Liberum veto
Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv vdálce,mezi ňadry omšelých domů sokny a byl to ten smutek v oněchočích, světlo blízko do tmy,že sběračky jahod pili na poli, tráva seschlá, továrna vsiluetě, mléčné nebe a jako starý okr pískovcových skal,jakési horko a pološílená kůže stromů všude kolem. -Málem umírání - Jet takhle podél řeky,zející výduť zrcadel, kulatých jak některé tváře,sklo nepřestávalo držet místo mým skrčeným očíma zase omšelé domy a vesnický řehol,jiná přírodní vůně skrávou na dosah se zvětšovala,opotřebené jízdní kolo opřené o zdejší nátlak pachu,slamák na muži se hýbal podél šíleného slunečního světla,láva byla až na hřbetu těch zdánlivých jízdních koní,to všechno – A práchnivějící vtom slunečnicovém děnía otevírání našich ústa tak nebylo prostoru knovému řešení,abychom se jen od toho všeho vzdálili. -Jenom ten zkažený pel strojního pole,rýsující se na železu odhozených patvarůa celý ten smutek ztoho všehoa celá ta příšerná a mocná nevyzpytatelná záře. -Pravda, že naše duše zažívaly úzkostlivý těžký nářek.
Fiktivní korespondence
VÚŽASU MUSELA VYKRVÁCET(aneb fiktivní korespondence) I. DOPIS NEZNÁMÉ Věděla jsteže bych také rád padl za poeziiTěžkoje slyšet vlese když dělá datel do dřevaVečer umdléváA padá do náručí dalšího večerajsou sugestivní pozadí žen vústech mého městaNa chodníku z ánfasuJe noc Básnického klišéI motýl by vyšel zhousenky vztekemnoc které zdřevěněly nohy při četbě vseděStará shozenou dekou přes kmeny svého tělaAby nezemřelaMá znaménka mých smutných prstůKýč na pánvi nerozumu se tmí Maminka dovoluje bramborům aby změkly Ticho jde staškou do školy a ze tmyPaní, aby tyhle lesyVšechny nezištně blednoucí voněch dnechKdy táhne pomalu na duben a zároveň …Ne, paníNikdy víc nehodlám rozebírat tuto krajnost- - - - Sny jsou bez čárek a mezerA také nevíme kdy a kde přesně začaly a kdy skončilyTak také já nevím kdy vám, paní, skončitA kdy a kde začít NapříkladZDE - - -Vaše tenzeI. DOPIS NEZNÁMÉMU Pane, Kabaret Byl jediný kde se ještě tančilo postaruNikdy jsem tam nevkročilaNavzdory Talířovitému měsíciJsem tančilaDoma parket samý hřebec samý hřebíkŠkrábala jsem se do patyZanechávala jsem vášnivé stopy krveA následně jsem vúžasu musela zemřítAle nestačila jsem vykrvácet, musela jsem tančitJak se o sebe šourá tráva a vržeTaké já se potuluji polem vyžraným Až zapadne ta žhavá placka kouleMezi prsy kopců na kterých se hřeješNedopřeješSobě svůj svět zakloněný sumytou hlavou Vysoušíš svět jako podzim se zněj staneČteš kabátky vulici a ve vitrínáchMísto šedi nebe začalo se šíratPak se projdeš vsadech bělostných ňader Tam se zastavíš jen abys mohl podat Do ruky větve stromu spadlý listopad V pozadí každou mrť olizuješ očima Zelenýma nebo jsou více modré. Kdo ví má láska ví jaké jsouNa trávě leží tramvaj a opaluje okryProto snad čekají lidé tak zuřivě jak lviVhromadách jak havrani co nesou poselstvíPane, Napiš celé své jméno na zeď a pak se opřiUcítíš se plakat jásotem že jsiII.
vanitas vanitatum
vanitas vanitatumdosud dospívalnetroufaljsem si nějaké předčasnostivtvrzení o mém stavuna hraně města drželylabutí kroky rytmusnijak nepřiměřovaný dnůmkteré jsem cítil zminulaačkoliv jsem zde něco hledalvlézala mi tatáž otázkavkavalérii krvepřišelpil z tramvaje a prohánělřeku pod horní ret mostudopíjel jsem samotářské a miluji jednu ženu- - - - horem se snáší jaro hvězdkdokoliv mi teď neřekne jinaknež Ditam a Pocemřeka se valí pod hrdlem steskunezoufat vbásních je strašný umvidět některé obrazy znamená dobrovolně zešílet své očidnes mám sešitá ústa zdejšímatmosférickým nedopalkemnepopisuji jednotlivé zvukyale jejich schopnost zničit srdcezničit srdce vdobrém rozmarukrkolomná cesta na níž jdubloumá jak slunce nehne sebláto tlačí do bot jako jaroznovu překrývá mrakem mrak propuštěná touho po hraní si na poslechydeště plivajícího do loužíodpočítáváneslyšné kroky kdomovu- - - - co asi bude kjádru večeraříká si milenec, co je sámpopíjí smysl ktrvalkáma otáčí si prázdnou sklenicíve které ještě nic nezbyloa není co nalít na zapuštění kořenůdo žíly žízně po přítomnosti druhé- - - - kořenykdysi zapuštěné vsamotěobjevuješ jejich zbytkya nepromokavé oční důlkytrčelytyče deštětak neskromně a svisleže jsem měl břitký pocitnezákonné války přírodyproti všemu co mě obsahujevyzařujenoviny každé ráno čtené pozpátkulovit peníze vkanálu zaměstnánítroufat si ještě na něco po prácidojet a umřít vydojit zvečera poslední kapku větru za oknyrůže se nepoužívajíluna je za mřížíkdyžvrukou hedvábnic jara zbudeobloha namočená do Cotojepakliže svět se při tom držíposledního háku najatkáchpořád však svítí oči matkámjak brzo budou stromy pouštětpupeny svých rukou do světazatímco u mě nejde pučitani kdybych měl jaro vsrdcijenženěkdy jsme opravdu tak prostíže neexistujeme, zatímco žijemedo přerovnaných buchet děruješprstem jemuž říkáš Kolikještěčasuna této lodi domova ztratíš. - - - - (10. 2. 2007).
Dojmy
Okno nám svítí přes zavřené slunceDen je vnedotknutelnosti měsíceTakto se díváš zoken na otčenáš přírodySkřípotem zubů vzbouzíš stromyKteré si libují ve slabší vichřici hřebenůOblaky jsou automatická sixtinská kaple Po ránu vše vidíš jako RafaelPtactvo se zdá být inteligencí bohůDveře voní až přes zavřené jídloJaro se zdá být vnedohlednu.
Rozkroky matky ulice
Na prsou papírů postavit bradavky slova bílého krále položit na mrtvo. Muzikou se rozčesávalo pianoZdi večera mají jediné veliké anoA okenice jsou měsícea roky…Jdoucí vrozkroky matky ulice. Básník stíhá tram skrze ostnatý keřJiní jdou přímo plotem a ze srdceprší ryby, jako slizkéjako obchodnické hlavy Uprostřed nebo na okraji Kráčíme a vykrajujem schodyNohama svých těžkých botasekCo neunesem, pustímeA zavlaje to božský NavěkyPíšeme slova a dáváme jim ušiA oči nám slyší a ústa mrkajíJen zdi večera budou mými okny Jako nádech, výdech a všechno.
Přátelé
„Vzpomínáš. Stromy, slunce, kilometrovka,zakopávání o větve…,spadlé na zem jak hvězdy,červen plný červů,-kořeny lezly. Vylézaly zhlíny a ta byla mokrá…Pole pilo slunce do dna. “„O čem jsme tehdy hovořili.
Bez názvu
Víš, někdy ve městě, červený se pere se zeleným o vítr,(Semafory nadýmají vzduch) -perleťová vozovka je po dešti zmožená,tram, žena, dítě, stromy a věže vmlze,pouze rty praskají jako ulice vlétě,poslední den vroce je zítra. - - - Z jitra vstanu a ovoním se čajem. Miluji tě lásko vdálce věčná miNa stromy odletíme na stromy odletímeSpolu potrháme střechy domů…Vichřice, srdce, vdnešní době je růže. tak zvláštně brána…a to nesněžíNěkde ve větru plynou oblohy…- - - Tak málo někdy stačí keštěstí.
Koleje
Vlak přímo proti tváři zatlačoval oči,ale zdaleka nešlo o smrt - To jen průběžně bahnem tekoucí cestouKráčel jsem zřetelně blízko poli havranůjak dítě, jdoucí samo vřesemtu a tam zhloubky nadechne se…Jde domů šípkovými keři a voní tam, jak vaříNalamuje pečivo a prohazuje prostor A pletivem mraků slunce mihotá Koleje vlak…přímo proti tváři zatlačoval očinejednoho sebevraha na kolotočiživota.
Bernard
Venku je větší déšť než chuť hroznového vína. Za okny si drží bradu Bernard. Má to charakter jako shnilé ovoce. Asi tři čtvrtě roku víme, že je vdovcemA před tím než se to staloBylo za dutými zvuky a vjeho mezeráchvjeho oparech voparech nebeskýchslyšet její skřeky Její ticho - - -Bernard sedí za okny a drží bradu, hlavu Té krve u výtahu nikdy nejde smýtKdyž dělá Surá chodbu, u těch surových psi štěkají až do svých řadnemohl milovat - - -Nemohl jí nikdy milovat –
Vánoce
Igelit od chleba ve vzduchuJe dětský jako oči na pískuUlice nemá sníhNeony oken jdou snámiZmrzlé prsty, pootevřené očiOtevřené srdce, rty pukají, psi močíOltáře už nepraskají ve švech jako dřívneboť neboť „ach…a vzdych“Kostel kosí různé hudby -Udržení tradice na vláscích tušení o tradici samé
Vlasy jsou harfa
Vlasy jsou harfa, zpívášKaždý podvečer světrem vzádech fasád- Je nášDo tvých oken očí je vidětjako do lesa –A tvé ruce – verše pateryA sen a sny a sen a sny
***
Srp luny seče trávu rozednění
Kdyby se nyní roztrhly
mé dveře cizí rukou podzimu
ucukl bych a zoufale věřil na souzvuk té či oné náhody
U Sovových mlýnů 7
U SOVOVÝCH MLÝNŮ 7
Holan měl všechno vbolesti,
nebo vMatce,
která vstávala jako první vzmrtvýchvstání.
V nic
Když město lomí ruce a naposledy prosíkouř všednosti mu vlézá do plic tvými ústyNezoufej -Vždyť na nedoufání zbude ještě možnost
až doktorská ruka stiskne tvoji z ledua ohlásí červa na posedu plic
Listopad
Naposled je slunce zoufalé a hasí chladMrak tíhne šedí, listí se o sebe chválíMilenci na rozcvičkách večera roztahujímléčné žlázy noci svlékané v touhuJakoby hudrující vrata pod náporem vichruvěřila, že bitvu lze vyhrát plechováním -
Vozy kouřily sebe do kočárkuRušily nejjemnější, nejmenší sen snů,vtom větru ztracený, vlistí velmi tichýZatímco vlak kolemjdoucí cestou hrnul si.
Fragment bez názvu
(. )Když se dítě ptá:Kam chodí duše vykonávat svoji potřebu. A ty odpovíš: Do srdce. A právě, to je ta tíhaAle nezapomeneš poznamenat:jen když se dobře trávíTřeba když noc uzavírala krám srdceMoucha mi tehdy stále brala knihuAle matka, snad ze strachu, aby nevyzradilanebo nesdílela se mnou, pro jistotu,ubila jí kladivem dlaně – se slovy „mrcha“A dítě jen heklo a pročetlo si slzy
Vypnul jsi sporák a noc ihned mrazilaPtáš se na souvislost a odpoví ti plachá náhodaJako když jsi byl vsedm unaven, zívly stebou dveřeNebo je zívnul vítr, chladič noci, která fialkovatěla.
Lochotín
Šedost sídlišť zminulých dob - blinká
navečer když stromy ztloustne tma
Mající milence na houpačkách a
těžkopádnost jakoby tu byla odmalinka
Tristanovský akord
Je drama kroků
tlumené stěnou, ale nevyřknutou ze strachu
že se vzduchem pronáší cosi těžkého zněhy
Ale aby to bylo nakonec černé a mlsné
Fasády
Vždyť ruce domů opírající
zoufale hlavu této noci
strmí rovnost sgrafitových tažnic
Je vidět těsně pod estrádou tahů
Pichlavá
Žena u kasy je jako borovice
Pichlavá a robot vní je suchý
jako tráva
…chodím jakoby nemráz
Plzeň
Plzeň má ulice rakví pro spadané listy
rozedrané mraky do podzimních záclon
A prší nad světlo a jeho sklon -
těch příliš hranatých domovů
Věnováno Plzni
Plzeň na svá bedra
Plzeň si na svá bedra tiskne katedrálu (růži kamennou) -
Jdeš „Smetankou“ jako za klubíčkem kotě
Plzeň se vznáší vhistorickém jádře
Podzimní noc
Jakkoli nezvykle to zní
Zbyla jen moucha
nad hrozny -
A podzim…
Podej mi motýla, píši dopis
Tramvaj zmizela vtoku kouře
Keramická chůze stařen -
Prsty spí na břiše, mraky močí
Mít tak jahodami dlážděný život -
Tato krajina těžce dýchá jako mravenec
Tato krajina těžce dýchá jako mravenec -
Oči řeknou lehký větřík vkřesle
Oči, to jsou bílé skály na píšťalku
Dnes je to kus křídy nad kvetoucí loukou
Dedikace
Dedikace
Unesl bych nejtěžší růži, jen abych ji vsadil do věty o Tobě. Slunce ještě noc nevyzradilo ze svého žaludku a po kolejích již jsou znát lokomotivy spohonem Tvých očí. Jako bychom vstupovali vúplnost Tvých ňader, jak ryze básnicky Wagner své dílo tvořil. Této noci rozjímání tapet, kníž jako vítězná fanfára přidruží se stejně stupňovaný motiv důvěry, stavím Tě bokem kvesmíru a poznávám vaše sourozenectví srdcí.
Tvář sukní má daleko do výrazu ňader
Podoben prvnímu letu orlích mláďat, vedl své tělo, jako vítr řeku, narážeje do stesku a migrén výloh, bolavých bodců obočí, čtenářů jeho rychlosti, aby doběhl vústa tramvaje, právě polykající soumračné halo barvy, shlédl, jak na věži tleskaly chřtány hodin a za zvuků jazyků podvozku lízaly koleje. Mohl pomyslet na vzrušené davy deštníků svého náměstí srdce. Mohl se jen držet madélka jako dítě prsu a mít oči celé od bouřek. Mohl zrakem zakopávat o dívčí ňadra a jiné chrámy podobné levandulovému nápoji.
A cítím oči svých nábytků
Mozek pravé ruky
zraněné pódiem stolu
Stolu, který pláče třísky
jako dáma nahá noc
S vrtulí v podbřišku láska
Svrtulí vpodbřišku láska
Mezi stromy srn a jejich klínů
Které si tě očima vyšijí do tváře
A Trávy jako hadi mechaničtí
Podzimní vize 2
Mohlo tomu tak být, neboť Elephanta příliš točila sukní. A také město zhasínalo pod tíhou vypětí jejích sil. Chtěl jsem všemi zničenými texty oslavit podzim tak, že bych jimi město obalil. Pod tíhou zrušené básně by se všechny květy rodily předem přeškrtnuté.
23. srpen
23. srpna
Elipsa krajiny líbá vlaky
svými rty tak jako ptáci
A podvečer čímsi chutná
Parapet Soboty
Nedopatření na nebi: měsíc vše skousl
Brýle sousedek šlapou po koberci
Tisíc jejich očí zoken vykrájenéA hrdla sídlišť svírá letní kotel
Tato Sobota je smutným parapetem
Podzimní vize
Zaražen onou zmrzlinou, nedokonale zemřelého listí, vybarvil se mi jasný pobyt onoho pocitu, kde se tramvajová křehkost hladí po těle a vráží do svých útrob čísi nostalgii – podzimní vize. Bude jako prohrábnutí harf ulice Vojanovy, která zvrací stále větší noc do oken. Ale již nyní lze pozorovat jakési erotické obavy panelů sídlišť a slyšet očima, jak nás jeho listí bude opouštět ještě nedostatečně mrtvé. -.
Orlova
Malebnost oné krajiny lze počítat od Tvého příchodu. A Tvá chuť měla pevná ňadra. Lesní nádvoří nadmíru plná šťávy zerótovy zvěře. Kráčela’s jako dveřní závěs, abych byl orel, který Tě abnormálně pojme něhou.
Luxusní kočár
Deziluze. Vyvstal šat rotundy tváře neznámého, jenž je cítit. Ten hudební a přesto tichý, upoután na lůžko vběhu, minule klenot---. Četl’s dojetí svého koloběhu, jakmile jsi procitl, přímo zevnitř vykloubeného vzplanutí choroby – bytí.
Jenže ticho
Concertino stěn – Náhle jsem procitla. Orwel tísnící se u záclon pojídá, nevyspalý, to slunce, jak vychází, zbaběle pomalu a při tom touží po tom, aby utekl. Jenže já dnes chci být oblečena dočerných šatů, které tak připomínají tu hudbu, ten oheň – gradace extáze při mé chůzi. Do vaší komnaty vedou samá vraždící oka, patřící očím lůzy.
A je sluncem
Opadání skla tvých očí řeže
ale ten jenž je kámen dne
a jehož kovy jdou ze srdce
je také ze slunce a je sluncem
Dávná touha
Na lavici zbývá
milenecká bavlna -
A kdepak asi je
má dávná touha dát
Svět lomoz
Uchopím příbor na ticho
Svět jej sevře na lomoz
Společně si nepochutnáme -
Všude jsou kopřivy slunce
Celsia
Ó vzduch jak je teď horkým olovem
a zvony krmí čas do písmen
Zlomené slunce o holi jde kzemi
Večer je citelný -
Kombajny větru
Na ulici kolovrátek žena
ktramvaji větří dráha jejího běhu
Sukně je větrníkem mravenců
čechrají jí kombajny větru
Posluchačky flory
Jsou ve mně posluchačky flory
„vypni tu vodu“
Chci být trojský kůň
„ty to neplatíš“
Na rozloučenou
na rozloučenou
deštný prales na jazyk -
Ještě víří víří fragment letní
Růže sama kose: „sekni“
Vůně svítí za lampy
Talíř stolu a nebi chybí mrak
Šroubek od něhy utekl
Najednou
vítr trápí stromy
24 hodin přírody se nezastaví
Vmístnosti mírně polooděné
oponuje protivítr, že ne
ní a vše je rozerváno
bubnováním na parapety
Protiproudu končí
Tak se to stalo. Rok jsem na Písmáka chodil s nadšením a vskutku: vytvořil jsem texty, které mě posunuly dál. Ale na novém písmáku se necítím jako dříve. Ponechám si tedy písmácké texty jako svůj archiv a pokračování mé tvorby bude jinde.
Oceány
Ryba sebevražedkyně která se jmenuje … Oceány
sahala až do bazénu klavírního jakoby -
Ledu garsonka nese opatrné srdce Hudba
ANDROMEDA TROJÚHELNÍK BERANDELFÍN KEFEUS KASIOPEA
Večer
Večer naráží krev,
tmavě modrou krev -
Podél ulice,
ztížené kufry
Listopadky
Já, krátkodobé pronikání moře
na pevninu
Fryna vmuži, něha Cassini
Chci bezejmenně nepravé jméno
Zde...
Zde jenom „ach“ zvou prsty k tanci
A jak se chvějí…Ale vnic -
Protnou zde dechem zoběžnic
kde máčena jsou vhorké kávě
pro nikoho
Vkoláži tohoto večera, vana sedí
krmí se vodou
Pro nikoho…
Pro nikoho…
Jáchym Alabastr
Přes mé boty se odrážel lesk měsíce, který vrážel své tělo škvírou, mezi prkny, pod zábradlím…A to bylo jediné světlo a ani nevím, proč jsem si stále sahal do kapes, asi…jako bych si chtěl posvítit posledním ničím.
„Vzhůru. “ Nadechl jsem se ještě dvakrát hluboce a klopýtal po točitých schodech za Jáchymem Alabastrem…
On spí tiše na pohovce, zahalen do tmy. Zakrytá okna nikdy neodkrývá…A jeho přecitlivělé tělo nesnáší světlo a vše co světlem voní.
MARCIEL aneb óda nejbližší
Ale káplo ve dne rukou oblohy
Sny fundamentální
Hudebně skát lásky bez jeseterů úst
Jsi šťastný na dnes a na doživotí
Pole v propasti
Zde tramvajové vozy chytily frekvenci jásající slzy, a nic a nic…Představím-li si energii, kterou popisuji do lidské podoby, byl bych konečně poznal melancholii jak se usmívá.
Ruce mám svěšené ktělu, hlava kzemi, sbírá slova náhodných chodců do sbírky, která bude odporná. Jak zněl. Jak zní.
pouště
Kdesi ve spaní
Zakoupil jsem
žádné květiny -
Kolemjdoucí nohy
židle
Myslím tudíž…
jsem vobavách o padlé stromy
A pily rdousí rozum -
„Prosily o smrt“ .
tři ticha ---
Znáte. Ach, znáte krásné motýly
které ne a ne knebi…
Kdosi je poškodil –
Kdojetí stačí pak sledovat
Z ráje?
Která je chvíle, kdy ruka tiká
a oko si dojde pro básníka…
A vyrve ho ktanci. -
Jen ještě smutku smívá čerň
Ilustruji
Nevychovatelný vzduch ilustruji tělem
Nevyjádřitelné –
Tahy pláčí inkognitem
A ještě něco…
Nádherné
Nádherné slzy, které bolí
usedajíc na plíce
nabraly podobu paraboly
metafyzické sklenice
Osvobození mysli
Náhle
budovy držely smutek svých fasád
A pršelo, mé oblíbené „pršelo“ -
Opaluji se pod deštěm
nikdo z nich
Při každém kroku
nohu přikovat
a posunout se vyjmutím hřebíků
Poté místo cítit slidmi
počasí mi bereš
Stěny mraků všestém měsíci
chceš píchnout pro slunce
To jako bys chtěl přes síto vrátit zpět
trávu do jednoho celku
STŮL
Je nutné vědět zda je cit první novinou vokružní jízdě propisovačky. Píšu rychle jako nově prohlédnutý orel. Zapadávám hrboly na stránce vpozlátku a kaktusy jsou stále klidné. Že by já a pára vhrnci ošuměla srny, na které se nečeká.
Intermezzo
Ale že jsi mi slétl na zem hudbu
Mohu se zapřáhnout do růží
A tvé záclony se srdci mi skryly den
Mohu se zapřáhnout do růží
Steny
Je devět stenů harf
zorchestřiště srdcí
Jen desátá se zdráhá jít
sten vsobě čistý pustit
Nerozkvetlé rty
Nerozkvetlé rty tají budoucnost ---
Ráhna stínů pnou se do věčna
Co bylo dosud vnedohlednu, blíží se…
A kéž by rovné oslí uši srdcí…
Dnes...
Dnes ještě křídla
nepozbyly jediného pírka
Ale zítra už trháme steny zuší
při pádu
Tma odřekla své čáry
Tma odřekla své čáry
zrozením krásné hvězdy
Áa. Áa.
Skleněná je dnes tma.
epiloque II
Ha, bylo to
vnímání
Cosi se šikmilo do uší – do uší – do uší ---
Citrónová hudba tmy
Mráz
Ó zas zmrazili teplu dech
Nad ránem budoucnost
Vzorném hrabství cítění, posely rýhy
Snídání stínu
a jsou básníci
A jsou básníci
Nad nimi třeba
ach, sklon, lepší mlčet při
takovém mistrovství
být či nebýt
Kéž by se jednou podařilo
abych včerném hávu
zahalený tak
že bych neexistoval
Citrónová temnota
Evelína zatáhla nebe za opratě
Vten okamžik se nebe sňalo
do barokní formy
která se začala bleskurychle stáčet
Ó samo tě cení!
Již odešly. Velké uzdy větru, kácející topoly – odešly podél větru
Nic nezbylo. Přadleny mýdlo a dvě sklenice zvětrolamů – nezbylo nic
Sálo ticho. Vulkanické pohledy neskutečností – ticho vran
Mám třešeň, mám třešeň.
LI GE TI
Zpívající rosa
Ale píská
Příliš píská "mimino"
A trhá se bradou
Postmodernistická
Jsem zmatená-------------------------------------
a měsíc moc nesvítí
Tlustší barbaří tělo
bude tahat ještě to brnění po otci
déšť
///
stihlé
do kteří /// má /// plané /// růže
kdesi /// oknem /// rosen /// inkoustem ///
Setí
jisté
světlo ozářilo
fragment záclony
a devět sklenic počalo zpívat
uzel
Vroucně se pousmáli
stíny noci nad pratetou kosmu
protože slunce se zkapsy již nevrátí
Všem znělým dali
PF 2006
Písmáci,
Přeji Vám krásné prožití, zažití, přežití či ožití svátků Vánočních. Do nového roku hodně doporučuji: krotit přehnané touhy
Krotit závist a lest
Krotit agresivitu
Útočím ala gala
Útočím - ala Gala .
Již ranní zprávy
Utrhaly nýty plachých nervů.
dekadence
Staré malování
Brožurové mládí přestárlo vopotřebovaném čaji
A v kouzelné svíci smutných očí, hovořily padlé housle
Žíně opadaly skrze vosková varhanidla
Jež kuropění jiskří plužné vrány
Gala Ubikvites
Okno je otevřené tak, že syčí proti novým lampám, postaveným těsně vedle stébel trav, tak ostrých, tak zelených, že mé dopadající světlo lamp, se probodává skrze jejich ostny. A co poté pouhý pohled na večerní nažloutlé světlo, osahávající nezkrotně veškeré životní funkce a látkové přeměny živočichů. Chrastí klíčem do dveří, když se nemůže a nemůže strefit, tak triviálně jednoduchý klíč, který má jediný cíl a jedinou správnost. Rez a stín hlavy, vrhají se do rozporuplného chřestění a nekonečného probouzení psů, jež nadutě a dutě, tlumeně štěkají pod záclonami.
Automatická otázka
Je zase dobře donošená perspektivní hornatina do válce ponoru a nahoru se pnoucí loukotí a po trati inkousty a ruměnce faktury a papírové tváře pokreslené zvýrazňovacími semafory, které jdou a stále kopou tlačítka ve stolu a na skleněné váze po podlaze trny a duní runy jiker a velký obal na pře hratelné nástupy do tramvají hudbu sfér si hrají kopají a jitří smysly pro bachraté myší sešívačky vrisku madélka na držení když se zmítá paní vtryskáči a když si zvyká na topení věčně spalující podkolenky skabelovým přenosem polemizující asi mizící cípy pytlovin a hrudek postýskaných vín.
Vize
Vize, rozpětí orlice, hvězd, jež krvácejí, nářadí na svlékání hlav, vize touhy nesnášet. Je přímo nutné dávit pohrdáním. Vize velké stresové poruchy . Lesklé nory, hustící svůj odpad a já vmyšlení nezkrotně trhám hvězdokupy o rolí křídla, jako že patří ksobě.
Budeme mistři
Budeme válet hvězdokupy
Šírat se nad svým věčným křeslem zplyše
A oblečeme Beethovena, jako dítě
Budeme konat nepřehlédnutelné
S průhledem na kosti
Kreslil jsem sprůhledem na kosti
Ještě jsem se chtěl vykoupat vperspektivě…
A hle, co jsem objevil vobratli:
Veselí orlů, božské lvy
Krkavci!
Krkavci. -
Pro Jeana Sibelia, prodám dlaň
sjeho hudbou -
Na dlani máte
Zintimnět! Z en face
Zintimnět. Zen face…
protože ódium cizí,
zřeklo by se rozpití
a esence ztriád
Prastaré svižně
Prastaré svižně a jitro sel
burácenými proudy svých záklopek,
kde jedna plá osmý hvězdný prach a třetí rozmlouvá
kdesi o hranici libotvárného prázdna
Výtah z 13 slečen dneška
Mozarty a podobný nesnáším nebo co
vlasy mam podle toho jak si je obarvim.
začíná rubínově červenou a končí odrostlými zrzavými prameny
Tak a sem na gymplu. už druhák
ta neční léta
Ta neční
z rozet pjatých křídel
Ostrou žínku pojíš
Za létavá
příjemno
Ač nesli lesy
Po okřídlených vdovách
Ač hlesali do kávy
Vpanelovém údolí
až bude
Drmolením prodýchneme ruce
inkoustů na moři…
budu ležet deformován skapry vkádi
A budu dohrávat pampelišky
literární klavírista
Vracel se hudbou zpřekvapivých tónin
Byl vítán vdlaníchs partiturami
Ještě mu klapky zklavíru vylézají zšatů
Ještě je nedozrálý zostružin
Tiší hudebníci
Ach, omrzely by tě.
Nekonečné harfy
A věčná nebesa
To byli jedni
Marcielle
I.
Gradační povzdechy
Prastaré svižně a jitrocel
Lukařského ohanbí
Zima
Lesklá zima s věnci
pod víčky sněhu
A postrádané vážky
nad řekami,
Universum
Bylo by to na starodávných mlhách jejich nadějí. Ospalá „až“ spala by vjejich trůnech a měkké prostory, by samovolně vyrůstaly zjejich dlaní. Sněžení ve větru, božský kůň a na cestě ještě kdosi, beze všeho. Pne se mezi stromy, kochá se sám sebou, pobit zrcadly, lituje nás, pobité strachem zveškerenstva.
Pro otce
Tu a tam, ulpíš rosu zlícní kosti
Osm devět…pokračovatelů
jež mrtvým letem rozrazí vše živé
Až kdesátému tělu
Chybný anděl
Byla to snaha
O zrození
andělského tvora
Velké přesypané alty,
Západ slunce
Fragmenty osmnáctého západu
Rudnou nad městem
Čtverce, kružby, lavice
pohltil dech
Křídelnice
Křídelnice je vraná hmota, pnoucí se několika svaly, tvořící smích nebes. Je to těleso spravidelnou vnitřní stavbou, která je tvořena ústy teplot, bez dotyku země a tlumoku nadměrnosti. Její okohybné svaly vdechují malé bytosti, točící svými životy. Mám strach, že mne vzhloubne, jednou ve svém šatu tvořeným hmatem.
Na znělé okázalosti
až---------------------------------------
Rozetové skály pojmou mé vlasy
Nebo jen na vzpomínku zavěsí je
Tak i tak jsou těžké chvíle
4 velké postřehy z kosmu a 2 malé vložené atmosféry
Bělostní poživači
Jen se křečovitě postavili a sáli půlnoc. Hltajíc růže řka: „ Jaká krása, jaká chuť. Ještě jednu závistivou představu. “ Když už, už nebylo co pojídat, naskytl se kolem čistě bílý, neobsažný prostor.
Srdeční varhany
Ač měla vržena k ř í d l a do dáli.
Trhala slova řekami svých ňader
Vracela se pod měsícem vpaži rotace
Ronila ostny pro potrhané k ř í d e l n i c e
Pro Marcelku
Ach Rozeto
Víská ti zuší Dvořákovo sako
Tvé vlasy datují vmé vaně
představu tvé růže
Rozkřídlená
Pravé křídlo levé dívky
Vkosmickém prostoru
Tráví lesy
Bezčasý vpád stigmat
Koprová
Jakoby ne ale přesto možná zdá se mi že vkráse pluje pět bílých par a kdoví kam se řinou vcelé nati do oblak kopr veslař na denním se vodí s krávou za brusli ach né to ne já trhám dlaň zpapírové pleši vhvězdokupě Smaragd----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Valená klenba nosní dírkou plane
Recitované kroky:
Rozpitá do noční hlasivky ronda
Diy Whallet
Alleonder, Parskiton
Wargram diy ufersett
Gide Gride O Gride
Manufes literpa Gravito
noviny
ó
Mokré letící noviny zamotané do noční oblohy
Byly Ó
Ač se
každé ráno
Štěkot psů, mlčený dálkou, točí otvory vranní mlze, svým nezřetelným pronikáním. Ještě třikrát projede vlak ve své trase, aby probudil mé nohy. Rozední se na povel mého žaludku a kdesi uroní tramvaj slzy vzátočině. Je čas odejít po kolejích na vyždímanou Univerzitu.
Vlastně negace
Vlastně bylo všechno obzvláštní
Slunce mi spadlo do hodin
A nevrátí se „prý“
až se pak (kdesi) narodím
Odpověď na dopis zástupci Organizace Soběstačných Nicotů
Vážení zástupci Organizace Soběstačných Nicotů,
zde podávám odpověď na Vaše otázky podané vdopisu ze dne17. 10. 2005
1) Proč jste zanevřel na imperiární výron amerického terestiálního vraha Camuse.
Na imperiální výron vraha Carmuse jsem nezanevřel přímo, nýbrž oklikou.
Při mytí hadru
Vysoký fantastický hadr
Hřebenem stírá si
vlasy
kruté jako červánkový odér
Poznámky
Během mých cest pod peřinou, učinil jsem laxní poznámky:
Zmuchlaný kapesník má tolik záhybů, že se nedá tudy brodit.
Ale krásně vypadá – poznamenal jsem si, zasypaný pískem
Jako všakalí noře před zamotáním luny
Prastaré hovory
Dobrá, byl si kropenatý
Ale pršelo a natě zněly a léčily
černé látky na tvém oku
Řešily problém cloumající trávy
Vznik / zánik
Zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik
zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik
zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik
zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik zánik
Tvůrčí
Pluli jsme na okaté půlnoci
jako jelenova družka
Na křídlech nám vyrašilo kvítí
A koření znatě pelyňku
Porod
Sklenice se rozevřela. Až do sedmé hodiny bylo znát, že mýdlo bude zpívat. Jakási mechanická erose obrobené plochy, zívla rodnou matku do sklenice. Splodem lehce podrážděným, vřískala do skleněných hran.
ztráta vůle
Dvojenýnetenký
Jsem fenoménemobou chvílí
Sotva chci býtnáhle vzniklý
Rozmarný akord vyrobený tkaním
Hráč zadní řady
. vlehké smělosti
lámal jsem.
Katedrály zplyše
Velké kvapení
Večerní sklenice
Ve večerní sklenici
TAM -
Odráží se má
těžká hlava -
Zchytralý v dešti
Prší na krásu,
Na krásný kmen
Za rohem však mokne paní u pasu
Je kloudně teskno -
Symfonie No.2
Grave
Jsem vpotulném šeru. A věru, stromy se lámou kde kam, když já kráčím a čekám. To protože vdanou chvíli létám a když spím, tak jen vkeřích, kde bdí lidé, kteří stále věří vbíle natřené cosi. Zúst line se jim kdeco andělského, modrého a vláčného.
Šedý dům
Náš panelový dům je šedý svět
a paní Surá dělá chodbu
Vohebné meluzíně štěká pes
A do nebes se nese řev zbytu 25
Nádraží
nad mojí hlavou, samozřejmě, měsíc
Zde vlese, louka plná květů
Nebe pláče -
Nebyli jsme tu
Anděl s třetím okem
Venku už nepršelo. Nebe bylo černé. Neony omyté deštěm se leskly jako kádrové posudky podvodníků. Dlouhá, opuštěná ulice.
Symfonie No.1 (Noc květin)
I. allegro
Bylo pozdě v květu,
zdál se mi sen pocházející zmoře. Noc vtéto výšce byla studená, jasná a ohvězděná. Na velké hoře vmlhovině - žena.
V trvalkových záhonech
Vtrvalkových záhonechpo chvíli
Lehounce mží, prší, prší si
Mluvil jsem sduchem rostliny
Skvětinou veškerého deště -
Výslech
Výslech
Odkud jste a jak se jmenujete.
Jsem tu sám za sebe,
mám šedomodré oči a krátké blond vlasy.
Dění pro volavku
Dopravní nehoda – díra v loďce
Nedaleko domova pro důchodce
Ve věci bylo započato v zlosti
zůstaly ležet nákupní tašky, zlato
čtverec názvů
Athena pod lampičkou, nit knavlékání období, cizí hrst květin, piano zrůží, část ódy zoka, příliš ochotné moře, vdaná krajina při moři, lesní žínka vsnídani, vratné hodiny, evoluce zkosočtverce, úplněk ve vaně, neobutý balón, minulost zítřka, rozmary putovní deky, debata vponožkách, na paletě ovšem bílá Sobota, telefonní sluchátko zneolitu, pravítko zlevé vůně, flétna kpřežrání, měsíc zamotaný do záclony, nebeská atrapa, květina zkravatou, mravenčí večery, tvary šesti moří, bruslař na plovárně, kohout skladatel, dvě křesla pro tři, sympatická lokomotiva, pětkrát zemřít do roka, přezuté fíky, anděl zpnoucí rostliny, linka fialového věnce, park vrohlíku, utonulá lampička, literární rohožka, havraní dlaň, cvok na cizí způsoby, čárné ňadro, cibule vkostele, automatická slunečnice, narezlá nebesa, mládenec žáby, léčivá balerína, barokní francovka, dýchání zkeře, ďábel kabátů, brokolice na rybách, denní motýl sbrčkem, rodinný básník, plačící sběratelé, šťáva z pátku
Epiloque
ve stínu veliké lípy
Celek činí dojem majetku bez pána
vše je zpustlé
vzlykavým hlasem
v Tramvaji
Možná se divíte ale
Mám rád tramvaje
Které jezdí pořád dokola
Ve své trase
Pan Marián
PAN MARIÁN, když mu sedne moucha na pravici:
„Chtěl bych říci, že už půjdeme. “
ONI:„půjdete. Vždyť jste tu sám, pane. “
Marcipán: „Ba ne.
Večerní automatika
„Je tu hrozně zatuchlo, a bylo tady i plesnivo, ale to už je dávno“, zavolal kdosi vbytě.
Je 21:43, právě píšu cosi nad čím se mozek vypařil. Odlétám do absolutna a papír kdesi vmístě opilém, tak píšu na stůl, to prosím omylem. Vmysli nosím Tebe, spanilá labuti.
prší rachotivě
Prší rachotivě -
Parapet je probubnovaný až do zítra -
Nechává vše proudit ledabyle donitra
snáší se povzdechy zdávného předtím -
SEN
SEN Byl jsem pozván kohoutem na palouk, kde se právě cosi chystalo. Kolkolem voněly mlhy a jemný jinotaj na mě mával. Kohout čekal u vrátek a na sobě měl košili, nebo chcete-li kabátekz látkymotýlí. Vypadal trochu legračně až jsem se uchichtával.
bouře, vlaky, stromy, strachy
DNES
Další vyvrácený strom
zasáhl projíždějící kamion
ale nikomu se nic nestalo
verše
BÁSEŇ S TĚMITO VERŠI
tesknouladně
leskloukladně
půlnocípukající
Ab ovo
Ab ovo
(od prvopočátku)
Od prvopočátku
pršelo a dešťové aroma vonělo strání -
pozn. 23
31. 7. Papež odmítl chápat
Soudí že jde.
Vislámu vidí i prvky míru
A vKolíně nad Rýnem
Moucha
Ta dívka, podivné stvoření, byla tak zvláštní. Již od prvního ztichlého okamžiku kdy jsem ji spatřil jak sestupuje sklidem se schodů, ladně se držíc zábradlí a ještě ktomu připomínaje půvabný přízrak. Její chůze se podobala čemusi malému a přeci tak rychlému. Chodila výhradně včerném.
nechte nás
Dejte nám prostor pro falešný zpěv
Ať soubor Janáčkových děl vibrovaně
Pronese neduživý pán vnapuštěné vaně
A ať amatérský chvěv se nese necudně
pozn. 22
Sobota 30. 7. Jak by mohla červená rostlina opatřená květem provést teroristický útok. Kdosi opatřený křestem mluvil o absenci duše růže.
Tramvaj č. 25
<>
▀▀Tramvaj č. 25
Pozor. na tramvaj číslo 25.
Řidič hraje na varhany .
Poe z papíru
Zknihy vpolici cos podivného kráká
Potrhaná strana zbásně Edgara Alana
(vypadla) ach jaká škoda.
Vyzívá mě ke složení papírového ptáka
O -Q
Trpící písmeno O naříká nad svojí uzavřeností
Však převeselé písmeno Q se mu snaží ukázat kudy ven.
Vnímavost znění
Na zakončení votivních stél dvoru,
Loupá liturgickou modlitbu
Horní část píšťaly varhan.
Loupá ji však tak úslužně,
MF DNES
Mluvčí svého kmene vpředislámské době
Mluvil polohlasem
Mluvil tiše, trhaně
Mluvil jaksi zmateně vchorobném stavu
žena
Oblačné ženské tváře plné slz z květin
(o)(o)ňadra dech jen zdvíhá jako plamen balón
Utěla sto linií vznešených jež jako sněhy tají
<(())>počátku hodina ach moje Manon
focení křídel
Jsoucí bez ucha, jsoucí bez krve
Jsoucí bez křídel, jsoucí bez prachu
Fotím ve strachu a poprvé
é(o)û
velké DADA
Cípu u kabátu zachtělo se tátu,
cípy límce vyčnívají znákrčníku,
malé dítě sedí na nočníku a hledí
na bývalého pomocníka varhaníka
reKLAMA
Toužíte se znovu zrodit.
Dát to nejlepší.
Pro vaši dokonalejší postavu
Ano.
ahoj
ahoj, jak se máš.
Ptáci pláčí ptačí pláč
Ptám se nač.
Snad na polštář, kde spící já
Allegro o třech kaktusech
Opuncie první je již kmet
Veškerá entita zdá se vní
Akusticky uzavřena
A viluzi až se rozední -