Pocta Ludvíku Kunderovi
Dnes otřásly se řádky
a srpnový vítr
rozprášil nenapsaná písmena
Třeba je to jen další báseň
Ráno pod Luční horou
Vrcholy pomalu mizí v mlze
a čas se zastavil
Snad mé pozdravy najdou k Tobě cestu
ukryty v písni slavíka
Všestranná umělkyně
Vyměnilas verše
za kamínky a drátky
Stejně se mi neschováš
S básní kolem krku
Dcera sobů
Poodhrň si vlasy z tváře
ať Tě vidím jako dřív
Vílo zimních večerů
Znal jsem Tě jen přes půl sálu
Atény
Jako chudá dívka
co najednou zná celý svět
- snad by se sem i vešel
A já hledal
Po letech
Po kapsách papírky
v hlavě zmatek
a Ty
dopíjíš poslední kávu
Potkal jsem Tě pod platany
Podzim navál závěje měkkého listí
a já hledám Tvůj obraz v neklidné hladině potoka.
Nač doufat, že se ještě shledáme.
Navždy jsi zůstala na severu.
Théseus
Ztrácím se ve Tvých slovech
propletených jako krétský labyrint
Básnířko soumraků
při kterých jsem Tě miloval
Záložka v deníku
Tak dlouho jsem Tě měl
ale bylas jako učebnice irštiny
- v Tvých písmenech se skrývá krása
ale nepozná se zadarmo
Výkřik v láhvi
Kéž bych byl častěji
ztracen mezi verši
a jezdíval stejnou cestou do kopců
blankytné ovce se rozeběhly
Věrný
Usedáš na drátechkaždý podzimhlavičky ční z klobouku vzpomínek a přáníZafouká vítra všechny se smíchem odletíte za lepším hranatějším a hloupějším světema já pořád držím dráty.
Almería
Hrabal jsem se v odpadcíchv přístavišti slonůa obrazy linuly se venjako stonožky vytahující na udicích zaseknuté rybyNávrat k tomuhle stylu životanepochopili ani holubi na nádražíA slunce se zas krčí mezi železnými nosníky–železnice nikamStát a dívat se jak zapadá(a vychází a zapadá)a lidé s jejich nákupními taškamipadají z mola přímo do mořeChybělo mi to(stát a dívat se)když u nás na severuvšechno pohltila ta surreálná zima a zvonění všech telefonů.
Stmívání
Melodie arabské noci posílají slunce za hory tma je jako tah štětce tak pojďme najít její konec .
Cesta tam
Napsal bych báseň aleteď to nejdekdyž pode mnou země uhýbáSnažím se držetokrajů postelea ona pořáddivoce proudí všemi směrya mizí za hranou vodopádukterý mě pomalu stahuje
do temné propasti
(zpěněná voda modrá hlubinaa pak už jen
dno)
Po západu slunce za podzimním dnem
Když vychází jasný měsíca mlha se rozlévá do údolí,kapky rosy stékají po Tvé kůži. Sleduji jejich cestičky:
kam mě zavedou.
Zimní večery
Vánoce
Snesena křídly havranůčerných jako vzpomínky vlákna žárovkybílá padají jablkana hlavy těch co jim dali životve zkumavkáchz popraskaných bezových klacíkůpřichystaných k večeři pod větvičkou jmelína oslavu narození mrtvých
I.
Podívej se vennezdá se Tiže zima je jako kaligram ve tvaru vzpomínky.
Syn tesařův
nenecháš naživu
nenávist k světu
vinu nevinných
konec bez začátku
Ulice v noci
Bolí mě
rameno Oriona
(k velké radosti pouličního osvětlení)
všechno zemřelo
Dvanáct slov
Odmítl jsem žebráka
chtěl bych se vrátit
mám prý dobré oči
ale jsem ten
Waterloo
Potkávala jsi je
na každém kroku
černé dveře
nedokázaly nikdy zavřít
Sníh
Sníhčeká na Tvé stopy- dráhu Tvého stínujako já čekámna svůj jižní pól(Ty jsi tím jižním pólem)
Býti básníkem
poslední paprskyvylétly jako kapky vody když se nad mým tělem zavřela hladinaméně než střepůzrcadla sněhové královnyale více než mě
nejsem v nich celýchtěl bych znovuchtít býti básníkem
Kruh
Temně modrá je
vůně máty
když rozhoupává výkladní skříně
neznámých světů