Písmák Pamatuješ?
Pamatuješ. Když křížek na čelo mi dělala,vyprávěla. O Ježíškovi, o Panence Marii. A v očích, co mě neviděly, (skrývala je za brýlemi, a přece jsem je viděla)v těch prázdných očích něhu měla.
Konce prej bývaj ubrečený...
Asi jsem statečná nebo co to je. nikdy jsem neplakala. Ani když jsem si tenkrát zarazila tuhu z tužky do ruky. a vyndavali mi ji sichrhajskou.
Tak hezky popořádku...
Zase se mi rozlejzá ten drbací ekzém na noze. k doktorovi s tím zase nejdu, protože by mi na to dal kortikoidy a to bych při svém způsobu života nepřežila. Moje matka jela na naší chalupu (jo, já vím, patří dědečkovi, hlavně to nezapomeň zdůraznit. ), kde se nejspíš chystá okopat všechen ten pórek a jahody, přičemž má neustále telefonní drát okolo krku a vyzvídá na celý Praze kdy za ní jako teda přijedu.
monology schizofrenika
Stojím vmetru a dvacet táhlých minut budu čekat na svou zastávku. Je půl osmé, neděle večer, trasa B ze Zličína…
Přistoupí asi čtrnáctiletá dívka. Rozhlídne se a zatváří se pohoršeně. Prohlídnu si ji.
Hodina kreslení
Hřebem mi kreslíš
na záda srdíčka.
Tobě na oplátku vypaluji kytku na tvář
(ale je maličká)
Zachraňte medvídky!
Šla jsem bílou nocí a černým kuželem světla jsem si svítila na fialovou cestu a červení ptáci s oranžovými pruhy seděli na mrňavých stromech a ječeli píseň ticha.
Na malinkatém jezírku (spíš louži) běžely po ledě dvě tygrované labutě a skákaly na stromy plné plyšových růžových medvídků.
Zastavila jsem se. Jedna prouhatá labuť skočila, natáhla svůj předlouhatánský krk a strhla jednoho mé´du ze stromu na tvrdý zelený led.
o schod níž...
A já.
Bezradná, zoufalá, plačící…
A ty.
Sršící zlost zočí, polibek matoucí…
? ? ? ? ?
Koušu si nehty, píšu čímkoli na cokoli, nosím těžký boty, nemám ráda růžovou, ráda nosím pletený svetry, který jsou mi velký, nemám ráda aroganci, nesnáším, když někdo pozná, co si myslím, mám ráda Beatles, pohodový písničky a punk, mám ráda srandu, nemám ráda disko, mám ráda extravaganci, jsem nedůvěřivá (hodně), miluju své kamarády, někdy se nesnáším, mám mrňavý sebevědomí (v podstatě žádný nemám), chci mít jistotu, nesnáším kritiku na sebe, jsem šíleně kritická kostatním, nemám ráda změny, jsem psychicky labilní (tohle používám jako omluvu na všechno-to mě štve), miluju změny, mám ráda cestování, autobusy, mystiku, malý sešity, občas se chovám drsně, abych zakryla svý pocity, bojím se, že jednou bude někdo lepší (a on bude), nemám ráda svou slabost, neznalost a znouzecnost (pro pravý punkery:o), jsem drzá, mám dobrej pocit, když někomu pomůžu nebo když celej den nejím, jsem tvrdohlavá, mám vždycky pravdu, mám ráda maliny (i sčervem:o), nemám ráda, když mě nikdo nemá rád, když mě nikdo nepotřebuje a když to beze mě funguje, chci být nepostradatelná a nezapomenutelná, občas si pustím Hanu Zagorovou, nesnáším vojáky, Slováky a rasisty, bojím se Romů, mluvím hrozně nahlas, jsem svá, snažím se být svá, mám ráda bláznivou náladu (for Joelle:o), mívám deprese, mám tmavou pigmentovou skvrnu vduhovce levého oka, chutná mi rum, ráda píšu a kreslím obyč tužkou, jím jenom kuřecí maso a nevím proč, miluju ten pocit, když jsem bosa, nesnáším šampaňský, mám ráda horory, nemám ráda žlutou a gumování, mám ráda morbidní věci, jsem šíleně stydlivá a ukecaná, mám neodnaučitelné zlozvyky, mívám strach, líbí se mi, když je bouřka, nelíbí se mi, když jsem nemocná, jsem často nemocná, na spaní nosím asexuální flanelový košile po kolena smedvídkama, jsem ráda bezmocná (někdy), chci být drobná, nejsem drobná, když mě někdo naštve, jsem schopná ho zabít, ale nemám na to sílu,bojím se nadávek, moc se snažím, ráda kupuju někomu sladkosti a dívám se, jak je rád, občas jsem sobecká a hypochondr. Jsem jiná. Jako každej.
t.
miluju tě, parchante...
Včera šlápnul jsi mi na hlavu
(martenskou, černou, hřeby pobitou)
a skákal jsi,
vysoko a schutí.
dopis...?
Ahoj miláčku…
Jsem nějaká posmutnělá. Asi protože je venku krásnej západ slunce, kterej je tak děsně krásnej a romantickej, až je kýčovitej jako ty obrázky na plakátech, který si lepí taxikáři nad postele. Celý odpoledne od chvíle, co jsme sHankey přijely na chatu jsem se opalovala a vůůůůbec to není vidět, což mě trošičku štve, ale mnohem víc je mi líto, že ti nemůžu dát ani jednu pusu… měla bych se sebou něco dělat, jsem nějaká moc romantická a duševně vycucnutá, jak vylízaný lízátko…a taky furt dělam ty moje tři tečky… … … :o) teď se zrovna koukam na les, je naproti přes řeku, a je šíleně zelenej, no jo, jaro je tu…a jezdí tam auta a ty se neozýváš a já si tady tak trošku smutnim… trošičku… a Vltava se válí jak ňáká stará kurva a chechtavě po mně pokukuje…mrcha. Jó, vona se má fajn, celej rok se vyhřejvá na sluníčku (jarním, letním, podzimním a taky zimním-aby nedošlo kmejlce:o) a nikdo po ní nic nechce… ale taky jí nikdo nepíše… mně vlastně taky ne… jéžišmarjá, já sem fakt přeslazená jak babiččin nedělní čaj… ty tři tečky,to je hrozná závislost… zkusíš to jednou a už se toho nemůžeš zbavit…no, dyť to řikam… :o) a ty pořád nevoláš… a teď taky ne…ani teď… ne, končim.
občas...
Občas si přijdu, že tak jako. no. jak bych to řekla. že jako zevnitř.
koukáš...
Okem,
které jakoby z oka vypadlo
filmovému herci,
učíš mě používat upřímnosti
kde?
v té malé pize na uchu,
v jemných chloupcích na nártu,
v cigaretě za uchem,
v chaotickém prostředí,
ve 22 hodin a 6 minut v Praze
Bylo asi deset večer. Po tmavé, slabě žlutě osvícené ulici kráčela Práchalová včerném (jak jinak) kabátě a snezbytnou krátkou startkou vrudých rtech. Courala se, ale vzpřímeně a svýrazem přemýšlení ve tváři. Batoh na zádech,otrhaný, sřetězy a popsaný hesly, byl už na pohled lehký.
maličkost...
Zpívat neumím, ale zpívám ráda.
Kreslit neumím, ale kreslím ráda.
Psát neumím, ale píšu ráda.
Žít neumím, ale žiju ráda.
tak si někdy říkám...
Tak si někdy říkám, jestli nejsem ze špatnýho vrhu.
já přišel z Pekla...
Já přišel z Pekla
Vy otázky máte jen. Jaký je, ten rudý, žhavý svět.
Co se tam děje. Kdo je tam šéf.
jako rybář
Jako rybář.
Jako rybář na úlovek čekáme.
Nahazujeme udici snávnadou a přejíždíme neklidnýma očima hladinu řeky
Čekáme, až sebou prut cukne a my povolíme, přitáhneme, povolíme.
snad to stihneš...
Snad to stihneš.
Všechno, co máš ti můžu vzít,
jestli budeš zlobivej
svůj čas využij.
spokojená
Spokojená
„Nejznámější iracionální číslo, takzvané Ludolfovo, značíme…“ Neposlouchala. Neměla proč. Žádný důvod. Válela se po lavici a černě nalakované nehty přetahovala ještě průhledným lakem.
závist
Závist
Její nažloutlé vlasy se v rytmickém kývání hlavou měnily na slunci v zářivě zlatou a já si přála jediné. Ustřihnout jí je. Ne kvůli zlobě, zášti, nenávisti, ale kvůli tomu, jak by se asi tvářila, kdyby zjistila, že její nádherná zlatavá hříva už není. Tedy je, ale v mé ruce a už jí s ní ani jediný vlas nespojuje.