Vzpomínka na Prahu
Praha, ta holka stověžatá
se špínou ve spárách kočičích hlav,
stužku své Vltavy vzala a látá,
co prodřel ten její milý dav.
Prodavačka v bifé
Na plechovou střechu mého bifé
bubnují kapky deště,
kap, kap, zima, kap
Mlha rozpouští mi stíny
Gravitace
Zmatený příběh. Honí mě dva vrahové a úchylové, unikám jim vosamělých špinavých bránických uličkách, ale oni mě vždy znovu vyčmuchají. Už jsem u tramvaje, nasedám, ale oni už tam jsou a přicházejí ke mě. Ne, to by nestihli, říkám si, tohle nemůže být opravdu.
Mrtvé hříbě
Kránu se narodilo
mrtvé hříbě
stájová lampa
ve zpocených slabinách
Josef Hora - Vlny
Josef Hora
Vlny
Poslouchám na skalách příboj,
počítám vlny, jak jdou,
Bál paní Samoty
Samota tančí naléhavě
vsecesním sále vmojí hlavě,
ona má střevíce ze zklamání,
na nich se protáčí beze stání,
Tak, jako vždycky
Nastaly časy
jiné než byly
jiné než budou
kousek radosti
Tramvaje a hřbitovy
Stalo se to loni a od té doby mi to nějak pořád leží vhlavě. Teď to asi vypadá, jako by se udál nějaký osudný přelom vmém životě. Ale to vůbec ne, jen jsem se spár dobrými lidmi toulala po Vysočině. Je to krásný kraj, jeden ztěch, co slyším, jak dýchají.
Recenze
Byla jsem u toho, když se vesmír zrodil.
Měla jsem místo vprvní lóži,
což na dojmu mělo velký podíl
a mohla jsem vše náležitě prožít.
Dvě orchideje
Nad lesem
kvetou dvě orchideje
jedna zpívá
druhá už dvě stě let mlčí
filosof
Největším filosofem byl Picasso, protože se díval na věci z několika úhlů najednou.
Malý sběratel
Táta mě přes stůl napomíná, ať tak děsně nehltám, že to není zdravé a už vůbec mé slušné. Někde jsem slyšel, že tohle říkají všichni otcové, protože mají neustále nutkání co nejvíc naplnit svoje rodičovský povinnosti. Já ale přece nejsem už tak malej, vždyť příští rok už půjdu do páté třídy. A hltám protože pak budu mít dřív po večeři, dřív bude noc a dřív ráno.
Noc
Když lidé spí,
zhasne anděl lampu
a vrhne zem do stínu.
To proto, aby Pánbůh
Šíp
Šíp
,,Ne že bych měl strach, ale Severní vojsko vypadá dnes dost při síle,“ řekl pochmurně Lenn a zkontroloval, zda pravou rukou přesně a jistě nahmátne toulec. Sorar stojící vedle něho ve vyrovnaném šiku k příteli ani neobrátil svou mladou tvář.
,,Dnes zvítězíme,“ prohlásil. Jeho pevný pohled, tak častý u starších zkušených vojáků zvyklých přihlížet umírání, zůstal upřený na protější stráň, kde se srocovala nepřátelská jízda a kopiníci.
Podobizna paní Apoline
Podobizna paní Apoline
Pan Kerens, poměrně mladý umělec na volné noze, stál na schodech budovy hlavní pošty v mírně omšelém plášti a rozhlížel se po obou stranách ulice, jakoby někoho hledal, ale přitom sám nevěděl koho. Napadlo ho, že by se cítil lépe, kdyby například něco držel, nebo se mohl trochu procházet. Připadal si tak nějak bezúčelně, jak kolem něho spěšně procházeli lidé podávající si dveře pošty, kteří nesli v rukou všelijaké balíky a dokumenty, díky nimž působili náramně důležitým dojmem.
Pak se však na rohu ulice objevila drožka, která zastavila poblíž něho.