Existuje vesmír?

„Čau, vole,“ ozvalo se ze tmy. Urazila jsem se. Jsem dáma a ne žádný čauvole. Otevřela jsem oči, tma nezmizela.

Kabát pro Jessicu

Ve dvanácti letech jsem z domu utekl poprvé. Našli mě spát na pláži u mola nedaleko Starého přístavu. Dodnes si pamatuju, jak jsem se snažil rozdělat oheň, aby mi nebyla taková zima. Jenže sirky byly navlhlé a neškrtaly.

Stříbrné blues

Zapálil si cigaretu. Pozoroval modrý proužek dýmu; ve světle zapadajícího slunce přes okno kreslil posmutnělé siluety postav, které tu už nejsou. Neměl bych tak moc kouřit, pomyslel si. To album s fotkama hledal dlouho.

Nevěra podle paviánů. Však vy víte kterých.

Loni jsme se s partou šílených dobrodruhů ocitli na břehu divoké africké řeky Dynchiye v jihozápadní Etiopii. Uprostřed horského deštného pralesa daleko od civilizace jsme měli dost příležitostí ktomu, abychom navazovali kontakty stlupami spřátelených paviánů. Spřátelených proto, že jsme si neustále prováděli drobné legrácky. Paviáni nám například každou noc močili na stany.

Tak tohle je láska

Ivan se překulil na bok, zakašlal a probudil se. Na úplně první pohled bylo všechno vpořádku. Hlava ho nebolela, nacházel se ve svém vlastním bytě, ze včerejší noci si spolehlivě pamatoval každý detail. Vten okamžik zahlodal první červíček.

Tři dárky

„Dal bych si ještě jedno pivko,“ prohlásil Děda Mráz. „To tvý dobrý plzeňský. Něco takovýho u nás nemáme. “ „Vy zase děláte dobrou vodku,“ usmál se Ježíšek.

První den znamení Lva

Byla to zvláštní hospoda. Skoro nikdo vní neseděl, jen pár sehnutých osamělých stínů u posledního piva. A pomalý loudavý barman spleší a velkým břichem. Ani nevím, jak jsem se v ní ocitl.

Nejdůležitější ze všeho je systém

Nejdůležitější ze všeho je systém. Dokonale promyšlený systém uspořádání. To vám potvrdí každý muž. A nejde jen o stěhování, stačí třeba úplně obyčejný úklid.

Anatomie smíchu

Můj kamarád Zoran se pořád směje. Nebo se alespoň usmívá. Působí proto někdy až lehce vyšinutým dojmem. Navíc hraje skvěle na kytaru.

Co já vím o lásce

Jsem malá kytara. Opravdu malá, vyrobili mě pro devítiletého kluka, který se na mě chtěl naučit hrát. Ze začátku jsme si moc nesedli. Hrál na mě falešně, určitě aby mě trápil.

Pár tónů

Ivan Lindu nenápadně pozoroval. Vůbec se nezměnila. Pořád ty stejné chytré zelené oči. Stejný pohyb ruky, kterou si mimoděk shrnovala vlasy z čela.

Malé noční etudy

„Ještě spíš,“ řekla. „A nevrť sebou. Probudíš se. “Převalil jsem se na bok a uviděl ji.

Dobytí Bagdádu

Reportér: Celý civilizovaný svět je na vás, na spojenecké vojáky, pyšný. Osvobodili jste utlačovaný národ zpodručí totalitního vládce.
Vojín Larry O´Brian: No jo. To jo.

Operace KING

„K předání zásilky dojde mezi 16:00 a 16:03 na určeném parkovišti vRozvadově. “ Lionův hlas byl ve sluchátku chladný jako ocel. „Parkoviště bude krytý, ale jen několik minut. Akci provedu sám.

Pravda o Marii

Marie, dvacetiletá kočka zNazaretu, se cestou z tržiště zastavila u jezera. Položila koš sovocem do stínu olivovníků a rozhlédla se. Nikde nikdo. Rychle se svlékla a vstoupila do chladivé vody.

Generálka na divadelní představení "Noemova archa"

Na jeviště nejistě vstoupil
žoldnéř z třicetileté války.
Uviděl tam ženu, kterou předtím znásilnil
a zabil

Vítr

Stál na kraji mýtiny. A jak se postupně šeřilo a tma zahalovala všechny smrky, co kolem dokola stály, zůstal proti bledému měsíčnímu světlu na pasece jen jeho ohnutý stín. Muž hleděl na zbytky podezdívky. Dlouho tady nebyl, několik měsíců uplynulo od chvíle, co k němu do malé dřevorubecké osady Maple Creek v Britské Kolumbii dorazila ta zpráva.

U Mc Donalda

měsíc zapadá
za nejtajnější sny
celý se červená
protože jediný ví

Labutí píseň

Pojď, maličký
řekla máma
v zákrutu řeky
mezi olšemi

Roztančené dny

. tyhle roztančené dny už skončily
řekl někdy někdo hodně moudrý
pár dní předtím než zemřel
nebo

Klaun

Možná si ho vymyslely staré shrbené babičky ve venkovských kostelících možná přežraní boháči nebo zamilované holky možná se pár tuláků co pořád něco hledají rozhodlo spočinout. Zamyslet se. Možná to byl nápad zoufalého intelektuála který už nevěděl jak zaujmout možná geniální režisér zvolal: stop. chce to trochu proteplit ty vaše nudné monology a vymyslel Klauna co se pořád smál co mu slzy radosti kanuly z očí co se motal v úzkých zastrčených uličkách a objímal lidi jen tak aby byli rádi aby třeba na něco zapomněli aby si třeba na něco vzpomněli.

Hra

Když doprodá falešný gesta a úsměvy a sliby a kdovíco všechno. a když už nemá kam jít – má všechno, co chce a všechno, co chce mu chybí. když zabije rodiče a řítí se jak šílenec hrozitánsky temnou nocí stopem daleko od městečka kde vyrostl daleko od policajtů co ho už určitě hledají. když ještě nemá šestnáct a už se snaží žít jak ani dospělí nežijí.

Poslední lidské slzy

„Co je to strom. “ ptá se holčička mámy. „Nevím,“ říká, „zeptej se babičky, třeba to bude vědět. “„Dítě moje,“ usměje se babička, „to bylo vdobě, kdy lidé ještě uměli plakat.

A pak zdálky zazněly housle

a pak zdálky zazněly housle jako když se sedmnáctiletý Paganini snaží vyznat lásku holce a vůbec mu to nejde jako když básník roztrhá nejkrásnější básně co kdy napsal a ty desítky bílých motýlků jí foukne do tváře a ona se usměje a možná ho chytí za ruku ty housle zněly jako mňoukání kočky co ji rozjelo auto a ona jen tak tiše pláče aby ji slyšeli vždyť ji přece určitě najdou a vezmou zpátky domů zněly jako poslední pomalá píseň na tancovačce kdy stojíš a hrozně se přemlouváš abys pro ni šel pak přijdeš a řekneš: smím prosit. moc ráda řekne ona vtom hudba dohraje rozsvítí se světla a ty jsi zase ten nesmělý puberťák co neumí šeptat do ucha sladké lži aby jim věřila aby se jí zrychlil dech zblízka zněly ty housle trochu falešně spočívaly v kamenných rukou houslistky nádherné sochy na nádvoří zpustlého zámku kam už nikdo nechodil ani milenci ne místo slz jí kanuly z očí krůpěje mechu popraskané nohy jako stvořené k milování obrůstal břečťan. Naposledy jsem se rozhlédl po vymlácených oknech kdysi nádherného zámku na silnici překročil mrtvolu kočky co hrozně páchla a odešel jsem na autobus.

Leonard

Jmenuju se Leonard a jsem šílený básník. Piju abych se poznal piju abych na všechno zapomněl. Dopsal jsem jednu pustou a bezvýchodnou báseň jakých produkuju týdně desítky a otevřel další pivo. Někdo zazvonil.

Majáles

Je tma Stojím na místě kde před několika málo hodinami házel muž o berlích suchý chleba holubům kdo je víc. volal na mě ty nebo Einstein. Přežil ruskou frontu doly v Jáchymově a pak ho jednou s ledvinovým záchvatem vezl syn do nemocnice a v té rychlosti aby dojel včas aby ho zachránil přehlédl na křižovatce auto zprava. Budete chodit o berlích řekl doktor.

Stopařské blues

zdviženej palec a spousta plánů, jak zbohatnout řítíš se temnou nocí hladovej a žíznivej dálnice bez konce ty opojenej dálkou a svými sny daruješ poslední dolar slunce tě zaštípe v očích když zas stojíš zdviženej palec a fůra plánů jak zbohatnout . .

Devadesát šest

Ráno jsme koupili chleba krabičku cigaret a dvě piva. Sedli jsme si na kašnu pili pivo kouřili a já mu hodinu povídal o své první schůzce co mě večer čeká o jedněch dlouhých vlasech o štíhlých prstech o jednom úsměvu. Pozorně poslouchal ačkoliv ho to vůbec nemuselo zajímat. Pak mi půjčil poslední dvacetikorunu na růži pro holku která nepřišla.

Carpe diem ... a co dál?

On the road Kerouac Morrison a poslední kabriolet s roztříštěným předním sklem v příkopu u silnice ze kterého vylézá Dean Moriarty a Jean-Jean s praštěným Russem Currierem a Chris s rozevlátými vlasy a smějou se mi když už tři hodiny na tomhle místě mávám na auta „Pojeď snámi,“ volá Chris „jedeme do tý šílený putyky pár kiláků odtud kde čepujou parádní pivo a nádherný holky tam roznáší sendviče“ Jen co vytáhneme tohle příšerný auto z příkopu „Pojď pomoct“ volá vousatej Dean „Máme moře času a všude potkáváme pěkný kočky budou se ti líbit Jenže žádná s námi nevydrží dýl než jeden liják jednu noc v dešti nebo rvačku v hospodě žádná nevydrží hladovět když prochlastáme všechny prachy A my jezdíme sem a tam pijem kouříme trávu a čekáme na něco velkýho co jednou prostě musí přijít Třeba na holku která vydrží aspoň dvě promáčený noci nebo na kámoše co neštípne poslední flašku a nezdrhne s ní za svítání nebo na něco úplně jinýho Jedeš s námi. Nevíme, co nás čeká, ale víme že tohle je život“ Nasedl jsem do toho jejich bláznivýho auta někdo pustil muziku Benny Goodmana, Doors a AG Flek a jelo se Pár kiláků za městem nás zastavili poldové. Vzali nám všechny papíry a kluky, ty mý bezvadný kámoše vzali s sebou. To auto bylo kradený.

Ve tři ráno

řekla mu že vypadá jako James Dean v té úžasné písničce co hrál jazzový pianista ve tři ráno v baru. vedle u sloupu stál zvláštní kluk se smutnýma očima a koukal na baletku co dokázala tancem vyjádřit světlo mrtvé labutě na břehu řeky rozchody manželů (táto, ty už s náma nebudeš bydlet. ) dokázala vyjádřit kalné opilcovy oči nad prvním ranním pivem ve špinavém bufetu tančila jako když praskne struna když dlouho hraješ smutné písničky jak zní kroky muže který má pět dětí a vyhodili ho z práce.

Vrásčitá cesta

Když jsem se tenkrát pokoušel znovu dýchat najít barvy pocity výčitky a krásné zvuky které jsem někde ztratil . zatoužil jsem přiblížit se obzoru přiblížit se nekonečnu chytat do dlaní ptačí zpěv živit se hladem kreslit celou noc ujet hrozně daleko. Chci být přitom s tebou řekl jeden básník. Viděl jsem jak zapadá slunce za benzinkou jak rychle se spálí pravá ruka při stopování na poledním slunci jak chutná pivo po celodenním vedru jak nám ráno smrdí propocená trička.

Doušek

Rájem pomatená Eva co se jmenovala úplně jinak pomalu vstala oblékla se a s výrazem opovržení pohlédla na spícího muže co byl včera tak krásný svalnatý vzrušující a teď když i ranní kocovina rozežírá její citlivou dušičku je jenom malý hubený a nehezký. Nalije si z poloprázdné vyčichlé láhve panáka a odchází žít jinam daleko znovu. Jde se naučit text k další stejně nenáviděné roli.

Julie

Pár neuchopitelných okamžiků

dám si pivo v neznámé hospodě na periferii hledím na ženskou v minisukni co kouří dlouhou tenkou cigaretu a je nejspíš kurva zachytí můj pohled snad se v duchu vrátí zpátky kdy jí bylo sedmnáct patřil jí svět na ten nekonečně krátký okamžik kdy mohla všechno zkazit nebo získat nebo promarnit srpnové doteky v trávě u přehradyúnorové obláčky páry od pusy při prvním líbánídávno je to pryč usměje se možná smutně aniž to kdokoli vidí vstane a jde obsloužit dalšího tlustého zpoceného a chlupatého zákazníka jdu ke známým někdo slaví narozeniny pijeme vodku posloucháme nádherný jazz (to když jsme se blížili k San Francisku stopem mohutnej černoch v dodávce z roku 1974 bubnoval oběma rukama do volantu smál se a volal: to není možný. vy Češi znáte jazz. ) balím holku s modrýma očima líbáme se choulí se ke mně jako raněné zvířátko co krvácí na sněhu najednou hrozně pláče víš říká neumím milovat kluky je jí sedmnáct ten nekonečně krátký okamžik kdy jí může svět ležet u nohou aniž by musela plakat pro krásné holky co s city které se na ni valí kterým nerozumí vidím desítky kluků co po ní ještě budou šílet vidím jejich malicherné problémy tak směšné proti spiknutí co příroda přechytřelý bůh tlustý budha a debilně ušlechtilý ježíš uchystali téhle choulící se holce co pláče v mém náručí poněvadž v téhle společnosti se nehodí milovat holku jdeme na tramvaj svítá je mi blbě držím ji kolem ramen skrz ocelové pláty mostu prosvítá slunce co zrovna vychází mrzne všude kolem chodí lidi do práce blbnou radujou se vychovávají dětisplácejí půjčkymívají deprese a chlastají .

Holka, co mi podá sedmikrásku

Zemřelas tak rychle a tak náhle že to nikdo kromě mě nepoznal. Zemřelas a nějací šílení teroristi vyhodili do vzduchu pár nádherných míst. Ze všeho nejdřív jednu lavičku v parku dvě židle v jazzklubu Parník kašnu na náměstí a spoustu uliček o kterých jsem vlastně ani nevěděl. Zničili to všechno tak důkladně že jsem to poznal jen já.

O stromech a lidech

Stromy neumějí plakat. Jen lidé. Když ode mne odcházíš a zapomeneš cestu zpátky a já volám: tady jsem. … a svět náhle ohluchl pak na ulici od babky na rohu koupím pět růží Kupte květiny pro svou dívku, mladý pane.

Ruce

Podívejte jak má maličké prstíčky rozplývá se máma nad miminkem obejmou jen jeden můj prst Máš krásný ruce řekla mu kdysi jedna pěkná holka a myslela to vážně. Umíš krásně hladit řekla ještě a on četl v jejích očích jak v otevřené knize. Neboj se já se vrátím řekl jí mnohem později a setřel rukou zapomenutou slzu. Musím jenom někam kde to neznám chci zažít něco co tady nezažiju chci aby se mi po tobě hrozně stýskalo.

Kabát pro Jessicu

Je moje

Je moje, říkám a myslím tím něco, co mi utíká mezi sevřenými prsty. Je moje, říkám sebejistě všem okolo a směju se, aby nebylo vidět, jak moc mi na ní záleží, jak moc se bojím, že ji ztratím. Je moje, říkám láskyplně - dá se tohle vůbec říct. Říct tohle o vztahu mezi mnou a někým, kdo je jiný, jinak myslí, jinak doufá, jinak věří, jinak pláče.

Kapky deště

Kapky deště, třebas toho ranního, když zase spěcháš na tramvaj do práce a zima tebou prostupuje skrznaskrz, tyhlety kapky můžou rozmočit cestu, po které jdeš. Změnit ji v blátivej cár země. Ale můžou taky udělat duhu.