Písmák Jitro přes záclonu
Přes záclonu přichází
slunce
tichými krůčky světla
ty povídáš a povídáš
Vítkův další den
Usmál se a pokynul zástupůmkteré za ním dnespřišlyaby jim dopřál evangelizacia on držel paže nad hlavoukynul statisícůmnový Reinhard Bonnkelidé plakali a přijímali Kristaobalila ho šedě měkká úlevaBoží lásky a zástupy ho neslyvlnami gospelových písníjako všeprostupující světlo. Další den se probudils pocitem tísnějakoby ho bolela hlavatak tíživé (snad přechází fronta)nebo jsou skvrny na slunciten sýr byl zřejmě pokrytneušlechtilou plísníněkdo ho dnes chce zabítví to jistě - jenom neví kdo. Začal mít nejasný pocit že brzy začne konec světa vše spěje k děsivému zániku domy se chvěly a nakláněly nic nemělo pevný základ ani vchod do domu nebyl byla jen červí díra do nikam prázdný byt bez jídla s puštěnou televizí plnou zkáz a okoralou patkou na talíři. NEBOJ, BUDU SE O TEBE STARATřekla a držela ho za rukubyla štíhlá a měla tenký hlásekdonesla mu plechovou krabiciplnou čerstvěpečených sušenekkdyž se k sobě přitisklišeptala mu do uchaže chce mít velkou rodinualespoň šest dětía hodně zvířatže ho naučí žít na vesnicizabíjet králíky a takZDĚSIL SE - vždyť se nedokážepostarat ani o sebecopakto ona nechápepak mu jí bylo lítokdyž jí řeklať už nechodíneměl síluvysvětlit jí proč Větvičky za ním praskaly ta obrovská tmavá obludakterá ho pronásleduje již tak dlouho každý večer krokem nebezpečné příšery.
Jiné jméno
Můžeš mě schovat ve dlania obejmout mědýmem z cigarety( jsem unavená lety )usmát se a přitisknoutk sobě co nejblížeto všechno můžešbýt králemstavu beztíženad tím, že jsem s teboutenhle večer tadyto všechno můžeši milovat se můžem( kolem tají ledy )tisíckrát můžempo lopuchovém listítančit čtverylku- naposledydotknout se měna mém zátylkuto všechno můžešjenom to jediné- je moje srdce. promiňuž je obsazenonavěky je do nějvryté jiné jméno.
Po touze hlad
prý jsem děvkavytříděné zbožípsychopatSHIT, co jakoneprodaný ležína polici v koutězačernalé zlato(když schovanej jsi- nenajdou tě)po touze hlada pořád dál běžíčas kdy jsi měmíval tuze rád
NIC je krátké slovo
Nakonec jsem mu taky řekla: "Miluju tě", anebo jsem to řekla těm počmáraným lavičkám, s ptačinci a vyrytými kosočtverci a říkala jsem si pořád lepší tohle, než ta zoufalá a černá prázdnota. Díval se na mě nadšeně a tisknul se ke mně a já se snažila vypadat taky nadšeně a tiskla jsem se k němu, a přitom jsem myslela na tebe, má lásko. Těžce jsem vzpomínala na to nadšení, s jakým jsem se vždycky dívala na tebe, a které mi rozsvěcovaloobličej, a přejela jsem to přes kopírák. Bylo to sice oxeroxovaný, ale jemu to zřejmě stačilo, tak co.
Podivná druhá míza
Tapísmenka dopočítače zadal on, to bylo úplně zřejmé, ale něco mu na tom bylo divného. To je zvláštní. Tolikrát uložil napsané dílko a vždyckyobsah odpovídal tomu, jak si ho pamatoval. Ale dnes.
Rozsypané noty
Šla sbírala sílyzpitá do němoty / v mládí krásně hrála /pod nohamakřupourozsypané noty / bývala malá /někde se ohřátzoufale sipřála/ smávala se pořád pořád se jen smála /teď jí vlhnou botyza nehty zebecesta do temnoty/ hledá , Bože, Tebe. /je slabástrachem ze samotynad ní temné nebeprosby neslyšící. / tápe apadá. /pomalinkuzvadástařenana zemi spící.
V šupinách
Dveře za tebouhlučně uskříplyvěčnou poloosumezi předtím a příště. Stal se ze mě had,svinutý krutou bolestív tmavém koutě pokoje,hladovějící touhou a smutkem. Po několika dnechse kůže oddělila od tělaa já zůstala svlečená,bolestivě obnažená,s vibrujícími smysly. Všechno zůstalov šupinách kůže,ve svlečených měsícíchminulých nov a úplňkůtvých doteků, vyznání,objetí a slibů.
Noc pávů
Dnes mě ve spanínaučil vítr létata já potom kresliladrahami svých letůdo prázdných rámůkrásné obrazy. K ránu jsem unavená klesla na starou židli a našladoma smilnitTMU s mým osudem. Mělasrolované punčochy a bílá stehna roztažená, coura nechutná, co mi tě vzala. Proč to udělala.
To se nedělá...
Už zase znovu mámsouboje beze zbraní. Smutně napichujičpící nedopalky ztracených dnůna stéblo zrady. Rozvazuji postupněprstýnky z trávy,které jsi mi navlékalpřímo na aortu. Ne, už nikdy.
Měníš se!
Už dávno necítíš,že propadáš sedo hlubin nevědění. Nejsi nebi blíž,blouzněním zdáš sea nevnímáš již snění. V objetí rozvalin,ve květech kopretin,v úpatích zřícenin,černá se tvůj stín -podoba tvá, co nenítou tváří, jako dříva slabé je tvé bdění. V propadlišti vin,v propadlišti tlení,padáš do travinřečí zlého klení.
Než teď
Dnes večer,v té něžné chvílinašeho sdíleníjsem nikdy nebylavíc nahá, než teď,když jsem sepro tebe obléklaa nikdy ti vícneřekla, než teď,když mlčím a dívám se na tebe. Nikdy jsem nebyla víc živá, než teď,když umírámve tvém náručía nikdy se necítila mladší,než teď, když vedle tebe stárnu.
A nikdy už neřeknu nikdy,protože každý další denpřináší jinou podobu tebe,než teď.
Ještě
Ještě mám sůl na svých rtech,co předtím na tvých rtech byla.
Ještě slyším tvůj zrychlený decha odhrnuju sivlasy z čela.
Ještěmě vedešpo schodech,mnohemdéle bych tubýti chtěla.
Ještě mi šeptášta svá něžná slova, co voní po burácích.
Vím, že kráčím sama
Vím, že navždykráčím sama. Jsem jako slunce žhnoucí. Země suchem rozpraskaná. A můžeš mistokrát lásku přát.
Den Tvého příchodu
Byl pátekden stisknutých čelistíkdy krajky drtilykrvavou spoušťa nemohoucnostslavila Den díkůvzdání. Přišel jsi prostě a odevzdaně,jako dny před výplatoutiché a ponurénutností žítPřišel jsi a nastala GENESIS. Zrod a zánik slavili svatbupojídáním polévky játrových knedlíčků. Bílé plátno svatebních radovánekbylo nasyceno krví naturalismu,když popeláři sváželi odpada zvonili mohutným svazkemrezavých klíčůsvatební menuet,klapot kroků nestíhajících když rafičky hodin předběhnouchtění tvých úmyslů.
Čekání na hvězdy
Vyhlížím noc a cítímhloubku vesmíru,tiché pulsovánívzdálených galaxií,strach a úctu,bušení v krku,polykám.
Čekám na hvězdy,rozházené střepyvánočních ozdob roků,které minuly dřív,nežli začalya nadechuji se ke slovům,která nikdy nepronesu. Dnes ráno opatrně otvírejdveře do sněhu,ať mě nezhasneš,protože je vítra kdybych umřela,třeba by bolelonastavit svůj životBožímu soudu.
Dialog monologu
PROSÍM. bušení srdcea výbuch minroztrhne prudcezeleň kapradin
HALÓ. slůvka na pankejtutančí vratké variacedech tvůj se mnouje tupomalu se v tobě ztrácet. KDO JE TAM.
LEJE!
Leje. Do trávy,do odpadků,
tramvajímna koleje. Na moje černé vlasy,do mých zmatků,do mé hlavy. Leje.
S nostalgií
Naše krokyzněly po chodníkusnad celé rokyspolečnou rapsodií. Teď však v prázdnémranním tichuhodiny věžní tmavěbijí konec lásky,s nostalgiía s příchutí hříchu. Holubi šedíz louže na chodníkuvodu pijí.
Buď se mnou!
Nejdřív počkám,až plaché srnytvých pohlazenívyjdou venz vysoké trávy. Potom tisíci řekamipřipluji k tobě.
Až vážky tvých očízlehka usednou na moji hladinu,buď se mnou. Když slzy mé řasy smočí, já s tebou opětráda zahynu.
Už mě nebolíš
Veřeje skříply tak rezavě,když popel tvých slovzavál poslední jizvyv podlaze mých emocía já zjistila s údivem,že jsem opět celistvájako parket tanečního sálua začínám po něm lehcetančit tak jako zamladaa ta hudba nových dnůmne udivila svojí existencí,jako když dítě omylemnajde zapomenutou kuličku,se kterou loni tak snadnovítězilo a já překvapeněcítila, že už mě nebolíš.
Poznáš, když miluješ!
To poznáš,když miluješ,smaragdovouvlnou pluješ,stejným slovem,pohybem i myslí. Pořád jsem ta,kterou sis vysnil,zmatená i důvěřivá,nejistá i energická,svým zmýlením si však jistá. A proto dneszvolna odplouvámz přístavu tvýchšedých rán,z něžných slovi skřeku vran,z hedvábíi z ostrých hran,z nudyohmataných strantvého románu,který tak dobře znám. Zláká tě brzy jiná,lákavější kopretina.
Leskneš se, anebo černáš?
Tvoje srdce spí si tiše, velmi tišea černá, jako by to byl šperkv krabičce z plyše, co černá tiše,tiše černá. Jsi mi věrná,anebo černáš . Leskneš se,anebo černáš . Jsi mi věrná .
Ruce stromů
Ruce stromů jakoby mne objímaly,dlaně zelenéjakoby do lesa mne zvaly. Utichnou ty prsty jemnéševelící nade mnou. Cestou domůsvojí klenbou obepjaly,tichem vznešené,moji duši svými tvary. A traviny tam, zelené,kdy ty mne obejmou.
Na jevišti
Jak první krokstarého herce na jevištije den příští. Svede to dnes,nebo nesvede. Hlas se muv hrdle chvěje,zmítá jím pocit beznaděje. Poslední dobou se mu nevede.
Dotkl ses mě
Dotkl ses mězcela nečekaněa bez varovánísvým zajíkavěněžným hlasema já zůstala stát jako opařená. Svým dotekem jsisežehl moji kůžijako Hirošimu,jako bys byltisíc sluncí,které spalují
moji minulost. Teď tu ležímjako loutna,ještě rozezněláněhou tvých prstůa celá se zvonivěchvěji strunaminapjatými ledabylena pražci své touhy.
JEŘABINY
Února pomalu ubývá,sněhy jen zvolna tají. Kroky tvé dobře známtam, kde mé střevíčkyalejí jeřabin chodívají. Tvůj obraz vrhá stínna chvíle, co si hrajís mou slzou pod víčky,když sta našich vteřintak bezmocně utíkají. Pendlovky dotikajíbolest, co zazníváslovíčky v jinotajích.
Až bude padat hvězda
Až bude padat hvězda,věz, že jsem to já, a že se ti nezdám. Splním ti tvé přání zcela znenadání,až v lunetickém oparubudeš blízko hvězdám.
S nocí tiše sezdánsmočíš ústa v nektarujako vždycky, po staru. Luno bledá, bez tvarů,tvoje stříbro ve mě každou nocí žije.
Copak nevíš?
Copak nevíš,že v sobě přehlušuju žal. Stavím kolemzeď z atrap,vzal kde vzal. Je to tak dlouho,co jsi mi nezpíval,a to mi chybí. Rozhrnuju davylidí a hledám Tědál - zbytečně.
Co je neměnného?
Řekni, co je neměnného. Možná vůně líbeznéhopokrmu, co sytí hlad. Možná touha tvoje egomít a vedle tebe spát. Pod košilí teplo tvojehledají ruce moje, dva zloději, co toužínestydatě tvoji vůni brát.
Patřím ti!
Každé moje slovo patří tobě,jsi jasná svíce ve tmě planoucí. Já ti patřím v každé roční době,jsem loďka po tvé řece plovoucí. Vedená jsem barvou tvého hlasu,který mnou ocelově jasně zní. Boříš se jako hřeben do mýchvlasů v něžné chvíli večerní.
Tak proč pláču?
Jsem hořící korábna vlnách. Celá rudě žhnua přitom potápím se. M Á M S T R A C H . Moje sny se blížía jsou na dosah.
To ticho po nás
Jak říct tonevyslovitelné NE . A řasy tančí v rytmubušení srdce. Vztek a lítoststřídají se prudcev tom tichu,které po nás zůstane. Jak zapomenout na vyřčená slova, když každý kámen si tu pamatuje tvoje kroky,ruka ruku něžně svíráa houpají se naše boky.
Tichá radost
Črtám si fixou po papírua pokrývám ho srdíčkama. Vždyť ty mi, lásko, přijedeša já nebudu v neděli sama. Toužím být s tebou,být tvojí košilí, abych tě mohlaobejmout na chvíli. Jsem gejzír radosti, milostná odpověď,tvé něžné objetíi lásky zápověď.
Telefonní budka
Jako levná prostitutkav krajině jinotajůstojí tu telefonní budka. Zvedám sluchátko a taju. Každá vteřina je věčný čas. Moje srdce rozběhlo se prudcev naději, že uslyším tvůj hlas.
Jak ti mám říct?
Ta slova jdoutak těžce ke mě. Jak ti mám říct,že jsi celá moje Země,že jsi mys nadějív moři beznadějí. Že jsi plamen,který hoří temněa stravuje každodenněmoje já. Jsi moje touha sžíravá.
Kouzelník
Jsi - a to je dobrá zpráva. Jsi má krásná láska hravá. Kouzelník, co v noci lovíz klobouku výkřik soví,něžný dotek sametový,barevný plášť karnevalu,zlaté stuhy, citů škálu,načechranou bílou šálu. Rukou mávneš v oblouku.
JÍNÍ
Krystalky bíle jemnévstoupily zlehka do mne. Cinkají mi tence něhou,rukou tvojí, kterou vedešněžně po mém nártu. Rozpouštím se jako jíní,co ti ulpí lehce na rtu. Jsme stále stejní, nebo jiní.
JSEM ŽHAVÁ EMOCE!
Jsem membránapevně napnutáv časoprostorupřesto všakpodivně tajurozpouštím sea vzlykám,kdyžpadám nahoru. KDE JSI, MŮJ MILÝ,slůvka říkáma štěstím vlajuJSEM ŽHAVÁ EMOCEbláznivý výbuchryzího šílencevýkřik tichafacka milenceto všechno jsema přitom všemještě žiju opilým smíchemTím dnešnímzvláštním tichemjsem úplně celáOUT OF ORDER. Pššttt. Co se to děje.
Let mléčnou drahou
Šaty z démantůoblékáš si v noci,když svléklas předtímblýskavý šepot hvězd. Šum hvězdných galaxiívynáší tě do stratosfér. Křivkou meteoritudnes přesně o půlnocis tebou, lásko, poletím,tak nechej se mnou nést. Hvězdní oři tu mléko pijípod branou z pavích per.
Kdybych byla hvězdou
Kdybych byla hvězdou nad bílou plánía ty mne chtěl svádět k milování,stříbrný měsíci, musel bys mne dohonit a něhou mne dosíci, kdybys mne chtěl svádětk milování, stříbrný měsíci. Kdybych byla Jitřenkouv ranním úsvitu a ty mne chtěl vnéstk sobě do oken bytu, musel bys mne zlákat v té chvíli ranní svojí nejmocnější zbraní a krásnou písní mne zlákat k milování,stříbrný měsíci.
Krajkoví jinovatkový
Krajkoví jinovatkovýna větvích spía sní si o štěstí,dřív než ho tánízjara probudí. Přej si něco, přej,dřív, než beznadějspálí Tvý sny jinovatkový. Jen si hrej s láskou, hrej,dřív, než přijde beznaděj. Kam má srdce zraněný jít,kam se má jít uzdravit.
Mám strach, že okouzlíš mě !
Mám strach,že okouzlíš mě,a zároveň mámz tebe žízeň. Toužím se napít tvojí šťávy živé,něžně mě objímeja něžně líbej,lásko nová,nepoznaná. Jsem tvojemilovaná,tebou zulíbaná, brzy nahá. Mám strach azároveň se těším,až tě spatřím,jak kráčíš ke mě.
Ach, Bože, pomoz mi !
Chořím zlou nemocí,není mi pomoci,mám ztrátu emocí ve světě lhaní. Ach,Bože,pomoz mi,nic se mi nevracína slova napsaná,na slůvka šeptaná,nejím a nepiju, mám špatné spaní. Padám prázdným tichem a ten,kdo mne shodil,směje se zlým, podlým smíchem. Padám a oči mám plné prachu.
Dnes v noci se miluji s hudbou
Dnes v noci se miluji
s keltskou hudbou.
Nocí mám ve vlasech
diamantovou čelenku