TA MINULÁ...
Jsem příliš současná
Pro tvoje dlaně
Hlubiny vmých očích.
Zapomeň na ně
ČERNÉ LESY, TEMNÉ DUŠE - 2.
První společná noc
Kchatrči obývané Kořenářkou jsme dorazili už za tmy. Vidět nás nebylo, zato slyšet nás mohla Kořenářka už zdálky. Dítě toho cestování už asi mělo pro dnešek dost, protože se pustilo do hlasitého pláče a nehodlalo přestat. Kořenářka – žena tak kolem čtyřicítky – se nás hned ujala.
SVĚT PLÁČE
Zpíváš a tančíš, vočích jiskření
A svět ve skleníku efektů pláče
Pohladíš si očekávané zrození
Pohnulo se, srdce ztoho skáče
ČERNÉ LESY, TEMNÉ DUŠE - 1.
Opouštíme město
Odpolední slunce zalévalo celou Širokou ulici přívětivým žlutooranžovým světlem. Na okamžik jsem se ve svém spěchu zastavila, poodhrnula si látku obrovského šátku zčela a rozhlížela se kolem po té sluneční nádheře. Odněkud ke mně zavanula vůně čerstvě upečeného chleba. Měla jsem obrovskou chuť se vydat po směru vůně a skrajícem teplé dobroty si na chvíli sednout na kamennou zídku a jen tak si pochutnávat a na nic nemyslet.
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 4.
VNEMOCNICI
Když byla mamka vnemocnici, protože ošklivě spadla zkola na jednom znašich „zdravotních“ výletů a měla pohmožděnou krční páteř tak moc, že se nemohla pohnout a ktomu ještě otřes mozku, vůbec mi do smíchu nebylo. Ani taťkovi. Každý den jsem se nemohla dočkat návštěvních hodin, abych mohla za mamkou. Nikdy bych si nepomyslela, že mi může tolik chybět.
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 3.
PĚT VAGÓNŮ
Na tetinu oslavu narozenin jsem se těšila i netěšila zároveň. Byt tety Sylvy totiž připomíná muzeum, kde má každý exponát své přesně vymezené místo a návštěvníkům je povoleno se pouze dívat, nikoliv se dotýkat nebo dokonce spředměty hýbat. Výjimku tvoří jen židle a vše, co je na stole. Ale pozor.
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 2.
U ŘEKY
Léto bylo vplném proudu, panovala horka kzalknutí a každý jen hleděl jak se co nejrychleji dostat někam kvodě. Teta Sylva si stěžovala, že má pleť bílou jako tvaroh a nachytat trochu bronzu by jí nebylo proti mysli. A tak bylo rozhodnuto, že kromě rodičů sdětmi, pojede kvodě i teta Sylva. Teta Mirka se strýcem Františkem a svými dvěma dětmi – Adélkou a Frantíkem nasedli do jednoho auta a já se svými rodiči a tetou Sylvou do auta druhého.
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 1.
TETA SYLVA
Naše teta Sylva je taková ta příbuzná, o které se ani pořádně neví, jaké že příbuzenské svazky ji snaší rodinou vlastně pojí. Snad by mohla být – podle babičky – dcerou sestřenice dědečkovy tety. Ovšem podle strýce je to spíš prateta sestřenice jeho bratrance. No vzhledem ktomu, že samotné tety Sylvy se nikdo nedokáže zeptat ze strachu, že by ji snad mohl urazit, už se to asi nikdy nedozvíme, protože prababička, která jediná vtom údajně měla jasno, před několika lety zemřela.
BLÁZNIVÁ...
Slova a věty skládám si vřádky
Emoce, obavy do vzdechů
Oděna vmlhavé cáry svítání
Uléhám srozkoší do mechu
VÁNOČNÍ
Měla bych cítit štěstí vánoční
Když vločka dotkne se mých řas
Měla bych cítit radost a úlevu
Že po roce jsme tu všichni zas
NEZÁJEM
Souměrně
Spisuješ fakta seřazená
Nevěrně
Přemýšlím celá unuděná
PRUHOVANÝ SVĚT
Stojím u okna, čelo tisknu na chladivou skleněnou plochu. Pozoruji svět přes mříže. Jak se zdá být všechno jiné. Jiné nebe, jiné stromy… i to pruhované slunce je teď jiné.
VÍNO
Víno se podivně omotalo
Okolo všech mých myšlenek
Mám v hlavě zmatek
Není to znát navenek .
PANÍ HÁLKOVÁ
Paní Hálková se cítí být duší celého domu. Ba co víc, připadá si jako dobrá duše. Vždyť kromě úklidu domu, zametání chodníku a občasného a velmi ochotného dohledu nad dětmi hrajícími si na dvorku, obstarává všem nájemníkům i čerstvé novinky zcelého širokého okolí. Však ona moc dobře ví, jak všichni prahnou po tom, aby se dozvěděli, proč včera vnoci stálo naproti u vchodu policejní auto a nebo kam zmizela ta těhotná poběhlice, co bydlela na rohu… Vůbec se nenechá odradit tím, jak se nájemníci tváří na oko odmítavě, že oni se o takové věci nezajímají.
POZŮSTALÍ
Odeel jsi ze ivota
A nás nechá ivořit
To váněvůbec není fér
Měl jsi nás tam taky vzít
MÁŠ STRACH...
Máš strach. Po skráních ti zvolna stéká pramínek potu. Tvůj pohled vyděšené štvané zvěře chvílemi směřuje kmé osobě. Nedívám se ti do očí.
NEPOLAPITELNÁ
Náhodné setkání
Vovocném opojení
Telefon vyzvání
Čeká se na spojení
NEUZNANÉ ZÁSLUHY
Chtěla jsem básní změnit svět
Léčit jeho trápení, neduhy
Však málokdo ty básně čet
Nikdo neuznal mé zásluhy
KONEC PODZIMU
Děti balí své draky přelétavé
Za dveřmi na půdu čekají sáňky
Babička vyhlíží zokna smutně
Před sebou obraz ojíněné plaňky
DO ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU
Do znamení zvěrokruhu
Chceš zařadit mou povahu
Tvá snaha je zbytečná
Ušetři si svou námahu
NESMÍŘÍM SE S TÍM
Já autor, kritik, poučitel
Snažil se vždy velice
A teď je tu najednou Ona
- ta autorská slepice
TO JE HNUS...
„Jenže tohle já dál nepustím,“ rozčilovala se žena vbílém kostýmku. Zpečlivě uvázaného drdolu se uvolnil jeden neposlušný pramen a trochu tak narušil dojem zjejího bezchybného vzhledu. Noha vmódní bílé lodičce nervózně podupávala.
„Ale lidi je potřeba šokovat.
NEVYČÍTEJ MI...
Nevyčítej mi, když sedím sama
Zadumaná u kuchyňského stolu
To třídím naše dávné vzpomínky
Chvíle, které trávili jsme spolu
SOUTĚSKA SNŮ
Soutěskou mých snů a přání
Se harcuji s bílým čtyřspřežím
Kvrcholkům spravedlivým
Vjejichž existenci už nevěřím
PODZIMNÍ MILOVÁNÍ
Obnaené pae stromůV záchvěvech větru spílajícíPod nimi ena a muBledá víla, chlapec růolící
V barevném obchodňákuZ listí aty platí kartouDo studu vání oděniHrají červeně zlatou
Horkost dvou mladých tělSlunce paprsky objímáA snad vůně podzimníeptá: jsi u jenom má
ROZPORY
Často používám prázdné věty
K zakrytí hlubokých myšlenek
Toužím běžet rychle kupředu
A přitom se plazím jako šnek
MONICE
Skřípění brzd náklaďáku
Náraz --- a tma vše zahalí
Neslyšíš plakat mámu
Když jí tu zprávu předali
POMLUVA
Lepidlo nikdy nedokáže
Co pomluva uštěpačná
Drží se co nejpevněji
Slunce mění vmračna
PŘÍCHOD KRÁLE
Když sláva hodnoty boří,
když ohně svobody hoří…
Nádherné baroko, gotika, secese…
a potom prásk. – odporná recese.
SMUTNÝ DEN
Smuteční pochod zní vhlavě
Marně zkouším jinam přeladit
Horké slzy podobny lávě
Smí stopy smíchu zahladit
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 21.
Přišla znovu. Slyšela jsem její kroky zchodby. Tentokrát se nenechám vyprovokovat. Zbořím tu zeď, co stojí mezi námi.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 22.
EPILOG
Stála jsem u kuchyňského okna sutěrkou na nádobí vruce. Usmívala jsem se při pohledu na ty dva rozdováděné blázínky. Martinka běhala pod stromy sem a tam a Pavel předstíral, že ji nemůže dohonit. Nakonec ale holčičku přece popadnul a vyzdvihl do výšky.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 20.
Dětský pokoj působil nádherně útulným dojmem. Rukou jsem přejela po hebké pokrývce, přehozené přes dětskou postýlku. Žluté tapety spotiskem hravých medvídků celou místnost krásně prozářily. Usmívala jsem se, snažíc si dodat trochu odvahy.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 19.
„Je konec. Je mi to strašně líto. Neumíš si představit, jak je mi to líto. “ Jeho pohled byl plný bolesti.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 18.
„Nikdy tu špínu nesmyješ. “ smála se škodolibě.
Klečela jsem na podlaze a usilovně drhla parkety. Takové poznámky jsem akorát potřebovala slyšet.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 17.
„Nikdy jsem neměl odejít, lásko. “ Po tvářích mu stékaly slzy. Jeho pláč mě vyděsil.
„Ne, neměl.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 16.
Krvavé slunce pomalu mizelo za obzor. Uvědomila jsem si, že mi začíná být zima. Rukama jsem si třela holá ramena. Zašla jsem si domů pro svetr a vrátila se zpět do zahrady.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 15.
„Lásko, chtěla bych dítě. “ Hleděla jsem do tmavých očí, vnichž se zračila naprostá odevzdanost.
„A je tu snad nějaký problém. “ usmál se líně a přitáhl si mě ksobě do pevného objetí.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 14.
Na trávník jsem rozprostřela deku. Usedla jsem na ni sknížkou. Začetla jsem se do zajímavého děje. Ani jsem si nevšimla, že na bílé stránky padl stín.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 13.
Svíral mne vnáruči tak pevně, až jsem cítila, že mi dochází dech. „Nikdy, nikdy tě nechci opustit. “ Jeho šepot zněl zoufale.
„Také nechci, abys to někdy udělal.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 12.
Únava. Pociťovala jsem nesmírnou úlevu, že můžu zavřít oči a nechat se odnášet proudem věčnosti. Propadala jsem se hlouběji a hlouběji…
„Vstávej. Podívej se na mě.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 11.
Seděla jsem na posteli, nohy skrčené pod sebou a usedavě jsem plakala. Vedle mne seděl on. Jeho ruka spočívala vuklidňující pozici na mé paži. Vnímala jsem ten lehký dotyk a něco zté blízkosti na mě působilo velmi dráždivě, takže jsem plakala ještě intenzivněji.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 10.
„Slíbil jsi to,“ trvala jsem na svém.
„Já vím, lásko. Nevyhýbám se tomu. Jen mám trochu strach.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 9.
„Chtěla bych si stebou ještě promluvit,“ snažila jsem se jej zadržet. Po nádherné noci se oblékal a chystal se odejít.
„O čem bys chtěla mluvit. “ Navlékal si ponožky a ani se na mne neotočil.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 8.
Tentokrát jsem se pustila do otvírání tajemných dveří speciálně připraveným nástrojem. Stímhle potřebuji jen trošku šikovnosti a jsem uvnitř. Takto staré zámky prý otevře i malé dítě. No, malé dítě snad.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 7.
Nakoukla jsem do trouby. Jablečný závin měl konečně tu správnou zlatavou barvu. Vytáhla jsem opatrně horký plech. Vůně jablek a skořice se linula celým domem.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 6.
Přinesl mi růže. Nádherné rudé růže. Bylo jich sedm. Šťastných sedm růží.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 5.
„Ty dveře přijdou zazdít,“ trvala jsem na svém.
„Na to teda děvenko rychle zapomeň. “ rozčilovala se ta protivná rozcuchaná ženská.
„To je můj dům,“ vytáhla jsem na ni svůj největší trumf.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 4.
Seděla jsem u proutěného stolku na prosklené verandě a popíjela čaj zmalého růžového šálku. Přes sklo jsem se dívala na dvůr a dál do zahrady. Na stromech už nebylo skoro žádné listí. Venku byla pěkná zima, ale tady ne.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 3.
Studený podzimní vítr zvedal spadané listy stromů a nutil je kroužit vpodivném tanečku. Vytrvale jsem pokračovala vnamáhavé činnosti, kterou jsem si na dnešek předsevzala. Rýč vmých rukou se zdál být čím dál těžší. Prameny dlouhých hnědých vlasů mi spadaly do obličeje a vnárazech větru poletovaly kolem mé hlavy.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 2.
Pršelo. Po skleněných okenních tabulkách stékaly kapky vody. Tvořily za sebou mizející cestičky. Dívala jsem se ven do zahrady.
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 1.
Stála jsem před tím domem a váhala, jestli mám vejít dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a snemalým vzrušením vzala za kliku. Ocitla jsem se vtmavé dlouhé chodbě. Zamířila jsem knejbližším otevřeným dveřím.
NEVINNÁ
Úsměv jí drsně setřeli z tvářeAč nevinná, řadí ji mezi lhářeLží obličej stokrát jí poplivaliK zemi srazili, místo aby litovaliZvedla se, umyla a kráčí dálCož není nikdo, kdo by ji znal . Svědkové falešní, lidé proradní, zlíJakou krutostí jste to jen posedlí . Přežila zázrakem svůj smrtelný pádRuku podal jí, kdo umí mít rádA když blátem vláčet ji chtěliUdeřil blesk, víc nikdy už neviděli
ŽENĚ MLÁDÍ
Rozhoď si má miláRozhoď vlasy po polštářiAť do chladné tmyStříbrným leskem záříUtiš má milá i slovaUtiš svou moudrost na chvíliBuď zase taková. dřívějšíKdy tůně tvých očí vábilyMatko mých synů a dcerMatko všeho překotného děníDnes buď jen prostou ženouOddej se mému snění
ONA JE KRÁSNÁ
Ona je opravdu tak krásná. Ale nesmím to nikde říkat nahlas, protože by to lidé třeba nepochopili. Její krása je pro mne vzácnější než krása filmových hvězd. Její krása je jiná, osobitá.
DIVADLO ŽIVOTA
Za sebou dlouhou cestu do neznáma
Na začátku dívka, teď už dáma
Iluze na hranici dospělosti odevzdala
První lásku jako všichni oplakala
UMÍRAJÍCÍ DĚVČÁTKA
Psala jsem o smrti
O dětském umírání
Kdo umřel. Ptáte se.
Děvče. Dík za optání
DĚVČÁTKO SE ZÁPALKAMI
Stojíc na rohu schoulená chvěje se
Bijící srdce už za chvíli nehne se
Zápalky v prokřehlých rukou sevřené
Nehřejí bez škrtnutí, jasného plamene
DŮVOD K NENÁVISTI - 1.
Byl jeden ztěch nudných večerů, kdy si člověk říká, že nejlepší bude zalézt do postele a rychle se prospat do rána. Chystala jsem si pozdní večeři a zrovna se rozhodovala, jestli je na vaječnou topinku lepší hořčice nebo kečup, když zazvonil telefon. Volala mi maminka. A jestli jsem se prý dívala na zprávy.
DŮVOD K NENÁVISTI - 2.
Po týdnu stráveném mezi prospekty jsem toho měla tak akorát dost. Nutně jsem potřebovala nějaké rozptýlení. Třeba někam vypadnout. Zavolala jsem mamince, jestli si nechce udělat výlet za město.
DŮVOD K NENÁVISTI - 3.
„Ty ses zbláznila. “
„Ale mami, já…“
„Ne, ty ses zbláznila… Nika se zbláznila. “ prohlásila nekompromisně moje matka a odešla spěšnými kroky do ložnice, přičemž nezapomněla na hlasité zavírání dveří.
Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu.
DŮVOD K NENÁVISTI - 4.
Dny ubíhaly jako voda. Neměla jsem chvilku oddychu. Domek, který jsme si kdysi koupili sMilanem a který jsem po jeho smrti obývala pouze já sama, měl zase ožít. Kromě kuchyně, koupelny a WC jsou tu ještě tři pokoje.
DŮVOD K NENÁVISTI - 5.
Koncem dubna jsme se konečně všichni tři jakžtakž sžili. Michálek přestal vnoci plakat po mamince a začal normálně jíst. Dokonce se doopravdy snažil chovat jako vzorné dítě, přesně jak ho Nika popisovala. Dělaly jsme si smamkou starosti, jak by nás měl oslovovat.
DŮVOD K NENÁVISTI - 6.
Ještě jsem nestačila po večeři uklidit ze stolu a už tu byl Michálek sknížkou. Mamka mu zní chtěla číst, ale přečetla sotva několik vět a Michálek už jí tahal knížku zruky.
„Ty ne, teto. Aninka bude číst.
DŮVOD K NENÁVISTI - 7.
Ukázkové sobotní dopoledne. Počasí už být krásnější nemůže a my máme zůstat trčet doma. Tak to ne. Mamka jela na návštěvu ke kamarádce.
DŮVOD K NENÁVISTI - 8.
Asi o týden později jsme se sMichálkem procházeli vparku vcentru města. Předtím jsme podnikli několik nezbytných nákupů. Michálek potřeboval nové botky, trička a knížku o medvědech. Jeho počáteční nadšení zmedvídka Míši se rozšířilo postupně i na další medvědy.
DŮVOD K NENÁVISTI - 9.
Teprve když jsem vpoště objevila pohlednici zMontrealu, došlo mi, jak dlouho se Nika neozvala. Psala mi:
Ahoj Hanko.
Už jsem se zabydlela. Práce ujde, prostředí je fantastické.
DŮVOD K NENÁVISTI - 10.
Mamčin život se změnil. Skončila vknihovně, zaevidovala se na Úřadu práce, zaměstnání se pro ni nenašlo. Díky Michálkovi se však kmyšlenkám o vlastní neužitečnosti ani nedostala. Zdála se mi být smířená a spokojená.
DŮVOD K NENÁVISTI - 11.
Obrovské obchodní centrum se hemžilo lidmi. Měli jsme co dělat, abychom se navzájem neztratili. Jarek nás vodil bludištěm bez nejmenších problémů. Určitě tu už byl.
DŮVOD K NENÁVISTI - 12.
Říká se ráno moudřejší večera, ale jestliže večer byly mé myšlenky neuspořádané, ráno to už byl úplný chaos. Vnoci mě pronásledovaly příšerné sny. Minulost se náhodně prolínala spřítomností a přitom mě odevšad pozorovalo tisíce očí. Ne tváří nebo lidí.
DŮVOD K NENÁVISTI - 13.
Léto začalo optimisticky. Slunce, modré nebe, zelená tráva. nová tvář světa sdivnýma očima. Potkávala jsem je běžně na ulici.
DŮVOD K NENÁVISTI - 14.
Bylo už zbytečné si cokoli zastírat. Já odhalila je a oni zase mne. Naše soukromá hra na schovávanou skončila. Stáli jsme na opačných stranách barikády, jenže jich se srocovaly davy a my byli maximálně čtyři.
DŮVOD K NENÁVISTI - 15.
„Tak zajedeme se dnes podívat na nejbližší obchod a hospodu, když jsme to včera už nestihli. “ navrhoval pan domácí u snídaně.
Nikam se mi nechtělo. Nějaké zásoby jsme si přivezli ssebou, takže nákup nebyl nutný.
DŮVOD K NENÁVISTI - 16.
„Zajedu sJarkem nakoupit. Potřebuješ něco, mami. “
„Ne. “
„Vrátíme se brzo, neboj.
DŮVOD K NENÁVISTI - 17.
Teprve při prohlídce televizorů a výběru toho nejvhodnějšího mi došlo, jaký je to celé nesmysl. Nikdy Jarkovi televize na chalupě zjevně nechyběla, ale pokud se rozhodne ji tam mít, tak to musí být okamžitě. Všechno chce hned. Jeho schopnost se pro něco tak bláznivě nadchnout, která mi imponovala, bude nakonec jen obyčejné sobectví.
DŮVOD K NENÁVISTI - 18.
A přišel další den. Další ráno a další těžké myšlenky. Mamka už dávno vstala, ale já zůstala ležet vposteli a nejraději bych zní vůbec nevylezla, leda by zmizel tenhle pokoj, celý dům a hlavně Jarek. Styděla jsem se před ním i před sebou.
DŮVOD K NENÁVISTI - 19.
Musela jsem čekat skoro do půlnoci. Chlapi se opili hned zkraje, ale ženské si hrály na dámy několik, pro mě nekonečných, hodin. Kdybych se neujala role hostitelky stakovou vervou, popíjely by svou první skleničku šampaňského snad až do rána. Alespoň by jim nebylo zle.
DŮVOD K NENÁVISTI - 20.
Na tu rozbitou vesnici jsme narazili vlastně náhodou. Někde jsem musela špatně odbočit. A najednou bylo všechno jinak, jako když člověk usne a běžný život se promění vnoční můru. Už žádné náznaky a dohady, ale opravdová bitva.
DŮVOD K NENÁVISTI - 21.
Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem, kde jsem. Vzápětí mi to došlo. Jsem vdodávce.