Dítě
Bylo léto. Alespoň při pohledu do kalendáře. Jedenadvacátý srpen. Město vypadalo zbídačeně, jak ho promáčel vytrvalý déšť.
šum
jak skloněné hlavy tvoří kruha někdo z nich skládá trojúhelník ze svého lokte a ukazováčkuopřeného o ret a dotýkáním se zdi sestrojil další ---vzala bych nůž a prořízla vám ty básnické myšlenky o podlazepodlaha pozvala dva pány k šachové partiistíny se pohnou jen tomu kdo se pohne téža odkašláním se spouští kolotočjen ticho je jak před bouříněkdo z nich právě předčítá
tma.
podívej se —
tma neotevřela dveře;
vsíni nad úzkým ohněm
zkamen
sněhové jazyky
sněhové jazyky
a pod jazykem sníh:
zima ztála.
netakzvaný host
netakzvaný host
I imprese prostupuje mými stopami.
Všeru —
čerň jen prosvítá. Zvon vsrdci tvrdne, když odříkává
Oni.
Ona –
topí v samomluvě vyhloubené
právě na prst svůj mozaiky světadíl.
Měsíc předstírá skořápku po ořechu. Pluhuje s obslužností
On.
On.
Žena —
mýtus vyladěn na frekvenci: dočasné míjení se.
Plombovaná pole kazí pohled v les. Týmž směrem tíhne
Ona.
Zde uzávěrka, kde
obývají se domy – některé až příliš
podchycené kopci.
Nebe je přitisknuto k zemi. Dýchá.
Ozvěna.
Za okny vysráží se tma.
Sněhem zasypaná rokle
je napadána tkanivem bělosti.
Ale zatímco mi opisuješ z úst, vláčí opar za lunou
Náplava.
I v imitaci zimy musily na rýhy
jako pečetidlo vtisknout sníh – po hmatu
smontovaná voda z toku.
Tobě vypáčily ruce. Epilog
teoreticky řečeno tečkou.
teoreticky řečeno tečkou.
Ještě dnes zaštítím se mlčením
: jako na zavolanou
zasahuješ mi do jména
voda sochami se protahuje
Martinovi
kdesi ve zkřivených větvích,
jak jen tma umí našeptávat
s tyčí vykrucuje se —
malé výčitky
***
zapřažená do vozu –
říkám si o polepšovnu:
v zubech písek
Utajenost.
Zavře se hladina na nádech
prst sevřený v kleštích
po orgasmu vlny oddechují kal.
Voda pracuje na svém jméně. Celé století.
z vody pít!
sestře
z vody pít.
nebývá mi nezbytná tma
na kus řeči: takto přitakávám tebou
mé svědectví krajního nebe
mé svědectví krajního nebe
kostelní věž hořce dře se o patro nebe,
čtu z nich střet:
na jedné straně vyřčený děs
svědectví mého kraje
svědectví mého kraje
slovem :: prvá
sněhem zvučí sykavky
nasycená je noc:
a jaká je?
a jaká je.
***
pranýřuje se měsíc v řezu
a bílé kousky špeku
Stopy v krajině
I.
Nebesa nametla střepy do podolku, vmístech,
kde zhrůzy jen se hřmí -
vychýlena je mi ústy noc. Olovo padlo vohybu
estrády
e st r á d y
déšť cenzuruje široký průzor
a nebe radši chrlí sníh:
nevyžádaná korespondence tak narůstá
co den, kdy se nepodívám z okna
mýcení místa před oknem:
až nad ticho kane strach
a na prázdno klapou polapené balvany
už nepáchne sem ani vítr_ na smršť hlíny
Drásadlo.
Žíly jako provazy —
Vypletené mezi škvírami cementu.
Sklo. Polyká si mě prázdnou.
A jestliže dojde na poslední slovo, nařízne lunu.
předměty uložím do věcí a v konverzaci létají slovníky
mateřství vyvanulo do nebe – čpělo si vněm
ještě trochu tabáku
dívky, co si měsíce nekřížkují podle krvácení,
mají protáhlý rok a nevyjí do bolavých míst
název se poztrácel
oblomí se ve mně barokní portály
na dlaždicích šramotí si sníh
a do nahosti zeje krůček
když jsou vosobách průvany
**
***
otevřela jsem si před sebou
dlaně – všechny čáry
ukazovaly na to, že
je zmámená
občas se bouří celé dny, na vsi a slovo úvodem
bývá poslední zakokrhání kohouta — vpáře z vody létá peří
za zimou. vyhlazení krajiny,
kdy cípy pláten volají na každého znebe, sotva
***
oblevy mají latinské nebe
salutují vodou
pěnu na hladině uhrabávají muži
a ženy trhnutí lůžka mrazu
přecházet přes
přeženu se přes ženu, říká si
a slunce zadřené do tmy vleze do oken
jako svítilna klekánice, která obchází statky
a tu a tam plive na vrata,
někdo tu je, ale nikdo o tom neví
vítr se drze pachtí za kejklíři to si pak
nebe našlehal jak cukrovou vatu – vústech
jen pocit po krajce,
kývá se na něčí zástěře čas
zima krát zima
¤¤¤
ze džbánu broukalažena
uvězněna; drkotalo jí dno
zprocesů co se tu namanulo –
z čeho jsi?
a někde jak okraj skla zastudíš; to jsou ta místa nedobytá
jenže odlévání vane zvod
zčeho jsi.
zprohýbaná slova jak laťky vplotech praskají a nebe se melíruje
v sobě splav
ještě se jezy prohýbaly
pod vyžebraným nánosem
a voda umývala klenbu u dna – tu špínu co ze tmy
lezla a ráchat se až na dřeň směla
po nocích a po mužích
zachvěly se cesty nánosem žen
se sukněmi u pasu i obloha podlehla
být málo němá
a vhaluzích chrastily desetihaléře