Písmák Tragikomedikon čili Hloubkový pohled do jednoho obyčejného školního dne
Tragikomedikon
čili
Hloubkový pohled do jednoho obyčejného školního dne
Začalo to, jak věci často začínají, začátkem, neboť kdyby to začalo koncem, tak to asi máte vzhůru nohama. Ten byl oděn do velebného hávu rána, plného kuřáckého chrchlání, girland chodníků, zdobených zvratky a rozvernými psími hromádkami, knimž majitelé usilovně kadících pejsků tančili své obvyklé mystické tance „Copak ale, copak ale, inu ale, ale, copak, inu ale, inu co. “, stváří obrácenou od zvířete, jež je měly stavět do pozice kohosi, kdo inkriminovaného živočicha, jenž se právě svobodně obrací naruby na druhém konci vodítka, svíraného vjejich ruce, vůbec nezná, žejo, Azorku. A ta ošklivá hromádka, kterou si někdo hezky odnese na podrážce, tak tu jsme nikdy neviděli, hlavně honem pryč.
Boreček Všudeby(i)l aneb Hamcarád Všehostřed
Boreček Všudeby(i)l
aneb
Hamcarád Všehostřed
Zdálo by se při normálním, obyčejném a střídmostí zavánějícím pohledu, že svět, tedy spíše Svět, je taková docela… poklidná, ba nezajímavá plocha. Taková ratejna, kde se jen tak pošupují lidské hordy a stáda, kde fungujeme a žijeme, kde žijí i zvířátka a žížaly, kde rostou rostlinky, stromy a dokonce i brambory. Samo o sobě se to „obecnému“ pohledu jeví jako místo, kde to může být vklidu, vpohodě, pro někoho pěkná pruda, ale jinak je to oblast přívětivě neosobní, anonymní. Takových čtyřicet tisíc metrů nápisu „Hic sunt leones“.
Prodavači sněženek
Prodavači sněženek
„Kupte slečince. Kupte paničce. “
vyvolává třaslavým hlasem babka
shýbá se jako přívětivý ras
Noc
Noc
Zkoumáme černé království
hledíme vúžasu na temný háv
počítáme zářící tečky stříbrných děr
Odpuštění
Odpuštění
Hledáme viníka, hledáme ďábla
vrudém horku studu
rozhazujeme kolem štědře hrsti viny
Černé zdi
Černé zdi
Kroky se plouží, šeptají
hladová huba tmavých bran zívá
nehty drápou póry dávného těla
Filipika proti filipikám aneb O kritice
Filipika proti filipikám
aneb
O kritice
Vokamžiku narození, nebo možná o chvilku později, je námdo vínku dána schopnost rozhodovat se a ztoho plynoucí požitek posuzovat. Posuzování se ubírá mnohými, někdy klikatými směry. Umíme toho posuzovat spoustu a mezi jiným nám tato vlastnost, na níž si mnohdy zakládáme a ktomu se zní těšíme, nabízí mimosmyslově vymezenou výseč ze širokého spektra umění, vhodnosti a pocitu sympatií, kterážto se jednoslovně nazývá vkus.
Ďábel bezcílnosti
Ďábel bezcílnosti
Strnulost a chlad sochy
tančící nad rudou propastí
vníž fúrie nekonečna naříkají
Neuvěřitelné dobrodružství
Neuvěřitelné dobrodružství
I.
Volání tajemna
Jak začít příběh štěstí a slávy, ale i strádání, lítých, leč i nelítostných, bojů, míšek, rozmíšek, srážek, porážek, odrážek i vyrážek. Snad, jak to činí hrdinové a osoby nadány intelektem zářným, jako oblýskané manšestrové gatě, od začátku.
O Kulihráškovi
O Kulihráškovi
Za sedmerými horami a devaterými řekami, za desaterými moři a blíže nespecifikovaným množstvím rovnoběžek, žila – byla jednou jedna veselá a rozumná žena. Ráda si zpívala, ráda štrikovala fusekle, ráda tančila po žhavém uhlí a ohýbala mezi zuby hřeby do krovů za zpěvu písní ku přivítání jara, přičemž si vila vínky z přesličky a přeslice, trdla a kolovrátků a s nimi potom rozradostněně vzdávala hold matičce Přírodě za všechna zvířátka na zemi, za všechny rybičky vodní říše, za všechny ptáčky v povětří a za všechnu tu odpornou žoužel v hlíně, až se slastně unavila a potom seděla na nízké stoličce ve své kuchyni a točila si palci na nohou mlýnek, zálibně přitom pomlaskávajíce, když na ni zamrkalo kuří oko.
I jednou, bylo to zrovna mezi jarem a zimou, usmyslila si také, že upraví svůj příbytek, že vydrhne vše doběla, ať už to bílé je nebo není, že ani smítko nikde nezůstane, ani prášek, a pak asi umře na prudkou migrénu. Ale to jí starosti popravdě nedělalo, byla radostná, že na to tak vyzrála, vyházela stůl a židličky okénkem v kuchyni, protože právě zde chtěla započít své šťastné dílo, snad bylo důvodem i rozmáznuté hovínko na podlaze, které zde zbylo ještě od loňska, kdy sama moudrá a rozumná žena naprosto nerozumně a nemoudře postavila nákupní tašku na chodník, kde se předtím svému velebnému božstvu klaněl pejsek.
Úsměv, prosím!
Úsměv, prosím.
Pamatuji si, že Otakar Batlička v jedné ze svých dobrodružných a nesmírně poutavých povídek popisuje podivuhodné odhalení viníka zločinu za pomoci fotografického aparátu. Provinilec, jenž věřil, že skříňka se skleněným okem vidí přímo do duše, si ve chvíli, kdy tmou šlehl blesk, provázející proces tvorby fotografie na tehdejších lehce předpotopních přístrojích, zakryl oči, které jsou okny do inkriminovaného duševního prostoru, rukama.
To neměl rozhodně dělat, měl po legraci.
Zdravý nemocný aneb O utrpení chorobném v podzimu nedobrém
Zdravý nemocný
aneb
O utrpení chorobném v podzimu nedobrém
Všichni máme rádi krásné letní dny, kdy teplý vánek hladí a líbá naše tváře, kdy se ze šmolkově modré oblohy, mezi několika nadýchanými bílými obláčky usmívá slunce a pořádně, potvůrka, připaluje. Kolem všechno voní, zelené lístečky šumí a šveholí, houpané jemným foukáním větříků, které si s nimi chtějí hrát. Voda klokotá, ptáčkové zpívají své oslavné písně, své ódy na slunce a život, eventuelně na hrst drobků, které by jim mohly být někým hozeny na přilepšenou či pomalejší žížalky.
Co je cool a co není? aneb A hned mi ho hezky zahroťte, prosím!
Co je cool a co není.
aneb
A hned mi ho hezky zahroťte, prosím.
Útlocitné milovníky českého jazyka, což je v daném případě i naše mateřština, prosím již tímto za odpuštění, že jsem jejich zraky ihned otrávil odporným, ba nechutným anglofilským výrazem. Nejenže je nechutný, on je, aby se neřeklo, hned i nesmyslný.
Hoří, má panenko! aneb Já a feferonka
Hoří, má panenko.
aneb
Já a feferonka
Zkušenost nás učí, že jíst, pojídat, pocívat, tláskat a chmoucat se dá mnoho, přemnoho věcí rozličného charakteru a podstaty. V případě ideálním je věc, jíž proháníme skrze svůj chrup, opravdu poživatelná, organického původu, čili jedlá. V tom případě je naše konání posvěceno čákou téměř jistého úspěchu a náš žaludek si již mne pomyslné ruce na nával, který ho čeká.
O filosofické mládeži aneb To máme hezkej večer, kočko! Pojďme si popovídat o astrofyzice…
O filosofické mládeži
aneb
To máme hezkej večer, kočko. Pojďme si popovídat o astrofyzice…
Děje se to nám pod nosem, někdy i za našeho souhlasu, ať už přímého či nepřímého. Zdálo by se, že je to součást naší kultury, která pevně zakořenila a už nám proti ní nepomůže ani motyčka, krumpáček nebo třeba dvacetikilová nálož dynamitu. Tento neřád se kolem plemení, bují a začíná přerůstat vlastní zvrácenou formu existence…
Kap kap kap… aneb Hrůza nocí bezesných
Kap kap kap…
aneb
Hrůza nocí bezesných
Člověk uléhající ke spánku je povětšinou uvolněn a alespoň relativně dobře naladěn faktem, že pár hodin nemusí nic, jen odpočívat a nabírat síly do nového dne. Tehdy si cestu k sebevíce realistickému a zatvrzelému srdci nacházejí šlahounky dobrosrdečnosti, štědrosti, odpuštění a jiného neřádstva. V tu chvíli jde jen o to, položit unavenou hlavu na měkký polštář, přikrýt své rozbolavělé, ušlé tělo teplou peřinou, otočit se na bok, na břicho nebo třeba na záda, dle ctěné libosti, a zhluboka vydechnout a znovu nasát vzduch, aby byla plicní tkáň využitá.
O soužití s čičinkou aneb Micinko, neškubej mi to kanape!
O soužití s čičinkou
aneb
Micinko, neškubej mi to kanape.
V mnohých, přemnohých domácnostech se mimo členů rodiny najde ještě člen přijatý, dalo by se snad říci adoptovaný. Tomuto určení faktu však brání jiný fakt a sice ten, že se nejedná o lidskou bytost (zaplaťpánbůh) ale o zvíře či zviřátko.