Písmák Místní podivín
Místní podivín je black metalový nezávislý filmový úlet Radka Langa (režie) a Jana Klímy (scénář), který byl natočen v roce 2008. V hlavních rolích třiadvacetiminutového snímku diváci uvidí Ondřeje Garguláka (místní podivín), Martina Wessnitzera (první týpek (s brýlemi)) a Jana Tesárka (druhý týpek (s vousy)).
Oficiální stránky, kde si mimojiné film můžete i stáhnout (tady konkrétně: http://www. mistnipodivin.
Tony a výlet na Měsíc
Sledoval kapky deště, jak vrytmickém tepání klepají do okna jeho obýváku. Trvalo to dny a celou tu dobu se nehnul z místa. Jeho oči nepřítomně hleděly ven, a když už to trvalo pár dlouhých týdnů, začal si prstem spojovat ty největší zkapek stěmi menšími, aby měl jistotu, že je na světě ještě nějaká rovnováha. Občas zamrkal a vté chvíli pochopil, že se mraky rozestoupí a nastane změna.
Nezítřejší, neskutečná
a jsou i rty,
jež stíny nocím zahánějí
jež tančí vsiluetách tmy
a za svítání
Připozdíno
je připozdíno
stínům chladnou tváře
a pustá místnost obléká se černě
bývá časně
Zlomen v sochu
Nedovírej… na zápraží se obrážejí stíny. Vstupují vtisícerých řadách noci a rýsují spadaným hlavám jejich gilotiny. Černá krev stéká zamazaným lícím až do hrobu a armády spílají půlnocím.
Pocestný na chvíli zastavil, aby otočil údolím naruby.
V bludišti tupých rohů
Zamrzla jsi do ledu svých životů a všem těm trnům šeptáš tichým tónem ukolébavky šípkových princů. Bludiště tupých rohů a děravých stropů lapají dechy po tvých stínech a ty křičí mučidly radosti svého zrcadla. Přestávám počítat zrnka prachu vykoupaná vpoušti. Dýchám skrz roušky a všechen kyslík si říká pomíjivý.
Achillovy černé svatozáře
Kolik ještě
vodnatých nosů
a špičatých očí
proplave kolem Zemí
Voněla´s černým deštěm
Zavři oči
pošeptám ti
tmu
a až uslyšíš
Náušnice vesmíru
Hvězdy jsou
náušnice vesmíru
a kolty nosí proklatě
temně podepřené tmou
Tmavovečerní takty
Tichými tahy deště
štětcem rozetřené
po černé louce
dotahují stíny mraků
Slepý vlk
Jako slepý vlk
vrozervaném slunci
obcházím mrtvé
jsem stínem zborcení
Půlnoční břehy
Uhranul rzí co měsíc plavý
odrazům stínů vlnitých
řekám,ježmořím úsměv kalí
svítání nálad trnitých
Autor - dílo - čtenář
-- Je autor nejlepším čtenářem svého díla.
-- Existuje "horší" nebo "lepší" čtení.
-- Autor a dílo - co nebo kdo je to autor a jak se staví čtenář k dichotomii autor - dílo.
-- Může být čtenář netknut autorem při četbě díla, nebo je autor - dílo dvojice, která se nedá z hlediska čtenáře zcela oddělit a popírat tak jednu nebo druhou položku.
Bezdomovec
Několik malých kluků se na ulici koulovalo. Pobíhali zmísta na místo, řvali po sobě a vyváděli, jako kdyby tam byli sami. Chvíli jsem je pozoroval a snažil se vzpomenout, kdy jsem měl zprvního sněhu stejnou radost jako oni. Muselo mi být tak deset dvanáct, skamarády jsme první vločky netrpělivě vyhlíželi, a když přišly, museli jsme tehdy vyvádět podobně jako tihle.
V místnosti strop
Vmístnosti strop
jako nebe
a kostra minulého
zůstává
Koleje
Seděl na kolejích a prohlížel si dlaně.
- Myslíš, že až umřu, půjdu do nebe.
- Jak bys mohl jít do nebe. zeptala se ho dívka, která seděla vedle něho.
Stmíváš podříznutým dnem
svítáš půlměsícem
vystřiženým znovin
a všechna tvá
ramena snídají
Hřbitov mrtvých rybek
Vidíš – oči hnijí
vmělkých jamkách
věže pramenící vzemi
oceány pro ryby
Dýchám pouštní prach
písek na silnicích
srazil vaz odrazům
všech nočních Lůn
dýchám prach
Půlnoční předehra
lapen náladou
kouřových dětí
vysedávám klidem
podepřen
Noční oko jezera
odvážné vločky
mřou ladným splynutím vtmách
suché přežijí
Papírová přirozenost
Přiškrceně
papírový blesk
předbíhá všechny
své hliněné hromy –
Míváš měsíce otisknuté
míváš měsíce otisknuté
řasami do černých svetrů
a hnědé medúzy ti tancují
tam kde vůně všech esencí
Já a můj kousek reality
Já a můj kousek reality
sledujeme malé koledníky
jak si vkošících sešitých neurózami
třeskutých nocí
Večer bych si ráda zasouložila
Už oplodnívám tisíce
nahých stínů
lopatou mezi dva
otevřené konce kruhů věšících se
V tenatech
Touha je matkou
myšlenky
vhrobě spící
a dřív než elegie
Ani Labuť ani Lůna
Píše se rok dva tisíce pět. Věk elektroniky, výpočetní techniky, moderních technologií; věk peněz, moci a politiky. Píše se rok dva tisíce pět a za pár let (v roce dva tisíce třicet šest) tomu bude dvě stě let od vydání básně, která byla ve své době opovrhována, která byla nazývána nesmyslnou a nemravnou – byla nazývána protinárodní. A dnes.
Agónie tří trnů
Agónie tří trnů
vpěti růžích
nám vzala
poslední
Písky z hradů
Necháváš chladná slova
na ostrém slunci
a ona
by chtěla
Patent na svoji duši
Toulavá kulka ti vzala kus srdce – to ještě když bilo – možná si na to vzpomínáš, všechna ta slova kotvící na jeho dně – všem těm slovům domovem bylo. To ještě než jsem si uvědomil, že je příliš malé pro tři, že se tam nevejdeme. Trápilo tě to, ta tíha tě táhla kzemi, viděl jsem to v tobě – schovávala jsi to vtom prostoru za očima, myslela sis, že tam nedohlédnu, ale já si toho třetího všiml.
Teď jen jedna za druhou rozrážejí ticho.
Dirigent nočních chorálů
Jednou za čas
odkrýváme
co čas nechává
chladné
Přimrzají do noci
Už zase negři
přimrzají do noci
a vykuřují
podpatky
Skládačkou v člověka IV
Nevyrosteš nízkým oknem
do světa polopravd
mají už dávno zavřeno
skončila sezona kácení
Skládačkou v člověka III
Protahoval jsem ho kolem
sloupů vysokého napětí
na vodítku
protahoval jsem ho kolem
Skládačkou v člověka II
Každá kapka deště
rozřezává svět
v přímkách
nekonečných tahů štětce
Skládačkou v člověka I
A trhali jsme ještěrkám hlavy
čekajíce
až jim narostou nové
padaly do vysoké trávy
Zlatokop hřbitovních studní
Vsnívám sedo říše
mrtvých koťátek
kde studny -jako elektrická křesla-
seseknou vazy
Lepší než orgasmus
„Pojďte, šmejda, zmlátíme ho. “ rozeběhl se První směrem ke staršímu muži sbrýlemi a začal ho obrovitou pěstí mlátit do obličeje. Starší muž stačil jen nevěřícně vykulit oči. Potom se už válel vkaluži krve, vobličej mu přistávaly další a další kopance a svět se mu proměnil vkolotoč skřeků a ukrutné bolesti.
Podzim na provázku
Nechal jsem si
vpustit žilou barvu vzduchu
roztroušenou vlahvi
stlustým sklem
Slyším ticho
To středeční ráno jsem nechal vparku na lavičce sněhovou kouli. Samotnou a smutně hledící. Doufal jsem, že se třeba rozkouká a až si zvykne na nové prostředí, přestane se stydět, možná se odváží i navázat nové kontakty.
Krok střídal krok a já se nechal nést davem černých plášťů do míst, kde se mraky páry číhající u úst všech metafyzických dušiček pomalu vzdávají a podléhají nátlaku teplého vzduchu.
Metafyzické skořápky
Na druhou
je někdy víc než na třetí
(pomalu to začíná vibrovat)
(hrozí zhroucení)
Dvě plus dvě je konvence
Ještě hodně toho
jako že smysl vobrazu
naučíš
a smysl vbásni
Imperativní dříč
Vkrádám se do tvého chtíče
na duze
A simperativem naivního dříče
tě tuze…
Ranní chorál
Dvacet let stará deska
Pod stropem vnávalu mraků
Hlas lámající se v křiku
Vokamžiku
Pár minut tepla
Napouštěl jsem se do tebe
a tys byla pořád
tak klidná
tak studená.
The sky is blue
Říkalo se „Obloha je modrá. “ a myslelo se tím, že na ní není ani mráček. Už dlouho to neplatí. Obloha je černá, neustále zatažená.
Ať žije svoboda!
Zrovna dnes tomu bude pět let. Pět dlouhých a nejistých roků, co se můj život tolik změnil. A nejen ten můj, díky vládě USA i život dalších miliónů lidí vtomhle demokratickém státě. Kolébka svobody.
Temný přítel
„Nikdy nesmíš váhat,“ podíval se na mě přísně. Ihned nato nezúčastněně stiskl spoušť. Záblesk, který na vteřinu ozářil místnost jako blesk zčistého nebe, byl až monumentální.
Postava policajta se skácela na zem.
Jak se rozhodneš, poldo?
1.
Jaaak ee rozodnesš, oldoo.
Tyto zvuky.
A nic víc.