tvýma rukama hořely všechny západy světa a tavilo se to proudící zlato paprsky mezi trámy když jsi mi slíbil nač dávno napadl prach
Dým
Tak je to dávno, maličká už se mi nezdáváš nevtěsnáš se mi za víčka u koho přespáváš večeře při svíčkách dávno už nechystám Přešel stín, přešel rok měsíce vleklé do lesů nad potok noci jsou světlé a dým se z ohně vzhůru pne líně, smutně Znaménka mateřská a kdes je všude měla já jsem je spočítal (bylo to nasnadě) teď už zapomněla i jabloň u nás v zahradě
Větrným mlýnům
Pár dlouhých hodin strohým ránem tě koleje dál vedou se slečnou bledou v kupé nevětraném Už se ti stýská po nás doma i po tom okně se záclonou co ráda chrastí lesklou sponou a ve větru se blýská Po nádraží kde stovky kroků patří jen lidem co tu čekaj jak v rukou těžká závaží už tě to leká Ten rytmus kol tvůj světabol už vůbec neuspává znovu se stáváš sochou která nehybně z okna mává větrným mlýnům na pozdrav
Variace na Krylovo téma
Tak končí další léto
už nevěříš mi ani
jak moc bych chtěla snít
v závěsech těžkých
Jeruzaléme
Na stromech tisíc zmlklých písní
a dvakrát tisíc rukou prázdných
tam u řek babylonských
Tvé věže padly vyčerpáním
Kaňky a zmuchlané srdce
Kaňky a zmuchlané srdce
všechno co jsem si odnesla
z deštivého večera
Tvé jméno stéká lehce
Hořký čaj
Snídám po tabletách
své dávky hořkosti
dvě do čaje
a další na zapití
Láska básníkova
Na nic se neptat
jen zkoušet znova
jak chutná
láska básníkova
Pár tak trochu sjetých veršů
Lom světla v žaluziích
tahy pera stranou
hraju si s fantazií
na schovávanou
Letět s větrem
Nadešel čas
stát pravdězočí voči
Není kam spěchat
Není kam jít
Krásné ráno
Vždycky tak pěkně zdraví
zlatovlase
spleteny má
dva copánky
Tantalova muka
Než opustím tě
a než mě opustí schopnost psát
povím ti věci
jakmůžou se stát
Vzpomínka na Nerona
Všechny své síly
vkládám do negací
hrdě do očí a zpříma
skládám
Končící přímka
Planoucí kapky
dopadly
a nevpily se
přilnuly k papíru
Za obzor
Zas nová cesta a kolik na nítak vždy o kousek dálnese mě prázdnota nepoznáníkdo přede mnou tu stál
Pouť chvíli přijde mi dlouhákdyž tupé slunce pálitnepřestane jak touhaže cesty cíl je v dáli
Vím že jen kroky plýtvámty střípky však mi nebervidím své vlastní nebekde jiným obzor splývá
Zapomnění
Se smutkem v srdci
jejž nikdo neutiší
s loutnami v duši
jež žádný neuslyší