Písmák Dopis Nastěnce II
Milá Nastěnko,
už delší dobu Ti chci napsat. Musím se Ti totiž omluvit za ten poslední telefonát.
Víš, nedokážu mluvit o tom, co se mi přihodilo. Ani osobně, ani po telefonu.
Podzimní
Zas vítr zmlhy vytesává symfonie
ulicí listí víří vpivotách
kaštanům brada spadla
a strie
Andělská ohavnost VIII
Měla jsem už několik dní podivný pocit. Nevěděla jsem, co se mnou je. Zničeho nic jsem byla slabá, špatně se mi dýchalo a točil se se mnou celý svět. Bylo to tak náhlé, že jsem netušila, kdy a kde to na mě zase přijde a ani co dělat, aby mě to přešlo.
Andělská ohavnost VII
Jedno odpoledne mě Keiko vytáhla na brusle. Na rozdíl od ní jsem nebyla moc velká sportovkyně, takže jsem občas měla pocit, že ji akorát zdržuju, ale byla to legrace. Cesta byla sice krásná, vedla lesíkem a pak kolem řeky kjakési hospůdce na sídlišti a zase zpátky, jenže já byla doteď zvyklá jezdit jen po rovině a tady se střídaly kopečky, rovina, zatáčky, prostě všechno. A mně dělalo problém brždění i na sebemenším kopečku.
Dopis Nastěnce I
26. 10. 2013
Milá Nastěnko,
jen zavřu oči, vidím Tě před sebou, jak sedíš na křesle a já naproti Tobě. Tak ráda bych Tě vzala za ruce a hladila Tě po oteklých zápěstích, o kterých jsi mi minule psala.
Andělská ohavnost VI
Dobrou hodinu jsem seděla na pohovce, napůl svlečená, jen deku přehozenou přes sebe. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek, ale byl to takový zmatek, že jsem znich stejně nedokázala žádnou kloudnou vybrat a něco udělat. Zamilovala se Keiko do mě. Nebo se jí jen líbím.
Deník 13 - konec
15. března 2002 pátek
Vrátím se ještě ke včerejšku, protože jsem radostí skoro nebyla schopná nic pořádného napsat. Náladu mám pořád výbornou a pořád myslím na včerejšek. Byl to jeden z mých nejlepších dnů vživotě.
Deník 12
17. února 2002 neděle
Většinou se umývám, když maminka není doma. Nevím proč, ale vadí jí to. Vlastně jí vadí všechno, co dělám.
Andělská ohavnost V.
„Keiko můžeš zítra vzít salon za mě prosím tě. “ Zvláštní jak cize mi zněl můj hlas vtom večerním tichu. Tak klidně a chladně, jako bych ani nebrečela celé hodiny, jako bych se ktomu telefonátu neodhodlávala celé dlouhatánské minuty a nezkoumala pořád dokola, jestli se mi to přece jen jenom nezdá. Nezdálo, bylo to tu a já najednou nevěděla co dál.
čínská inspirace
„Jací jsou lidé na opačném konci řeky. “ zeptala se malá princezna.
„Jsou takoví, jaké je chceš mít.
Jsou takoví, jaké je chtějí mít ostatní.
Andělská ohavnost IV.
Keiko si ze mě udělala „komplice“. Pomáhala jsem jí spřádat plány, jak se Amandě co nejvíc vyhýbat a jak omezit jejich setkání na co nejkratší dobu. Ideální by bylo pouhé předání krve, jenže to samozřejmě nešlo. Amandy bylo velmi těžké se zbavit.
Andělská ohavnost III
Záležitost skrví se tedy jakž takž vysvětlila. Trochu se mi ulevilo, když jsem poznala její původ, ale přesto mě to nenechávalo klidnou. Nepřišlo mi to správné. „Co když ta krev mohla někomu zachránit život.
Andělská ohavnost II
Pospíchala jsem ztemnělými ulicemi. Jako obvykle jsem měla zpoždění, které se ke mně přidalo ani nevím kde. Znáte to, člověk se chystá na nějakou schůzku, do školy, do práce, klékaři, kamkoliv…a vyhradí si na přípravu dostatek času. Umyje se, obleče, nalíčí, učeše a vtom.
Prasátko a vombat
Nedaleko velkoměsta jménem Sydney žilo vmalém domečku prasátko a vombat. Byli to nejlepší kamarádi. Prasátko ovšem nebylo jen tak obyčejné prasátko, bylo totiž celé červené. Všichni ostatní to považovali za roztomilé a hezké, ale prasátku se to nelíbilo.
Andělská ohavnost I
I.
Vždycky jsem měla pocit, že jsem jiná. Ne snad nějak nenormální, i když i tento pocit se u mě párkrát, většinou ovšem sironickým podtextem ksobě samé, objevil. Nemám také na mysli nějakou výjimečnost.
Andělská ohavnost
Úvod
Někdy si říkám, jak jsou ti obyčejní lidé šťastní. Nevědomost je báječná věc. Tedy, lidé vnás věří a je smutné, jak bezhlavě se dá věřit blábolům shappy endem. Představují si nevinné bezelstné bytosti ochotné pomáhat jim a nastavit za ně vlastní krk, jenže se šeredně pletou.
Podivín ze Siemensu I.
Siemens, jídelna:
Chytil ji za ruku. „Copak. “, zeptala se překvapeně. „Vždyť to přece chceš….
Skřivánek
Až začnou bzučet kopretiny
arozvoní se noční jas
pak zapomeneš,
skřivánku rozpustilý,
Básníci
Vědel jsi,
že básníci kradou lidem jejich světy.
Že z automatu na krásu
vytlučou úhledně poskládané věty.
Žalozpěv vrby
Vysoký strom, dáma zdobená zelenými drahokamy
Tisíce větviček, zelené stuhy vpletené do vlasů
Splývají v hedvábný vodopád
Lákají k pohlazení.
Jarní rozbřesk
Svítá.
Přemýšlím jak se neprobudit z jarního spánku
A jak místo ptačích čarozpěvů
Slyšet jen vítr a déšť
Deník 11
29. června 2001 pátek
Vysvědčení dopadlo aspoň trošku podle mých představ. Vlastně už chodím do školy zase celkem ráda a celkem mi to tam jde. Tedy až na tělocvik – ten nenávidím.
Deník 10
1. května 2000 pondělí
Tata se smaminkou zase hádal. Bylo to tak, že tata vzal mamince jakousi obálku, docela tlustou, a chtěl se podívat dovnitř. Maminka začala křičet, ať se tam nedívá a on pořád, že jo.
Deník 9
26. března 2000 neděle
Mám divný pocit. Nevím jaký, jenom vím, že není nijak veselý. Vlastně se dohromady nic moc nestalo.
Deník 8
14. ledna 2000 pátek
Připadá mi naprosto zbytečné sem něco psát, protože všechno je pořád stejné. Všechny dny jsou si podobné jako dvojčata. Takže ani nevím, co sem mám psát.
Deník 7
8. srpna 1999 neděle
Nevím, jak dlouho budu schopná dneska psát, protože mě hrozně bolí ruce. Zase musím držet. Nikdy to neskončí, je zbytečné se o něco snažit, o něco pokoušet, člověk prostě musí jen přežívat.
Deník 5
4. října 1998 neděle
Řekla jsem si, že se budu snažit být co nejlepší, abych se mamince zalíbila. Snad se mi to podaří a bude mě mít radši. Dělám všechno, tak jak ona chce.
Deník 6
19. března 1999 pátek
Ráno jsem spěchala, protože za 5 minut čtvrt na 8 jsem měla sraz spaní přírodopisářkou před školkou, kterou sice máme hned před barákem, ale i tak to pro mě není problém přijít tam pozdě. Šla se mnou na tu olympiádu zchemie. Když jsme tam dorazily, dala mi TIC TAC stím, že jestli mi to nebude myslet, tak si to mám vzít.
Nemučte mě vymýšlením názvů
Proplouvám kaskádou tvých úsměvůa bojím se, že už jsem ztroskotalaJe to tak dávnoMožná už to ani nejsi tyJen tvůj úsměv mi stále zdobí tvářJen vzpomínky mě pořád koušou do tváříJsi pouhý sen, který mi nepatříZa jasných nocí se mi vplétáš do vlasůHýčkám si tě tam,i když bych neměla, já vím,ale jak se mám bránit snům, které si přeju mít. Stále tě hledámmezi bubláním klavírumezi cinkáním zrnek ranní kávymezi stonky sametových krása je jednodušší najít tucet čtyřlístkůnež tebeNejsem to jáod doby, co tě známJe to tak dávno,že ani nevím, kým jsem bývalaJe lepší nevědět toa ráno se probouzets očima podbarvenýma tebous nadějí, že začneš taky sníta se strachem, že mi povíš:"Stop, už mě nech být. ".
Pro....:-)
Bezbřehá noc si se mnou hrajena schovávanoua spánekmá dnes zpožděnínejspíš se někde zapovídalten zapomnětlivecMyšlenky se mi toulajív nazlátlých klasech zvlněných kadeřísnažím se zachytil jekonečkami vlasůmarněvždycky skončí u tebea je jim tam hezky. Vidíš. Už zase šimrám papírkrajkovými slovya vymýšlím pro tebeco nejkrásnější vyznáníjenže nejsem Ovidiusa vhodná slova mi utíkajíněkam za břehy mé fantazienevím pročvšechna najednou ztrácí svůj šarmkdyž na tě pomyslímhledám je v ozvěnách tvých polibkůzdobím je stříbrem z rozlitých záclon,ale není to onoChci, aby se vlnila v rytmu salsyaby zazářila jako oceána jejich křehkost se rovnala té tvéSnažím se ti povědět,že tě miluji,ale chci ti to říct nějak jinak,protože takovéto vyznání můžeš slyšet denně v telenoveláchaspoň dvacetkrát(možná i víckrát)Obyčejně si milenci nosí modré z nebejá ti chtěla darovat rozkvetlé sluncek narozeninám. ale prý si nemůže vzít dovolenou.
Srdcová dáma
Škrtí měčerným závojem utkaným z potlučených výkřikůSrdcová dáma bez srdceSkleněná růžeUž ji nebavípomačkaní rytíři na nosítkáchs mlsnými pohledya věčným modrým z nebeZnuděnáPřed chvílí ještě seděla v trávěS kopretinou,kterou její nerozhodnost ozdobila smrtímám nemám mám nemám. Vyšlo jí MÁMa proto i játeď pod její rukouumírám.
Dva dny do státnic
Snažím se vymyslet
Pár smysluplných slov
Myšlenky se mi toulají mezi policejními majáčky
A mávají na mě
Pro....
Mezi hromadou papírů
s otázkami ke státnicím
mezi zásobami slovníků a chytrých knih
sedím jako petrolejová socha
Prosba anorektičky
Po zrádné nociplné předem nesplněných předsevzetía ránuděsivě podobnému těm předešlýmbrečímnad další vyhozenou snídaníTohle jsem nechtěla. Vážně. Jednou to zvládnuVěříš mi to. Hledám své orosené nebev papírových oblacíchhledám tebeS tebou můžu mít duši dokořánS tebou to zvládnuChci ti říct,že dál potřebuju číst v tvých očíchpříběhy rozjásaných pampelišekabych mohla žít.
Pár slov
Úlomky slov se mi pletou pod nohamaČešu je hřebenem s kovovými hrotya snažím se,aby přílišným chtěnímnebo mrazivou touhou říct: "Zůstaň ještě"neztratily významNedovolí mi toJen tak si plynouTiše a nenuceně se mi sypou z peraovdovělá křídlaneposední slanečciKašlou na hřebeny a na zrcadla,protože milují,protože toužízpívat svatební píseň zamlklým nocímsmýt špínu z poplivaných patníkůa dokázat mi,že platíSi vis amari, ama.
Večírek slz
Nezkoumám příčinu vzniku těchto řádků,jenom se snažím zaznamenatněkolik střípkůnebo okamžiků,které mi právě běží hlavouNěkolik myšlenekŘíkají: "Piš,vždyť nic jiného stejně neumíš. "Tak píšu. A slzy si znovu oblečou zástěrkya s vlhkými hadříky v drobounkých ručkáchrozmažou to moje "veledílo"Už tečoujedna po druhéPlaché srnky opatrně opouští úkrytJen pojďte, jsme přece samyBude to dlouhá noc a vy jste zványŤuk ťuk ťukKdo nám tu dělá takový hluk. To srdce chce vstoupit v taneční rejTy běž pryč a už se nevracej.
Modlitba k ďáblu
Na zlatém podnose ti přinesu k snídaniMísto rajčatové šťávy trochu vlastní krve Ó pane všemohoucíVezmi si mé srdceA rozdupej jeTak jako to už mnohokrát učinili jiníZnič jeAle už navždyAby nikdy nemohlo znovu vstátA oprášit nesmrtelnou nadějiŽe jednou. někdy bude milovánoZařiď ať necítíA dám ti všechnoO co si řekneš.
Podivnost
Zbytky polovětných konstrukcíSe mi roztékají pod prstyMarně se snažím z oblázkůPoskládat rozbitou flaškuVšechno je marné. I tiché bzučení čmeláků(Sotva slyšitelné šišlání)Sténají uprostřed květůPřežraní k prasknutíNenažranci. Z nebe se sypou chomáčky slávyVlhkou utěrkou zametám to chmýříAby se neprášilo. Dešťové kapky usínají na okapechDlouhou poutí se jim vybrousily dušeZdají se dokonaléTa nadpozemskost mě sráží někam dolůVrzání jejich perutí mě ubíjíNemám co ztratit.
11111
Unavenou rukou se snažím dohonit své myšlenkyA zachytit jePomocí kadeřavých slovNa slupce od banánuZmatené vzkazy z podvědomíNerozluštitelnéPlápolají ve větruA žár bosé pochodně jim nedává spátTak jako mě. Třesu se zimouI když pod tíhou přikrývek skoro nemohu dýchatTak sama. ZtracenáV bludišti pocitů. Kapky potu mi na čele kreslí vrásky,Které tam jednou doopravdy budouA v hlavě si stádo bizonůLibuje v divokých hráchHořím.
Bez názvu to nejde???
Krůpěje potu rozházené v trávěŽraločí oči na talířiHýříVšemi barvami světaRozpuštěné láskyJeštěrky bez ocáskůKoupou se v naleštěné studánceA já jim z povadlých víčekKradu jejich nesplněná přáníStydím seŽe nejsem jednou z nichŽe jen tak létám hlochoněmým šeremNosím jim v dlaních zář mrtvých totemůA každé ráno na pohádkovém kolovrátkuJim upředuPár libozvučných řádkůJen tak pro radostVždyť jen pro tu žijí.
Deník 4
2. září 1998 středa
Odpoledne mi maminka povídala, že se na mě nechce dívat, protože jsem hnusná a zavřela mě do koupelny. Musela jsem teda držet tam. Nechtěla jsem tam jít, takže mi přibylo 50 hodin.
Slzy
V ruce mám kornoutek od zmrzlinyA v něm svoje slzyZtracené kuličky z počítadlaVěším je na prádelní šňůruHezky vedle sebeAby se usušily. Nevím, co dělat, tak tančím tangoS losem, co nikdy nemohl vyhrátV loteriiJe to bláznovstvíVsadit si na něžnost sněžěnekA nechat je zvadnoutNemám co bych řeklaSvým oteklým očímAni těm zvonkům na prádelní šňůřeOmluvy ztratily svůj významNekonečným opakovánímS nadějí poklekám před oltář smrtiA prosím ji, aby mě měla rádaAspoň onaLístkem růže utírám krev mrtvým slzámJen doufám, že znovu neprocitnouZávidím jimJejich nebytíSluneční paprsky se koupou v mých očíchAle jáUž to necítím.
Deník 3
5. srpna 1998 středa
Rodiče v neděli odjeli a my s Krákorou jsme mohly zůstat. Jsem moc ráda – aspoň mám chvíli klid. A taky trochu volnosti – vím, že se tu Krákory nebude nikdo zastávat, když nebude v právu.
Sluníčko
Kytice ze slunečních paprsků
Leží v trávě
Zdá se, že odpočívá
Stuhu jí utkal sám větrný mlýn
:-)
Zbytky polovětných konstrukcí
Se mi roztékají pod prsty
Marně se snažím z oblázků
Poskládat rozbitou flašku
Vzpomínka
Pršíš mi do kapes
vzpomínko bez trnů
vlaštovko zvěčněná na čínské váze
blažená včelko
Deník 2
25. dubna 1998 sobota
Ráno k nám přišla ta holka, co s ní Krákora chodí do Piafy jezdit na koni a chtěla vidět morče než se Krákora nachystá. Zase uteklo – ach jo. Maminka s tatou někam jeli, tak jsem byla sama doma.
O verších
Pár obvyklých slov
hozených na papír
spíš odhozených
líně se plazí po řádcích
Vrah
Plíží se ztichlým nádražím
v tmavém plášti,
s kapsami plnými vzpomínek,
vychrtlý, shrbený.
Rtuť
Cink, cink
Rtuťové kuličky
Skleněné korálky pro panenku
Roztrhly se
Deník
8. října 2003 středa
Je mi hrozně. Ani nevím, jestli budu schopná napsat jedinou smysluplnou větu. Co se to děje.
Sníh
Sněhové vločky
Záhadné tanečnice
Rozpustilé cácorky zkoušící piruetu
Stydlivé baletky bez střevíčků
Depresivní
Opilá bolestí se potácím
v kolotoči bezedných nálad,
nevím, kdo jsem, co hledám,
dvořím se lžím.
Depresivní 2
V plesových šatech, v černém hedvábí
stojí přede mnou můj ztrouchnivělý stín.
Srdce opředené ostnatou nití mu tluče,
dech přiškrcený zlatavou mašlí zpívá
Štědrý den
Byl v dálce,
přesto slyšel moje slova
šeptaná s úzkostí v polospánku.
Nedbal jich,