Písmák Zmar
Murmur mrtvých bohů vítr nese po obloze, když všemocní umírají, krev tuhne a ústa se otvírají.
Jen hlas bez nadějí z dáli je slyšet, bělmo se utápí v rudé lázni, těch kterých se báli, již báti se nemusí.
Plameny hoří, drahokamy blyštící se v rukou vrahů, zčernalé srdce jásá, ztrácí se nebeská krása.
V zemi jak drásavé šrámy otevírají se hroby a z nich vyvalují se jako černá krev tisíce brouků nakrmených tlejícím masem.
Podzemník
Podzemní sluje,
Lákavé samotu,
Tmavé a pokorné,
Nasáklé temnotou.
Cholerový přízrak
V prastarém lese,
Přes mlžná luka,
Přízrak se nese,
Srdce ti puká.
Duch zimy
Zimní duch navštívil krajinu a jeho dech proletěl se po vrcholcích. Ledové pláně pokryté sněhem, zamrzlá jezera uprostřed hor, jen meluzína sviští na místech zavátých tím hebkým stříbrem…Sluneční odlesk však cosi skryl, když přijdeš blíž, spatříš stopy vmáčklé do sněhu…
Jen drobný hmyz ví, kdo tudy prošel, kdo vyhledal místo tak pusté a proč. Toulá se krajinou a hledá svůj klid, je to starý vlk, šedivý a znavený. Pomalým krokem přechází k obzoru, kde vítr stále sílí a mění se ve vánici.
Tajemný les
Přes výmoly a zpráchnivělé pařezy motá se poutník hustým Krkonošským polesím, když tu uzří bludičku v oparu lesní mlhy. Světýlko se mihotá a klikatí…ustupuje v dál a poutník snaží se ho dostihnout. Bludička vedouc nebožákovy kroky umírá pocitem blaha nad tou kouzelnou myšlenkou zavést ho tam…
Po pár desítkách metrů bludička najednou mizí a poutník ztracen v lese plném bažin a pařezišť upadá do chmur a spleenu, když tu najednou, v záři třpytivých paprsků objeví se víla, jenž tančí zelenou lesní krajinou. Spatří poutníka a její hebká kůže se rozzáří ještě víc, když i poutník podívá se naň…
Její rozechvělá duše bázlivě pozoruje poutníka, jenž překvapeně, ale nadšeně hledí na lesní vílu.
Člověk
Člověk, který celý utrmácený dosáhne vrcholku hory, hledí dolů do propastné nicoty pod svýma nohama. Skalnatý útes čnící do nebeské výšky byl lákadlem pro něho tak slastným, že sám propadl pokušení a přemohl svou únavu…lezl po skále a riskoval život, jen pro tento překrásný výhled – jen jednou, jedinkrát…
Zůstane tady i přes noc, ale hned potom sleze zase dolů, protože dole pod horou, tam je všechno, co kdy v životě chtěl…
S večerním chladem přišla stejnou cestou i noční obloha, okouzlila člověka sedícího na kamenném masivu, ulehl vedle do trávy a zahleděl se vzhůru…nikdy neviděl takovou nádheru – ne tam odspoda. Měsíc byl tak blízko, chtěl se ho dotknout, vzít ho s sebou dolů. Mocná matka příroda, ovládá živly a vše co na Zemi jest živo – přesně tak – i lidské vědomí…člověk v horách najednou zjistil, že se vlastně dolů vrátit nechce, zjistil, že vůbec nechce mezi tu lidskou chátru, prohlédl své pouto k horám a přírodě…navždy ho uspávala obloha plná hvězd, která se každým dnem měnila a vystavovala se jeho obdivu a stejně jako každou noc, tak i každý jeho den, prozařovaly mu hřejivé východy slunce…
Když příroda splachovala lidskou špínu divokými bouřemi, jeho ochraňovala svým vlastním tělem, padlými kmeny, kameny porostlými mechem…
Zlo
Tajemný hrad na Dračí skále stál, v magickém prostředí všech temných mocenstev. Po skále úzkou stezkou ženou se černí koně vzhůru a vezou kočáry plné těch nejvlivnějších ze všech. Pár pozvaných přilétlo na koštěti, vždyť v nadpřirozenosti je jejich síla. Prý to jsou ti nejškaredější a nejhorší, prý si zde dalo dostaveníčko zlo.
......!......!......!
Půlnoční nebe, zve mě k hostině a měsíc v úplňku, v podobě lebky,
upřeně zírá tmavými krátery na mou nebohou duši.
Jsem temným pánem v zasněžené lesní krajině, kde mráz leze za nehty,
ale v mé říši je to přesně tak, jak chci já.
Nekrolog
Slova psaná vlastní krví v zoufalství nad svým zmrzačeným tělem: „Obcoval jsem s mrtvolou. “ Vnitřnosti z mého těla jsou různě poházeny po pokoji a pach smrti je cítit do veliké dálky. Čekám jen, než mě někdo přijde uklidit…
ČARODĚJKY
Byla rozpoutána bouře,
Hromy a blesky mračna protkají,
A hustá mlha,
Strašlivé rejdy utají.
Zbytečný boj s časem
Stále máš to své nutkání,
Udělat všechno líp,
Mozkové výboje pracují,
Chce se mi z tebe blít.
Truchlivá
Tak jak rdousí lev svou kořist,
Tak jak orel letí vzduchem,
Jen s takovou lehkostí,
Mi dokážeš lhát.
ŽIVOT!!??
O krok blíž smrti stojím každý den a čekám ránu z milosti. Každý den prožívám morové utrpení a bídný hlas, který v mé hlavě pronáší mučivé projevy, stále trvá a rve můj mozek tou nejmenší dírou ven…
Poraď
Svůj rypák strkáš do věcí mých, divíš se, že sekáček přibyl do mé zkurvené výbavy.
Náladovost kozoroha a tvorba tím ovlivněná
Snad se to podaří, už se o to snažim fakt dlouho:-)
Královna
Pod černým závojem,
Rudé rty skrývá,
Svou bílou pleť,
Krví omývá.
Chorobnost
Odporně chtivý a dravý jsem já,
A skutky mé,
Budíce mě k činu, tak zkaženému,
Hrdost ve mně jeví.
Co stvořil Váš Bůh?!!
Cítím vůni květin,
Slyším zpěv ptactva,
Vidím modrou oblohu,
A přec necítím radost.
Vinou svého zrození
Temný les.
V mém srdci dřímá zloba,
Plížím se stínem,
Už nadchází má doba.
POMSTA
Hrozba se zjevila,
Nad lidstvem hřešícím,
Mračna se zatáhla,
Bůh hrozí věřícím.
PRACH JSI!!
Šklebící se rány,
Otevřené zlomeniny,
Vrozené deformace,
Otvory plné špíny.
Vaše věčné JÁ
Mamí. Dědeček je nějaký tichý.
Matka se s lehkým úsměvem pomalu otáčí od plotny a praví: „Dědeček jen spí, tvrdě spí, děti, on usnul navěky…“ , pak se klidně otočí a vaří dál oběd pro svou milovanou rodinu…
VZNEŠENÁ BOUŘE
Obloha se zatáhla,
Nastala bezedná tma,
Ze smutného větru,
Stal se ledový živel,
Pochovej bastarda
Já viděl ji,
Viděl ve svých snech,
Kdy horda nemrtvých,
Nesla jí ztichlou alejí.
Utěš ho!!!!
Pod tmavým rubášem mrazivé noci, vyšla bledá postava malého chlapce ven. S rukama od krve, jen v noční košilce a bos, jde po studeném dláždění k Tobě, utěš ho, má mrtvé rodiče.
Dopis z temnoty
Nebe se zatáhlo,
A ohně vzplály,
Démoni přišli,
Jak jste si přáli.
Naděje na klid
Zmateně procházím pohřebištěm,
Motám se mezi starými hroby.
Čtu nápisy na kamenných deskách,
A hledám místo svého působiště.
Zábava pro lid...
Je nešťasten,
Kdo vidí šest šibenic,
Je nešťasten,
Kdo musí zemřít.
Vladař noci
Pevnou skálou proletím,
Jak ocelová pěst,
O mém slavném návratu,
Se nese krutá zvěst.
TAJEMSTVÍ TEMNÉHO HRADU
Blízko Čachtic stojí hrad,
Na skále pyšně tyčí se,
Pro černé duše mnoho vnad,
Zde utrpení rodí se.
Kampaň hrůzy
Magický pohled,
Z údolí Smrti,
Železná pěst,
Ti žaludek drtí.
Hlavy v hlavách našich
Každého šokuje,
Naše skrytá agrese,
Když se projeví,
Každého skolí.
Mysl vrahova
Děsíš se myšlenek na smrt,
Bezradně přihlížíš životu,
Hrůza ti šeptá slova krutosti,
Slyšíš zvuk krve klokotu.
Láskyplná krutost
Jsme k sobě spoutáni řetězem,
Neznaje jeden druhého,
Krve v našich žilách,
Zmocnilo se cosi nového.