Písmák Pohřbená zamrtva
"Ale takhle to přeci nevypadá. Tak sakra, slyšíte mě. Zvedněte ten poklop. "Vážně to tak nemělo vypadat, neměla jsem být natažená v divné krabici a mít kolem sebe spoustu sametu.
Andělé
Andělé padlí rukou osuduvolali o pomoc, když slyšeli tvůj pláčAndělé kdesi v hlubináchvzhůru si přáli jít, když spatřili tvůj žalAndělé s křídly na padrťzoufale zpívali, když poznali tvůj bolAndělé bez moci, bez sílytoužili procitnout-Když tvé srdce pukalo-Andělé klesli a zemdlelistejně jak ty, když teď k nim už náležíš.
Neporozumění
Seděli jsme na lavičce pod "naší vrbou", slabě mrholilo, ale my byli bezpečně skrytí pod větvemi. Očividně ses mi snažil něco říct, ale nevypadlo z Tebe ani slovo, tak jsem dál přemýšlela nad barvami právě padajícího listí. Občas jsem očima zapátrala po změně výrazu tvého obličeje. Marně.
nebe, peklo, tělo
Někdy stačí tak strašně málo. nebe_ . . .
Ona
Choulila se na zemi, na sobě jejich nejoblíbenější svetr. Jemu padl jako ulitý, zatímco ona ho nosila spíš jako vlněné šaty. Rukávy měla až ke konečkům prstů a v nich svírala velký hrnek svařeného vína. Čas od času si prsty odhrnula pramínek vlasů, který jí padal do očí.
Nevděčná kytice
Že prý z láskykoupils mi tu kytici růží. Jenže Tě nejspíš špatně vychovali. Víš, květiny se nikdy nepředávají v papíru. Vědět to, nejspíš by sis všiml, že okvětní lístky do jednoho opadaly.
Koleje
"Maminko, jsou ty koleje od sebe stejně daleko. "
"Ano zlatíčko, jsou rovnoběžné. "
"Co to znamená. "
"Že se od sebe nikdy ani o kouseknevzdálí, aleani se nepřiblíží"
Jessica(a pastelky)
(Kapitola pátá. )
JESSICA….
(ještě stále, nebo už někdo jiný. )
Vyndat klíče zkapsy.
Surrealistický Proslov Mrtvého Cestovatele
MARNÁ SNAHA
označila tvou duši
jak zvýrazňovačem
v přihlouplém textu
Večeře
Na zahradě za domkem si tři malé děti hrály na schovávanou, stmívalo se a jejich maminka mezitím připravovala vkuchyni večeři. Venku pod ořechem se líně povaloval velký pes- neoficiálně druhá hlava rodiny. Ta první se měla co nevidět vrátit zpráce. Za psem se krčilo nejmenší děvče a vrukou žmoulalo chomáčejeho srsti.
Šachová partie
Bílá a černá
nebo
Černá a bílá
Mají stejné šance zvítězit
Řečnická otázka
Odpustit A Zapomenout
Nebo snadZAPOMENOUT a ažPAK odpustit.
Tak sakra.
Oco tedaještě běží,
Ticho mezi kapkami deště
Prší
Ne, děkuji opravdu nechci tvůj deštník
Vážně mi nevadí, že zmoknu
Hlavně že ty zůstaneš suchý
Co nejdál
Chci pryč
Řekla si a rozběhla se
Nebyla zvyklá běhat
A nemohla dýchat
One sentence
He was sentenced to be the person
who cannot be comprehended
He was alone although always surrounded by friends
friends who weren't able to understand
Ostrov za sněhovou clonou
Matná pomerančová záře pouličních lamp jen stěží proniká clonou tmy a sněhových vloček poletujících všude kolem, jako by to byli malí bílí motýli, kterým někdo setřel zkřídel pel a kteří teď bezmocně padají kzemi. ¨
Avšak voranžovém šeru nevíří pouze sníh, vločky se zcela nenápadně mísí smyšlenkami lidí stojících tiše na svých místech, přemítajících o uplynulém a nadcházejícím dni – co ten uplynulý přinesl, co odnesl a co ztoho se podaří tím následujícím dnem ještě zachránit.
Ručička šedomodrých hodin na stožáru světelné lodi jen velice pomalu odkrajuje čas určený kvzájemnému soužití lidí stojících na tomto opuštěném betonovém ostrůvku.
Mrazivá zima je nutí, aby se ještě víc zachumlali do svých kabátů.
Pekelné město
Dýchat. Nemůžu…. dýchat. Vzduch je neuvěřitelně nasycen dýmem a už v něm snad nezbyl žádný kyslík.
Kroky, kroky, kroky.......DUSOT!!
Tak malý krok
A znamenal mnoho
O tolik víc nežčekal
Po tolika stech
narubY pohádkA
Oblohou zběsile letí temné mraky,
přináší s sebou první sníh.
Mí přátelé kamsi utíkají.
Ty s nimi utíkaš taky,
Deprese
Pohádat se a mít proč,
to je stokrát lepší než tenhle věčný kolotoč.
Každý pohled bodá jako nůž,
neb nemá totiž zřejmě žádný význam už.
Imagination
I don` t understand what I should see
I can’t believe what I see.
There’s a heavy cloud in my mind
In my mind, there is no shine.
Motýl a sen
Zdál se mi sen.
V tom snu jsem spatřila krásného motýla, jehož křídla se při dotyku podzimních slunečních paprsků zlatavě třpytila a celému světu tak sdělovala, že i babí léto má mnohá kouzla. Motýl jen tak poletoval v zahradě jednoho domu, když tu spatřil otevřené okno a zamířil k němu. To okno patřilo Jemu.