Písmák z nepohody
Mraky jakoby oblohou pluly, i ryby z toho mluví s káčou… a kdopak že jsou tyhle nuly.
Nevím, svoji tvář si jako boty zuly.
Déšť mi hluboko do duše teče, i kachny pro mě pláčou… a na co že jsou tyhle křeče.
Asi dohnat k šílenství, člověče.
Snad růže v moři
Je noc… Písečná pláž… Jasná obloha, nad oceánem září stříbrný Měsíc a na vodní hladině si hraje se svým třpytivým odrazem. Až se zdá, že by si chtěl taky zaplavat… taky. A s kým. S růží… S osamělým kvítkem, co se houpe na vodní hladině.
Pohřeb
Nic lepšího mě snad ani potkat nemohlo… Zpráva, že v pátek nemusím do školy mě vskutku potěšila, ale vzápětí mi bylo řečeno, že půjdu na pohřeb. Pohřeb mojí babičky, z otcovy strany… No co mi zbývalo, je-byla- to moje babička, tak tam musím a docela jsem se s ní i chtěla ještě naposledy „vidět“. Předtím jsem na žádném pohřbu nebyla, ale ode dneška na žádný další už nepůjdu….
Obřad se konal ráno v devět hodin, takže jsme dorazili všichni dost rozespalí, akorát děda vypadal docela čile, za to ale hodně utrápeně(aby ne).
Bez cíle
Ach my nebozí, k čemu se naše těla potácí touhle tmou.
Proč se brodíme světem, za čím všichni jdou.
Nač trápíme duši svou.
Mnoho rozcestími se lze vydat,
Naposledy
Probudila se a otevřela oči. Absolutně si nemohla vzpomenout, co se stalo a cítila se velice unavená. Skrz nějaké polootevřené plastové zastřešení viděla tmavě modrou oblohu s těžkými tmavými mraky. Byl teplý letní večer.
Smrtící chuť
Mám chuť vytáhnout samurajskej meč a vyběhnout ven… Ven z domu… Mezi lidi… Rozsekat je na maděru. Je mi jedno koho, je mi jedno kolik, je mi jedno jak dlouho… Každé zasvištění ostří vzduchem je pro mě rajská hudba, každý zoufalý výraz v očích mých obětí ve mne vzbuzuje nesmírně povznášející pocit… Chci jich rozsekat co nejvíc dokud… dokud mě někdo nezastaví… Ale mě nikdo zastavit nemůže- já mám přeci meč a oni jen své holé životy… Zatím… Ale to já rychle změním. Ta hrůza a děs vepsaný do jejich tváří, když se můj meč pomalu boří do jejich hrudníku… Ten pomalu se vytrácející život ve formě rudé tekutiny, která vytéká z rány přes špičku zbraně až na šedavou zem, ty poslední výkřiky a zoufalé kňourání… Jak se slzy mísí s krví, jak se zběsilý skřek mění v poslední těžké oddechování do prachu na chladné zemi… Nakonec se zvedne studený vítr a obloha dostane stříbrný nádech. Mrazivý vánek odnáší poslední zbytky života z konečků prstů padlých růží, které jsou rozsety po okolí.
Bílá dodávka
Bílá dodávka je pro silnice tím, čím je dámská vložka pro svět. Je to zřejmě nutné, ale nenávidíme to. Bílá dodávka (většina má tuhle barvu, protože je bez příplatku) vždycky uhání tempem, které naznačuje, že kdyby právě tenhle náklad králíčků Azuritů nedorazil do Postoloprt včas, tak se za Prahou otevře hvězdná brána a masy ještírků sežerou všechny lidi od Nováků dolů. Též naprosto arogantní výraz řidiče(na který se budete moci koukat přibližně 5min, než vás ve svém bílém tryskáči předjede) dává najevo jasný signál o tom, kdo je tady kingem silnic.
Dívka z autobusu
Jako téměř každé odpoledne jsem se i před měsícem vracela domů autobusem městské hromadné dopravy-hromadné je vskutku výstižné slovo, protože moje ranní linka do školy zvenčí vypadá jako prosklená konzerva na sardinky… Odpolední linky jsou na tom o něco lépe- to má člověk aspoň nějakou šanci, že si ukořistí vlastní sedadlo(i když někteří důchodci vás svou holí dokáží přinutit vstát). Ale zpět k té „výjimečné“odpolední jízdě.
Seděla jsem u okna a s otupělým výrazem v tváři jsem čuměla na okolní paneláky(ostatně jako vždy) a po chvilce rachotu se autobusu podařilo zabrzdit na zastávce poblíž základní školy. Můj pohled se teď upřel na nastupující lidi se stejně tupým výrazem, jako byl ten můj.