Ta naše chaloupka
Stáli a čekali až svět přijde k nim,
hrozně se divili, když zůstal za dveřmi,
oknem se dívali, proč nejde dál,
zelený, barevný přes zeď se bál.
Jako pán
To by se ti tak líbilo
divat se na něj zvrchu,
to by se ti tak líbilo
nechat si líbat ruku.
Smutný čaj
Byl jednou jeden smutný čaj. Ze začátku to vypadalo, že prožije obyčejný čajový život, od louhování až po rozlití vžaludku, vše začalo tím, že si ho uvařila stará paní Krumpáčková, stím že si ho pěkně vychutná se svojí kamarádkou Maruškou, ale ktomu už nedošlo. Když totiž tato stará paní vařila sobě čaj a Marušce kafíčko zatočila se jí hlava a ona omdlela. Maruška vyjekla: “Boženko, ach pane bože.
Víla
Čistá, bílá, bez poskvrny
jak laň co běhá naposledy.
Vrouchu zpavučin utkaném
zdála se jak diadém.
Spánek na víčkách
Klíží se mi oči,
dech se zpomaluje,
já nechci spát,
co když se už neprobudím.
Válka přichází
Z rána rovná tráva podupaná byla,
z rána jasné nebe bilo na poplach,
zatáhly se mraky nad tou malou zemí, ostrůvkem v moři piraní.
Klid v duši vystřídala zloba,
Slepý umělec
Co slepý básník může psáti.
Co slepý malíř plátnu dáti.
Co z bílého nic vytvoří.
Podivná díla vzniknou z toho,
Mocipáni
Pojděte vy mrzcí páni, co do chřtánů jste nám cpali to vaše svinstvo smrti morem páchnoucí.
Co je nám do vašich válek,
těch zbytečných sporů, hádek.
Dejte pokoj nám a klid těm co se jim říká lid.
Cesta autobusem
Jedu tmou, tím tunelem bez konce,
poslouchám řeči lidí kolem
a je mi teskno u srdce,
ten čilý hovor,
Neděle
Neděle je ten bídný den,
kdy tesknota mě přepadá,
naděje ten mlžný sen samotě mě nechává,
co se zdálo krásné v minulosti ztracené,
Monolog umírajícího
Báli se smrti,
a když pak přišla,
řekli jí náhle:
Jen si nás vem,
Nemoc
Zima mi leze pod kůži,
ten bestiální chlad,
mou duši i tělo stravuje,
můj mozek tupý je.
iluze
Duhový zámek bez mlhy,
rozmilí lidé bez vady,
hezké se zdá to na pohled,
však dokonalost je skrytá lest.
lék na duši
Jen jeden lék na duši mou,
na tu nemoc záhadnou,
nebolí nic, nic neschází,
však přece hořkou duši mám,