Písmák Moje krajina
Krajina, kterou jsem vytvořila pomocí zvětšovacího skla při pohledu na fantastický mikrosvět, uklidňující, pulsující a propracovaný do nejmenšího místečka. Mou krajinou je nepojmenovatelný strom pnoucí se ktéměř neuvěřitelným výšinám, jakoby chtěl udělat vnebi díru, aby se podíval do vesmíru. (I kdyby se mu to povedlo, myslím si, že by se jen rozhlédl a rychle by pospíchal dolů, do bezpečí své louky, blízkosti ostatních, ač ne tak krásných stromů, zpátky ke všem pozemským problémům. ) Jedná se o strom smohutným kmenem a nespočetnými větvemi téměř zastiňujícími slunce.
Takové normální odpoledne
V krati
čkém záblesku přítomnosti, když přesně sedmnáct deštivých kapek sklouzlo z pravého horního rohu okna na parapet v těsné blízkosti místa, kde se tento příběh odehrál, z pod peřiny mraků na chvilenku vysvitlo slunce a kdosi v sousední ulici se pokoušel nastartoval auto, aniž by se mu to samozřejmě povedlo, sestřelil ten malý popleta svým šípem další dva náhodně vybrané zamyšlené jedince. Slovo “sestřelil” je v tomto případě opravdu na místě, neboť šíp Amorův se v naší realitě stal neřízenou střelou - růžový míček o poloměru sedmi celých a tří desetin centimetru se vymkl kontrole dvou nemotorných ručiček malého chlapečka. Této střele se s úspěchem vyhlo celých osm právě procházejících dospělých jedinců, až se s bouchnutím zastavila o pozadí ležérní dámy s kloboukem narvaným na obrovské hlavě, tato ležérní dáma tlumeně vyjekla a bez ohlédnutí počala zběsile utíkat pryč. Maminka zmíněného robátka na okamžik změnila zabarvení svých lící, načež byla donucena svoje zlatíčko opět něčím zabavit, neboť se už schylovalo ke zrození několika slaných jezer přímo pod ní.
Slaná slůvka
svět v modrém
modré části plamene
plamene svíčky
svíčky co dohořívá
Střepy
Bezejmennost pohltila
lidské tváře
padající bomby
kroky lidí
Anima sola
Odhodlala ses. Úctyhodné. Naposledy jsem mluvil s tvým dědečkem, tím, kterého jsi spatřila jen jednou v životě, protože dva dny po tvém příchodu musel on odejít. Ano.
Naslouchat
Probudila se v půli noci. Vedená prapodivným pocitem sešla pomalými krůčky po schodech. Studená pokožka na jejich chodidlech jakoby očekávala tisíce bodavých jehliček, nic takového ale nepřišlo. Šla za světlem svíčky ven ze dveří, do ticha zahrady.
Křeslo vzpomínek
Skrze převalující se stěnu sněhových vloček, těch příšerně geometrických tvarů, nepronikalo vůbec nic. Zamyšleně se díval z okna. Zase sněží. Požitkářsky vložil mezi rty doutník a dál pozoroval město halící se do panensky čistého pláště.
Hříšná
Hluboký nádech. Chtivý pohled a koordinovaný pohyb rukou. Shluknutí slin, polknutí. Osvobodím je všechny z toho šustivého sáčku, nadšeně vyskákají ven, potěšeni nabytou svobodou.
Pavoučí
Pojď a zatáhni. Rozpleteme pavučinu snů. Nitku po nitce. Ohromíme černý pokoj tichou explozí citů.
The end...
Sestřelili Slunce
jeho kousky teď
padají dolů
jako atomové bomby
Tanec radosti
Radost tradá tradá tancuje
Ospalý zvukot a bzukot
lidí kolem
běžící pocity nevnímaly start
Pletení pavučin
Dálné končiny pletou pavučiny
Tvého zoufalého pokusu
Směji se Tvému pohledu
Dveře zavrzaly a Smrtka
Náhodné splynutí
Klíčovou dirkou se ke mně prořval tón harfy
vyskoči a z jeho rukávu skápla rosa
aniž by bylo zřejmé, že je pozorován
přeskočil kraj světa a propadl se
V budoucnosti minulé
Sedí přímo naproti mně. V mém oblíbeném křesle, zachumlaná do jejího oblíbeného (černého) svetru. (Pod kterým schovává nánosy mých doteků, to jak jsem tolikrát bříšky svých prstů poznával poslepu krajiny jejího těla. )Odmítala už přijímat to, co jsem jí nabízel.
Černočerný
V půli noci mne probudí ticho mého snu. Očima Tě ve tmě nahmatám a ten užírající pocit strachu je na chvilinku uspokojen. Sníš o hmatatelných myšlenkách, plyšovém medvídku a zlaté rybce. Pokouším se tě v tobě najít, sloučit tvé tělo s tvou myslí, sloučit tento součet nejrůznějších buněk se slovy, doteky, smíchem, slzami, pohledy i pohyby, s tím, co z tebe znám.
Jediný dotek
Dřív, než dopadne tento žlutooranžový list na zem, než se zlehounka dotkne trávy, pohladí ji a snad i něco pošeptá, chtěl bych, aby jsi mi vyjmenovala všechno to, co teď postrádáš, na co si vzpomeneš, povídej, koho nebo co chceš mít u sebe či v sobě, ve své mysli, ve svém srdci, moc bych si přál to vědět, protože jsem tady a ty jsi tu teď taky a společně vidíme letět ten list dolů, pomalinku se snáší, s takovou lehkostí a něhou, ještě nedopadl, ještě máš čas vypovědět veškeré své myšlenky a pocity, nemusíš mít strach, teď tu jsme a jsme spolu, může se stát cokoli, ale tento okamžik bude ještě dlouhou dobu zachován v mé mysli a v trochu jiné podobě bude snad zachován i v Tvé, a spolu s tím stále ještě letícím listem namaluje ten obraz i toto svěží odpoledne, sluneční paprsky tě lechtají po tváři, která se jim s úsměvem poddává, stejně jako se ty sama s takovou něhou a oddaností poddáváš mně, slunko tě lechtá ve vlasech, pohlcuje tě celou, celičkou, stejně jako tato nesmírně krásná scenerie unáší mě, nemohu tu krásu unést sám, možná ji neuneseme ani spolu, je tak obrovská, nejtěžší lehkost, nejbolestivější krása, zadržím dech, abych ji nerozfoukl, popadne mne strach, že tu krásu zničím, možná bych měl utéct, ale není kam, a ten list se už pomalinku dotýká země, snad se na ni i těší, vše kolem najednou nabírá rychlost a já hledám životně důležitý záchytný bod, moje ruka mne najednou začne nesmírně pálit, je to ta ruka, kterou držíš, má ruka ve tvé, nechápavě ji sleduji a naše pohledy se střetnou.
Za mohutnými dvěřmi
Musela se pevně zapřít oběma nohama o zem, aby ty několikatunové dveře otevřela. Velikost jejího snažení se dala vyčíst také z její podivně zkřivené tváře a několika kapek potu, které si to už klikatily po pokožce jejího obličeje neznámo kam. Něco ji ale nutiloto udělat. A kdyby tu existoval čas, trvalo by to zřejmě roky, než by se jí to povedlo.
Létání
Má každodenní cesta do školy se jedenkráte stala opravdu neobyčejnou. Údiv mi zakázal jít dál, nedovolil mým dalším krokům jejich mizivou existenci. A tak jsem tam stála, zatímco ostatní utíkali. Hnali se neskonalou rychlostí vpřed.
Přemýšlím
Ta bílá tečka uprostřed tmy přivábila jeho oko. Něco takového ještě nespatřil. Co cítil. Nedovedl tak úspěšně rozeznat své pocity, jeden od druhého, naplňovala ho jakási směsice všeho, co za posledních pár let cítil - a co neřešil.
Paňáci
Potkal paňáca Pepa paňácu Pavla. Pepu podivil Pavlův pláč. "Právě přemýšlím, proč paňácové putují pro pinpongovou pálku," pravil paňák Pavel. Paňácové přemýšleli, pikantní problém potřeboval přinést pravdu.
Vzkřísím
Vzkřísím Tvá
slova zapomenutá
a své srdce rozsekám
a obdaruji
Sama na louce
Potichu dávala život dalšímu a dalšímu kroku, prašná cesta přijímala její osobu s otevřenou náručí. Rozhlédla se kolem sebe a na místo očekávaného pocitu nezměrné krásy ji při pohledu na rozkvetlou přírodu navštívila obrovská úzkost. Jakoby tu nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, kdo by ji přesvědčil o tom, že ona ani ta nekonečná krása přírody kolem ní tu není nazmar, že má důvod své podivné existence, že je tu někdo, kdo ji porozumí, kdo ji bude obdivovat a milovat. Někdo, kdo jí bude postrádat, až se jednoho dne probudí a zjistí, že jí její tělo už nemůže dál sloužit a ona se musí vydat na další dlouhou cestu.
Kaluže
Kaluže
Navrátili jsme se do šedivých stěn
Po tisíci hodinách a minutách těšení
Čas nám splynul v jedno
Druhý vesmír
Druhý vesmír
Vesmír. Obrovské černé nic plné gigantických planet, vlastně vůbec největší možné nic.
Slyším nejhlasitější ticho. Řve a rve moje uši.
NIC
Nic
Nic mi sedělo na ruce. Malé, zhýčkané, rozmazlené nic. Hleděla jsem na něj a nic civělo na mně. Hleděli bychom si navzájem do očí hodně dlouho, kdyby mne najednou nic neopustilo.
Smrt Pravdy
Nakonec se rozhodnu odbočit doleva. Nastoupit na cestu Pravdy nebývá tak lehké, jediný pohyb znamenající všechno. Jediná myšlenka, malinký impuls a zlomek vteřiny, to jsou ingredience tohoto malého kouzla. Tápu ve tmě a kdesi hluboko uvnitř cítím pomalinku narůstat pocit strachu.