Písmák Ach jo...
Zmatek vbolesti, bolest ze zmatku, nic se nestalo, vše je vpořádku,
Smutek nad pravdou, pravda ve smutku, vše se urovná, slyš tu pohádku…
Bolest ze ztráty, ztráta ze strachu, vše se zkazilo, žádné vpořádku,
Slzy zneštěstí, ticho při pláči, pravdu povídám, žádnou pohádku…
Konec...
Stál na římse a díval se dolů. Jeho svět se zredukoval na tu římsu, na chodník dole několik pater pod ním a na slzy. Nevnímal sirény ani majáky policie a hasičů a sanitek a troubení aut dole pod ním. Byl jen on, římsa a beton, bylo mu jedno, že spousta lidí ho bude proklínat, že to všechno je kvůli němu, že zkazil den spoustě jiných.
Arniel - Loučení - část 1.
Bylo kousek po poledni. Arniel běhala po trávníku kolem altánu za malým pejskem a smála se. Davelen, její chůva, nejstarší zelfů na celém ostrově a možná na celém světě, seděla valtánu a četla si příběhy o dracích. Byla už velmi slabá, nemohla už téměř chodit, a jedinou věcí, která ji stále držela naživu, bylo toto dítě.
Arniel - Loučení - část 2.
Tak seděli tiše vedle sebe a dívali se na noční oblohu. Davelen otočila hlavu a podívala se na jeho obličej. Byl to na první pohled docela obyčejný muž tak kolem třicítky, a přesto mu ve skutečnosti bylo přes tisíc let. Starší než ona sama, bůh, První pramen, Nejmoudřejší ze všech živých tvorů, a teď tady sedí vedle ní a dívá se sní na hvězdy.
Narození Arniel
Byla nádherná noc, nebe bylo temně černé a plné hvězd, a jen vítr si pohrával slistím vkorunách stromů, a dotvářel tak úžasnou atmosféru úžasného zážitku. Vdálce se ozval sýček, a o chvíli později nebe přeťal zářící meteorit. Pak náhle nastalo ticho. Ne takové ticho, jaké bylo předtím, ale podivné, naprosto tiché ticho.
Smrtelnost
Na trůnu sedával, potulných bohů král,
na harfu brnkával, na flétnu písně hrál.
A vjeho šlépějích šlo plno tuláků,
co vpravdu věřili, zpívajíc o vánku,
Afghánistán...
Iseděl jeden milý úřeník ve své kanceláři ve 101. patře WTC a nudil se, když tu náhle uviděl blížící se zákazníky. I zaradoval se. Ale zákazníci jaksi zapoměli vystoupit z letadla, vlastně se jim vůbec nechtělo vystoupit, takže úředníček ztratil opět náladu.
Jediný pravý bůh
Pomalu vystoupila ze stínu. Její stříbrná zbroj se leskla ve světle pochodní a její bílý plášť jakoby zářil svým vlastním světlem. Na prsou se jí skvěl zlatý symbol jejího řádu a její černé vlasy vlály vmírném průvanu, který zde byl. Muž sedící uprostřed sálu na vyvýšeném stolci při pohledu na ni zbledl.
Nárie... část I a půl...
Do Nárie přijeli kupci a jeden přinesl králi dopis. To není tak divné, to se tak někdy stane, že přijde dopis, ale tenhle byl dost zvláštní. Bylo to totiž vyhlášení války. Vždyť tady se nedá nic vybojovat.
Nárie... I.část
Nárie, tak se jmenovala ta země, kde se to všechno stalo. Tedy slovo země je poněkud nadsazené, byla to spíš taková zemička, ministáteček, mikrokrálovství, prostě lidově řečeno zadek světa. A navíc tady chcípl pes. Tedy taky lidově řečeno.
Co se tak člověku honí hlavou...
Otevřít svou duši, otevřít své srdce, dát průchod svým emocím ven, ulevit si… O to se pokouším už velmi velmi dlouho, ale pořád narážím na bariéru vlastního rozumu, vlastního myšlení, vlastní povahy… Nejsem schopný se otevřít světu a moje nitro mě ničí zevnitř. Vím o tom a nemohu s tím nic dělat…
Teď se alespoň pokusím trochu „vyzpovídat“ a ulevit si…
Za posledních pět měsíců jsem prošel naprostou proměnou z někoho malého a nevýrazného, kým jsem byl, v někoho, kým jsem teď… Jsem úplně jiný. Kdybych chtěl být hodně literární, řekl bych, že mé staré já zemřelo a vzniklo zcela nové… Ale to by nebyla pravda. Změnil jsem se, ale to, co ve mně bylo, tam zůstalo, nikam se to nevypařilo, jen se to dostalo do pozadí, tam, kam pomalu klesají všechny vzpomínky a věci, které chceme, aby tam klesly.
Duše...
Zemřel. Jeho tělo ukončilo svoji činnost, jeho srdce přestalo bít, tělesné funkce se zastavily a několik okamžiků nato přestal fungovat i jeho mozek. Byl mrtev. Navždy.
Nic není takové, jak se zdá...
Život mi už uštědřil nejednu zkušenost, kdy se celý můj náhled na svět naprosto změnil. Teď mě napadlo to přirovnat k domečku z karet, který když spadne a znovu ho postavíte, vypadá stejně, ale karty asi už nejsou na stejném místě jako dřív. Člověk si myslí, že někoho zná, a najednou se ukáže jak moc se mýlil. Lidé jsou podivní tvorové, nevyzpytatelní.
Poslední den...
Král se probudil. Seděl na svém trůně, ve zbroji, s korunou na hlavě a mečem v ruce. Vzpomněl si na včerejšek. Naposledy kolem poledne mu podali hlášení.
Spánek...
Pomalu usínáš do nádherné noci,
Hvězdy a já tvůj spánek chráníme,
A do snů duše tvá pomalu se noří,
Už nejsi tady, jsi tam…
Na konci světa
Tam v tajemném světě na konci všech cest,
tam v lesích temných jak nejhlubší noc,
kde hvězdy září jak sluneční svit,
a vítr tu balady o světě zpívá,
válka trochu jinak aneb proč musela veverka zemřít...
Felix se proháněl v korunách stromů jako každý den. Byl pozdní podzim a on se snažil ještě doplnit své zásoby na zimu. Sbíral poslední šišky, oříšky a houby a nosil je do svého příbytku. Byla to krásná uklizená jeskyňka v dutině velkého starého stromu, nyní plná jídla a jehličí.
Had...
Stařec vystoupil na kopec a zastavil se. Pokolikáté už zde stojí, a přesto si na ten pohled nikdy nezvykl. Kolikrát už si říkal „Dnes jsem tu naposledy“ a kolikrát potom přišel znova, aby viděl Jeho. Zahleděl se do údolí, krásného údolí plného stromů, květin, lesů a luk, a přesto se každému kdo pohlédl dolů naskytl strašný a smutný pohled.
Far away
In far away land,
on far away planet,
in far away country,
on unknown continent,
Mytologie Davoru - začátek a konec
Příběh o věčnosti…
Dřív než vznikl čas, stal se tento příběh,
Je to velmi dávno, ale kdo pochopí věčnost…
Nicota se rozprostírá od konce k počátku,
Smrt a ty...
Vešel jsi do sálu
a smrt jsi spatřil,
vešel jsi do sálu,
a smrt tam stála.
Příběh o věčnosti
Dřív než vznikl čas, stal se tento příběh,
Je to velmi dávno, ale kdo pochopí věčnost…
Nicota se rozprostírá od konce k počátku,
Nicota se táhne do všech směrů všeho.
Prohra
Můj pane, můj pane, je konec je po všem můj pane můj pane my prohrály.
Na bitevním poli naši muži leží na bitevním poli smrtka se prochází
Na bitevním poli nepřítel náš stojí pane je čas utéct je čas jít.
Sedněte na koně neohlížejte se sedněte na koně jeďte v dál,
Přesila
Vojáci bez víry bez cíle, posláni proti přesile,
Každého rozkaz nutí jít, přání všech je teď jinde být.
Vojáci bez víry bez cíle, stojí tu proti přesile,
Mnohý z nich ještě chtěl by žít, ví ale, že musí zemřít.
Noc
A přišla noc, co nebyla nocí,
A přinesla tmu a nebe beze hvězd.
A v jejím šeru smrtka kosu brousí,
A čeká jen na svůj čas.