Písmák Jeruzalém
Ve stínu olivových hájů
vyrostla réva sladší nade vše,
tam, u břehů Cedronu,
čas zpíjel se opojným moštem
Půlnoční
Kde stromy z leknínů život sají,
kde místo léku podávají jed,
a slzy místo deště zemi zalévají,
a noc je hustá, vláčná jako med.
Šálek kakaa
Bělostné přídě mořské pěny
objaty, okouzleny, oslněny
u břehů mezi dvěma světy.
Ať Olymp blesky roztrhají,
Cesta do neznáma
Nad strmými stěnami a ostrými hranami jejich vrcholů, nad tenkou stužkou prázdnoty, kterou vrcholila rokle, rozechvívali nebe havrani. Rozpínali svá křídla od obzoru kobzoru, kam až mohlo oko ze dna strže dohlédnout. Jejich černé mohutné zobany prorývaly vzduch. Všude však bylo prázdno, sypkou a takřka vyschlou hlínu nekřížil jediný kořínek, byť by byl tenčí než vlas či hedvábné vlákno.
Jedna noc
Okno pokoje bylo rozestřeno a přes lehce zarosené sklo províval měsíc své paprsky bledého světla určeného, aby svítilo vpůlnoci na cestu mrtvým a ne živým, kteří mají kráčet ve zlatém odlesku slunce. Na obloze se zářivými konturami okrajů rýsovaly popelavé mraky vsazené mezi třpytivé diamanty hvězd. Úsvit byl stejně daleko jako soumrak nad mozolnatými vybouleninami země zastřenými rouškou několika set a tisíc vzrostlých stromů. Odhlédl jsem od okna.
Věčná bitva
I.
Ledem všechno uchopilas,
bělostným pláštěm přikrylas
celý svět.
Proroctví
Zsoučasných časů volám ktobě,
krvi praotců,
která jsi pro nás byla prolévána.
Pil jsem kalich hořkosti
Večer
Voněl tam chléb,
pražené kaštany a med.
Když jsi procházel
vrozepnutém saku
Osamění
Má duše je smutná až ksmrti,
ku které blízkost poutá mne,
stejně jako strom připoután je kpůdě,
stejně jako slunce poutáno je knebi.
Čtyři tajemství
Přetrhl se růženec.
Zrnka se kutálejí na všechny strany
a jejich klapot o tesknou podlahu
doznívá vtichu opuštěné chodby.
Mrtvá touha
Tak krásná chvíle,
že je prokletím ji rušit,
vždyť čas tak pomalu ubíhá,
jakoby i on tušil její nádheru.
Věže
Mrtvé nejsoucno chrámových věží
shlíželo se vhladině jezer
a jejich výšiny dotíraly
na podbřišek mraků,
Paže cherubínů
Ó nikdy, nikdy už
nepohlédnu na zář na křídlech,
když slunce sleskem dopadlo
na neposkvrněné perutě cherubů.
Polibek Malomocného
Léty zezlátly běloskvoucí kosti
pro hrob již dávno připravené,
za staletí opadlo všechno maso,
jež kdysi svíralo je vobal.
Líbejte smrt
Provolávejte jí slávu, Smrti vítězné.
Chvalte ji ve všech písních, Smrt milosrdnou.
A dejte jí ústa svá kcudnému polibku.
Vyvolávejte ji na nárožích, Smrt má býti známa.
Polnice
Jak jasně zněla polnice
tvým dechem rozechvělá,
a o co mocněji by zněla
prohnána dechem mým;
Poražený
Podzimní kanuly mlhy
zpahýlů zlámaných větví,
mraky jak prsy nalité mlékem
ztěžka sedaly na dna údolí
Dcera podzimu
Slzy roněné výšinami stromů
zlatí tvé tváře rosou podzimu.
Až do jara vyčkáš se svou září;
cos milovala tak vroucně,
Srdce dotlouklo
Srdce dotlouklo,
už zmlkl zvon,
který se rozkýval jenom na chvíli.
Teď mrtvým mrtvých mužů
Stříhání křídel
Na bílých šatech dlouhý rudýšrám
barvící šat až po kotníky,
ne, prosím, není zač, já děkuji vám,
že mohu vidět chvějící se rtíky.
Prokletí
Staleté oči pláčí hlínou,
myjí si hlavu, sypou popel,
trudí se, smutní pro ty, kteří hynou,
bolest z nich prší, teče krev.
Hedvábný vítr
S lehkostí nadýchané pěny,
s vzdušností bílého hedvábí,
za závěsem skrytým vprostřed něhy
kabátec mušelínový.
Cháron
Pojď maličký,
poplujeme už,
pojď maličký,
vraž v sebe ten nůž.
Popel
Popel mi padá na bosé nohy,
hoří mi domov, hoří moje roky,
planou má dlouhá léta mládí,
jen sprška májová mou hlavu chladí.
Věneček růží
Věneček uvitý z růží
jsi mi vložila do vlasů,
na bubny z oslích kůží
bijí jak za časů