Písmák Šmajchlkabinet
"Pojď dál, Petříku"
řekla
a pak se svlékla
a pak se svlékla
Je klid
všechno co jsem znalzaplavuje vodautopí se v ní králi rybářova vdovavšechno co jsem znalodplouvá tiše pryčkrál nevolá o pomoca vdova nepláčeje klidvšechno odnese vodaje klidvšechno co jsem mělodnesl dravý proudi kostel s farářemco nechtěl odejítje mnoho těch co prosía Bůh zůstává němýa přesto vím že slyšía nechce odejítje kldivšechno nese vodaje klidvíme to my obavoda se valía všechno ssebou bererozum se jí vzpíráa nechce podlehnoutjsi jen jedním z mnohakdyž prosíš o přítelekteré mu už nezbývánež tiše odeploutje klidvšechno vezme vodaje klidvíme to my obavšechno co jsem znalzaplavuje vodautopí se v ní králtoužící po gráluutopí se v ní lidé, zvířata i pelutopí se v ní každýkdo utopit se chtěli rybářova vdovatesknící po rybářii hrnec na zápražíco kdosi nechalvychladnoutje klidvšechno vzala vodaje klid.
O starém Jakubovi
nad tou zemí jasně plane slunce
a opisuje letokruhy do trávy
kraj pohladí
a pak vypráví mu
o květinářkách a zelinářích
má milá květinářko
prodej mi krásnou růži
věnujiti ji zase zpět
jen za pohled
Víra
vyslechni mě snadsklopím dlaně a přijmu tězavřu bibli a přijmu těsebe nikterakvyslechni mě snadspoj své rucedej mi rozhřešenímodlím sehvězdy stoupajípára stoupáa my stojíme na místěa všechno sotjí vyslechni mě snadvyslechni mě snada přijmu cokoli.
Sedm
sedmjsi stejná jako předtímale já slábnujako nikdychy´t mě tedy za rukua´t cítím že ještě žijusedmrána otevřenásedím jen v košilipřemýšlet nad tím jestli vůbec vstátje životní úděl nalezencůa odpoledne už čeká za rohemsedmrozhodím ruce jen takjsem volnýptáci se slétnou na chodníkjen takjsou volnírozhazujeme ruce a křídlajen tak jsme volnísladkých sedm sirek v krabičcesladkých sedm minut do setměníjednu po druhé odpálímea pak už jenoc.
O sněhu a plamenech
zkus se vžít do mého pera když po večerech opisujetvůj stín jsi jen silueta otevřená do hlubin tvůj obraz na zdi splétá sicopy do povětří až rozpustíš si vlasy puknu asi a země budeš zase tyzkus se svléknout na šaty které jsem ti ušil dříve než jsi se složila přes židli v pokoji šil jsem je svou rukou a poté na stroji teď dřív než padne nocjsme oba oděni ty na sobě máš sníh a já plamenyteď dřív než vzejde denbudu spokojenty na sobě máš sníha já tvé kamení.
Jak jsem potkal slůně
našel jsem pod keřislůně v blátěbylo šedé a sotva chodilobylo jako dítějak se batolilobylo to krásnévzal jsem ho sebouže půjdem spoluvlastně je jedno kambylo to roztomilé slůněa mělo maličký chobotvždycky když už jsme nemohlisedli jsme si na zema ono chobotem kreslilo obrázky do prachuanebo spalotaky jsme chytali rybyto někdy v parku u jezerakdyž bylo hezky a svítilo sluníčkose slůňětem se žijeNÁRAMNĚuž ani nevím, jak je to dlouho kdy jsem naposled potkal slůně.
Džentlmen blues
řekl mi dneska domovníkže jsem ňáká sketaa slovník mi řeklže domovník je hulvátdneska mi řekl domovníka´t zbalím si své švestkya soused mi řeklže to značí stěhovánírozdíl je jenom v přístupua přece tolik jasnýkdyž ryje držkou v zemiprevít a džentlmendneska mi řekl sousedže Marta dobře píchážena není sestrato je ale blbecvečer mi řekl bráchajak slyšel domovníkaco říkal vo mý ženěMarta je ještě v prácipak řekl jsem si sámdoma před zrcadlemrozdíl je jenom v přístupuprevít a džentlmenaž půjdu zítra z domuřeknu sousedoviže mu hoří autodneska hraje spartaaž zítra půjdu z domuřeknu sousedoviaž půjde volat pomocže průvan zabouch dveřea až zítra ránobudu na ulicisrazím domovníkajsem totiž džentlmen.
Tiskař
cosi mě tíží a proto znovu uchyluji se do dílny nad dřevěný rám posbírat zbytky ocelových kulek abych zas vysadil růže z jara (je třeba pěstovat květiny) nejprve si umyji ruce venku je trochu chlad co trochu spadl z hvězd uprostřed noci podzimního nebe v šest voní tu listí kousek za dveřmi je sad a ruce pro přítele jež chtějí objímat ty tiskni ty tiskni
dokud neochabnou a´t jsou vřelé (jsou to důležité drobnosti) (je třeba pracovat) pod černou lampičkou je dubová deska stolu na ni si pomalu vyskládám kus života
jako je hrníček s čajem tužka, blok vzpomínky na spolužáky a pravítko
súhloměrem na přesrok
Před vraty
Okolo cesty alej stinná smutečních vrba za vraty
už jen hlína
a před vraty smrt
současná zpověď 1
je mi špatně, neboť vímže bych byl lepší prozaika žen jen utrácím časpřed bedničkou z křemíkuje mi blbě, protože vímže jsem ozařována dobrovolně vysedávámu rentgenuje mi špatně, nebo´t mě hryže svědomíkdyž myslím na bohaa na to že bych měl pracovata je mi špatněprotože chodím pozdě spát azakldám sina schizofrenii.
současná zpověď 2
silnice mého životaotevřená dlaň jež nabízíber neber, tvoje sázkytrochu klesajíprobudíš se, vstanešrozhrneš záclony dnía čteš snad přecekurz štěstí kam se dáje to fajnale bude to lepšíkdyž vstanua půjdu pracovata půjdu pracovat.
to je otázka
až se nadechnuvykašlu se na Totřeba se To uchytía bude Toprodukovat hodnotuco takhle se nadechnouta vykašlat si mzdu.
Přátelství za grešli
přátelství nekoupíš za grešlito je jen zdáníti kdo nyní odešlik uzoufánípřátelství nekoupíš za grešliale někdy se rozplynejak páry po deštiv londýněpřátelství nekoupíš za grešliale stává seže za zlámanou grešli stojípřátelství nekoupíš za grešlitak na to vem jeda lásku pod obojí.
současnost
byl jsem tam když slunce vstávaloa mávalo světu vlajkou revolucea nad zdmi hořel oheň v oknechteplého bezpečného slamunikdy jsem tam nebylale vidím to jasnějak uličky zaplněné rudou krvímávají na mněz rukou mávátkya kolem v té otveřené ránělidskostiprolétá holubice mírua běžec nese pochodeňkterá ji snad vypálípěti kruhy.
Košiláček
jakpak se máš košiláčku. v kabátku je mi teplo, díkyach promiň, zapoměl jsemmy jsme na pomníky zvyklí ale tys vyrůstal slunovraty přejdeme radši do zahrady je tam příjemně a klid kampak bys chtěl vystoupit. polož mě támhle na fontánku i ty jeden hračičko vzpomínáš na první sníh. jak by ne byl na dlaních divné otázky mi dáváš filuto že za břicho se popadám knoflíčky se mi z toho rozpínají jak se směji to už jsem dlouho nezažil a já nejčastěji:) ach jak dobře se s tebou povídá je to rok a už uběhla hodina jen nezapomeň kams mě položil dolů se sám nedostanua do domu je daleko
ale jdi ty šprýmaři až popluje krokodýl povesluješ s ním vždy´t víš ano vím jen jsem se trochu zasnil
Tak už abych šelKolem letí létaviceA voní jitrocelCítíš.
Stvoly
nad ulicemi sněží a v dálkách jsou vidět lodě v odpadcích kolem zdí hrabou se krysy nad ulicemi sněží a dolů se snáší pak paprsky odpoledních světel prach na město položil se klid a vystoupil z něj průvod podivně známých siluet v úkrytech obličejů na město položil se klid a vyrostl z něj sen podivně známé siluety v něm hrají vítr se stáčí teď svlečený do půli těla mladý muž se pohybuje až téměř letargicky vítr mu fouká do zad spoutaný tíhou okamžiku když ústa oněměla v kapsách poklidně se položí společně s prachem ustrnutí spočívá v útržcích v utržených koutech kde kdo se ještě snaží uchopit ploché a vytržené zbytky světel a u chrámových zdí se krčí stvoly suché a strouchnivělé sluncem jak odpudivý pohled na mrtvoly a kolem se plahočí lepra a u chrámových zdí se krčí stvoly slunce je uzamyká v pažích jak odpudivý pohled na mrtvoly a kolem se plahočí lepra.
To mám rád
To mám rádvšichni jsou zalezlíjakoby někdo ze skříněvrzal na piluto mám rádkabát jak funebrákčernočerný havran z podkrovíuž letílásko májsi jako hedvábíztracená jemná košilkaa ta máhrubá a děraváco už se dávnonenosímiluješpramalou nadějiže se nám hvězdyskutálí do klínamilujia vidím jasnějiže slunce těpo ránu prosvítáa spatří jaksním svůj seno malém pokojiv kanclíkuza továrnousním svůj seno malém pokojiv kanclíkuza továrnouto mám rádkdyž myši ze zahradkousají drátynoční tmouto mám rádkdyž kočky po střecháchhoní sese snílkyza lunoulásko májsi jako vodopádtěžko těnaberu do dlanínepočkášvítr je darebáka odnášílisty do krajinkam nesmímza teboukde miluješpramakou nadějiže se nám hěvzdyskutálí do klínakde milujia vidím jasnějiže měsíctě večer rozpínáa spatří jaksním svůj seno malém pokojiv eincílku za továrnousním svůj seno malém pokojiv einclíku bez okenv einclíku bez okennadějí.
Prodloužené léto
svit měsíců posledních je sklizeň tvých rtů společně poplujeme atlantikem a hodiny se budu dívat jak se v korzetu svlékáš jak páry nad parníkem och má lodi se svým ráhnovím to kolébání mě přivede do hrobu nikdy se nesměj bezbranným mužům na kraji vrcholu svit sluncí budoucích je odlesk špatných zpráv severní vítr stáčí plachty a tvůj výkřik žene listopad poslední měsíc naší plavby.
Hej kámo, letíš domů
Kočky tvých motorů
Předou nahoru
Až koblakům
Plným andělů
o diamantech a lodích
je vratké umění ruky a vesla v peřejícha řeky bez konce a do mořea nad obzory bouře čekajína tvé plachtovíby je postrhalytak nejistě lodě svírají své diamantytak nejistě lodě svírají své diamanty.
Žluté město
Jsem jako spráskaney pesve žlutém městěpod nebem šedivýmulice zaprášenýnostalgickýbetonový klína slunce pálído chodníkůsem tam známey stínasi spíasi spíjen vítr občas škrábe tichozrezavělým bluestěžkey spánek, nikde nikdojenom hejna husnebem přeletía zmizía slunce pálí rentgenový hájstracený a nalezený rája slunce pálí do výkladních skříní dávneych dníR:žluté město spížluté město spížluté město spía pes se válí před garážížluté město spížluté město spížluté město spía slunce do něj dorážíjsem jako spráskaný pesco utíkáa nevíkudy kamlehké kroky do tichaa město dokořántam kde kočky stínůběžína úpatí černých snůústí řeky asfaltůjen tichá píseň nosníků a věžía slunce pálí rentgenový hájztracený a nalezený rája slunce pálído vývěsních štítů starých dníjen tichá píseň nosníků uvězněných v omítceR:jen tichá píseň štítů, uvězněných v omítcemi trochu vzala klidpři nejasné vzpomíncejen tichá píseň stínůale cosi hřejena starých předměstíchjen tichá píseň štítů, uvězněných v omítcevyplašila ptákyvyhladovělé sluncemjen tichá píseň stínůuvězněných v omítce.
Můj dům
smutný zaprášený denžene písek do očíhele kam s tím bourákemvzpomínkou po rodičíchsmutný zaprášený denna silnici z předměstíúsvit už je za kopcemtak proč vůbec chodit spát. smutný zaprášený denkafe ticha rozlejemslunce už máš za oknemale pořád ještě spíšněkde tady stál můj důmpořád nosím jeho klíčplný starých obrzůjenom jeden nevidímdrzý pošťák sousedůcizí přízvuk ve dveříchněkde tady stál můj důmale mě už nepatříR: je to smutney zaprášeney denje to smutney zaprášeney denten dalšísmutný zaprášený denkup si kafe a pak senzítra dávaj v kině světhezkey biják o dětechsmutný zaprášený denkafe ticha rozlejemslunce hledáš na fotkáchjenže ty jsou černobíléněkde tady stál můj důmbýval vždycky dokořántichý pozdrav sousedůjenom tebe nepotkámněkde tady stál můj důmvzpomínka na jiný světco se dávno rozpadnultak porč žiješ pořád v něm. tak proč žiješ pořád v něm. tak proč žiješ pořád v něm.
jeden den v New Orleans blues
v lánech kukuřice voní hlína letí prach od silnice je slyšet dodávky z prosluněného New Orleans černey jak kůže, starý Tom, v ošoupaných kapsách ruce skoro plandají v klidu si vyšlapuje starou framářskou nahoře pták vysoko na nebi plave v proudu jižního taháku od moře ani nehýbe křídly
vidí Toma v modrých kalhotách vidí kukuřice co mu padaj z kapes a opodál farmu Stena Mórise všichni zatloukaj špačky halt poledne v New Orleans . Na vodraný pohovce U Džeka sedí chlápek a pes a voba kouří krek a jinak všude mrtvo Na vodrbaný pohovce U Džeka sedí chlápek a pes a oba kouří krek sou docela živý než bude večer se to stejně vyvětrá zatím to odpoledne vypadá přes čoud dost kalně dřevěný zábradlí co vede dozadu hnusně vohmataný ještě že ho tu maj jinak by se ten pes na hajzlíky asi nedostal naštěstí se to vyvětrá barman otevřel dveře slunko frčí přes New Orleans
. Před svatým Floriánem, matre de dios sińorina Mária Konzuela a její copánky Padre zavřel Nedělní školu rychle za mamasitou,bude se stmívat. po chodníku běží mladé mexiko.
Tlak
Je třas, to poslední co jesta pak jen holé, obnažené útroby. "vidíš to. ""můžeš to potvrdit. ""ano, .
Vzpomínka na posledního námořníka
Dávno tomu jižbýval jsem jak myšdo krámku u apatykychodil jsem si pro rohlíkyjiž drahno tomu letco moh jsem závidětkdyž apatykář zvedal mříža odkrýval svou skrýšměl krámek támhle na rohuv něm čaj na dobrou pohodua spoustu skvělých hloupostía želé dobré na kostia za nákup každé paníkaramelku na cucáníon byl král všech zbojníkůměl modré pruhy na trikua sbírku známek starých hradůknír korzára na parádua nohy které nebolíač sotva chodil o holia příběhy co stojí světco sloni chodí na parkethned amerika, indiea poválečná gruziea přístav bílý Óděsya bílé, bílé útesyuž mnoho tomu letdnes chodím na záleta tam kde dříve myšteď kocour loví spíšteď místo sladké karamelkymám chuť si kousnout do modelkya na místo želéjdu s holkou do postelea hřeším panea jak rádteď snímám cizí prstokladhloupá kocouří doktrínaže nejsladší je nevinajak dávno tomu jižbýt tak zas jen myša stavit se v apatyceposlouchat o americe.
Variace na francouzské téma
ruce má zkřehlé, ticho je tmelív jediný symbol, uprostřed celyv jedinou krůpěj víry a nadějejako když námořník na moři zapějepíseň o vzdálených písčinách břehůpíseň o pevnině bez dohleduv dlani má srdcekroucené z ocelemozoly, kořeny květůpo letech službyvše co mu zbylodna rukou na fleretuv dlani má srdce vyrvané z horninykus jantaru prostého chlebakéž slunce ti nazítří prostřelí slabinyaž půjdeš od obědaaž půjdeš od kapleuličkou kolem zdikam ptáci neletíkam ptáci nesmějíkol té zdi pokryté divnými nápisypsanými arkebuzouruce má zkřehlé, ticho je tmelív jediný symbol, uprostřed celyv jedinou krůpěj víry a nadějejako když námořník na moři zapějepíseň o vzdálených písčinách břehůpíseň o pevnině bez dohleduvšak dnes ještě slunce zapdánad atlantidoudnes ještě ptáci dlanínezahynou.
Jak to vidím já
košatím, až rozplynu se v úbočích,kde trávy mě zavřou do zimních, měsíců,kolem je klidkošatím , a budu žítpřetrvává, tráva, trmácí se, cestou,pes a kůň,člověk za nimi sotva klopýtá,košatím, vozy s ovocem, pro dcery sedlákovy, od chlumce,smírkošatím, a pod stvoly, mozoly a cepy, košatím a pod stvoly, mrtvoly, složí své útorby do mýchkosti v kamení, promění se, láska vřezaná do stránězapadla, zarostla, neníjen srdce na kameni, a v kůře strmíkošatím, pod korzety, slaví se besedy, české tanceromance a nadšenímírové smlouvy, střeženía Napoleonovo taženíkošatímkošatímkošatím.
Prostě
Noc byla krásnášel jsem ulicípod kroky slovašeptaly lístkyta která jsem tichtěl všechna říctale která jsem tinikdy neřekl.
Horizont událostí
mám pocit že se něco dějepodívám se na ruce a cítímdoslova hmatatelnějak se odlupují částečky čehosizávažnéhoale jsou to jen střípkyto co se snažíme skládatna hraně globální nejistotyna hraně mizející v nedohlednuhloboko pod námijsou to tak nepatrné střípkyco se snažíme analyzovatzatímco čas a příčinnost makroskopického systémuse valí s gigantickou nepřesnostívpředjsme hvězdáři bez oblohyjen čekáme na znamenív tichu pípání sčítacích algorytmůa ticho a kldito pověstnépřed skokemdo zítřejší nepředpověditelnostiobrušuje čočky jako svérický prachmám pocit že se zítra probudíma přečtu si v tiskuže seňor če pan gevara je vlajkou jižní amerikyale jsou to jen střípkykteré podivně připomínajícosi známéhoorwellovsky známéhoaž z roku 1984a to je přece hluboká minulostmám pocit že se zítra probudíma při výpočtu absolutní chybymi poskočí srdcejsme hledači vodyproutkaři v pustinách dějina národy žízníale jsou prameny důležitější než vodaa potom ta malá věcteleskopy ozařující blízký vesmíra muži v bílých pláštíchvědoucí alespoň cosinejistě každou nocpijí kafe třsoucími se prstya čekajína kometuna horizont událostí.
možná jiný svět
možná jiný světúplně nový, úplně jinýmožná druhý světúplně plný, úplně prázdnýbez vzpomínek a přikázáníbez nožů budoucích, dychtění po studníchbez sklenic plných kameníbez poloprázdných a poloplnýchvětkousek za hranicí smyslutak vzdálený a cizí, tak nedosažitelně blízkýjen pár vteřin za kameníms třeskotem dopadajících, iluzírealitnemůžeme být spolu ve vteřínáchto co ti nabízím, je kousek do nikamnemůžeme být spolu v zahradáchtak nebudeme být, tak budeme nebýta´t hledám jak hledámdveře se rozpadají, zámky se rozpadajía mosty plynou po řekáchsám nedosažitelný, sám bezprostředně blízkýsnářpojď, nech mě plynout po řekáchještě mi zbývá sněníprostor za hranicíchpojď,nenech mě zůstat v pomezíchještě nám zbývá sněníprostor za hranicemizdí.
Milované paní ze Sán
Milovaná paní ze Sán. nebo ze sna. jako kočka mezi plotyjako návod na trampotyjako kejklíř který víří s pochodněmi nad rytířijako básník bez talentu skrytý v mapy orientujako píseň která zvoní skrze ústa truvérakterá zvoní jenom pro nibez matčina souhlasua oněmělá v úžasuse marně sklání nad svou paníaby znovu jako mrtvý ožilv naději a pro rtykteré líbal tolik nahýposmutnělý z marné snahyposmutnělý z vlhké touhyposmutnělý ze životapřece pro nadějivyznávám.
Naivní parník
zas vyplul bych rád na korábu slovaž někam za polární kruh nad hlavou vlajku která vlaje za zády nechat teplé krajeplul bych jak dobrodruhzas vyplul bych rád na moře až někam v bílé mapytam kde se člověk narodítam kde se člověk ztratí za zády nechat městský ruch tam plul by pravý dobrodruhna korábu prastarém z hřebíků a dřevkde vítr mojí fantazie buší do plachet a vědět že jsem kapitán který ač neví kudy kam na vzdory vlnám staví příď vždyť najít smrt v jediné vlně značí nezemřít.
Červené světlo
Světlo červené, kdo tě rozsvítil. kdopak ti dal svou krev. v pokoji nad lucernou tam kde se tají vzdechna stěně malý obrázek a rozvrzaná postel pod nímjsou vidět kupci na tržišti, povozy a kostel,když na zvonky zvoním,z pokoje nad lucernou, tam kde se tají dechkam jsem si chodil pro lásku jak pro žehnání. a vtrácel se bez lásky vždy za svítánía na nočním stolku,v bezvědomém tichu,nechával jsem odpustky,vykoupení z hříchuv pokoji nad lucernoutam kde se vyprávípříběhy jiných životů,cizí rozpravykde hovoří ústaoči, čtři rucekde hovoříme spoludvě těla v družném rozhovoruty žalobce, já soudcesvětlo červené, kdo tě rozsvítil, kdopak ti dal svou krev.
Mandolína
MandolínaVšechny drobné svého životajsem utratil v krámku s květya pak zbožně oslovil štíhlé minaretyv chrámu bylo pusto, stínze zdí čišel chlad,a žebral o svůj denní chlébze zdí nářkůvodopádty čepele v mém hrdle jsou zakaleny pro tebemá kopulety čepele v mém hrdle jsou zakaleny pro tebemá malbo mandolíno z krve křtitelemandolíno z růži v parkuty čepele v mém hrdle jsou zakaleny pro tebe má malboty čepele v mém hrdle které drtíaž usteleš si růží přítelea vstoupíš za zrcadloaž usteleš si v kaluži mých krvívybrnkej svůj rytmus do mých žilvybrnkej svůj rytmus do mých žila nespěchej a pija nespěchej a pij.
Katedrála
Když jsem tě poprvé rozpínal,tišil jsem hlubiny,a nad roklemi přelétal jen zřídka,něžnějen abych hlídalpak rozkvetla jsi,když jsem tě poprvé nacházelbyla jsi nahá klenba katedrályjá byl starý, a ty mladá,a když stály i zvonicetišil jsem davydotkl se každého kamene, nábožněnemysle na pohany.
Tulákův pohřeb
Hrobníkova lopata
se zabořila do bláta
a odkrojila lžíci hlíny
tak jako nebe od krajiny
Náhle se rozjasňuje
Náhle se rozjasňuje a hlavně od západu
a tam kde dříve byla tma, jak uprostřed davů
hořící suché větvoví hozené na barikádu
se s nebývalou jistotou otevírá díra v zemi.
Za frontovou linií
Můj Příteli,
za frontouvou linií
za pár kroky spustošenou zemí
vybuchlo srdce na kameni
Půl páté k večeru
Ruka jak sebevrah třesoucí se na nitce
ochablá paže zhoupla se k zemi
oplzlé gesto vzduchem maže v bezvědomém uvolnění
únava
Narkomanova noc
Až zazní vše a možná mnohem víc až, dá-li bůh, mě zrodí půlměsíc tak zavřu dveře, ať mi neuteče dech a okna zatluču a zamknu všechny cely bych byl sám v té chvíli rozechvělý své prsty smočím v hloubi ve vírech Má podoba přibitá za noci na vrata vlkodlak bez rukou, podoba rozťatá nutím se v hovoru rozetnut ve dví vyšplhat nahoru, vyšplhat ze tmy jak socha kristova podoben muži rozprostřu náruč krvavé růži vypálím oči ve slunci, v žáru podoben králi Baltazaru Já slýchám ďáblův hlas který mě stroze nutí stoupnout si před obraz a skočit bez perutí můj portrét, oči prázdné ze světa odletěly a hovor jaksi vázne na rtech i kazateli Až zdi se přitisknou tak těsně k mému tělu až si dlaně rozvzpomenou na žulovou stélu na zlověstný odraz, obrys vlastní tváře jak podivně rozestřené písmo kronikáře po nebi letí ptáci, hejno v symbolu zběsilé koně paží vzepnou se ze stolu Vzepnou se vysoko,splašené včely ve žluté šmouze jsem rozetřelý a olej ve vzduchu,dýchám ho, piju krčím se v koutě, jen houpy hou mé ruce nejsou mé a nohy nepřídou já nežiju umírám,spíš umírám žiju tělo je rozbité, střepy a pérka kolíčky na prádlo, v těle mi štěrká kolíčky na prádlo,včely a střepy anebo nevidí,možná jsem slepý. nejá slýchám ďáblův hlas který mě stroze nutí stoupnout si před sebe a stít se do nebe ten ďábel je mi bůh a káže bez pohnutí ten satan, jméno růže na špičce skleněné rákos se rozvlní v předsíni zvolna jako by chtěl počkat na harmoniku a voda sama bude mému jménu svolná a na paži ten cejch,cejch všech odpadlíků.
Odpusť mi, motýle
Stul se mi do dlaní, motýle
až rozmáčknu tě,
neucítíš nic
jen závan vzduchu
Posel
Hledal jsem vás, pane
Hledal jsem vás v davu
Proč se ukrýváte
já nesu vám dar