Taková podzimní, no...
Když mlhy táhnounezvány krajembrouzdám semlčímpřemýšlímve stínu větvíkde vlhký říjenrozsypalsvojepenízky.
Pozdě
Prázdná je cesta
a rychle chladnou
místa tvých malých
šlépějí.
ráno
Stříbrné slunce
na záclonách
tančí nový den
a pírka ptáků
Modrá
Moje duše je modrá.
Hluboce se za to stydím
- červená je prý lepší
A tak vám všem,
Bláhová
chci malovat
vítr a déšť
ale co s ním.
stejně mi proteče mezi prsty
Bláhová II
a že jsem bez tebe ztracená
že nikam nedojdu
protože nevím, kam jít
tak si dál vyrývej do mé kůže
Zase jedna deštivá noc
miluju noci jako je tahlekdyž se lampy vpíjí do černého moře asfaltumoje duše zpívá tmavým tónemv bezbřehém nadšení ze světla a stínuběhám po světě chytám krásu do svých sítía doma ji pak balím do všech svých sametových krabičektouhle cestou jdu snad tisíckrátjako tenkrát s nímjenže můj on je teď její ona jeho onaa já sama sobějsem náhle lichá do počtu. u srdce se vznášímalý šedý smutekjako když ticho naráží do pavučinmůj stín je starý špinavý vandrákztrácí se někam dála já zvolna stoupám po schodechtak dlouho, dokud neuvidím hvězdu.
Přístavy
Zas jeden vlak se ztrácí v dálcespoutaný pásem kolejínaposled ohlédneš se krátcenež stromy výhled zakryjíPod nebem z roztrhaných mrakůsám Bůh tvé kroky provázísměr dávaj křídla tažných ptákůco letí k jihu a já vímÚdělem přístavů je zůstatpár týdnů, měsíců a leta přát svým lodím dobrej vítrco jednou přivede je zpětAž se zas sejde s týdnem týdena chladný vítr začne vátpak jednou přijde ráno bíléve dveřích zase budeš státTaky mám někdy tajný přáníjít za svým srdcem toulavýmkdyž vítr hladí vlasy stráníale dál zůstávám a vímÚdělem přístavů je zůstat pár týdnů, měsíců a let a přát svým lodím dobrej vítr co jednou přivede je zpět.
kapka
Kdo jsičí jsi - ptáš seNepatřím nikomujen sama soběJsem kapka v deštia ty žíznivá zemPadám z oblakůsplývám s tvým prachemA můžu jen hádatco vyroste z tvých kořenů.
-pršelo-
Té nocivedly mé stopydeštěm a blátemA mokrými konečky travneznámý malířmé tělo učinil svým plátnem.
dopis
Čtu mezi řádkya slova obtáčí srdcejak hřejivý plédA já se bojím číst dálprotože tušímže na konci dopisu bude státTvé jméno.
*díky*
Ne, nikdo nepřijdenepřijdeuž je pozděA přece. Jsi jako odlesk světla v dálceMatný, a přesto pohladíšA já jako díktě uložímdo své malé sametové krabičky.
Pramínky
Jsme pramínky na mapě světamalé modré a stříbřité nitkyZrozené na horských úbočíchstékáme stále dál a nížA nikdo z nás nevíco skrývá příští ohyb cestyVodopád, velikou řeku, nebo. Moře. Soutoky, to jsou místašťastných setkání a společných cestA já tajně doufám, že jednoho dnepoložím svou modrou čáru na tvou šedoua budeme jedna řeka - daleko, dalekoaž k moři.
...vlastně ani nevím proč to píšu...
Je to takový malý rituál. Pokaždé svítí sluncea já skleněnými dveřmi opouštím provoněný denPo schodech dolůcinknutí zvonkuvstoupím do královstvítvarů a vůní- Dobrý den, řeknuOn zvedne oči- Struny. zeptá se jen tak pro pořádekKývnutí, úsměvPodá mi úhledný balíček- Díky, proletí tiše vzduchemPak už jen pozdravit a jítByl to takový malý rituál. Ještě doma jedny mámPřemýšlím - jestli je dámnebo si radši počkámaž nové slunce pozlatí kraj.
Nekonečná
Zas je poledne
zas mi utíkáš
loukou šalvěje
že prý nestíháš
*Jaro*
Vesele zní svatební zvony
Duben a Máj
vychází z kostela
ona celá v bílém
Strážce snů
Skláním se nad kávou, víčka se klíží
oči už dávno chtěly spát
piju asfalt s vůní brazilských plantáží
a někde za obzorem, tam daleko na pátém horizontu