Cit
Do plných plic
Hvězda klouže.
Ze svitu plískanic,
Zodrazu louže.
Jen zapomenout
Jen zapomenout
Fouká vítr. Stojím na kopci, očima se rozhlížím a hledám víc než nic, které se točí kolem mě. Pořád dokola. Ohlídnu se a rukou smetu kus slámy.
Jen kousek něhy
Jen kousek něhySlova plynou,lehce a něžně,mraky se vinou,k sobě – tak měkce. v podkroví se skrýváčerná skříň(jako palác vypadá)za okny se stmívá,když, světlo zapadá. tak slova plynou,jednoduše,smutkem a vinou,kousek dušedokořán se otvírá. jen kousek něhy,spočívá v doteku,zpěněné břehyodráží v soumraku,kus mrtvého já.
Morana
Morana
Vtichu jež se roznášelo údolím, stál stín. Rozhlížel se kolem. Jeho oči pomrkávaly sem a tam. Byla to překrásná osoba, vlasy dlouhé až do pasu vlály ve větru, který zpíval píseň o Moraně.
Odlitek
OdlitekS bijícím svědomím obrátím líc
jen lehkost nahých objevím ve snech –
co ztratili neznámé nic
a listují v listech (teď a tady)
Podzimní báseň
Podzimní báseň
Stojím zády koknu, mám zavřené oči
a vruce držím list stromu.
Má na sobě černé tečky a je rudo-žlutý.
V rouše smrti
V rouše smrti
Vesmír je plný tajemství, o kterých se nám ani nesnilo. Nikdo neví všechno - ani já,ani prezident Spojených států. Jsou prostě věci, které mají být utajeny. Jedním z nich je Smrt.
Stále milujeme
Plujeme na ostrov zapomnění. Točíme se v kruhu, v tom co nás dva pro - mění,
vlidiobyčejného druhu, s prsty zkříženými, usmíření plánujeme,s nevěrami svými. /Stále milujeme/Už navždy budem spát. Na loďce plné snění,nemusíš se bát.
NOČNÍ
Ještě nespím…
Nad mraky se vznáší splín černých nocí. Jsou tak těžké až záda nebe musí bolet. Pod tou tíhou se prohýbá. A mě hladí noční samet, noční zář.
Budeme si věrní... až do smrti!
Budeme si věrní… až do smrti. Jsem vdova, černá, dalo by se říci. Prý jsem nebezpečná… nebezpečí, existuje pro něj definice. Každý je nebezpečný.
Kousek sebe samého
Kousek sebe samého
Každý má své záliby. Nejsou předem dané, zděděné či seřazené podle zákona. Je to v každém z nás. Někdo rád vaří, jiný zase maluje.
V žilách víno, v láhvi krev
V žilách víno, v láhvi krev…Nikdy jsem vás nepochopil. Vás, ženy, kterým nedělá žádný problém ublížit muži. Jste kruté a bezohledné. Nevíš jak moc jsi mě ranila, myslím že jsi na to ani vteřinu nepomyslela.
Uplakaná socha dítěte
Hlasitá vřava uprostřed města. Tu a tam se smála babka smíchem zlověstným, tu a tam se dědek smál babce a jejím punčochám…Jen dítě malé stojící uprostřed vřavy hlasitě plakalo. Uslzenýma očima se dívalo na všechny strany a hledalo náruč lásky a něhy. Nevidělo přes slzy, vidět ani nemohlo.
Moudrá žena z Hawaie
Moudrá žena z Hawaie
Píše se rok 1770 a Hawai září radostí a slávou. Mladí bojovníci se chystají skákat ze skal do rozbouřeného moře, které jako by čekalo právě na den této slávy. Mladé hawaiské dívky stojí na jemném písku pobřeží a s věnci kolem krku tančí na počest odvážných bojovníků, kteří tak dokazují svou odvahu a získávají si obdiv tančících dívek.
Na okraji jednoho špičatého skalního útesu, stojí mladý hoch, který zavírá oči a snaží se nemyslet na chladné dno, které ho čeká dole v moři.