Labyrint
Můj klíč pasuje jen do některých zámků
Bloudím labyrintem plným dveří
A zkouším, které půjdou otevřít
Možná, že se potkáme a půjdeme kus cesty společně
Špičky
Nazula si baletní špičky a teď jimi zlehka ohmatává podlahu. Postaví se a odsune stoličku, pomalu dojde k tyči. Zaujme postoj v první pozici pak svižným batmán tándí přesune nohu do pozice páté a s mírným zavrtěním upraví svůj postoj: hlava, ramena stáhnout dozadu, břicho dovnitř, prsa ven – tak to slýchala snad milionkrát. Nádech – alonžé.
Cesta
já jsem ta cesta, ztracená do mlází
já jsem ta cesta, cestou se nacházím
já jsem ta cesta, zasetá do trní
já jsem ta cesta, cestou se nakrmím
Návrat z pouště
jak dlouho po přechodu pouště
ještě bolí nohy.
a oči. kdy budou zase plakat.
a hrdlo.
Beznadějně nadějná
Propast a nad ní i na dně lev levou rukou jen udržíš se stěží tíže tvá a zoubky myšek - myšlenek ne, teď nehraješ si na pápěří Života žízeň či smrti hlad had. - radu dá bez kvitance cenu svou až budeš znát tak přesto dáš se do tance.
Míchaný koktejl
život tě zamíchánašlehá do pěnyjak se ti zamlouvaj'nechtěné proměny. na toto víření- vymetám temný kout -neplatí smířenímusím se nadechnoutpod vodou zkalenounahmatám kořenyosudu uniknoutnerudné stařeny.
Pomeranč pro Evu
Až jednou vyrosteš,
nebudeš větší
ale podíváš se nad mraky
proč na tě pršely
Není noci, kdy …
Není noci nebo dne …
- - -
Někdy se člověk nebojí,
jen trne.
Cesty jinam
Celý den brázdí písek,
v teniskách, bosky, v ponožkách,
na provázku ze sebou - velbloudi,
na jejich hřbetech se kolébá
S podzimem
Půjdu spát s podzimem
A listí místo peří
Žloutnu
S bábami na chmýří
Kruh
Bloudím v kruhu vzrostlých stromů čekám, že potěší mě - stínem. Stezka mě vede na mýtinu a tam z dálky stromům kynu
... promluvil ...
Když promluvil poprvésbírala jsem drobky koutůmuplašeněskrčená do nevidímKdyž promluvil podruhézvedala jsem oči otázkounedůvěřícpřesto vzhůru - kam. Když promluvil potřetípřímila jsem záda bolestíudoufanás pusou dokořánKdyž promluvil počtvrtélomila jsem chleba předsudkůms úlevou- vale hladověníKdyž promluvil popátéchutnala jsem číši obzorůna kuráždo dna budu pítKdyž promuvil pošestétrhala jsem ubrus nadšeníbezdešněmlčky povídání
Až naposedmé zmlknuZačneš tančit.
Nemíchaný koktejl
Některé věci nemíchám,
třeba puding s ovocem - nic pro mě,
pěkně kompot zvlášť a puding zvlášť
a do šlehačky jen namočit prst a olíznout.
Něco malého o tanci II - Improvizace
Prostor. Vzduch. V něm vznáší se melodie. Zbývá jen udělat první krok.
Lanová
Jdu po laně
a noha nohu míjí
a cíl je vcíli
…
Dva ostříži
Dvě Čínské zdi
dva ostříži
hlídají mé království
ohňové signály
Druhá korporativní písmácká...
Dostavníček náš
koleje má dvě
ať mu to hezky jede
pište, kdo co svede
Až...
Až posbírám všechny střípky
a přeměřím průměr zeměkoule
(to abych věděla, kam až jít)
Sednu si ti do klína
Šeří se
Už se šeří
a šeřík na dvorku
má mě za dvorní paní.
Ochotně drží pochodně
Utíkám, kam?
Už zase utíkám,
a to jsem si stokrát říkala,
že postavím se čelem,
ne čelem vzad.
Pominutí, pohodiní
Pohledy se minou
jeden je minou
a druhý jen hladí
ladí tón po tónu
Něco malého o tanci I - Variace
Tanečnice tančí stále stejnou variaci, stále stejné kroky, stejná melodie. Krok, druhý, švih, točka, jedna ruka druhá, přeskok, promach, záklon…
Tanec plyne dál. Skončí, stačí jí párkrát si vydechnout a zase znova. Příprava, ááá krok, druhý, švih…stejné kroky na stejnou melodii.
Na houpačce
Vloudily se pochybnosti
chtivě chutě šeptají
máš-li dosti cenných ctností
spočítej si potají
Nerozumíš
Někdy nemůžeš rozumět
vlaštovku chytit zaletu
aniž bys pomuchlal perutě
zkresluješ citů paletu
Zlomyslná cesta
Už nemůžu běžet
dech kradou stíny
tanečním krokem
lekám viny
Konec pohádek?
Je slyšet rachot
když se řítí
domek zkaret
Nebo jen šelest
Hájek v temném lesem
Jdu správným směrem
neboj - to se jen právě
lesem prodírám
Zářil jen pro ni
Zářil jen pro ni
úsměvy
A ona
si klidně vystoupila
Hájek na vodě
Nekřičte na mě
když po hladině kráčím
utište vlny
Pojďte si povídat
Pojďte si povídat
o banalitách a maličkostech,
ať nemusím už omílat
důležitosti světa běhu.
O potůčku
Už před mnoha a mnoha lety vpustil Pán pramenů do světa malý potůček. Bylo to vysoko v horách, v hlubokém lese, kam člověk málokdy zavítá, a tak zůstal potůček beze jména. Ač již mnoho let zurčí tam kdesi vlesích, je stále stejně mladý, napájený pramenitou vodou z nitra hor, vodou, o které se říká, že je živá. A potůček byl taky živý, až moc živý.
A proč?
Oči tvé daleko dřív než ústa
vysloví slůvko, kterým tak zhusta
všechny dospělé budeš strašívat.
Tenkrát tobě nikdo neodpoví,
Papírová krabice
A zase nic.
Je prázdná.
Žádný poklad nenacházím.
- Kdy už jej objevím.
Nevím
Nevím, zazvoní řeka, když do ní sáhnu. Nevím, zašumí les, když hlavu zakloním. Nevím a to mě leká. Nevím ale není neumím.
Když prší smutek
Do mé duše nepršelo smutku moře,
jen lehkým zavanutím
můžeš je probudit.
Vlnobití hladinou pohne
Myšlenky jako ještěrky
Někdy mám sto chutí, nahlédnou lidem do hlavy. Jak to tam chodí. To je pro mě k nepochopení. Než se mi to podaří, nahlédnou a pochopit, udělám první krok a povím vám, co se děje v hlavě na mém krku.
Chci si to prožít
Ptám se tě, kdo jsem.
Ptám se tě, proč jsem.
Ptám se, co je svět.
Proč točí se země,
Skoč!
Skoč. Skoč do toho po hlavě a bez rozmyslu.
Skoč.
Když budeš mít dostatek síly, nespadneš.
V náručí
Ten spící poklad v náručí
v hovoru čilém přehlíží.
To ji netíží
těch deset kilo bez mála.
Hledání
Chodím a dívám se lidem do očí,které z nich mne poučí, které mají mi co říci. Jen sama sebe mám se ptát,jen já odpověď si mohu dát, až sebe samu potkám na ulici.