Písmák Nejhorší dárek
Nejhorší dárek jsou nůžky zabalený v celofánu, kterej nejde roztrhnout rukama.
Nádraží
Stál sám na liduprázdném nádraží
a mlčky sčítal pražce.
Už je to stovky let
co tudy projel vlak
Noční park
Stromy jsou jako lidé.
Větru se klaní,
v dešti pláčou.
v dešti,
Polední myšlenka
Obloha plyne
a tiše šeptá
"Ty plyneš taky"
Obloha nezahyne.
Jsem rád za dotek
Bolí mě tvý pohledy.
Bolí mě tvý doteky.
Bolí mě tvůj úsměv.
Bolí mě tvý slova.
Poslední duše
Jenom jedno okno v těch milionech oken
Jenom jedno jediné kde život neustal
Jenom jedna svíčka v těch milionech svíček
Jenom jedna jediná co si s ní vítr hrál
Kocovina
proč pořád usínám
proč pořád umírám
proč jsi mě zmámila
proč jsi se vzdálila
Moje nádherná!
mezi oblaky se rozzářila Venuše
vábí mne k sobě jako petrolejka můru
její chladné světlo vplétá se mi do duše
ta za ním vlaje a stoupá stále vzhůru
Ke hřbitovu
Až jednou otevřou mou zaprášenou rakev
a z hrudní kosti trčí dýka rezivá
několik švábů přežene se přes kamenné víko
"zde leží ten co mrtev byl již za živa"
Přírodě
Až se do tvých víček snese bílé ticho
a oblaka vzkážou že je čas jít spát,
přitulím se k tobě na tvé hebké břicho,
něžný pohled slunce utiší tvůj hlad.
Sen
jako křížovka bez tajenky
jako dítě bez matky
krčím se v propocených dekách
a mám strach z oprátky
Vlak
Všichni sedíme ve stejném vlaku.
Hledíme z okna už viděli jsme dost.
Všichni sedíme a cestujeme časem.
Tam někde je naše budoucnost.
Zvířátko
chtěl bych být dravým zvířátkem
necítit bolest - jenom hlad
chtěl bych vědět co vlastně jsem
tu svoji pýchu jenom hrát
Mráz prázdných polí
slunce už zapadá nebe je temné
na pustá pole snesl se chlad
do šedých závojů mrtvý svět halí
opar co vystoupil z hnilobných blat
Vítej
bolest mezi bílé stěny zamčená
a kolem sedí davy prázdných duší
tupá bílá bolest která svírá ramena
a do spánků jako železná pěst buší
Jejich den
nad temnými bory vyšlo slunce
ospalé ticho ruší jen vzdálený hukot města
a potom krutý hlas budíku
podlouhlé stíny zalézají do všech koutů
Očista
ledové kapky se snášejí podél stěn
mísí se s vlasy a s permou padlých
a já v nich stojím jak ke smrti odsouzen
není tu nežli pár růží zvadlých
Maszturbace
ospale sedím a buším do plastikových čtverců
sedím a doufám že přinesou mi lásku
jen tupě zírám do blikajících světel
a doufám že ožije ta bledá žena na obrázku